29 Odo 828/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce Prof. Ing. M. T., CSc., zastoupeného, advokátkou, proti
žalované 1. Č. o. b., a.s., zastoupené, advokátem, a 2. úpadkyni I. b.,
a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1,200.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 36/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003,
č.j. 14 Cmo 322/2002-135, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k první žalované odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 7.575, - Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení do rukou jejího
advokáta.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
13.6.2002, č.j. 53 Cm 36/2001-96, kterým tento soud zamítl žalobu na
zaplacení 1,200.000,- Kč s příslušenstvím, ze smlouvy o podmínkách
výkonu funkce člena dozorčí rady.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 1
odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 3 odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nesmí být výkon práv a povinností v rozporu s
dobrými mravy. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku nepožívá právní ochrany.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzený nárok
nelze přisoudit, protože představuje výkon práva odporující dobrým mravům a
zásadám poctivého obchodního styku.
Dovodil, že argumenty odvolatele neobstojí. Důvodem zavedení nucené správy
druhé žalované byly dle zákona [§ 26 odst. 1 písm. d) a § 30 zákona č. 21/1992
Sb.] závažné nedostatky v činnosti banky. Na jejich vzniku se nutně podílely
představenstvo banky, které mj. činnost banky řídí a zabezpečuje její obchodní
vedení (§ 191 odst. 1, § 192 obch. zák., čl. 23 až 25 stanov
společnosti) i dozorčí rada banky, která na výkon působnosti představenstva a
uskutečňování podnikatelské činnosti dohlíží (§ 197 a 198 obch. zák., čl. 29 a
30 stanov) a schvaluje návrhy představenstva na jmenování a odvolání vrchních
ředitelů, ředitelů oblastních poboček a může sama iniciovat jejich odvolání
(čl. 29 bod 4 stanov).
Pro tento podíl dozorčí rady a tedy i žalobce, jako jejího člena, na stavu
banky v době, kdy ji opouštěl, odporuje dobrým mravům i zásadám poctivého
obchodního styku pokud si nárokuje odstupné. Nebylo-li působení žalobce
(a dalších osob v představenstvu a dozorčí radě) v bance v posledním období pro
ni přínosem, odporuje dobrým mravům, aby měl přínos od banky ve formě
odstupného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní
posouzení věci a dále pak to, že rozhodnutí spočívá na skutkovém
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že právní otázka platnosti
smlouvy o výkonu funkce člena představenstva uzavírané podle § 66 odst.
2 a § 269 obch. zák., ve znění platném v roce 2000, nebyla dosud
dovolacím soudem řešena a dosud nebyla řešena ani v otázce použití § 3 odst. 1
obč. zák. a § 265 obch. zák.
Dovolatel tvrdí, že „základní podstatou celé žaloby je vyřešení předběžné
otázky, zda je smlouva o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady“, ze které
žalobce uplatňuje svůj nárok, platná.
S touto otázkou se podle žalobce vypořádal soud prvního stupně, který vyslovil
právní názor, že smlouva byla uzavřena platně. Tento názor podle žalobce
jednoznačně vede k závěru, že na základě této smlouvy vznikl žalobci nárok
požadovat z ní plnění. Vrchní soud se touto otázkou vůbec nezabýval a podle
dovolatele z jeho rozsudku není patrno, zda se s tímto závěrem
ztotožnil či nikoli.
Otázku použití § 3 odst. 1 obč. zák. a § 265 obch. zák. řešily podle dovolatele
oba soudy nesprávně. Dovolatel dovozuje, že použití obou ustanovení je namístě
tam, kde by tvrdost zákona nebo ujednání byla přílišná. O takový
případ se ale v projednávané věci nejedná. Žalobce měl uzavřenou smlouvu podle
obchodního zákoníku a pokud soud shledal, že smlouvy byla uzavřena platně,
neměl být žalobci výkon práva odepřen. Dále pak žalobce odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. Rc 5/2001.
Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nemohly posuzovat míru žalobcova
zavinění na nucené správě žalované, „neboť se jedná o velmi složitou a zejména
politickou záležitost, která je dnes řešena na jiných úrovních a otázka
oprávněnosti zavedení nucené správy na I., a.s. včetně jejího následného
prodeje nemůže být přezkoumávána v rozsahu tohoto soudního sporu. Pokud Č. a.s.
předkládala soudu závěry auditu za rok 1999 s vyčíslenými
hospodářskými ztrátami, pak žalobce poukazoval na skutečnost, že za rok 1998
stejná auditorská firma vydala závěr auditu bez výhrad a navíc poukazoval na
skutečnost, že v době, kdy byla vydána závěrečná zpráva auditora, již
žalobce nebyl členem dozorčí rady. Za dobu žalobcova působení v dozorčí radě
nebyl vydán negativní závěr auditora k hospodaření banky.“
Přes to oba soudy zcela paušálně uzavřely, že žalobce již proto, že byl členem
dozorčí rady v předchozím období, nese vinu na zavedení nucené správy.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že formulace důvodů, ze
kterých se žalobce domáhá připuštění dovolání, je nejasná. Dále
dovozuje, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, neboť otázky
předestřené k posouzení nejsou otázkami zásadního právního významu. Rovněž
tvrdí, že dovolání není ani důvodné - oba soudy učinily správný závěr, že
smlouva o výkonu funkce je platným právním úkonem. Tvrzení žalobce, že
soudy nemohly posuzovat míru jeho zavinění na zavedení nucené správy druhé
žalované není důvodné. V tom směru cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Cdon 69/96, kde bylo judikováno, že použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá
zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy.
A konečně první žalovaná dovozuje, že nucená správa byla u druhé žalované
zavedena v důsledku toho, že orgány banky, jejichž členem byl i žalobce, řádně
neplnily své povinnosti a dokumentuje to na několika konkrétních případech.
Protože na druhou žalovanou byl dne 5.2.2004 prohlášen konkurs, bylo řízení
vůči ní ze zákona přerušeno [§ 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., v rozhodném
znění] a nelze v něm pokračovat. Proto dovolací soud rozhodl o dovolání pouze
ve vztahu k první žalované.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Zásadní
právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel považuje za zásadní právní otázku to, zda mezi ním a druhou žalovanou
byla platně uzavřena smlouva o výkonu funkce. Na řešení této otázky však
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když uzavřel, že požadované plnění
nelze žalobci přiznat pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého
obchodního styku. Pokud by odvolací soud shledal, že je smlouva o výkonu
funkce neplatná, postačilo by k zamítnutí žaloby samo zjištění neplatnosti
smlouvy.
Dále pak dovolatel namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
a § 265 obch. zák. v projednávané věci. Jak se uvádí shora, z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní
právní význam pouze tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka,
která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro jejich judikaturu - srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní
řád, komentář, II. díl. s. 1047). Posouzení správnosti aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. a § 265 obch. zák. v projednávané věci je věcí
konkrétního posouzení vnitřních poměrů druhé žalované a jednání žalobce při
výkonu funkce a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní
přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Z obsahu spisu se podává, že
dovolání není přípustné ani z jiných důvodů.
Namítaným nedostatkem skutkových zjištění soudů obou stupňů se Nejvyšší soud
nemohl zabývat vzhledem k tomu, že posuzoval přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal první žalované
náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6, § 14, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu