NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 767/2002-102
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela
a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobkyně S., s.r.o., zast. Mgr. L. T.,
advokátem, proti žalovaným 1. Č. o. b., a.s., zast. Mgr. M. H., advokátem, 2.
I. b., a.s., o určení neúčinnosti a neplatnosti smlouvy, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 213/2000, o dovolání žalobce, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č.j. 1 Cmo 388/2001-76, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002,
č.j. 1 Cmo 388/2001-76 a rozsudek Městského
soudu v Praze, ze dne 22. března 2001, č.j. 27 Cm 213/2000-42, se ve výrocích,
kterými oba soudy rozhodly o žalobě na určení neplatnosti smlouvy a ve výrocích
o nákladech řízení, zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v
Praze, ze dne 22.3.2001, č.j. 27 Cm 213/2000-42, kterým tento soud zamítl
žalobu na určení, že smlouva o prodeji podniku I. a P. b., a.s.
uzavřená dne 19.6.2000 mezi žalovanými (dále též jen „smlouva“) je vůči žalobci
neúčinná a že je neplatná.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že „nejprve je třeba věnovat
pozornost první části předmětu řízení, vymezené ve vlastní žalobě“.
V § 479 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) se
stanoví, že zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost
pohledávky věřitele, může se věřitel domáhat podáním odporu u
soudu do šedesáti dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku,
aby soud určil, že vůči němu je převod závazku prodávajícího
na kupujícího neúčinný.
„Závazky, vznikající ze vztahů mezi společníkem a společností, v
zásadě při prodeji podniku nemohou přecházet na nabyvatele. Je
to zřejmé již z povahy věci. V tomto sporu je tedy evidentní, že
i přes realizovaný prodej podniku zůstala žalobkyně akcionářem I. a p. b., a.s.
(nynější obchodní firma I. b., a.s.), resp. v důsledku prodeje podniku se
nemohla stát akcionářem Č. o. b.“.
Z dikce poslední části ustanovení § 478 odst. 1 obch. zák. je přitom
zřejmé, že toto ustanovení dopadá pouze na případy, týkající se
závazků přecházejících na kupujícího. U případných jiných
závazků, jež prodejem podniku na kupujícího nepřecházejí, by bylo bezpředmětné
vyslovovat neúčinnost takového převodu.
Již z uvedeného vyplývá, že žalobkyně nebyla věcně aktivně legitimována k
podání odporu podle § 478 odst. 1 obch. zák.
Pro úplnost je třeba dodat, že v průběhu řízení nebylo
prokázáno, že má žalobkyně vůči druhé žalované
nějakou splatnou a konkrétně vyjádřitelnou pohledávku a žalobkyně to ani
netvrdila.
Dále odvolací soud uvedl, že podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) lze, mimo jiné, návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby
bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na
tom naléhavý právní zájem.
„Určovací žaloba je prostředkem preventivní procesněprávní ochrany, jejímž
smyslem je umožnit poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, nežli
bylo jeho právní postavení porušeno. (Pojem „právní postavení“ je přitom
používán jako zkratka vyjadřující existenci či neexistenci nároku rovněž v
rámci rozhodování každého sporu o plnění, neboť je podmínkou, bez níž nelze
rozhodnout). To vyplývá nejen z účelu tohoto institutu, ale z výslovné
podmíněnosti určovací žaloby právním zájmem na určení. Jakmile totiž bylo právo
již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť
mu vzniklo právo na plnění (konkrétní nárok na reparaci porušeného práva).
Proto je nárok na určení již meritorně nepřípustný.
Je nesporné - též ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. - že smlouva z 19.6.2000
nabyla účinnosti, práva a povinnosti, vzniklé uzavřením tohoto kontraktu, byly
a jsou realizovány. Jde ostatně o skutečnost obecně známou (§ 121 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či
neplatnosti smlouvy o prodeji podniku z 19.6.2000. Takové určení již nemůže za
dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k
nimž došlo údajným porušením práv žalobce jakožto akcionáře druhé žalované a v
důsledku výkonu nucené správy. Tytéž problémy - s většími či menšími obměnami -
by totiž musely být řešeny v řízeních o žalobách na plnění“.
„Již první ze standardně uváděných podmínek přípustnosti určovací žaloby tedy
není splněna. Nezbývá proto, než potvrdit zamítavý výrok přijatý městským
soudem, aniž by se odvolací soud v tomto řízení musel podrobněji zabývat
argumenty odvolatele: tedy např. tím, zda je smlouva z 19.6.2000 platným či
neplatným právním úkonem (nebo dokonce tím, zda postupy, zvolené - v
součinnosti s Č. n. b. - nuceným správcem byly adekvátní)“.
Odvolací soud dále uvedl, že právní posouzení věci vytváří rámec pro rozsah
skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci. Důkazy, které tento
přesahují, nemusí být v řízení prováděny. Tak tomu bylo i v této věci. K návrhu
na provedení důkazu výslechem účastníků řízení odvolací soud ještě uvedl, že v
důsledku platné dikce ustanovení § 131 o. s. ř. bude provádění tohoto důkazu
zejména v obchodních věcech málo frekventované.
Jako vadu řízení však odvolací soud posoudil to, že soud prvního stupně
neumožnil jednateli žalobkyně, advokátovi působícímu ve stejné advokátní
kanceláři jako její zástupce, přednést závěrečný návrh. Tímto postupem však
podle odvolacího soudu nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť
závěrečný návrh přednesl jeho zástupce a jednatel žalobce měl otevřenou možnost
přednesů v řízení před odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.
s. ř. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou, která má
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dovolání uvedla, že odvolací soud odůvodňuje svůj závěr o tom, že žalobkyně
není aktivně věcně legitimována k podání odporu podle § 478 obch. zák., tím že
toto ustanovení se týká pouze závazků, přecházejících na kupujícího. Tento
závěr odůvodňuje odvolací soud tak, že žalobkyně i přes uskutečněný prodej
podniku zůstala akcionářem prodávajícího. Dovolatelka namítá, že odvolací soud
se vůbec nevypořádal s její argumentací obsaženou v odvolání, že obchodní
zákoník takto úzce pohledávky, na které se vztahuje jeho § 478 nevymezuje.
Podle názoru žalobkyně se uvedené ustanovení týká také pohledávek, které na
kupujícího při prodeji podniku nepřešly. Dovolatelka konstatuje, že „pokud by
soudy dospěly k závěru, že tomu tak v daném případě nemůže být, došlo by ke
zcela bezprecedentnímu návodu jak obcházet zákonem chráněná práva věřitelů“.
Dále pak dovolatelka uzavírá, že pokud odvolací soud pro úplnost
dodává, že v průběhu řízení nebylo prokázána „konkrétně
vyjádřitelná pohledávka žalobkyně vůči druhé žalované,“ je tomu tak proto, že
oba soudy neprovedly důkazy, které navrhla.
K nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovolatelka uvádí,
že sám odvolací soud dovodil, že smlouva ze dne 19.6.2000 nabyla
účinnosti a práva a povinnosti z ní byly a jsou realizovány.
Odvolací soud však zcela pominul, jakým způsobem jsou tato práva a povinnosti
realizovány, a to zejména ve vztahu k žalobkyni. Aby bylo možno zhodnotit
otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně, musel by se odvolací soud podrobně
zabývat obsahem této smlouvy, zejména ve vztahu k žalobkyni a nespokojit se
pouze konstatováním, že, jak je obecně známo, byla uzavřena.
Argumentaci odvolacího soudu pak dovolatelka označila za zcela
tendenční a stranící silným ekonomickým subjektům. Tato
tendence je podle dovolatelky dokreslena jeho závěrem, že právní hodnocení věci
vytváří rámec skutkových zjištění, potřebných pro rozhodnutí, a proto nemusejí
být prováděny a hodnoceny další důkazy. Tento závěr je podle dovolatelky
flagrantním porušením práva na spravedlivý proces, neboť soudy by podle něho
nemusely de facto provádět žádné dokazování.
Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně sice pochybil, když nedovolil
jednateli žalobkyně přednést závěrečný návrh, ale že nešlo o takové pochybení,
které by bylo možno považovat za odnětí možnosti jednat před
soudem, dovolatelka nepovažuje za správný, neboť soud podle ustanovení „§ 212a
odst. 5 o. s. ř. je povinen vždy přihlédnout k vadám uvedeným v ustanovení §
229 odst. 1, 2 a), b) a 3 o. s. ř., pouze v případě ostatních vad k nim
odvolací soud přihlíží, pokud by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě se nepochybně jednalo o vadu podle § 229 odst. 3
o. s. ř.“
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má
dovolání za přípustné) především v řešení otázky, zda
se ustanovení § 478 odst. 1 obch. zák. vztahuje i na závazky, které
nepřecházejí prodejem podniku na kupujícího a rovněž pro řešení
otázky, zda je v případě uzavření smlouvy o prodeji podniku či jeho části dán
naléhavý právní zájem akcionáře společnosti na určení platnosti smlouvy.
V ustanovení § 478 odst. 1 obch. zák. se určuje, že zhorší-li se nepochybně
prodejem podniku dobytnost pohledávky věřitele, může se věřitel domáhat podáním
odporu u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku, nejpozději
však do šesti měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku,
aby soud určil, že vůči němu je převod závazku prodávajícího na kupujícího
neúčinný. Zákon tedy určuje výslovně, že se citované ustanovení vztahuje pouze
na závazky převáděné s podnikem, nikoli na závazky převodce, které takto
převedeny nebyly. Tomu pak odpovídá i postup pro případ úspěšného uplatnění
práva podle ustanovení § 478 odst. 1 obch. zák. upravený v § 478 odst. 3 obch.
zák., podle kterého je prodávající vůči úspěšnému věřiteli povinen splnit
závazek v době splatnosti a je oprávněn požadovat od kupujícího
poskytnuté plnění s příslušenstvím - takový postup by totiž byl zcela nelogický
v případě pohledávek, které prodejem podniku nepřešly, neboť kupující není
dlužníkem z těchto pohledávek, a není tedy povinen je v důsledku koupě podniku
zaplatit.
Pokud jde o prokazování existence takové pohledávky, lze souhlasit se závěrem
odvolacího soudu, že vzhledem k tomu, že se ustanovení § 478 odst. 1 obch. zák.
vztahuje pouze na pohledávky, které přešly na kupujícího smlouvou, bylo by
zkoumání existence tvrzené pohledávky žalobkyně nadbytečné.
Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí též na tom, že žalobce nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu
postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva.
Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez požadovaného určení
stalo jeho právní postavení nejistým.
Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní
vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění.
I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý
právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným
dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže
řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že je nesporné, že napadaná
smlouva „nabyla účinnosti a práva a povinnosti vzniklé uzavřením tohoto
kontraktu již byly realizovány“, jinými slovy dovodil, že smlouva byla platně
uzavřena, neboť jinak by nemohla nabýt účinnosti. Na základě toho dospěl k
závěru, že již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či
neplatnosti této smlouvy. Takové určení již nemůže podle odvolacího soudu za
dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další
vztahy účastníků, k nimž došlo údajným porušením práv žalobkyně, jakožto
akcionáře prvé žalované a v důsledku výkonu nucené správy. Tytéž problémy by
totiž musely být řešeny v řízeních o žalobách na plnění.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že předmětem požadovaného
přezkoumání je právě to, zda napadaná smlouva byla platně
uzavřena a pokud se odvolací soud odmítl tímto zkoumáním zabývat z důvodu
nedostatku naléhavého právního zájmu, nemůže své odůvodnění toho, že naléhavý
právní zájem není dán, postavit právě na závěru o účinnosti (a
tedy i platnosti) napadané smlouvy, který odmítá vyslovit.
Kromě toho se žalobkyně nemůže domáhat svého práva žalobou na plnění, neboť jí
z napadané smlouvy nevznikají žádná práva ani povinnosti, nemůže se tedy
žalobou na plnění z této smlouvy domáhat ničeho. Nemůže se domáhat ani žádného
jiného plnění souvisejícího s napadanou smlouvou, a to až do vzniku nároku na
výplatu podílu na likvidačním zůstatku. Přitom uzavření smlouvy o prodeji části
podniku může mít významný vliv na právní poměry společnosti, jejímž je
akcionářem, a tedy zprostředkovaně i na jejího právní poměry, např. právě
(vazbě na obsah smlouvy) na výši jejího podílu na likvidačním
zůstatku.
Odvolací soud se přitom v projednávané věci vůbec nezabýval
tím, zda by se bez požadovaného určení stalo
právní postavení žalobkyně nejistým (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek 1972 pod č. 17) a pominul tak jednu z otázek, kterou,
jak vyplývá z uvedeného judikátu, bylo nezbytné zkoumat.
Pokud pak jde o námitku žalobkyně, že odvolací soud nepřihlédl k namítané vadě
podle § 229 odst. 3 o. s. ř. není důvodná. Odvolací soud k námitce žalobkyně
ohledně této vady přihlédl a zhodnotil ji jako nedůvodnou, když uzavřel, že
postupem soudu prvního stupně nebyla žalobkyni odňata možnost jednat před
soudem. Závěrečný návrh žalobkyně totiž přednesl namísto jejího jednatele její
zástupce. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil.
Protože právní posouzení věci co do řešení jedné z otázek, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné, resp. úplné, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího
soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního
stupně podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a odstavec
2, věty druhé, o. s. ř. v rozsahu, ve kterém je dotčen nesprávným právním
posouzením, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, věta první, o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu (ohledně požadovaného
určení neúčinnosti smlouvy) pak dovolání zamítl.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu