29 Odo 806/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. K., a B) J.
K., proti žalované JUDr. J. Š., jako správkyni konkursní podstaty úpadce J.
K. o vyloučení věci z konkursní podstaty, o vedlejším účastenství úpadce na
straně žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 30/99, o
dovolání úpadce J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února
2002, č. j. 4 Cmo 197/2000 – 70, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2000, č. j. 50 Cm 30/99
– 59, nepřipustil přistoupení úpadce J. K. narozeného dne 11. září 1962 (dále
též jen „úpadce“) jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované do řízení
(bod I. výroku) a řízení nepřerušil (bod II. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. února 2002,
č. j. 4 Cmo 197/2000 – 70, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
přípustnosti vedlejšího účastenství (první výrok), ve výroku o nepřerušení
řízení toto usnesení změnil tak, že řízení o návrhu na přerušení řízení
zastavil (druhý výroku) a zamítl úpadcův návrh na připuštění dovolání (třetí
výrok). K vedlejšímu účastenství odvolací soud – odkazuje na dikci § 93 odst. 1
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uvedl, že obsah úpadcova
návrhu dokládá, že chce v řízení hájit zájmy žalobců a nikoli žalované. K
návrhu na přerušení řízení pak poznamenal, že šlo o návrh podaný osobou
odlišnou od účastníků řízení (úpadcem), tedy někým, kdo k takovému úkonu nebyl
oprávněn. Jelikož jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, je důvod
řízení o takovém návrhu zastavit ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
Návrhu, aby připustil dovolání, pak odvolací soud nevyhověl proto, že se týkal
usnesení jen procesní povahy.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal úpadce včasné
dovolání, namítaje, že postupem odvolacího soudu i soudu prvního stupně mu byla
odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/
o. s. ř., a že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel tvrdí, že
vedlejším účastníkem se ze zákona stává každý, kdo podá návrh na přistoupení do
řízení, a to okamžikem, kdy jeho návrh dojde soudu. Proto se stal vedlejším
účastníkem dnem, kdy jeho návrh na vstup do řízení byl doručen soudu prvního
stupně. Dále snáší argumenty na podporu závěru, proč jeho právní
zájem na výsledku sporu je dán. Stal-li se vedlejším
účastníkem dnem, kdy podal návrh na vstup do řízení, pak ovšem byl oprávněn
podat též návrh na přerušení řízení a důvod řízení o takovém návrhu zastavit
(podle § 104 o. s. ř.) dán nebyl. Třetí výrok usnesení odvolacího soudu napadá
dovolatel argumentem, že podmínky pro připuštění dovolání byly dány. Proto
dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření nepokládá dovolání za opodstatněné a má je rovněž
za nepřípustné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání
- ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. -
rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho
rozhodnutí) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem
2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237,
§ 238a a § 239 o. s. ř.
Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu,
tedy i proti výroku, jímž tento soud zamítl jeho návrh na připuštění dovolání.
Tento výrok však dovoláním samostatně napadnout nelze (jeho odklizením se práva
a povinnosti účastníků řízení založená dalšími výroky nemění a jeho správnost
je – za předpokladu, že je dovolání podáno proti výroku, ohledně kterého
odvolací soud dovolání nepřipustil – prověřována úvahou dovolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.).
Ve vztahu k prvnímu výroku napadeného usnesení o vedlejším účastenství není
dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. , jelikož tento
výrok není měnícím, nýbrž potvrzujícím výrokem. Zkoumaný výrok nelze též
podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny
b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť
usnesení o přípustnosti vedlejšího účastenství není usnesením odvolacího soudu
„ve věci samé“.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. pak spojuje přípustnost dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém)
s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel
příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou
skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a
z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti)
dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem
nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakované vysvětlil, že hodnotící
úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudů obou stupňů, že úpadce nemá
právní zájem podporovat v řízení žalovanou), není nesprávným postupem soudu „v
průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997,
sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník
1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000,
téhož časopisu, pod číslem 8).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad je plně konformní s judikaturou
Ústavního soudu, podanou již k § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn.
III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle
soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle § 237 písm. f/
o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost),
jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se
aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu,
nenachází Ústavní soudu v této interpretaci § 237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s
ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České
republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21.
ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části
I., pod číslem 11).
Podle ustanovení § 93 o. s. ř., jako vedlejší účastník může se vedle
navrhovatele nebo odpůrce zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho
výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení,
zda tu manželství je či není (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního
podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O
přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2). V
řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však
toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v
řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec 3).
Skutečnost, že ten, kdo z vlastního podnětu vstoupil do sporného řízení jako
vedlejší účastník na straně některého z jeho účastníků, se stává účastníkem
řízení bez dalšího, nezbavuje soud povinnosti v případě, že některý z
dosavadních účastníků navrhne, aby o přípustnosti vedlejšího účastenství bylo
rozhodnuto, takové rozhodnutí vydat (srov. § 93 odst. 2 větu druhou o. s. ř.).
Toto rozhodnutí pak – jak vysvětleno výše - není (nemůže být) nesprávným
postupem soudu „v průběhu řízení“. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení
dovolání proti uvedenému výroku jako nepřípustného.
V situaci, kdy podaným dovoláním nebylo odklizeno pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu o nepřípustnosti vedlejšího účastenství dovolatele na straně
žalované, se dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného
usnesení, stalo bezpředmětným (a tedy způsobilým k odmítnutí podle § 218 odst.
1 o. s. ř.), jelikož účast osoby, která návrh na přerušení řízení podala
(dovolatele), v řízení byla definitivně ukončena. Nadto platí, že vedlejší
účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo
do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to
podle obsahu spisu byla právě žalovaná, která nesouhlasila s tím, aby úpadce
vystupoval jako vedlejší účastník řízení na její straně, pak tím, že tento
nesouhlas v řízení uplatnila,vedlejší účastenství úpadce ukončila (postup podle
§ 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh /
nesouhlas/ někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v
řízení podporovat). Dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení je tedy
při výslovně projeveném nesouhlasu žalované s tím, aby ji úpadce v řízení
podporoval jako vedlejší účastník, nutno odmítnout též s poukazem na ustanovení
§ 240 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jako
podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (legitimován).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. b/ (ohledně druhého výroku) a písm. c/ (ohledně prvního a třetího výroku)
o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu