29 Odo 808/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně H. m. – f. – l., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J.
T., zastoupenému advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 240/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2006, č.j. 12
Cmo 395/2005-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 9.014,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
její zástupkyně.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č.j. 12 Cmo 395/2005-77,
„změnil“ ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 8. dubna 2005, č.j. 47 Cm
240/2004-38, kterým Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 30. července 2004, č.j. 60 Sm 32/2000-9, tak, že tento platební
rozkaz, ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2004, č.j. 60 Sm
52/2004-20, ponechal v platnosti.
Odvolací soud při posuzování důvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu
rozkazu vyšel z toho, že:
- směnečným platebním rozkazem ze dne 30. července 2004, č.j. 60 Sm 52/2004-10,
ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2004, č.j. 60 Sm 52/2004-20, uložil
soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši
691.403,94 Kč s 6% úrokem od 11. března 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve
výši 2.304,67 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 77.737,- Kč;
- žalovaný dne 25. dubna 2000 vystavil vlastní směnku, ve které se zavázal, že
10. března 2004 uhradí částku 691.403,94 Kč na řad „P. f. a l. a. s., O.“, s
tím, že remitent 23. května 2000 směnku rubopisoval na řad I. a P. B., akciové
společnosti (dále jen „I.“) a dne 26. března 2004 Č. o. b., a. s. směnku dále
rubopisovala na řad žalobkyně;
- smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 prodala I. Č. o. b., a. s.
podnik, přičemž na kupujícího přešla všechna práva a závazky, na něž se prodej
vztahoval;
- ve vyplňovacím prohlášením směnečném č. 20001118/1 ze dne 25. dubna 2000
žalovaný prohlásil, že remitentovi předal vlastní blankosměnku vystavenou 25.
dubna 2000 bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti, s tím, že blankosměnka
slouží k zajištění pohledávek z leasingové smlouvy č. 1118 ze dne 25. dubna
2000, uzavřené mezi remitentem a žalovaným, a to leasingových splátek maximálně
do částky 1,499.841,60 Kč a příslušenství, příp. smluvních sankcí a náhrad škod
na základě leasingové smlouvy. Současně vzal žalovaný na vědomí, že s
postoupením pohledávek z leasingové smlouvy bude směnka převedena rubopisem na
I. a vyslovil souhlas s převodem vyplňovacího práva na „nového majitele“;
- listinou ze dne 25. května 2000 remitent žalovanému oznámil, že pohledávky
vyplývající z leasingové smlouvy (leasingové splátky č. 1 až 48 po 23.889,- Kč)
byly postoupeny I.
Odkazuje na ustanovení čl. I § 10, § 17, § 20 a § 77 zákona č.
191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení § 175 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud přitakal soudu prvního
stupně v závěru, podle něhož se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných a
řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit
nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že :
směnka byla vystavena za účelem zajištění (konkrétní) pohledávky, v důsledku
čehož má právní důvod a nelze ji označit za směnku bez kauzy;
námitka vyplnění blankosměnky v rozporu s ujednáním účastníků ke zrušení
směnečného platebního rozkazu vést nemůže, neboť není dostatečně konkrétní,
přičemž břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že směnka, jež byla původně
blankosměnkou, byla vyplněna v rozporu s dohodou o jejím vyplnění a že výše
směnečného penízu neodpovídá výši zajištěného dluhu tíží žalovaného, což platí
také o námitce „v jakém rozsahu je směnečný peníz uveden na směnce požadován
neoprávněně, ať již z důvodu nižšího kauzálního závazku nebo z důvodu již
provedeného částečného splacení směnky“;
dohody uzavírané remitentem poté, co byla pohledávka na úhradu leasingových
splátek postoupena I. a na tuto rubopisována směnka (rozuměj dohody z 18. dubna
a 19. prosince 2001 o prodeji části podniku remitenta společnosti B. CZ s. r.
o. a zrušení leasingové smlouvy), se nemohly „dotknout“ již dříve postoupené
pohledávky ani práva na úhradu směnky, když „žalovaný má zachovány vůči
žalobkyni tytéž námitky, které by mohl vznášet vůči Č. o. b., a. s. (resp. I.)
a nemůže namítat okolnosti, ke kterým mělo dojít „po postoupení leasingových
splátek zajišťovaných směnkou a po rubopisování předmětné směnky“;
Č. o. b., a. s. neučinila právní úkon, v důsledku kterého by zanikla
pohledávka na úhradu leasingových splátek, která jí (resp. I.) byla remitentem
postoupena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel akcentuje, že „Vrchní soud v Praze převzal fakticky shodnou
argumentaci, jak uvedl Krajský soud v Praze, kdy na základě provedeného
dokazování učinil nesprávné skutkové závěry a v důsledku toho učinil i
nesprávné právní posouzení věci“.
Odvolacímu soudu vytýká, že:
nesprávně zhodnotil „skutečnost přechodu práv a povinností ohledně leasingu
žalovaného a s tím spojených akcesorických zajištění v podobě neoprávněně
uplatněné, avšak toliko jistící směnky“, jakož i „skutečnost, že došlo ke
zrušení leasingové smlouvy a tím i k zániku vyplňovacího směnečného prohlášení“;
nezabýval se tím, zda byla směnka řádně vyplněna a jak vůbec „bylo dospěno“ k
částce směnečného penízu;
neúplně zjistil skutkový stav věci, když nevyžádal originál notářského zápisu
ze dne 18. dubna 2001 a neprovedl jím důkaz;
nesprávně vyhodnotil dopis Č. o. b., a. s. ze dne 6. února 2003, podle něhož
byly veškeré závazky z leasingové smlouvy zcela vyrovnány;
nesprávně vyhodnotil námitky ohledně vyplnění směnky v rozporu s vyplňovacím
směnečným prohlášením a nepřihlédl k okolnostem celého případu - „ke genezi
vztahů“ mezi žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci a žalovaným.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru co do
neurčitosti a neprojednatelnosti námitky správnosti směnečné sumy. Námitka,
podle níž zde „nebylo vůbec právo směnku vyplnit, a to na jakoukoli směnečnou
sumu“ je totiž zcela jednoznačná, určitá a konkrétní, pročež nebylo třeba, aby
„výslovně uvedl, že je napadána částka 691.403,94 Kč“. „Nesprávný uvedený
právní názor soudů obou stupňů způsobil, že rozhodnutí je napadeno vadou,
spočívající v nesprávném právním posouzení“ a žalovaný byl navíc zamítnutím
návrhu na doplnění dokazování „zkrácen na svých procesních právech“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby je
Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu
prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatele není
dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS
372/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady,
podle nichž odvolací soud (ani soud prvního stupně) neprovedly dokazování
originálem notářského zápisu ze dne 18. dubna 2001. Totéž platí o výhradách co
do (ne)správnosti skutkových zjištění ve vztahu k výši směnečné sumy, kterou
mohla žalobkyně (její právní předchůdkyně) do blankosměnky doplnit (výše dluhu
z leasingové smlouvy), když dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel k dispozici nemá.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
hlediska výhrady „nesprávného“ či „neoprávněného“ vyplnění blankosměnky, když
tyto vycházejí z právního názoru dovolatele, podle něhož pohledávka z
leasingové smlouvy (zajištěná spornou směnkou) zanikla v důsledku právních
úkonů, učiněných společností B. C., s. r. o. v době poté, co byla směnka i
směnkou zajištěná pohledávka převedena na I. a smlouvou o prodeji podniku na Č.
o. b., a. s. Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
závěru, podle něhož žalovanému zůstaly zachovány kauzální námitky, jež mohl
vznášet proti Č. o. b., a. s. (resp. I.) a nikoli námitky založené na
okolnostech, k nimž došlo poté, co byla směnka a směnkou zajištěná pohledávka
na I. převedena, kterýžto právní závěr nebyl dovoláním zpochybněn (§ 242 odst.
3 o. s. ř.).
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani
námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že
nepřihlédl k povaze sporné směnky jako směnky zajišťovací a odmítl se zabývat
výhradami co do směnečné sumy. Jak je zřejmé z průběhu řízení před soudy
nižších stupňů a z odůvodnění jejich rozhodnutí, není pochyb o tom, že odvolací
soud (i soud prvního stupně) zajišťovací povahu směnky respektovaly a s
výhradami ohledně oprávnění doplnit do blankosměnky směnečnou sumu se
vypořádaly. Konečně po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí
odvolacího soudu ani dovolací námitka o nesprávném vyhodnocení „dopisu“ právní
předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. února 2003, když posouzení obsahu zmíněného
„dopisu“ nemá judikatorní přesah a je významné právě a jen pro projednávanou
věc a právní závěr odvolacího soudu, podle něhož uvedeným „dopisem“ nedošlo k
zániku směnkou zajištěné pohledávky, není ani v rozporu s hmotným právem
(ustanoveními § 324 až 364 obchodního zákoníku, ve spojení s ustanoveními § 570
až § 587 občanského zákoníku).
V situaci, kdy není pochyb o tom, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84), a
dovolatel v dovolání nenamítal, že I. při nabývání směnky jednala vědomě na
škodu dlužníka (srov. čl. I § 17 směnečného zákona), Nejvyšší soud uzavírá, že
dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení), určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3, §
14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky
hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v témže
znění. S připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí celková částka
nákladů dovolacího řízení 9.014,25 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu