29 Odo 816/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka, v právní
věci návrhu Ing. M. K., zastoupeného JUDr. I.P., advokátem o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady společnosti A. C. s. r. o., zastoupené
JUDr. M. Z., advokátem vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 4/2003,
o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.
ledna 2006, č. j. 8 Cmo 369/2005 – 63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen uhradit A. C., s. r. o. 5.075,- Kč na
náhradu nákladů dovolacího řízení, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
do rukou jejího právního zástupce.
Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 26. srpna 2004, č. j. 1 Cm 4/2003 – 34, tak, že
zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti A. C.,
s. r. o. (dále jen „společnost“), konané dne 9. prosince 2002 (dále jen „valná
hromada“), kterým byl odvolán jednatel společnosti Ing. M. K., a jmenován nový
jednatel společnosti Ing. I. K., (výrok I.); současně rozhodl o tom, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a navrhovateli
uložil zaplatit společnosti náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně; sám
doplnil dokazování o prezenční listinu z valné hromady a zjistil, že se jí
zúčastnil Ing. M. K., Ing. I. K. a J. O.
Ze zápisu o konání valné hromady společnosti odvolací soud zjistil, že pro
odvolání jednatele hlasoval Ing. I. K. s 30 % hlasovacích práv a J. O. s 30 %
hlasovacích práv. Hlasování se zdržel Ing. M. K. se 40 % hlasovacích práv. Pro
zvolení Ing. I. K. jednatelem hlasoval Ing. I. K. a J. O. Hlasování se zdržel
Ing. M. K.
Z článku VI. a IX. společenské smlouvy ze dne 12. března 1999, ve znění
notářského zápisu ze dne 30. ledna 2002 NZ 23/2002, N 24/2002, odvolací soud
zjistil, že výše vkladů společníků činí u Ing. M.K. 40.000,- Kč, u J. O.
30.000,- Kč a u Ing. I.K. 30.000,- Kč. Nejvyšším orgánem společnosti je valná
hromada, do jejíž působnosti patří jmenování jednatelů. Pro platnost a účinnost
rozhodnutí valné hromady musí být souhlas nadpoloviční většiny hlasů všech
společníků, jinak je rozhodnutí valné hromady neplatné.
Odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení § 131 odst. 3 písm. d) obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném ke dni 9. prosince 2002, soud
nevysloví neplatnost usnesení valné hromady, domáhá-li se vyslovení jeho
neplatnosti proto, že valná hromada byla svolána v rozporu se zákonem, jen
osoba, která takto valnou hromadu svolala anebo se podílela na jejím svolání,
anebo jestliže na valné hromadě, která byla svolána v rozporu se zákonem, byli
přítomni všichni společníci anebo společníci, kteří na valné hromadě přítomni
nebyli, následně projevili s usnesením souhlas.
Odvolací soud akcentoval, že podle § 129 odst. 1, věta druhá obch. zák.
záležitosti neuvedené v pozvánce lze projednat, jen jsou-li přítomni na valné
hromadě všichni společníci. Prezenční listinou o účasti na valné hromadě
společnosti vzal odvolací soud za prokázané, že této valné hromady se všichni
společníci zúčastnili. Tvrzení, že valná hromada byla svolána v rozporu se
zákonem, proto neshledal právně významným a dovodil, že z uvedeného důvodu
nelze ve smyslu § 131 odst. 3 písm. d) obch. zák. neplatnost napadených
usnesení valné hromady vyslovit.
K námitce totožnosti osoby jednatele a předsedy valné hromady (Ing. I. K.)
odvolací soud uzavřel, že tato skutečnost není v rozporu s obchodním zákoníkem,
navíc předseda a zapisovatel valné hromady byl schválen všemi hlasy všech
společníků.
Při účasti všech společníků na valné hromadě – pokračoval odvolací soud – bylo
možno projednat i záležitosti navržené těmito společníky přímo na valné hromadě
(§ 129 odst. 1. obch. zák.). Odvolací soud rovněž uvedl, že je pravdou, že
podle obsahu zápisu z jednání valné hromady nebylo hlasováno o doplnění bodu
programu, odvolání stávajícího a jmenování nového jednatele, tuto skutečnost
však shledal bez právního významu, když navíc tento bod programu navrhli
současně společníci Ing. I. K. a J.O., kteří měli nadpoloviční většinu hlasů
všech společníků, neboť společenská smlouva neurčovala jiný poměr hlasů (§ 127
odst. 2 obch. zák.), z čehož dovodil, že tento bod programu by byl přijat i
pokud by o něm valná hromada hlasovala.
Podle společenské smlouvy je k přijetí usnesení valné hromady třeba
nadpoloviční většiny hlasů všech společníků. S ohledem na velikost vkladu
každého ze společníků, když společenská smlouva jiný počet hlasů neurčuje,
připadá na každých 1.000,- Kč vkladu jeden hlas (§ 127 odst. 2 obch. zák.).
Společník Ing. I. K. a společník J. O. disponovali na valné hromadě každý 30
hlasy. Pokud byl Ing. M.K. odvolán z funkce jednatele 60 hlasy ze 100 možných
hlasů a stejným počtem hlasů byl zvolen do funkce jednatele Ing. I.K., shledal
odvolací soud tato rozhodnutí v souladu s úpravou způsobu přijetí usnesení
podle společenské smlouvy.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, podal navrhovatel dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) [správně však §
237 odst. 1 písm. a)] občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Konkrétně namítá, že odvolací soud nevzal v potaz skutečnosti uváděné před
soudem prvního stupně, a to zejména, že valná hromada „nebyla v podstatě
svolána vůbec“. Argumentuje tím, že šlo o setkání tří společníků, kteří měli
pro forma schválit hospodářský výsledek, rozdělení zisku apod. Teprve na místě
začal společník Ing. I.K. toto jednání řídit a improvizovat ohledně programu
valné hromady. Dovolatel dále uvádí, že v průběhu jednání dne 9. prosince 2002
nebylo hlasováno o žádných skutečnostech a zápis z valné hromady vyhotovili
společníci Ing. I.K. a J.O. dodatečně dne 10. prosince 2002, a to bez účasti
navrhovatele. Uzavírá, že „setrvává na stanovisku, že usnesení valné hromady
tak, jak je žaloval, je neplatné z důvodů, které uvedl v žalobě a před soudem
prvního stupně.“
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil spolu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto či odmítnuto.
Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
V projednávané věci dovolatel především namítá, že odvolací soud „nevzal v
potaz skutečnosti uváděné před soudem prvního stupně, a to zejména skutečnost,
že valná hromada nebyla v podstatě svolána formálně vůbec, šlo o setkání tří
společníků, kteří měli pro forma schválit hospodářský výsledek, rozdělení zisku
apod.“
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, není toto tvrzení
pravdivé, neboť odvolací soud se nedostatky při svolání valné hromady zabýval a
dovodil, že za situace, kdy se valné hromady zúčastnili všichni společníci, se
uplatní ustanovení § 131 odst. 3 písm. d) obch. zák. S tímto závěrem odvolacího
soudu se dovolací soud ztotožňuje.
K námitce dovolatele, že na valné hromadě „nebylo o žádné skutečnosti
hlasováno,“ Nejvyšší soud uzavírá, že není podstatné, zda na valné hromadě
došlo k formálnímu hlasování, podstatné je, jak správně uzavřel odvolací soud,
zda se společníci s dostatečným počtem hlasů dohodli na řešení jednotlivých
bodů programu, k čemuž dle skutkových zjištění soudů obou stupňů (a tvrzení
samotného dovolatele v návrhu na zahájení řízení), v projednávané věci došlo.
Protože Nejvyšší soud shledal i ostatní závěry odvolacího soudu správnými,
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. b)
o. s. ř. se ve statusových věcech obchodních společností rozhoduje usnesením.
Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno,
a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek
označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g) a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. srpna 2006) a
paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve
znění účinném do 31. srpna 2006). Proti tomuto rozhodnutí není opravný
prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Ivana Š t
e n g l o v á
předsedkyně senátu