29 Odo 844/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobce P. t., spol. s r. o., proti žalovanému P. P., spol. s r.
o., o ochranu obchodní firmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm
512/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
dubna 2002, č. j. 3 Cmo 568/2000-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2000, č. j. 2 Cm
512/95-103, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo do dvou měsíců od právní
moci rozsudku změnit své obchodní jméno ve společenské smlouvě tak, aby
neobsahovalo slovo „P.“ jakkoliv napsané, do dvou měsíců od této změny podat
příslušnému rejstříkovému soudu návrh na zápis změny obchodního jména v
obchodním rejstříku, a zdržet se při propagaci svých výrobků a služeb, zejména
na dopisních papírech a vizitkách svých představitelů, v telefonních a
podobných seznamech, jakož i při internetovém styku užívání slova „P.“ jakkoliv
napsaného. Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady
řízení v částce 5 160,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22.4.2002, č. j. 3 Cmo 568/2000-131, k
odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému
uložil změnit svou obchodní firmu ve společenské smlouvě a podat návrh na zápis
takto změněné obchodní firmy rejstříkovému soudu ve lhůtě dvou měsíců od právní
moci rozsudku. Ve zbytku zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že ve vztahu účastníků
to byl žalobce, kdo jako první v kmeni své firmy použil slovo „P.“ a od svého
vzniku 26.8.1992 firmu v podobě „P. t.“ spol. s r. o. ve svém podnikání
používá, zatímco žalovaný si nechal slovo „P.“ jako část kmene firmy zapsat
8.10.1992 původně jako „P. společnost s ručením omezeným“, od 20.7.2000 pak v
podobě „P. P., spol. s r. o.“. S odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 obch. zák.
dospěl k závěru, že firma žalovaného „P. P. spol. s r. o.“ oproti starší firmě
žalobce „P. t., spol. s r. o.“ požadavek nezaměnitelnosti nesplňuje a označení
obou firem v jejich kmenech se neodlišuje natolik výrazně, aby k záměnám
účastníků nemohlo dojít, což podporuje i skutečnost, že sídlem obou firem je P.
Odvolací soud dále uvedl, že podle aktuálních výpisů z obchodního rejstříku se
předmět podnikání obou účastníků nepřekrývá, přihlédl však k notářskému
zápisu ze dne 27.6.2001 o změně společenské smlouvy, která v době rozhodování
odvolacího soudu nebyla zapsána rejstříkovým soudem, ale na základě které by
k překrytí předmětu podnikání došlo. Pouze pro úplnost poukázal také na výpisy
z databáze ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze s tím, že
pro věc nejsou rozhodné, protože se týkají známkoprávních vztahů. Psaná podoba
slova P. u žalobce a P. u žalovaného je od sebe neodlišuje a slova „P.“ a „t.“
nemají povahu dominujícího prvku v názvu a nejsou s to zaměnitelnost vyloučit.
Způsobilost přivodit záměnu obou firem zde proto existuje a žalobce má právo na
ochranu obchodní firmy podle § 12 obch. zák., opírající se o časovou prioritu.
Za důvodný však odvolací soud nepovažoval žalobcův požadavek, aby žalovaný
zcela upustil od užívání slova „P.“ ve znění firmy. Vycházel přitom ze
zjištění, že podle zápisů v obchodním rejstříku se účastníci přímo na trhu
výrobků a služeb nesetkávají. I když slovo „P.“ má v obou obchodních firmách
výraznější povahu (v porovnání s dalšími slovy), neznamená to, že by bylo
nemožné sestavit kombinace, které toto slovo zcela nebo zčásti obsahují,
kterými by však žalovaný zákonnému požadavku nezaměnitelnosti obou obchodních
firem dostál. Proto povinnost změnit obchodní firmu žalovanému uložil, avšak
ve volbě nového znění firmy ho nijak neomezil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání a uvedl, že ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatel nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu co do
zaměnitelnosti obchodních firem. Podle názoru dovolatele je třeba vycházet z
ustanovení § 10 obch. zák., podle kterého firma nesmí působit klamavě. Zákon
nezná pojem „dominující část obchodní firmy“, ale jen pojem „obchodní firma“.
Pokud budou účastníci používat řádně obchodní firmu tak, jak je zapsána v
obchodním rejstříku, tedy v celém rozsahu, nemůže k záměně dojít. Žalobce i
žalovaný nepodnikají ve stejném nebo obdobném předmětu činnosti. K návrhu
žalobce na doplnění zápisu v obchodním rejstříku ze dne 27. 6. 2001 o další
činnost, a to zprostředkování obchodu se sdělovací a související technikou a o
zprostředkování služeb v oblasti sdělovací a související techniky, čímž by k
překrytí předmětu podnikání účastníků došlo, dovolatel podotýká, že dosud
nebyla tato změna v obchodním rejstříku zapsána a žalovaný pokládá navrhovanou
změnu za ryze účelovou v souvislosti s předmětným soudním sporem. I když
odvolací soud nemá za důvodný požadavek žalobce, aby žalovaný upustil zcela od
užívání slova „P.“ ve znění obchodní firmy, je žalovaný toho názoru, že
požadavek na změnu obchodní firmy, spočívající v sestavení takové kombinace,
která by i obsahovala zčásti slovo „P.“, není důvodný. Z důvodu nesprávného
právního posouzení věci navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud – ve
hodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání
rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001.
Včasné dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – žalovaným – zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 241 odst.
2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. a
dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1.
ledna 2001 pro dobu před tímto datem po obsahové stránce odpovídá dovolací
důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolání však není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu § 10
obch. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro další úvahy Nejvyššího
soudu rozhodný výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č.
156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb.,
č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 356/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., 105/2000 Sb.,
č. 29/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001
Sb., č. 239/2001 Sb., č. 501/2001 Sb. a č. 353/2001.
Dovolací soud zdůrazňuje, že zákonné požadavky na znění obchodní firmy
právnické osoby stanoví především § 9 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění (jež
je i jeho zněním stávajícím) a podle kterého firmou obchodní společnosti nebo
družstva a dalších právnických osob, které vznikají zápisem do obchodního
rejstříku, je název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku. Firmou
právnické osoby, která se zapisuje do obchodního rejstříku na základě
zvláštního právního předpisu a která vznikla před tímto zápisem, je její název.
Součástí firmy právnických osob je i dodatek označující jejich právní formu.
Dále pak jde o ustanovení § 10 odst. 1 věty první a druhé obch. zák. v
rozhodném znění (jež je opět i jeho zněním stávajícím), které určuje, že firma
nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě. K
odlišení firmy nestačí rozdílný dodatek označující právní formu.
V tomto zákonném rámci Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, že
geografický údaj „P.“ připojený ke slovu „P.“ sám o sobě nemůže dostatečně
odlišit firmu žalovaného od firmy žalobce. Je totiž současně i označením města,
kde žalovaný sídlí a ve kterém má sídlo i žalobce. Uvedení geografického místa
v kmeni firmy jako údaje totožného se sídlem firmy nemůže proto zajistit
výlučnost a jedinečnost právnických osob, majících v kmeni firmy stejné
označení (slovo), kterým je v daném případě slovo „P.“ či „P.“. Tento závěr
koresponduje i s novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000
Sb., která vypustila druhou větu z původního znění § 10 odst. 1 obch. zák.,
takže s účinností od 1. 1. 2001 nelze odlišit sídlem dvě firmy právnických osob
nepodnikajících v tomtéž oboru nebo v oborech zaměřených v hospodářské soutěži.
Tím spíše to proto platí o firmách právnických osob podnikajících v tomtéž nebo
obdobném oboru (v daném případě v oblasti sdělovací techniky).
V posuzovaném případě tudíž zbývají požadavky, aby firma žalovaného ve vztahu k
firmě žalobce nebyla zaměnitelná a nepůsobila klamavě a pouze na tyto požadavky
omezil odvolací soud povinnost žalovaného změnit svou firmu.
Právnímu posouzení odvolacího soudu nelze tedy vytknout pochybení a dovolací
soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (ustanovení § 243b odst. 1 věta
před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v
návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel
neměl v řízení úspěch a žalobci v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. František Faldyna, CSc.,v.r.
předseda senátu