29 Odo 762/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci
žalobkyně E. P. H. L., r. n. 3838229, zastoupené, advokátem, proti žalovanému
V. P., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. s. r. o., zastoupenému,
advokátem, o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 58 Cm 23/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č.j. 13 Cmo 21/2004-112, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. října 2003, č.j. 58 Cm 23/2003-87,
připustil změnu (rozšíření) žaloby, dle návrhu žalobkyně ze dne 8. září 2003
(výrok I.), řízení o návrhu, aby soud nařídil předběžné opatření ve výroku
specifikované - odkazuje na ustanovení § 103, § 104
odst. 1 větu první a § 83 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) - zastavil (výrok II.) a zamítl návrh na přerušení řízení podle ustanovení
§ 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (výrok III.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2004, č.j. 13 Cmo 21/2004-112, k
odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně (v rozsahu odvoláním
dotčeném, tj. ve výroku II.) potvrdil.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že v projednávané
věci navrhla žalobkyně nařízení předběžného opatření podáním ze dne 22. srpna
2003, došlým soudu prvního stupně 25. srpna 2003 (č.l. 46 - 53), přičemž o
tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. srpna 2003, č.j.
58 Cm 23/2003-55, tak, že jej zamítl (toto usnesení bylo potvrzeno
usnesením Vrchního soudu ze dne 21. ledna 2004,
č.j. 13 Cmo 536/2003-108). Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že
další návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření ze dne 3. října 2003,
došlý soudu 7. října 2003 (č.l. 79-86), je co do uplatněného požadavku zcela
shodný (liší se pouze některými nepodstatnými pasážemi v odůvodnění) a vychází
„ze stejného skutku“.
Jelikož v době podání návrhu na předběžné opatření ze dne 3. října 2003 bylo
již o obsahově shodném návrhu zahájeno řízení a byť nepravomocně také
rozhodnuto, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o existenci
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím
namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [odstavec 2) písmeno a)] a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písmeno b)].
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu
řízení o návrhu na předběžné opatření ze 3. října 2003 s předmětem
řízení o návrhu na předběžné opatření ze 22. srpna 2003, s tím, že „žalobní
petit nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl
uplatněn“. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že s ohledem na
„své úvahy“ se návrhem na předběžné opatření věcně nezabýval, v důsledku čehož
se nevypořádal s jednotlivými tvrzeními, která žalobkyně v návrhu
uvedla a prokazovala.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a v
témže rozsahu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. určuje, že dovolání je přípustné
proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Jelikož z ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. nelze
dovodit, že by se vztahovalo pouze na
řízení ve věci samé, a s přihlédnutím k tomu, že takové omezení není vyjádřeno
ani v ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., považuje Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně za přípustné; neshledává je však důvodným.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud podrobil dovolacímu přezkumu
zejména právní závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo nezbytné řízení o
předběžném opatření pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení zastavit.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Otázkou výkladu ustanovení § 83 o. s. ř. a § 159 odst. 3 o. s. ř. (nyní jde o
ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř.) se Nejvyšší soud zabýval již v
rozhodnutí uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, přičemž dovodil, že ve smyslu obou těchto ustanovení jde o stejnou
věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již
zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a
týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoli ve skutečnosti šlo o bezdůvodné obohacení). Co do
totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě,
jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného
řízení.
Výše uvedené závěry, byť formulované při výkladu ustanovení § 83 a § 159 odst.
3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, se uplatní i v
projednávané věci (vzhledem k předmětu řízení nejde o případy uvedené v
ustanovení § 83 odst. 2, popřípadě v ustanovení § 159a odst. 2 o. s.
ř.).
Jelikož v daném případě není sporu o tom, že v „novém“ řízení jde o tentýž
nárok, jenž se týká týchž osob, zůstává k posouzení, zda tento nárok vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Porovnáním obsahu návrhu na předběžné opatření ze dne 22. srpna 2003 s návrhem
na předběžné opatření ze dne 3. října 2003 i Nejvyšší soud uzavírá, že v obou
případech byly návrhy na nařízení předběžného opatření uplatněny s odkazem na
stejná skutková tvrzení, když případné odlišnosti spočívající např. v jiném
členění textu, v uvedení údaje o příloze č. 3 (dodatku č. 1 ke znaleckému
posudku v pozdějším návrhu) či ve formulačních úpravách a
změnách na závěr o totožnosti skutku nemají vliv.
Opodstatněnou podle přesvědčení Nejvyššího soudu není ani výhrada
dovolatelky, že se odvolací soud „věcně“ návrhem na předběžné opatření
nezabýval, když vzhledem k zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. posouzení důvodnosti
tohoto návrhu nepřicházelo v úvahu.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž dovolací soud
neshledal ani existenci vad, k nimž přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu