29 Odo 817/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně A., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované Č. s., a.
s., o zaplacení částky 907.849,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 4 Cm 86/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 128/2002-43, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 128/2002-43,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. února 2002, č. j. 4 Cm 86/2000-29, Městský soud v Praze
zamítl žalobu o zaplacení částky 907.849,- Kč z titulu smluvní pokuty. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení článku IV. smlouvy o zajištění
komplexní údržby a oprav neónového zařízení ze dne 10. listopadu 1994 (dále též
jen „smlouva“), které obsahuje ujednání o smluvní pokutě (ve výši 1% z celé
částky za každý den prodlení), se nevztahuje na ty povinnosti, pro jejichž
porušení byla smluvní pokuta žalované účtována.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j.
4 Cmo 128/2002-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Odvolací soud - vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
- na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že článek IV. smlouvy, coby
smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“), se vztahuje i na porušení povinnosti žalované zaplatit včas
komplikovanou opravu (dle článku III. smlouvy) vyúčtovanou fakturou (č.
18/1998, ze dne 25. února 1998, splatnou 11. března 1998). Jelikož smluvní
pokuta ve stejné výši byla sjednána i pro porušení povinností žalobkyní,
nepokládal odvolací soud zkoumané ujednání za diskriminující pro žalovanou,
zdůrazňuje současně, že se žalovaná k tomuto plnění zavázala o své vůli.
Žalovaná se dostala do prodlení s placením faktury za 317 dnů, takže nárok
žalobkyně na úhradu smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 544 a násl.
občanského zákoníku a § 300 a násl. obch. zák. je po právu.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že
hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem je neúplné a nesprávné. Konkrétně
odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval toliko výkladem smluvních ustanovení,
odlišným od závěrů soudu prvního stupně a zcela pominul skutečnosti, které
vedly k tomu, že žalovaná fakturu zaplatila až poté, co žalobkyně vyhověla
jejím námitkám a původně fakturovanou cenu za opravu snížila. V této
souvislosti vyslovuje přesvědčení, že dohoda o narovnání ze dne 18. ledna 1999,
kdy žalobkyně uznala oprávněnost požadavku na snížení ceny, odstranila sporné
skutečnosti a pochybnosti a nahradila je právy a povinnostmi novými, mezi něž
patřila i nová doba splatnosti faktury. Ve světle těchto skutečností se
žalovaná nemohla dostat do prodlení s placením faktury a žalobkyni tedy nemohl
vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. Podle názoru odvolacího soudu se
žalovaná dostala do prodlení již od 12. března 1998 a nikoli až poté, kdy došlo
k dohodě o ceně (tedy po 18. lednu 1999). Skutečností, že cena za opravu byla
vyúčtována v nepřiměřené výši a s ní související oprávněností reklamace celkové
výše fakturované částky se odvolací soud vůbec nezabýval. Na základě výše
uvedeného proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, polemizujíc se závěry
znaleckého posudku, který si žalovaná nechala vypracovat o ceně opravy a
popírajíc, že by „zápis“ z 18. ledna 1999 byl dohodou o narovnání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a je i důvodné.
Dovolatelka dovolací argumenty výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska však
jimi vystihuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze (i tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.) namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak
totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem
27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v podrobnostech
odkazuje), uvedený dovolací důvod vystihuje i námitka, že soud v řízení pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo (zde námitka dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval „dohodou
o narovnání“ z 18. ledna 1999). V právní teorii srov. shodně např. Bureš, J. -
Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl.,
6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 1067.
Jak se podává z obsahu spisu, žalovaná se v řízení od počátku bránila proti
uplatněnému nároku poukazem na to, že cena opravy jí byla fakturována původně v
nesprávné výši a že listina z 18. ledna 1999 je dohodou o narovnání, v jejímž
důsledku se změnila výše i splatnost závazku (srov. odpor na č. l.
15-16, vyjádření č. l. 23-25 a závěrečný návrh č. l. 28). Soud prvního stupně
pak při jednání 12. února 2002 provedl mimo jiné též důkaz listinou z 18.
ledna 1999. Odvolací soud se ovšem poté, co jinak hodnotil obsah samotné
smlouvy, k obraně žalované založené na obsahu listiny z 18. ledna 1999 nijak
nevyslovil. Přitom soud prvního stupně z této listiny (se zřetelem k právnímu
názoru, na němž založil rozhodnutí o zamítnutí žaloby) žádná skutková zjištění
neučinil a neučinil je ani odvolací soud (který vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně). Jelikož námitka, že listina z 18. ledna
1999 byla dohodou o narovnání, kterou došlo i ke změně splatnosti ceny opravy,
by v případě, že by ji soud shledal opodstatněnou, mohla mít pro výsledek sporu
rozhodující význam, lze uzavřít, že dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
byl uplatněn právem.
Soud prvního stupně – vycházeje z názoru, že ustanovení článku IV. smlouvy se
nevztahuje na povinnosti, pro jejichž porušení byla uplatněna smluvní pokuta –
pokládal ostatní v řízení provedené důkazy (vedle smlouvy a faktury č.
18/1998 šlo o dalších celkem 15 listin, jimiž provedl dokazování při jediném
jednání které ve věci proběhlo dne 12. února 2002, včetně „zápisu“ ze dne 18.
ledna 1999) za natolik bezvýznamné, že se s jejich existencí – v rozporu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. – v důvodech svého rozhodnutí nevypořádal
(ačkoli je zjevné, že ukládá-li citované ustanovení soudu, aby v rozsudku
uvedl, proč neprovedl i další důkazy - tedy, aby se vypořádal s důkazními
návrhy, jimž nevyhověl - pak tím více platí, že se soud musí výslovně vypořádat
i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a
uvést, o které důkazy jde). V této situaci úvaha odvolacího soudu, že článek
IV. smlouvy se vztahuje i na porušení povinnosti žalované zaplatit včas
komplikovanou opravu, nutně měla vést ke zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně, který v důsledku právního názoru, jenž odvolací soud shledal
nesprávným, pominul řadu provedených důkazů, včetně toho, jehož přehlédnutí
odvolacímu soudu plným právem vytýká dovolatelka.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek pro existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s.
ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v. r.
předseda senátu