ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v
právní věci žalobkyně G., akciové spoločnosti, proti žalované O. K.,
zastoupené, advokátkou, o zaplacení 236.830,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18
Cm 170/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 15. května 2001, č.j. 3 Cmo 181/99- 78, takto.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2001, č.
j. 3 Cmo 181/99-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 11. března 1998, č.j. 18 Cm 170/95 – 39, uložil
Krajský obchodní soud v Ostravě žalované zaplatit žalobkyni částku 134.364,- Kč
s úrokem z prodlení ve výši 0,075 % z dlužné částky za každý den prodlení od
1.5.1992 do zaplacení a náklady řízení. Dále řízení co do
částky 102.466,- Kč zastavil, neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu
ještě před zahájením jednání ve věci samé zpět.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení žalované
částky s příslušenstvím z titulu nezaplacené faktury
za provedenou dodávku zboží poté, když dospěl po provedeném dokazování na
základě zjištěných skutečností a nesporných tvrzení účastníků k závěru, že je
oprávněná, neboť došlo k uzavření příslušných kupních smluv a ke splnění
závazku žalobkyní.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně v jeho výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 134.364,- Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Výrok II. o zastavení řízení ponechal beze změny.
Po zhodnocení obsahu předloženého spisu a poté, kdy žalobkyně ani po výzvě
odvolacího soudu skutková tvrzení své žaloby nezměnila, dospěl odvolací soud k
závěru, že soud prvního stupně řádně objasnil skutkový stav případu, avšak
nesprávně jej právně vyhodnotil ve vztahu k žalobním tvrzením. Na rozdíl od
soudu prvního stupně odvolací soud dospěl ke zjištění, že žalobkyně
předloženými listinami svá tvrzení o objednávce žalované vůči žalobkyni, o
vzniku právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, jakož i plnění závazku
žalobkyní, neprokázala. Kupní smlouvy č. … a č. … byly uzavřeny dne
14.2.1992 mezi prodávajícím G., státní podnik, se sídlem S., M. ul., IČ …, a
žalovanou jako kupující, když objednávka č. 3/92/K byla učiněna dne 22.1.1992
žalovanou vůči dodavateli označenému jako G. S.. Žalobkyně nemohla se žalovanou
dne 14.2.1992 uzavřít kupní smlouvu, neboť jak je uvedeno ve výpisu z
obchodního rejstříku Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky, byla
žalobkyně zapsána do obchodního rejstříku až dne 1.5.1992, tedy vznikla
později, než došlo k uzavření uvedených kupních smluv. Ze stejného důvodu také
nemohla žalobkyně, s ohledem na splatnost faktury za dodané zboží dne
1.5.1992, toto zboží žalované dodat a vyfakturovat. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobkyní tvrzený stav nebyl jí označenými důkazy či na základě
jiných skutečností, které vyšly v řízení najevo, prokázán. Protože žalobkyně
neunesla důkazní břemeno, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a
žalobu v rozsahu podaného odvolání zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítá
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nepopírá, že právní vztah,
který je předmětem sporu, se uskutečnil mezi subjekty G., státní podnik S. jako
prodávajícím a žalovanou jako kupující. Namítá však, že G., akciová společnost
vznikla dne 1.5.1992 jako právní nástupce zrušeného státního podniku G., k
čemuž už v průběhu projednávání sporu na soudu prvního stupně předložila tyto
příslušné doklady: rozhodnutí Ministerstva lesního a vodního hospodářství
Slovenské republiky o zrušení s.p. G. ze dne 7.4.1992, usnesení Obvodního soudu
Bratislava I ze dne 22.4.199 o výmazu s.p. G. z obchodního rejstříku, notářský
zápis N …, Nz … ze dne 13.4.1992 o založení a.s. G.. Jimi je podle dovolatelky
prokázáno, že G., akciová společnost, je právním nástupcem státního podniku G.
a je tedy aktivně legitimována být účastníkem sporu na straně žalobkyně.
Poukazuje na to, že soud prvního stupně podle jejího názoru řádně objasnil
skutkový stav a správně ho i právně vyhodnotil. Proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v
této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy
I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního
znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, a je i důvodné, i když z jiného důvodu, než který uplatnila
dovolatelka.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda předcházející řízení v dané věci netrpí
vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3, věty
druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení vymezené v § 237 odst. 1 o. s. ř. ze spisu nevyplývají a
dovolatelka je ani netvrdila. Řízení před odvolacím soudem je však postiženo
jinou vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu se sice podává, jak konstatoval odvolací soud, že žalobkyně svá
žalobní tvrzení ani v řízení před odvolacím soudem výslovně nedoplnila v tom
směru, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel, zboží dodal a fakturu vystavil G.,
státní podnik se sídlem ve S., Slovenské republice, jako její právní
předchůdce, nicméně tato skutečnost byla odvolacímu soudu zřejmá z listinných
důkazů provedených soudem prvního stupně, jakož i z listin o zrušení státního
podniku a založení společnosti žalobkyně, které žalobkyně
předložila soudu prvního stupně (srov. protokol o jednání na č. l. 33). Za této
procesní situace byl odvolací soud povinen ve smyslu § 5 o. s. ř. poskytnout
žalobkyni konkrétní poučení o její povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí
významné skutečnosti, včetně toho, o čem má svá tvrzení doplnit, se současným
upozorněním na následky nesplnění této procesní povinnosti. Omezil–li se
odvolací soud pouze na obecné poučení účastníků o ustanovení § 120
o. s. ř. a na dotaz adresovaný žalobkyni o tom, zda „nehodlá měnit skutková
tvrzení žaloby“ (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 75),
své poučovací povinnosti řádně nedostál. Občanský soudní řád i ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. v ustanovení § 5 sleduje, aby
poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a
podrobné a aby se jim dostalo v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení
řízení potřebné a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení
by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na
svých právech. Poučovací povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo bez
pochybnosti zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. To plně platí i ve
vztahu k povinnosti tvrzení, přičemž absence takového poučení má za následek
to, že vůči účastníku nemohou být vyvozovány závěry z nesplnění těchto
povinností resp. následky v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí, jak nesprávně
učinil odvolací soud. Tím řízení zatížil vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst.
3 písm. b) o. s. ř.).
Protože napadený rozsudek není správný Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 1,
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil v souladu s § 243b odst.
2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu