NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 834/2001-192
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci
dlužníka F. K., zastoupeného JUDr. G. S., advokátem, o návrhu věřitelky I. b.,
a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 44 K 235/98, o dovolání dlužníka proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2001, č. j. 1 Ko 263/2001163,
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. dubna 2001, č. j. 44
K 235/98  140 (poté, co jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 16.
prosince 1999, č. j. 44 K 235/98  84, Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 21. července 2000, č. j. 1 Ko 203/2000 - 98, zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení), prohlásil konkurs na majetek dlužníka, uzavíraje na základě
předložených listin, že navrhující věřitelka ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) doložila
splatné pohledávky za dlužníkem z úvěrových smluv v celkové výši 41.611.123,68
Kč, a že dlužník je v úpadku, jelikož v intencích § 1 odst. 2 ZKV má více
věřitelů, kterým neplní po delší dobu splatné závazky. Vedle navrhující
věřitelky přitom za dalšího věřitele dlužníka pokládal Okresní správu
sociálního zabezpečení v Litoměřicích (dále též jen „okresní správa“), s
pohledávkou ve výši 78.055,- Kč.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna
2001, č. j. 1 Ko 263/2001  163, usnesení soudu prvního stupně potvrdil,
když přisvědčil závěru soudu prvního stupně. K pohledávce okresní správy
doplnil, že podle sdělení této věřitelky dlužník nedodržel 16. března 2000
sjednaný splátkový režim k úhradě pojistného a penále, který byl proto 14.
srpna 2000 zrušen. K námitce dlužníka, že bylo povinností navrhující věřitelky
využít k uspokojení pohledávky poskytnuté bankovní záruky, odvolací soud
dodal, že je věcí věřitele, zda využije některého ze zajišťovacích institutů
(má-li je vůbec k dispozici). Zřízením zajištění dluh splněn není.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud při svém rozhodování
vycházel z nepodložených skutečností. Konkrétně dovolatel uvádí, že vůči
okresní správě pokračuje toliko ve splátkách penále, neboť dávky sociálního
pojištění byly v plné míře uhrazeny. Pohledávka P. č. B., s. r. o. (dále též
jen „společnost“) pak byla smlouvou ze dne 31. května 2000 za úplatu postoupena
T. K., takže za dlužníka (správně za věřitele) nelze pokládat tuto společnost.
Závěrem, že je toliko na věřiteli, aby zvolil zákonem dovolený instrument k
uspokojení své pohledávky, pak odvolací soud podle dovolatele zpochybnil
zásady českého právního systému, zejména systému záruk. Je tím totiž porušena
zásada platnosti smluv, v tomto případě úvěrové smlouvy, ve které je jasně
dohodnuto, že v případě dovolatelovy platební neschopnosti přejde jeho
povinnost uhradit poskytnutý úvěr na ručitele, kterým je Č. z. a r. b., a. s.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolatel se v dovolání výslovně nepřihlašuje k žádnému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového
hlediska však co do námitek ke skutkovým zjištěním zjevně uplatňuje dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu
vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a co do
nesouhlasu se závěrem o zajišťovacích institutech pak dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci).
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu;
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné
dovolatelem. V hranicích právních otázek formulovaných dovoláním pak zkoumal
především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 313 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, platí, že bankovní záruka vzniká písemným prohlášením
banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky
podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní
určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
Bankovní záruka je právní teorií i soudní praxí chápána jako zvláštní druh
ručení (zvláštní zejména potud, že jde typově o ručení za úplatu a že ručitelem
může být jen banka), jde však – jak se podává i z dikce citovaného ustanovení –
pouze o prostředek zajištění závazku dlužníka. Bez zřetele k tomu, že věřitel
má možnost domáhat se uspokojení své splatné pohledávky za dlužníkem i po
ručiteli (zde po ručiteli, jímž je v mezích institutu bankovní záruky banka), a
že tak může činit i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 27
odst. 5 poslední větu ZKV), není tímto zajištěním dotčena odpovědnost dlužníka
za jeho závazky. Jinak řečeno, není-li dlužník sám (z vlastních prostředků)
schopen splnit svůj závazek, pak bez zřetele k tomu, že jde o závazek zajištěný
(ať již zástavním právem, ručením nebo – jako zde – bankovní zárukou), je plně
opodstatněné k němu přihlédnout při úvaze o splnění předpokladů dlužníkova
úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV (tedy při posouzení, zda dlužník má
více věřitelů se splatnými závazky, které není schopen po delší dobu plnit).
Právní posouzení věci odvolací soudem bylo tedy v řešení této otázky správné a
dovolateli se v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud pak neshledal dovolání opodstatněným ani z pohledu dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na skutkovém zjištění o existenci pohledávky
společnosti vůči dlužníku totiž odvolací soud své úvahy nevybudoval (uváděje,
že k osvědčení úpadku postačuje zjištění existence dvou věřitelů, za něž měl
navrhující věřitelku a okresní správu) a pro závěr, že zde je další splatná
pohledávka za dlužníkem ve výši 78.055,- Kč není významné, zda jde jen o
pohledávku na penále nebo i o pohledávku na dlužném pojistném na sociálním
zabezpečení.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu