29 Odo 805/2001

29 Odo 805/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně

JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla

Vosečka v právní věci žalobkyně S. spol.s r.o., zastoupené,

advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., o zaplacení 2,500.000,- Kč, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 81/95, o dovolání žalované proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2001, č.j. 22 Co

166/2001-213, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2001, č.j. 22

Co 166/2001-213, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem ve znění usnesení ze

dne 24. května 2001, č.j. 22 Co 166/2001-218, rozhodl tak, že rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. října 2000, č.j. 17 C 81/95-191, v jeho

výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,500.000,-

Kč s 12% úrokem z prodlení od 23. září 1993 do zaplacení a v jeho

výroku III. o nákladech řízení státu, potvrdil a změnil ho v jeho výroku II. ve

výši nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Dále rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání proti svému

rozsudku.

Odvolací soud z podnětu odvolání podaného žalovanou přezkoumal v pořadí třetí

rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno v plném rozsahu

žalobě na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení ve výší 2,500.000,-

Kč s příslušenstvím odůvodněného tím, že žalovaná žalobkyni nezaplatila

zprostředkovatelskou činnost, kterou pro ni žalobkyně vykonala a kterou

žalovaná přijala, a to včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení.

Odvolání neshledal důvodným, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně si

pro své rozhodnutí opatřil vyčerpávající a správná skutková zjištění, zjištěné

skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc správně posoudil i po

právní stránce.

Odvolací soud vzal [ve svém předchozím usnesení ze dne 19. října 1999,

č.j. 55 Co 419/99-160, kterým v pořadí druhý rozsudek soudu prvního

stupně, kterým bylo žalobě vyhověno pouze do částky 175.000,- Kč s

příslušenstvím při určení výše bezdůvodného obohacení podle § 136 občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) za použití znaleckého posudku, zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení] za prokázané, že žalovaná přijímala od

žalobkyně bez platně uzavřené písemné zprostředkovatelské smlouvy její činnost,

jakoby zprostředkovatelská smlouva uzavřena byla. Soudu prvního stupně však

vytkl, že nevyzval žalovanou, aby se vyjádřila k přibližné kvantifikaci úkonů

předložené žalobkyní, v důsledku čehož nebylo postaveno najisto, jaký rozsah

zprostředkovatelské činnosti žalobkyně pro žalovanou ve skutečnosti

provedla. O zjištění výše bezdůvodného obohacení, které žalované

vzniklo přijímáním činnosti žalobkyně, vyjádřil názor, že tato se musí odvíjet

od výše odměny uvedené v návrzích zprostředkovatelských smluv, ke kterým se

žalovaná průběžně vyjadřovala a nikdy nezpochybňovala výši zprostředkovatelské

odměny (provize). Protože však žalobkyně vykonala pro žalovanou jen část

zprostředkovatelské činnosti, odvolací soud uložil soudu prvního stupně

postavit najisto, jaký objem zprostředkovatelské činnosti přijala žalovaná od

žalobkyně jako bezdůvodné obohacení z celkové žalobkyní prováděné

zprostředkovatelské činnosti završené uzavřením kupní smlouvy. K těmto svým

právním závěrům připojil odvolací soud i způsob výpočtu objemu

zprostředkovatelské činnosti ve vztahu k žalované částce, a to tak, že pokud

bude zjištěno, že žalobkyně ve prospěch žalované vykonala více než 27,75

% celkové zprostředkovatelské činnosti, bude žalobkyni náležet vydání

bezdůvodného obohacení v plné žalované výši, neboť žalovaná částka

odpovídá právě 27,75 % celkové předpokládané zprostředkovatelské odměny

vypočtené 2,8 % z projednávané kupní ceny 320,000.000,- Kč.

Soud prvního stupně se proto v dalším řízení, v intencích usnesení odvolacího

soudu ze dne 19. října 1999, č.j. 55 Co 419/99-160, jehož právními názory je

podle § 226 o. s. ř. vázán, zaměřil na prokázání a posouzení výše

bezdůvodného obohacení na straně žalované. Svá skutková zjištění doplnil

vyjádřením žalované ze dne 15. června 2000 k přibližné

kvantifikaci úkonů žalobkyně podle svého usnesení ze dne 28. srpna 1997, č.j.

17 C 81/95-84, čímž napravil své opomenutí v předchozím řízení, a dále

doplnil dokazování korespondencí mezi účastníky řízení, a to dopisy ze

dne 4. února 1993, 11. května 2000 a 18. května 2000. Po doplnění

dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně pro žalovanou vyhledala

vhodný objekt dle jejich požadavků, který také žalovaná následně od jeho

vlastníka koupila, zajistila prohlídky vyhledávané nemovitosti, předala

žalované dokumentaci nemovitosti, sdělila jí její kupní cenu, čímž jí

nabídla ke koupi a v důsledku činnosti žalobkyně došlo ke kontaktu žalované s

vlastníkem vyhledané nemovitosti, se kterým kupní smlouvu žalovaná bez účasti

žalobkyně uzavřela, když tuto neúčast žalobkyně při uzavření kupní smlouvy

nelze přičítat k její tíži. Nalézací soud na základě zjištěného skutkového

stavu dospěl k přesvědčení, že žalobkyně, ač nelze přesně stanovit, jakou

procentuální část zprostředkovatelské činnosti představuje ten který její úkon

či fáze, vykonala rozhodně pro žalovanou více než 27,75 % z celkové

zprostředkovatelské činnosti, když v důsledku její činnosti pro žalovanou došlo

i k uzavření kupní smlouvy.

Po právní stránce posoudil soud prvního stupně tento případ, tak jako ve svém v

pořadí druhém rozsudku, podle skutkové podstaty bezdůvodného

obohacení, za aplikace ust. § 451 odst. 1 a 2 a § 458 odst. 1

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), když však již nyní

nevycházel při určení jeho výše z hodnoty jednotlivých úkonů, které provedla

žalobkyně pro žalovanou při zprostředkovatelské činnosti, ale z výše

odměny uvedené v návrzích zprostředkovatelských smluv, která činila 2,8 % z

kupní ceny 320,000.000,- Kč. Dospěl k závěru, že se žalovaná na úkor žalobkyně

bezdůvodně obohatila, když od žalobkyně přijala plnění spočívající v úkonech

činěných v její prospěch. Majetkovým prospěchem žalované je v posuzovaném

případě to, o co se její dosavadní majetek nezmenšil, k čemuž by

nedošlo, kdyby přijaté výkony žalobkyni zaplatila. A protože plnění žalobkyně

pro žalovanou spočívalo v nehmotných výkonech žalobkyně pro žalovanou, nemůže

zde dojít k tzv. naturální restituci, tedy k faktickému vydání plnění žalobkyni

žalovanou, ale poskytnuté plnění musí být vydáno formou adekvátní náhrady v

penězích. Vycházeje ze skutkového zjištění, že žalobkyně nevykonala pro

žalovanou celou zprostředkovatelskou činnost a vzhledem k tomu, že

žalobkyně se po žalované soudním řízením domáhala zaplacení pouze částky ve

výši 2,500.000,- Kč (a nikoliv celé částky, která by byla soudem zvoleným

výpočtem získána v případě celé zprostředkovatelské činnosti), dospěl soud

prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, a proto její

žalobě včetně požadovaného příslušenství, jehož výši shledal v souladu s ust. §

369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),

vyhověl.

Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku plně ztotožnil se základem

nároku, který soud prvního stupně vyřešil kladně v souladu se závazným právním

názorem odvolacího soudu, jakož i s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně

týkajícím se výše uplatněného nároku. Poukázal na to, že žalovaná ve svém

odvolání nenamítla ničeho, s čím by se soud prvního stupně v odůvodnění svého

rozsudku náležitě nevypořádal. Nepřisvědčil ani tvrzení odvolatelky, že se soud

prvního stupně důsledně neřídil ust. § 458 odst. 1 obč. zák. a že přiznal

žalobkyni provizi, na kterou jí však nárok ve smyslu § 647 odst. 1 věta

druhá obch. zák. nevznikl, neboť soud prvního stupně principy bezdůvodného

obohacení uvedené v § 458 odst. 1 obč. zák., jimiž se při svém rozhodnutí

řídil, řádně vyložil a § 647 odst. 1 věta druhá obch. zák. vůbec ve svém

rozhodnutí neaplikoval. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve

výroku o věci samé a v akcesorickém výroku o nákladech řízení státu jako věcně

správný potvrdil.

Proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala

žalovaná dovolání opírajíc jeho přípustnost o ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s.

ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b),

c), a d) o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu

vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze

skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném

dokazování (písmeno c/) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci (písmeno d/). Namítla, že v celém řízení nebylo objasněno, zda měla

žalobkyně oprávnění k činnosti realitní kanceláře, a to s poukazem na to, že

tuto činnost ve výpisu z obchodního rejstříku jako předmět podnikání zapsánu

neměla. Neobjasnění této otázky jako jedné ze základní podmínky aktivní

legitimity žalobkyně vedlo oba soudy k rozporuplnému závěru, že sice konkrétní

smlouva o zprostředkování mezi účastníky uzavřena nebyla, ale

žalobkyně jako údajný zprostředkovatel má právo na plnění z titulu bezdůvodného

obohacení, které představuje část pomyslné provize a nikoliv skutečně

vynaložené náklady spojené s činností žalobkyně. Neobjasněno rovněž zůstalo,

zda údajné bezdůvodné obohacení žalované vzniklo faktickým poskytováním

zprostředkovatelských služeb v oblasti obchodu s nemovitostmi nebo faktickým

poskytováním důležitých informací na trhu s realitami, které by mohlo mít

charakter mandátní či jiné obdobné činnosti. Na posouzení základní otázky, zda

činnost žalobkyně měla charakter zprostředkovatelské činnosti, pak závisí, zda

případná úplata za tuto činnost měla mít formu provize. Podle názoru

dovolatelky činnost žalobkyně neměla zprostředkovatelský charakter, a to jednak

z důvodu, že k takové činnosti neměla oprávnění a jednak i z věcného hlediska,

neboť smlouva o koupi nemovitosti byla uzavřena bez její součinnosti.

Odvolacímu soudu vytkla, že změnou svého právního názoru u výkladu ust. § 458

odst. 1 obč. zák., které upravuje rozsah bezdůvodného obohacení, učinil

rovnítko mezi bezdůvodným obohacením a podnikatelským ziskem,

jehož charakter provize má. Odvolací soud dále podle ní pochybil i v

tom, když sejmul důkazní břemeno ze žalobkyně, která měla prokázat, jaké

skutečné náklady s činností ve prospěch žalované měla. Z procesního

hlediska pak došlo v průběhu řízení zřejmě k pochybení i v tom, že soud

poté, co byla žaloba zamítnuta z titulu neexistence smluvního vztahu mezi

účastníky řízení a žalobkyně nenavrhla změnu žalobního petitu, řízení

nezastavil. S ohledem na důvody dovolání a výši peněžité částky žalovaná

navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost

rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a aby rozsudek

odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání žalované za naprosto nedůvodné a

obsahující tvrzení, která jsou v rozporu s výsledky dokazování, a zcela

nesprávné právní názory. Dovolatelka podle ní nijak blíže nespecifikovala své

vyjádření, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze

skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování, jakož i své

tvrzení, že odvolací soud z provedeného řízení učinil nesprávné právní

posouzení věci. Podle ní se žalovaná zcela účelově soustředila na novou námitku

stran neexistence příslušného podnikatelského oprávnění. K tomu uvedla, že

zprostředkování koupě objektu, o které v posuzovaném případě šlo, provedla ve

smyslu kontinuity svých podnikatelských oprávnění, která ve svém vyjádření k

dovolání konkretizovala a která zahrnují i živnostenský list ze dne

9. listopadu 1992 na předmět podnikání realitní činnost. Uvedenou námitku

žalované označila za účelovou i z obecného pohledu. Za situace, kdy bylo v

řízení prokázáno, že žalobkyně realitní činnost pro žalovanou provedla,

náleželo by jí příslušné plnění, v řízení specifikované jako vydání

bezdůvodného obohacení, i kdyby žalobkyně příslušné podnikatelské oprávnění

neměla; opačný výklad by byl podle ní porušením ust. § 451 a násl. obč. zák.

Právní názor dovolatelky, že v nalézacím řízení mělo být z hlediska

bezdůvodného obohacení zjišťováno, jaké skutečné náklady žalobkyně ve

prospěch žalované měla, neboť tyto náklady žalovaná považuje za základ pro

zjištění bezdůvodného obohacení, označila za naprosto nesprávný s poukazem na

to, že odvolací soud podrobně vysvětlil, proč jej za správný

považovat nelze. Dále zdůraznila, že v nalézacím řízení bylo zcela bezpečně

prokázáno, že to byla dovolatelka, která záměrně žalobkyni vyřadila z konečné

fáze, tj. z uzavření samotné kupní smlouvy. Vyjádření dovolatelky, že tato si

nepřála příslušnou obchodní smlouvu se žalobkyní uzavřít, označila za

nepravdivé, což podle ní vyplynulo i z provedeného dokazování.

Podle ní nemůže obstát ani další námitka, že žalobkyně nenavrhla změnu

žalobního petitu, neboť příslušný návrh je založen ve spisu. Žalobkyně navrhla,

aby dovolací soud podané dovolání, které označila za účelové v celém jeho

rozsahu, zamítl. Ve svém samostatném podání pak navrhla, aby dovolací soud

rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném

před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož

odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté, zákona č.

30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu,

jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s.

ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším

rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější

rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda předcházející řízení v dané věci netrpí

vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242

odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání

uplatněny.

Vady řízení vymezené v § 237 odst. 1 o. s. ř. ze spisu nevyplývají a

dovolatelka je ani netvrdila. Řízení před odvolacím soudem je však postiženo

jinou vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta

první, o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky

dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém

případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95

odst. 2 o. s. ř. ). Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v § 95 o.

s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.). O změnu žaloby jde

nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo

požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v

původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále

požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě

jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní

žalobě.

V posuzovaném případě se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení odměny sjednané

ve zprostředkovatelské smlouvě, neboť podle svého tvrzení splnila veškerá

ujednání uzavřené smlouvy o zprostředkování tím, že nalezla vhodný objekt,

předala žalované podklady potřebné pro jeho rozhodnutí i pro uzavření smlouvy a

spojila žalovanou s prodávajícími. Na základě takto vymezeného skutkového

základu věci (předmětu řízení) soud prvního stupně o žalobě v pořadí prvním

rozsudkem rozhodl. V odvolání proti tomuto rozsudku (srov. č.l. 61) však

žalobkyně pro případ, že by soud dospěl k závěru o neexistenci tvrzené

zprostředkovatelské smlouvy, požadovala vymáhanou částku z titulu bezdůvodného

obohacení, přičemž v podáních ze dne 12. května 1997 a 7. října 1997

(srov. č. l. 77 a č.l. 87) uvedla nová tvrzení o rozsahu a obsahu úkonů

a činností, v důsledku nichž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na

úkor žalobkyně. Žalobkyně tím nezměnila jen právní posouzení v žalobě

uplatněného nároku (což samo o sobě ještě není změnou žaloby), ale ve

skutečnosti uplatnila nárok nový, založený na jiném než původně tvrzeném

skutkovém stavu, který za řízení před soudem prvního stupně nepožadovala. I

když nadále trvala na zaplacení stejné částky, představoval tento její úkon

změnu žaloby, uplatněnou v odvolacím řízení, která je zásadně přípustná. Na

uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně v odvolání výslovně neuvedla,

že také mění žalobu, neboť soud je povinen posuzovat každý úkon účastníka

řízení podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně (v tomto případě nesprávně

proto, že neúplně) označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.).

Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že projednal žalobkyní změněnou žalobu

a rozhodl o ní, aniž by podle ustanovení § 211 a § 95 o. s. ř. svým usnesením

změnu žaloby připustil. (Shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 123 v

časopise Soudní judikatura, č. 10/2001), čímž zatížil řízení vadou

uvedenou v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

I když zjištění takové vady řízení je samo o sobě dostatečným důvodem

pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud je přesto přezkoumal

též z důvodů uplatněných dovolatelkou včetně toho, jak je obsahově vymezila (§

242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), neboť považuje pro účely dalšího řízení za

potřebné vyslovit k těmto otázkám svůj právní názor.

Dovolacímu přezkumu tak Nejvyšší soud podrobil otázku oprávnění žalobkyně k

činnosti realitní kanceláře s dopadem na předmět sporu a její aktivní

legitimaci, jakož i otázku výše peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák.

Dovolací námitky lze v obou případech podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §

241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka

vytýkala odvolacímu soudu, že v těchto otázkách spočívá jeho rozhodnutí na

nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy již na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil

sice správně, ale nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Skutečnost, zda žalobkyně při své výše uvedené činnosti konané pro žalovanou

překročila či nepřekročila rozsah svého podnikatelského oprávnění, je pro

posouzení jejího nároku z bezdůvodného obohacení nerozhodná. Povinnost vydat

bezdůvodné obohacení získané na úkor jiného (§ 451 odst. 1 obč. zák.) totiž

zákon ani v případě plnění bez právního důvodu neváže na podmínku, že tímto

plněním nesmí být překročen rozsah podnikatelského oprávnění. Nemá-li

překročení (či nedostatek) oprávnění k podnikání vliv na žalobkyní uplatněný

nárok, nemůže zpochybňovat ani aktivní věcnou legitimaci účastníka řízení

(nikoliv „legitimitu“, jak nesprávně uvádí dovolatelka). Proto v této otázce

není uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn.

Důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. však dovolatelka uplatnila

právem v otázce výše peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák., podle

něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to

dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být

poskytnuta peněžitá náhrada.

Občanský zákoník v citovaném ustanovení určuje způsob i rozsah povinnosti toho,

kdo nesprávně získal majetkový prospěch, a to tak, že musí vydat vše, co bylo

neoprávněně získáno, to znamená, že má dojít k navrácení do předešlého stavu,

např. že se má vrátit, co bylo přijato, odcizeno, nebo jinak nabyto.

Pokud tato restituce není dobře možná, je třeba poskytnout peněžitou náhradu,

která znamená ekonomickou protihodnotu toho, co nebylo možno vrátit in natura.

Povinnost vydat vše, co bylo neoprávněně získáno, je tedy třeba splnit tak, aby

se buď obnovil původní stav nebo aby vznikl stav, který je ekonomicky

rovnocennou náhradou původního stavu (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu

uveřejněné pod číslem 1/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše

peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. v posuzovaném případě proto

nepředstavuje ani náklady vynaložené na zprostředkovatelkou

činnost (jak se mylně domnívala dovolatelka – shodně srov. stanovisko

Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 26/75 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek), ovšem ani procentní sazbu z kupní ceny nemovitosti, o níž jako o

odměně strany jednaly (jak nesprávně dovozoval odvolací soud).

Za peněžitou náhradu v daném případě je třeba považovat pouze tu částku,

která by odpovídala odměně obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské

činnosti v daném místě a čase (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího

soudu uveřejněné pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst.

1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil podle § 243b odst. 2

věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení včetně nákladů

dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta

druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. listopadu 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu