29 Odo 831/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové Mgr. a Petra Šuka v právní věci
návrhu Ing. M. F., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem na přezkoumání výše
vypořádání v penězích při převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem za
účasti R. H. a. s., zastoupené JUDr. M. V., advokátkou vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 54 Cm 63/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006, č. j. 14 Cmo 254/2005 – 42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit R. H., a. s. na náhradu nákladů
dovolacího řízení 450,- Kč do rukou její právní zástupkyně, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 18. března 2005, č. j. 54 Cm 63/2003 – 25, ve výroku I. v části o zastavení
řízení ohledně požadavku navrhovatele na zaplacení 2,295.000,- Kč s
příslušenstvím; v části o zastavení řízení ohledně požadavku na určení
vypořádání v penězích a práva na dorovnání ho změnil tak, že v tomto rozsahu se
řízení nezastavuje.
V odůvodnění usnesení odvolací soud především uvedl, že navrhovatel se domáhá s
odkazem na § 220p a § 220k obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
určení, že vypořádání v penězích poskytované hlavním akcionářem při převzetí
obchodního jmění společnosti P.i. h., a. s. je nižší než přiměřené, a že právo
na dorovnání v penězích činí 540,- Kč na jednu akcii (bod XIV. návrhu). Dále,
pro případ, že soud předešlému petitu vyhoví, požaduje navrhovatel, aby byla R.
H., a. s. (dále jen „společnost“) zavázána zaplatit mu 2,295.000,- Kč s
příslušenstvím (bod XV. návrhu).
Odvolací soud uzavřel, že ustanovení § 6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů stanoví, že za návrh na
zahájení řízení s alternativním nebo eventuálním návrhem se stanoví výše
poplatku podle návrhu, který je v pořadí uváděn jako první. Jde o případ, kdy
žalobce žádá, aby byla žalovanému uložena určitá povinnost nebo aby bylo
vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že
primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku
žalobce (eventuálním petitu). V případě alternativního petitu žalobce uvede
všechna plnění, z nichž může žalovaný volit. V případě alternativního ani
eventuálního petitu tak žalobce nežádá přisoudit všechna plnění, ale jen jedno
z nich a tomu také odpovídá shora uvedené ustanovení zákona o soudních
poplatcích.
Odvolací soud dále uvedl, že v daném případě je však situace jiná. Navrhovatel
kromě požadovaného určení žádá po společnosti i zaplacení uvedené částky. Jde
tak o objektivní kumulaci nároků a nic na tom nemění ani to, že navrhovatel
podmiňuje uplatnění požadavku na plnění vyhovujícím určujícím výrokem. V
kladném případě by se mu dostalo jak požadovaného určení, tak přisouzení
peněžité částky, což se odráží i ve vzniku jeho poplatkové povinnosti. Z
určujícího návrhu činí poplatek 1.000,- Kč (položka 2c Sazebníku soudních
poplatků), z návrhu na zaplacení částky 2,295.000,- Kč činí poplatek 91.800,-
Kč [§ 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků]. Žádný z taxativně
vyjmenovaných případů zákonného věcného či osobního osvobození poplatku podle §
11 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích na daný případ
nedopadá. Rovněž nevyplývá ze žádného ustanovení předpisu procesního práva ani
předpisu hmotného práva, že by akcionář uplatňující u soudu právo na dorovnání
nenesl náklady spojené s uplatněním práva, včetně soudního poplatku.
Odvolací soud poukázal na to, že ze spisu vyplývá, že navrhovatel spolu s
návrhem zaplatil soudní poplatek 1.000,- Kč (v kolcích). Je zřejmé, že soud
prvního stupně vycházel z toho, že navrhovatel uplatnil dva určující nároky
(odstavec 1 a odstavec 2 čl. XV. návrhu) a proto jej vyzval k doplacení
soudního poplatku 1.000,- Kč a dále k doplacení soudního poplatku z návrhu na
plnění (čl. XV. návrhu) ve výši 91.800,- Kč. Zároveň jej poučil o následcích
nezaplacení poplatku.
Dle názoru odvolacího soudu činí soudní poplatek z požadavku na určení, že
vypořádání ve stanovené výši je nižší než přiměřené a že právo na dorovnání v
penězích činí 540,- Kč na jednu akcii, vyjádřeného v čl. XV. návrhu (byť
rozděleného do dvou odstavců) 1.000,- Kč. Ve vztahu k tomuto požadavku
navrhovatel poplatkovou povinnost splnil a není důvod pro zastavení řízení
ohledně této části návrhu. Navrhovatel však nezaplatil soudní poplatek z návrhu
na peněžité plnění; potom byly splněny podmínky pro zastavení řízení o této
části návrhu podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel
dovolání, maje ho za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel, i když nejde o rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé, má za to, že jde o věc zcela zásadního významu a proto
považuje za správné, aby Nejvyšší soud dovolání připustil.
Dovolatel na podporu svých tvrzení obsáhle argumentuje, zejména tím, že
ponechání povinnosti platit soudní poplatek v zákoně o soudních poplatcích i
pro případy převodu obchodního jmění a vůbec princip nesení nákladů řízení
vyvolaných vyvlastněním vyvlastňovanými osobami znamená překážku pro uplatnění
práva. Dovolatel namítá, že pokud zákonodárce ztížil, resp. znemožnil uplatnění
práva vyvlastňovaného akcionáře, pak jednal v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, neboť jednoho účastníka právního vztahu zatížil
disproporčním břemenem, zatímco druhého motivoval k poškozování druhé strany.
Navíc platí rovnice: čím nižší výši vypořádání stanoví hlavní akcionář, tím
vyšší soudní poplatek bude muset platit minoritní akcionář.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem
na zrušení § 220p obch. zák. nebo, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil v
části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu správnosti napadeného
rozhodnutí a namítá, že dovolání není přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl a pro případ, že shledá dovolání přípustným, aby jej zamítl
jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné,
že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Potvrzující usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku je sice usnesením, jímž se řízení končí, není
však usnesením „ve věci samé“. Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s.
ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze
podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.].
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu
6, § 14 odst. 1 a odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění účinném do 31. srpna 2006, a paušální náhradu hotových výdajů podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.v témže znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu