29 Odo 810/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobkyně N. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. úpadkyni P.
K. spol. s r. o., a 2. V. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení
900.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 5 Cm 168/99, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 18. února 2003, čj. 7 Cmo 612/2000-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v
Brně ze dne 15.10.1999, č.j. 5 Cm 168/99-122 tak, že ve vztahu ke druhému
žalovanému ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27.5.1999, č.j.
5 Sm 207/99-10.
Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že podle ustanovení čl. I. § 17
zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), kdo je žalován ze směnky
nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k
výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal
vědomě na škodu dlužníka.
Podle čl. I. § 30 odst. 1 a 2 směnečného zákona může být zaplacení směnky pro
celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Tuto
záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo již se na směnku podepsal.
Podle čl. I. § 32 odst. 1, 2 a 3 směnečného zákona je směnečný rukojmí zavázán
jako ten, za koho se zaručil. Jeho závazek je platný i tehdy, je-li závazek, za
který se zaručil, neplatný z jiného důvodu, než pro vadu formy. Zaplatí-li
směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil a
proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni.
V projednávané věci odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že směnka
byla na žalobkyni indosována dne 1.7.1998, a žalobkyně je tudíž k uplatněné
směnečné pohledávce aktivně legitimována. Směnka byla na žalobkyni indosována
před uplynutím lhůty k protestu, a proto i vznesenou kauzální námitku druhého
žalovaného bylo třeba posuzovat z hlediska ustanovení čl. I. § 17 směnečného
zákona. Toto ustanovení připouští pouze námitky, které se zakládají na
vlastních mimosměnečných vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům směnky.
Druhý žalovaný se na směnku podepsal jako směnečný rukojmí (avalista) za
výstavce. Povinnost avalisty je zcela závislá na směnce a není-li směnka
zaplacena, je rukojmí společně s ostatními směnečnými dlužníky solidárně
povinen majiteli směnku zaplatit (čl. I. § 47 směnečného zákona). Z ustanovení
č. I. § 32 směnečného zákona jednoznačně vyplývá, že závazek avalisty je
vázán jen na formální platnost podpisu dlužníka. Podpisem směnky avalista
nevstupuje do mimosměnečných vztahů dlužníka, za kterého se zaručil, i kdyby se
směnkou souvisely. Proto není avalista oprávněn namítat okolnosti z kauzálních
vztahů tohoto dlužníka k jiným osobám.
I když druhý žalovaný podepsal směnku jako avalista a současně jako jednatel
první žalované, nemůže jako avalista bez dalšího používat námitky první
žalované, za kterou se podpisem zaručil. Druhý žalovaný byl oprávněn vznést
pouze námitky ze svého konkrétního vztahu s remitentem, to jest napadnout
konkrétní porušení smlouvy mezi majitelem směnky a rukojmím, což neučinil.
Za této situace je zcela nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobkyně
směnku nabyla vědomě ke škodě druhého žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Z odůvodnění
dovolání vyplývá, že namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
V dovolání uvedl, že před soudem prvního stupně byla dostatečně prokázána
zákonem požadovaná skutečnost, že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě
ke škodě dlužníků.
V řízení nevznikly pochybnosti o charakteru směnky jako zajišťovací. Jejím
účelem bylo zajistit nárok na vyplacení podílu na zisku Ing. P. K. za rok 1997.
Není rovněž pochyb o tom, že směnka byla vystavena v souvislosti s prodejem
obchodního podílu Ing. K.
Provedené důkazy zcela jasně prokázaly, že ke kvalifikovanému rozhodnutí valné
hromady o rozdělení zisku mezi společníky za rok 1997 v době, kdy byl Ing. K.
společníkem, ani později, nedošlo a směnka tedy zajišťovala nárok, který
neexistoval.
Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku obecně možnost takové
námitky připustil, podle jeho názoru však tato námitka nemohla svědčit druhému
žalovanému, který je ve vztahu avalistou.
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud pochybil, posoudil-li vztahy avalisty
jako oddělené od vztahu kauzálního. Avalista byl jednatelem a
padesátiprocentním společníkem první žalované a byl fakticky a majetkoprávně
nositelem případných důsledků vymožení závazku společnosti. Dovolatel se
ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vlastním vztahem mezi ním a
původním majitelem směnky byla neformálně uzavřená dohoda o poskytnutí
jistoty, že deklarovaný podíl na zisku bude skutečně proplacen. To měl avalista
garantovat z titulu majetkově angažovaného společníka.
Mezi prvním majitelem směnky a avalistou existovala ústní, nepochybně prokázaná
smlouva. Avalista měl jako společník zájem na odchodu Ing. P. K. ze
společnosti. Převod obchodního podílu museli oba odhlasovat na valné hromadě,
přičemž jednou z vyjednaných podmínek byla úhrada podílu na zisku a ručení za
její zaplacení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když soud prvního
stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12.2000.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15.4.2003, druhý žalovaný podal
dovolání až 30.5.2003. Protože však rozsudek odvolacího soudu neobsahoval
poučení o přípustnosti dovolání, je dovolání ve smyslu nálezu Ústavního
soudu ze dne 16.6.2003, sp. zn. IV. ÚS 92/03, nutno považovat za včas
podané.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu.
Z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona vyplývá, že dlužník ze směnky,
tedy i avalista, může zásadně činit vůči majiteli směnky jen takové
námitky, které mají původ v jeho vlastních vztazích k majiteli směnky. Nabyl-li
však majitel směnku nepoctivě, tj. jednal-li vědomě na škodu dlužníka,
může dlužník činit vůči majiteli i námitky z jeho vlastních vztahů k
předchozímu majiteli směnky.
Dovolatel však v projednávané věci uplatnil ve vztahu k majiteli směnky
námitky, které nepříslušely jemu, ale příslušely první žalované vůči původnímu
majiteli směnky, neboť měly původ v jejím vlastním vztahu k původnímu majiteli.
Takové námitky avalista vůči majiteli směnky činit nemůže, a to ani tehdy,
jednal-li majitel směnky nepoctivě. Proto neobstojí námitka dovolatele, že
žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníků a neobstojí ani
obě kauzální námitky dovolatele, neboť nejde o námitky vyplývající z jeho
vlastních vztahů k majiteli směnky.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť ze spisu se nepodává,
že by žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o
jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2004.
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu