NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 839/2002-133
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a
JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Ch. E., s.
r.o. v likvidaci, zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti žalované A. K., s.
r.o., zastoupená JUDr. Ing. M. S., advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 5 C
97/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 14. května 2002, č.j. 13 Co 667/2000-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu
Plzeň - jih ze dne 13.4.2000, č.j. 5 C 97/99-31, kterým tento soud určil, že
pozemek č. 171, stavba čp. 145 na parc. č. 171 a pozemek č.
214/1 v obci P., k.ú. P. u P., zapsané u Katastrálního úřadu Plzeň-jih (dále
jen „posuzované nemovitosti“), jsou ve vlastnictví žalobkyně, tak, že žalobu
zamítl.
Dále uvedl, že doplnil dokazování částí spisu obchodního rejstříku Městského
soudu v Praze vedeného pod sp. zn. C 30299 a dále sdělením Městského soudu v
Praze, že M. Z. byl jako jednatel žalobkyně vymazán z obchodního rejstříku ke
dni 12.12.1995.
Ze spisu vyplývá, že k tomu, že byl v březnu 1996 vydán výpis, kde byl jako
jednatel společnosti stále uveden M. Z., ačkoliv byl již od 12.12.1995 z
obchodního rejstříku vymazán, došlo proto, že v měsíci prosinci 1995 docházelo
v rámci ještě zcela neúplně dopracované počítačové databáze k různým
nedostatkům, což se, jak vyplývá z přípisu ze dne 9.4.1996, stalo též v případě
žalobkyně.
Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl odvolací soud k
závěru, že odvolání žalované je důvodné. Žalobkyně odůvodnila
žalobu neplatností kupní smlouvy o posuzovaných nemovitostech. Tato smlouva je
podle žalobkyně neplatná proto, že ji jménem žalobkyně uzavřel M. Z., který již
v době uzavření smlouvy o prodeji posuzovaných nemovitostí žalované (25.3.1996)
- dále též jen „smlouva“ nebyl jejím jednatelem. Za žalovanou uzavřel smlouvu
jednatel P. K., přičemž zakladatelská listina žalované byla sepsána dne
19.3.1996. Katastrálnímu úřadu Plzeň-jih byl k návrhu na vklad vlastnického
práva k posuzovaným nemovitostem přiložen výpis z obchodního rejstříku vedeného
Krajským obchodním soudem v Praze, kde byl ke dni 18.3.1996 uveden jako
jednatel žalobkyně M. Z. Krajský obchodní soud v Praze vydání tohoto výpisu
potvrdil a vysvětlil.
Odvolací soud uzavřel, že negativní stránka principu publicity působí
objektivně, bez ohledu na zavinění. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do
kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů. Proti
tomu, kdo jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se
zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. V uvedeném období byl
jedinou veřejnou částí obchodního rejstříku výpis, kterým se formou veřejné
listiny osvědčuje stav zápisu v tomto veřejném seznamu. Ohledně jednání jménem
žalobkyně z výpisu vyplývalo, že jejím jménem jedná jednatel, a „za společnost
se podepisuje samostatně s připojením podpisu k napsanému nebo vytištěnému
obchodnímu jménu společnosti.“ Žalovaná tedy jednala v důvěře v zápis do
obchodního rejstříku a žalobkyně proto nemůže namítat, že zápis neodpovídal
skutečnosti.
Dále pak se odvolací soud zabýval otázkou, jaký vliv má na důvěru ve
smyslu § 27 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
případná chyba rejstříkového soudu. K této otázce odvolací soud uzavřel, že
negativní stránka principu materiální publicity je formulována zcela objektivně
a působí proti všem. Proto není podstatné, zda případnou nesprávnost zápisu v
obchodním rejstříku způsobila osoba, které se zápis týká, nebo jiná osoba či
rejstříkový soud.
Pokud jde o podpis smlouvy o koupi posuzovaných nemovitostí P. K., soud prvního
stupně nesprávně vyložil ustanovení § 64 odst. 1 obch. zák. Podle tohoto
ustanovení jednají do vzniku společnosti ve věcech souvisejících se vznikem
společnosti její zakladatelé nebo některý z nich, pokud tento zákon nebo
zvláštní předpisy nestanoví jinak. Uzavření smlouvy o koupi nemovitostí, v níž
bude prováděna činnost, která je předmětem podnikání společnosti, je jednáním
souvisejícím se vznikem společnosti. Proto je smlouva ze dne 25.3.1996 platná.
Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že „nelze dospět k
závěru, že by žalobkyně byla vlastníkem sporných
nemovitostí, když se navíc jedná o právnickou osobu
označenou v rozporu se zápisem v obchodním rejstříku a navíc v rámci žaloby ani
řízení nebyl tvrzen ani prokazován naléhavý právní zájem na podání této
určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu“ (dále též jen „o. s. ř.“). „Zejména proto, že odvolací soud neshledal
důvody, které by svědčily vlastnictví žalobkyně k předmětným
nemovitostem, postupoval soud v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 o. s. ř.“.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Co do jeho přípustnosti
odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodu na nesprávné právní posouzení - § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedla, že M. Z., který jménem žalobkyně smlouvu
podepsal, nepochybně věděl, že byl vymazán jako jednatel žalobkyně z obchodního
rejstříku. Uvedl tedy žalovanou ohledně svého jednatelského oprávnění v omyl a
již z toho důvodu je třeba považovat smlouvu podle § 49a občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) za neplatnou. Dovolatelka tvrdí, že posouzení věci
„z pohledu obecného občanského práva odvolací soud chybně vůbec neprovedl“.
Dále pak namítá rozpor s dobrými mravy spočívající v tom, že její více než
čtvrt roku odvolaný jednatel, ohledně kterého podnikla veškeré kroky potřebné k
tomu, aby tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku, učiní jejím
jménem majetkovou dispozici a soud vyloží zákon tím způsobem, že takovou
transakci považuje za platnou a poskytuje jí právní ochranu.
Z pohledu obchodního práva, „konkrétně ustanovení § 27 odst. 2 obch.
zák.“ je podle dovolatelky zásadní „správné posouzení duality
pozitivní a negativní stránky materiální publicity obchodního rejstříku.
Pozitivní stránku materiální publicity představovalo v předmětném období
kategorické ustanovení první věty citovaného paragrafu, které stanovovalo
účinnost zápisu do obchodního rejstříku již ode dne takového zápisu, a to
bezvýjimečně vůči každému. Toto ustanovení odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku nesprávně zcela ignoroval a zabýval se pouze ustanovením druhé věty
citovaného paragrafu, které zakotvovalo ochranu dobré víry osoby jednající v
důvěře v zápis do obchodního rejstříku.“
Odvolací soud v napadeném rozsudku „pravděpodobně pouze gramatickým výkladem
negativní stránky dochází k závěru, že negativní stránka principu materiální
publicity obchodního rejstříku působí objektivně, bez ohledu na zavinění. To je
naprosto nedostatečné zhodnocení věci“. „Jednak se zde odvolací soud nesprávně
vypořádává s úlohou omylu“, a jednak „ignoruje vyšší metody výkladu především
výklad systematický a logický. Jejich aplikací dojdeme k jednoznačnému závěru,
že výše citované stanovisko odvolacího soudu neobstojí.“ Dovolatelka
tvrdí, že „v projednávaném případě
by“ (citované stanovisko) „znamenalo, že obchodní právo by de facto poskytovalo
ochranu úkonu, který by trestní či přestupkové právo sankcionovalo, což by
znamenalo vnitřní rozpor v právním řádu a ten je každý soud povinen svým
výkladem v mezích zákona odstraňovat.“
Dovolatelka tvrdí, že logický výklad ustanovení druhé věty § 27 odst. 2 obch.
zák. „najde uplatnění“ teprve ve srovnání s výkladem jeho prvé věty.
Dovolatelka dospívá k závěru, že při výkladu zastávaném odvolacím soudem by byl
mezi oběma větami neodstranitelný rozpor. Podle první věty by byla žalovaná
vázána zápisem o tom, že Michal Zábrana již není jejím jednatelem, podle druhé
věty by však v dobré víře mohla předpokládat, že jím stále je.
Dovolatelka dovozuje, že poté, co byla určitá skutečnost zapsána do obchodního
rejstříku, již nelze ustanovení obou vět § 27 odst. 2 obch. zák. aplikovat na
tutéž situaci, aniž by došlo k výkladově neodstranitelnému rozporu. Tento
odstavec proto podle jejího názoru míří pouze na situace, kdy již sice došlo ke
skutečnosti, která je předmětem deklaratorního zápisu do obchodního rejstříku,
ale tato skutečnost není dosud zapsána.
Dále pak dovolatelka uzavírá, že pozitivní stránka materiální
publicity je ve vztahu k negativní hierarchicky vyšší,
lépe charakterizující podstatu, smysl a účel obchodního rejstříku samotného,
kdežto negativní stránka má funkci pouze doplňkovou. Proto nelze negativní
stránce dávat přednost před stránkou pozitivní. To platí v projednávané věci
tím spíše, že druhá strana je podnikatelem, tedy osobou, u které
je třeba předpokládat určitou informovanost a přiklonit se proto k nižší
intenzitě její ochrany. Rozhodné skutečnosti si ostatně mohla zjistit v
Obchodním věstníku.
V projednávané věci dovolatelka podnikla všechny kroky potřebné k výmazu
jednatele z obchodního rejstříku a nelze po ní proto spravedlivě
požadovat, aby v případě, kdy má k dispozici
příslušné usnesení o „zápisu výmazu jednatele, ještě zjišťovala, zda je výpis z
obchodního rejstříku, který soud vydává třetím osobám, v souladu s tímto
usnesením.“
Závěrem pak dovolatelka uvádí, že účelem sledovaným ustanovením § 27 odst. 2
obch. zák. nepochybně bylo sankcionovat úmyslné, případně nedbalostní jednání
osoby, které se zápis týká, sdělující zkreslené či nesprávné informace o
takovém zápisu jiným osobám. Rovněž vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu že „v uvedeném období byl jedinou veřejnou částí obchodního rejstříku
výpis“. Výpis podle dovolatelky není částí obchodního rejstříku, ale toliko
osvědčením o určitém zápisu v něm. Dovolatelka proto považuje za nesprávný
závěr odvolacího soudu, že kdo bez dalšího vychází z informací obsažených ve
výpisu z obchodního rejstříku, jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k novému rozhodnutí.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v této
věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem
15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu pro dobu před 1.1.2001 odpovídá
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)o. s. ř.
Dovolací soud uzavřel, že právní hodnocení důsledků principu materiální
publicity odvolacím soudem v projednávané věci je správné a odpovídá závěru,
jež Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku uveřejněném pod číslem
36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu pak je ještě třeba
dodat, že podle ustanovení § 200b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném v době,
kdy rejstříkový soud rozhodoval o povolení zápisu výmazu jednatele žalobkyně,
Michala Zábrany, do obchodního rejstříku se určovalo, že „soud
rozhoduje o obsahu zápisu bez jednání usnesením. Ve výroku usnesení uvede den
zápisu. Zápis je třeba provést do jednoho měsíce od vydání rozhodnutí o obsahu
zápisu.“
Jak patrno ze shora uvedeného, rozlišoval zákon mezi rozhodnutím rejstříkového
soudu (ve kterém byl soud povinen uvést i den zápisu - v projednávané věci den
zápisu výmazu jednatele M. Z. do obchodního rejstříku) a vlastním zápisem do
obchodního rejstříku, ohledně kterého stanovil, že musí být proveden do jednoho
měsíce od vydání rozhodnutí o povolení zápisu (soudní praxe k tomu dále
dovozovala, že zápis nebylo možno provést před doručením usnesení o jeho
povolení).
V projednávané věci sice rejstříkový soud rozhodl o povolení zápisu výmazu
jednatele, vlastní zápis výmazu do obchodního rejstříku však, jak vyplývá z
jeho sdělení ze dne 9.4.1996, nebyl proveden z důvodu přechodu na počítačovou
podobu obchodního rejstříku. M. Z. tedy byl zapsán jako jednatel k datu
uzavření smlouvy v obchodním rejstříku přesto, že již bylo (pravomocně)
rozhodnuto o jeho výmazu.
Již z toho důvodu nejsou opodstatněné úvahy žalobkyně týkající se posouzení
obou stránek principu materiální publicity resp. vzájemného vztahu první a
druhé věty ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., které jsou založeny na tom, že
výmaz jednatele žalobkyně byl do obchodního rejstříku zapsán.
Za důvodnou nepovažuje dovolací soud ani námitku uvedení žalované v omyl.
Taková námitka by totiž podle ustanovení § 49a obč. zák. příslušela pouze
žalované, která neplatnost smlouvy nenamítá. Pokud pak jde o námitku
neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy spočívající v
tom, že „více než čtvrt roku odvolaný jednatel“ učiní majetkovou dispozici s
třetí osobou „zdánlivě za žalobkyni jejím jménem“, dovolací soud uzavřel, že
nedostatek dobrých mravů (a není vyloučeno, že i trestný čin)
by případně bylo možno spatřovat v jednání jednatele, nikoli však v jednání
účastníků uzavřené smlouvy. Proto nelze smlouvu posoudit jako rozpornou s
dobrými mravy.
Dalšími závěry odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval,
neboť je dovolatelka nenapadá.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a žalované náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu