29 Odo 776/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti
žalovaným 1) A., a. s. S. u B., úpadkyni, 2) D., s. s r. o., úpadkyni, 3) E. –
A. spol. s r. o., úpadkyni, 4) A. – K.,spol. s r. o., úpadkyni, a 5) M. D.,
o 9,608.758,- Kč s postižními právy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 3 Sm 252/97, o dovolání pátého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. června 2001, č. j. 7 Cmo 590/2000 - 140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne
21. června 2001, č. j. 7 Cmo 590/2000?140, potvrdil usnesení ze dne 23. února
1998, č. j. 3 Sm 252/97 - 77, jímž Krajský obchodní soud v Brně odmítl pro
opožděnost námitky pátého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož
soudu ze dne 26. ledna 1998, č. j. 3 Sm 252/97-20.
Odvolací soud – poté, co uzavřel, že procesní nástupkyní původní žalobkyně (I.
A P. B. a. s., identifikační číslo …) v řízení se v důsledku prodeje podniku
původní žalobkyně stala Č. o. b. a. s., identifikační číslo … - přisvědčil
závěru soudu prvního stupně, že směnečný platební rozkaz byl pátému žalovanému
doručen (v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 a § 175 odst. 1 občanského
soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) dne 9. února 1998, takže třídenní
lhůta k podání námitek mu uběhla ve čtvrtek 12. srpna 1998. Podal-li proto pátý
žalovaný námitky k poštovní přepravě až 19. února 1998, učinil tak opožděně,
když jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek Krajský obchodní
soud v Brně nevyhověl usnesením ze dne 26. března 1998, č. j. 3 Sm 252/97, jež
bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal pátý žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že je dán
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů se nezabývaly – ve
smyslu ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. - tím, zda se v místě doručování
zdržoval. K tomu uvádí, že podniká v oblasti vývozu a odbytu dřevěných domků a
většinu svých produktů exportuje do SRN, proto značnou část své pracovní
kapacity tráví v zemi vývozu cestami tam a zpět. V době doručení byl na
služební cestě v zahraničí a pro tuto překážku nemohl převzít zásilku určenou
do vlastních rukou od doručovatele ani v úložní lhůtě. Tyto okolnosti přitom
namítal již prostřednictvím námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a
později podáním (ze dne 9. června 2000) podaným u soudu 13. června 2000, k
němuž doložil i vyúčtování pracovní cesty z 11. května 1998 a 26. dubna 1998,
včetně cestovních příkazů z 10. dubna 1998 a 20. května 1998. Odtud dovolatel
uzavírá, že nesprávným posouzením okolností rozhodných pro doručení písemnosti
a tím, že okolnosti doručení nepřezkoumal, jej soud zkrátil na jeho právech;
proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001.
V průběhu dovolacího řízení stávající žalobkyně (Č. o. b. a. s., identifikační
číslo …) doložila smlouvou ze dne 21. února 2002, číslo IPB …, že v řízení
vymáhanou směnečnou pohledávku postoupila touto smlouvou Č. k. a.,
identifikační číslo … Jelikož jsou vymáhána práva ze směnky opatřené doložkou
„nikoli na řad“, má Nejvyšší soud právní a procesní nástupnictví formou
singulární sukcese, k němuž takto na straně žalobkyně došlo, za prokázané
(srov. k tomu § 11 odst.2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový) a
jako se žalobkyní proto v dovolacím řízení dále jednal s Č. k. a.
Dovolání je opožděné.
Ze spisu se především podává, že na majetek ostatních žalovaných, kteří mají
(ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.) spolu s pátým žalovaným v řízení postavení
samostatných společníků (první žalovaný je žalován coby směnečný dlužník,
ostatní coby směneční ručitelé), byl v průběhu řízení postupně prohlášen
konkurs. Nejprve se tak stalo u třetího žalovaného (usnesením Krajského
obchodního soudu v Brně ze dne 8. října 1998, sp. zn. K 75/96), pak u prvního
žalovaného (usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. března 1999,
sp. zn. K 173/95), posléze byl prohlášen konkurs na majetek čtvrté žalované
(usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 11. srpna 2000, sp. zn. 32
K 56/97) a nakonec došlo k prohlášení konkursu na majetek druhé žalované
(usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2001, sp. zn. 38 K 14/99),
přičemž účinky prohlášení konkursu dosud trvají. Se zřetelem k účinkům
prohlášení konkursu, jak se podávají z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a c/
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (ve znění
účinném v době prohlášení jednotlivých konkursů), bylo prohlášením konkursu
řízení ve vztahu k ostatním žalovaným přerušeno a po dobu trvání těchto účinků
v něm není možno pokračovat. Se zřetelem k tomu, že prohlášením konkursu na
majetek dlužníka (zde postupným prohlášením konkursů na majetek prvního až
čtvrtého žalovaných) se nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v
rozepři (zde vůči pátému žalovanému), nebránily výše popsané skutečnosti
dovolacímu soudu projednat dovolání pátého žalovaného a rozhodnout o něm (srov.
dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo
177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2001, pod
číslem 151).
Dovolatel své dovolání zjevně založil na ustanoveních občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2001; jak však bylo vysvětleno výše, dovolání musí
být projednáno a o něm rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001. Podle dosavadních právních předpisů přitom soud
zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost
dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší
soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS
660/01, ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, ze dne 11. června 2002,
sp. zn. I. ÚS 274/02 a v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01).
Dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od
právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř., ve znění
účinném před 1. lednem 2001).
Se zřetelem k tomu, že žalovaní neměli ve sporu postavení nerozlučných
společníků v rozepři, je nutno lhůtu k podání dovolání u dovolatele odvíjet jen
od jeho doručení tehdejší žalobkyni (Č. o. b. a. s.,) a dovolateli.
Podle obsahu spisu bylo usnesení odvolacího soudu doručeno Č. o. b. a. s., 17.
července 2001, dovolateli pak 3. srpna 2001, kdy vůči němu nabylo právní moci.
To ostatně ohlašuje dovolatel sám pod bodem I. svého dovolání (srov. č. l. 159).
Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. tak posledním dnem jednoměsíční
lhůty k podání dovolání bylo pondělí 3. září 2001. Dovolání podané u soudu
osobně až 21. září 2001, je tedy zjevně opožděné. Po uplynutí dovolací lhůty
bylo ostatně i vyhotoveno (dovolání je datováno 19. září 2003, čemuž
koresponduje i skutečnost, že procesní plná moc pro dovolací řízení (č. l. 161)
je datována až 14. září 2001.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. opožděné dovolání odmítl.
Pro úplnost lze dodat, že i kdyby bylo včasné, muselo by dovolání být odmítnuto
(dle § 218 odst. 1 písm. c/ a § 243b odst. 4 o. s. ř.) jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237,
§ 238a a § 239 o. s. ř. Zmatečnostní vady vypočtené v § 237 odst. 1 o. s. ř.
nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Podle ustanovení § 238a
odst. 1 o. s. ř. pak není dovolání přípustné proto, že napadené usnesení není
usnesením měnícím (písmeno a/) a nejde rovněž o žádný z případů vypočtených zde
pod písmeny b/ až f/). Přípustnost dovolání se nepodává ani z ustanovení § 239
o. s. ř., neboť napadené usnesení není ani usnesením ve věci samé (k tomu srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 86/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli, který z
procesního hlediska zavinil odmítnutí dovolání, právo na jejich náhradu
nevzniklo (srov. § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s.
ř. – per analogiam) a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2004
JUDr. Zdeněk
Krčmář, v.r.
předseda senátu