29 Odo 84/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně o. h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. K.,
advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce P. p. a m., s. p.,
zastoupenému, advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 411/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října
2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93,
I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2001,
č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93, o nákladech odvolacího řízení se odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 18. října 2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93,
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna
2000, č. j. 25 Cm 411/98 60, vyhověl
žalobě na vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty
úpadce P. p. a m., s. p. - dále též jen „státní podnik“ (bod I. výroku), co do
požadavku na vyloučení některých spoluvlastnických podílů na pozemcích
žalobu zamítl (bod II. výroku) a zavázal žalovaného zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně částku 10.375,- Kč (bod III. výroku). Vyhovující výrok rozsudku soud
prvního stupně odůvodnil poukazem na to, že privatizační projekt státního
podniku byl schválen již v roce 1993 a doplněn v roce 1994. Další postup při
privatizaci - daný zákonnou úpravou - již nebyl „v dispozičním oprávnění
zakladatele“. Úkon zakladatele o vynětí majetku ze státního podniku tudíž nelze
považovat za úkon dlužníka ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Podle soudu prvního stupně smyslem
právní úpravy privatizace majetku bylo „vložit majetek státu konkrétním
vlastníkům“, takže zákonný postup při privatizaci nelze považovat za postup
poškozující věřitele státního podniku, jejichž ochrana byla zabezpečena tím, že
na nabyvatele privatizovaného majetku přecházely (dle § 15 zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) závazky s tímto majetkem
související. Soud prvního stupně proto měl právní úkony, na jejichž základě
proběhla privatizace nemovitostí, za platné a vůči správci konkursní podstaty
účinné. Žalobu pokládal soud za včasnou, s tím, že vady žaloby co do
specifikace nemovitostí byly zhojeny s účinností k datu podání žaloby.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října
2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (první
výrok) a uložil žalovanému uhradit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 2.150,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud především neshledal
důvodnou námitku odvolatele, že rozhodnutí zakladatele státního podniku
(ministerstva zemědělství) ze dne 7. května 1997, č. 4810/97 a ze dne 15. srpna
1997, č. 49/67/97, jimiž byly z majetku státního podniku vyňaty bytové
jednotky, jsou ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“) neplatná pro obcházení zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.
Tím, že zakladatel podle ustanovení § 11 zákona vyňal z majetku státního
podniku označené bytové jednotky, zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku (nebo
zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku) neobešel. Zákon o státním podniku
totiž upravuje toliko postavení státního podniku, nikoliv však postup při jeho
privatizaci (jehož se týká zákon č. 92/1991 Sb.). Rozhodnutí učiněná v souladu
se zákonem č. 92/1991 Sb. proto nejsou neplatná pro (údajný) rozpor se zákonem
č. 77/1997 Sb., ani tento zákon neobcházejí. K tvrzenému střetu rozhodnutí s
uplatněným restitučním nárokem podle zákona o půdě odvolací soud uzavřel, že
ten není dán, jelikož podle rozhodnutí pozemkového úřadu z 15. října 1999 osoba
tento nárok uplatňující (MUDr. S. K., DrSc.) není vlastníkem pozemků, o jejichž
vyloučení jde. Odvolací soud přitakal též závěru soudu prvního stupně, že
označená rozhodnutí zakladatele nejsou neúčinnými právními úkony dlužníka ve
smyslu 15 odst. 1 ZKV. K tomu poznamenal, že z uvedeného hlediska se lze
zabývat pouze rozhodnutím zakladatele ze dne 15. srpna 1997, jelikož pouze ono
bylo učiněno ve lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu.
Dále uvedl, že z ustanovení § 16 zákona č. 77/1997 Sb. neplyne právo státního
podniku bezplatně převést majetek státu na třetí osobu. Rozhodnutí zakladatele
nelze považovat za úkon úpadce, neboť ten k němu nebyl oprávněn. Také odvolací
soud měl žalobu za včasnou, s tím, že byla podána ve lhůtě určené usnesením
soudu prvního stupně, č. j. 91 K 11/98-115, a nemovitosti v ní byly označeny ve
shodě s jejich identifikací v oné výzvě. Podání žalobkyně z 28. prosince 1998
bylo již jen upřesněním označení nemovitostí, jež byly i v původní žalobě
dostatečně identifikovány. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud třetím
výrokem rozsudku dovolání, pokládaje je za zásadně významné po právní stránce v
řešení otázky, zda zákon č. 77/1997 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 92/1991 Sb.
zákonem speciálním, a zda je zakladatel povinen podle něj postupovat při
privatizaci státního podniku, jakož i v řešení otázky, zda rozhodnutí, jímž
zakladatel státního podniku převádí majetek privatizovaného státního podniku v
souladu se schváleným privatizačním projektem, lze pokládat za rozhodnutí
úpadce.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části týkající
se věci samé a výslovně též proti výroku o nákladech odvolacího řízení podal
žalovaný včasné dovolání, namítaje, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily
provedené důkazy a zaujaly nesprávné právní názory, které nemají oporu v
provedených důkazech. Otázkou zásadního právního významu podle dovolatele je,
zda rozhodnutí zakladatele státního podniku lze považovat za úkon učiněný
úpadcem, přičemž dovolatel má - oproti odvolacímu soudu - za to, že tomu tak
je. Odvolacímu soudu dovolatel v první řadě vytýká, že se podobně jako soud
prvního stupně omezil na pouhé popření právního názoru zastávaného v řízení
dovolatelem, že nepokládal zákon č. 77/1997 Sb. za speciální ve vztahu k zákonu
č. 92/1991 Sb., a že obě rozhodnutí zakladatele
nepokládal za úkony dlužníka ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 ZKV. K tomu
dovolatel uvádí, že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb.
právo úpadce zcizovat majetek vykonává zakladatel, přičemž ve smyslu § 16 odst.
7 téhož zákona může zakladatel majetek, k němuž má úpadce právo hospodaření,
úpadci odejmout pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem. Výkon
práva úpadce zcizovat rozhodnutími zakladatele majetek úpadce je podle
dovolatele nutno považovat za úkon úpadce ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV,
což plyne i z jazykového rozboru uvedeného ustanovení. Před prohlášením
konkursu nemohl úpadce žádným právním úkonem převést vlastnické právo k
nemovitostem na jiné osoby; to za něj mohl svým úkonem učinit pouze zakladatel.
Odvolací soud se podle dovolatele při výkladu úkonů učiněných zakladatelem
úpadce též nezabýval tím, že zkracují rozsáhlé nároky úpadcových věřitelů.
Dovolatel rovněž setrvává na námitce, že obě rozhodnutí zakladatele jsou
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., jelikož obcházejí zákon, konkrétně § 9
zákona č. 77/1997 Sb. Zmíněný zákon (v jehož textu se výslovně odkazuje na
zákon o konkursu a vyrovnání co do vypořádání majetkových poměrů státního
podniku, jímž byl i úpadce) je nutno „v logice věci“ považovat za speciální
předpis vůči zákonu č. 92/1991 Sb. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že
státní podnik se ocitl v úpadku již v okamžiku, kdy z jeho majetkové podstaty
byly vyňaty na základě dříve přijatých privatizačních rozhodnutí areály P. V. a
P. J. město. Neplatnost privatizačních rozhodnutí je tak odůvodněna jejich
rozporem se zákonem o konkursu a vyrovnání, podle kterého se mělo postupovat od
okamžiku, kdy se státní podnik ocitl v úpadku. Dovolatel dále namítá, že zákon
o konkursu a vyrovnání je speciálním zákonem ve vztahu k zákonu č. 92/1991 Sb.,
jehož použití má absolutní přednost. Rozhodnutí zakladatele (Ministerstva
zemědělství) ze dne 7. května 1997 a 15. srpna 1997 jsou podle přesvědčení
dovolatele absolutně neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. Zakladateli totiž
bylo známo, že státní podnik se nachází v úpadku., což vyplývá z dopisů Ing.
J. S. (pracovníka odboru 410 Ministerstva zemědělství) ze dne 26. dubna 1994,
4. května 1994, 16. května 1997 a 7. září 1997, předložených odvolacímu soudu.
V průběhu privatizace navíc došlo k tomu, že s privatizovaným majetkem nepřešly
na jeho nabyvatele závazky související s tímto majetkem. Další důvod
neplatnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství spatřuje dovolatel ve
skutečnosti, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučním nároku Doc.
MUDr. S. K., uplatněném podle zákona o půdě. Dovolatel rovněž tvrdí, že nárok
je – ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV - prekludován, jelikož původní
žalobní petit nespecifikoval nemovitosti, které měly být ze soupisu majetku
konkursní podstaty vyloučeny. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšími řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho
rozhodnutí).
Dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení Nejvyšší soud odmítl (ve
shodě s ustanovením § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) jako
nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání proti uvedenému výroku (jenž, ač
součástí rozsudku, má povahu usnesení) nezakládá žádné z ustanovení
přicházejících v úvahu (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.). Podle ustanovení § 239
odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že tu nejde o „potvrzující“
usnesení ani o usnesení „ve věci samé“.
Dovolání proti výroku ve věci samé je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s.
ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací argumenty vystihují po obsahové stránce dovolací důvod dle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu
vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou
dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; dovolacím důvodem dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., je pak dovolací soud vázán včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky, pro něž
připustil dovolání, výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. února
1997, sp. zn. III ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny
právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo
dovoláním zpochybněno. Úkolem Nejvyššího soudu tedy je
prověřit správnost závěrů odvolacího soudu o důvodnosti vyloučení označených
nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
U dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení § 239 odst. 1 o.
s. ř. (tedy pro právní významnost rozhodnutí), nemá dovolatel k dispozici
dovolací důvod uvedený ustanovení v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu). Skutkovými
námitkami dovolatele se proto Nejvyšší soud jako právně bezvýznamnými dále
nezabýval a ze skutkového stavu věci, jak byl zjištěn soudny nižších stupňů,
při dalších úvahách vychází.
Jelikož konkurs na majetek státního podniku byl prohlášen dne 20. března 1998,
založil Nejvyšší soud své další závěry především na výkladu ustanovení zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. března 1998,
to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb.
a č. 151/1997 Sb.
Ke dni podání vylučovací žaloby pak ustanovení § 19 ZKV určovalo, že jsou-li
pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s
poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných
důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odstavec 1) Soud uloží
tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené
soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se
za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2)
V době do vydání napadeného rozsudku doznalo uvedené ustanovení v odstavcích 1
a 2 změny toliko potud, že vedle „věci“ jsou v něm výslovně (nově) zmíněny i
„právo nebo jiná majetková hodnota“
K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na vyloučení věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty, ve shodě se
standardním výkladem podávaným soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
patří, že:
1) majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do
soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději
posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který
prohlásil konkurs;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty;
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a věc je
nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku
konkursní podstaty vyloučena správcem);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc
neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena,
nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku
konkursní podstaty, svědčí jí.
Z výše uvedených předpokladů žalovaný v rovině právního posouzení věci
zpochybnil též závěr o včasném podání excindační žaloby. Mezi stranami přitom
nebylo sporu o tom, že původní žaloba (č. l. 1 – 3) došla soudu ve lhůtě určené
ve výzvě (usnesení) konkursního soudu označené v napadeném rozsudku; dovolatel
ovšem namítá, že nárok prekludoval proto, že řádná specifikace nemovitostí,
jejichž vyloučení ze soupisu se žaloba týká, byla provedena až následným (z
hlediska běhu propadné hmotněprávní lhůty ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV opožděným)
podáním žalobkyně došlým soudu 30. prosince 1998 (č. l. 7-8).
Tato dovolací námitka důvodná není. Právní teorie i soudní praxe je totiž
jednotná v závěru, že zhojí-li žalobce na základě výzvy soudu podle § 43 o. s.
ř. nebo i z vlastní iniciativy vady žaloby bránící jejímu projednání, připínají
se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby, již ke dni kdy soudu
došla původní (vadná) žaloba.
Zbývá vypořádat se s naplněním posledního z výše zmíněných předpokladů
úspěšnosti vylučovací žaloby, jehož se týkají ostatní dovolací argumenty.
Dovolatel v tomto kontextu též tvrdí, že rozhodnutí zakladatele státního
podniku ze dne 7. května 1997 a 15. srpna 1997 jsou „absolutně neplatná“ i
proto, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučním nároku Doc. MUDr. S.
K., uplatněném podle zákona o půdě.
Závěr, že takové překážky zde nebylo, však odvolací soud založil na skutkovém
zjištění, že podle rozhodnutí pozemkového úřadu z 15. října 1999 jmenovaný není
vlastníkem pozemků, o jejichž vyloučení jde. Nemůže-li být tento skutkový závěr
dovoláním zpochybněn (a v režimu dovolání přípustného jen podle § 239 odst. 1
o. s. ř. tomu tak je), pak lze uzavřít, že ani potud právní posouzení věci
odvolacím soudem nesprávné není.
K argumentaci, jež se týká vztahu zákona č. 77/1997 Sb. k zákonu č. 92/1991
Sb., lze uvést následující:
Ustanovení § 11 zákona č. 92/1991 ve znění účinném v době vydání obou
zkoumaných rozhodnutí zakladatele určovalo, že v souladu s rozhodnutím o
privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část
majetku podniku ke dni určenému Fondem (odstavec 1). Dnem zrušení podniku nebo
dnem vynětí části majetku podniku přechází privatizovaný majetek na Fond
(odstavec 2).
Podle ustanovení § 16 odst. 7 zákona č. 77/1997 Sb., majetek, k němuž má podnik
právo hospodaření, může zakladatel podniku odejmout pouze v případech a za
podmínek stanovených zákonem.
Z ustanovení § 39 obč. zák. se podává, že neplatný je právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům.
Také Nejvyšší soud má – shodně s odvolacím soudem – za to, že žádné z
ustanovení zákona č. 77/1997 Sb. nevylučovalo postup podle ustanovení § 11
zákona č. 92/1991 Sb. V situaci, kdy bylo (jak plyne ze skutkových závěrů soudů
nižších stupňů) v letech 1993 a 1994 vydáno rozhodnutí o privatizaci státního
podniku, měl postup podle § 11 zákona č. 92/1991 Sb. naopak přednost před
úpravou nakládání s majetkem státního podniku obsaženou v zákonu č. 77/1997 Sb.
Přitom samozřejmě platí, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházejí na jeho nabyvatele (ze zákona) i jiná práva a závazky související s
privatizovaným majetkem (§ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.).
Z úpravy obsažené v ustanovení § 9 zákona č. 77/1997 Sb., upravující likvidaci
státního podniku, závěr o obcházení zákona též neplyne. Uvádí-li se v jeho
odstavci druhém, že likvidace se rovněž nevyžaduje, je-li zamítnut návrh na
prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku, není tato zmínka pro závěr
dovozovaný dovolatelem oporou. Žádné z uvedených rozhodnutí zakladatele pak v
situaci, kdy jimi byl realizován postup předjímaný ustanovením § 11 zákona č.
92/1991 Sb., nepokládá Nejvyšší soud ani za rozporné s dobrými mravy
Úvahy dovolatele na dané téma je pak třeba pokládat za bezpředmětné i v části,
v níž je ze střetu označených zákonů usuzováno na „absolutní neplatnost“
rozhodnutí zakladatele ze 7. května 1997. Zákon č. 77/1997 Sb. totiž nabyl
účinnosti až 1. července 1997.
Rozhodnutí zakladatele pak nelze pokládat za absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem o konkursu a vyrovnání jen proto, že návrh na prohlášení konkursu na
majetek státního podniku mohl či měl být (srov. § 68a ZKV ve znění účinném v
době vydání obou rozhodnutí) podán dříve, než 4. února 1998, kdy se tak
skutečně stalo.
Při úvaze o zákonnosti rozhodnutí zakladatele je třeba též mít na paměti, že
rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání
soudem (srov. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále rozhodnutí uveřejněné pod číslem 31/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
10, ročník 1999, pod číslem 106), a že rozhodnutí zakladatele rozhodnutí o
privatizaci jen provádějí.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV ve znění účinném k 20. březnu 1998,
jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné i ty právní úkony
dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na
prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu,
kterými převádí věci ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně
nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým
příležitostem.
Jak správně uvedl v napadeném rozsudku odvolací soud, se zřetelem k době podání
návrhu na prohlášení konkursu (4. února 1998) se lze v režimu posledně
citovaného ustanovení zabývat jen rozhodnutím z 15. srpna 1997 (rozhodnutí ze
7. května 1997 nebylo vydáno v posledních šesti měsících před podáním návrhu
na prohlášení konkursu).
I Nejvyšší soud pak sdílí názor odvolacího soudu, že rozhodnutí zakladatele
státního podniku o vynětí části majetku státního podniku učiněné podle
ustanovení 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění není (nebylo)
právním úkonem „dlužníka“ – státního podniku ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1
písm. c/ ZKV (bez zřetele k tomu, zda je lze vůbec definovat jako „právní
úkon“). Tento závěr nemůže podle přesvědčení Nejvyššího soudu zvrátit ani
argumentace obsažená v dovolání.
Tvrdí-li dovolatel, že ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb. určuje (v
době vydání obou rozhodnutí zakladatele určovalo), že „právo úpadce zcizovat
majetek vykonává zakladatel“ pak jde o citaci nepřesnou. Zmíněné ustanovení
totiž v rozhodné době pouze uvádělo, že práva vlastníka neuvedená v odstavci 2
vykonává zakladatel. Takový text pak má (zejména ve spojení s úpravou obsaženou
v § 16 odst. 2 písm. c/ uvedeného zákona) zcela jiný význam než ten, na který
na základě jiné dikce zákona usuzuje dovolatel.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a (co do odmítnutí dovolání)
ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (užitého per analogiam) odůvodněn
tím, že u procesně úspěšné žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu