NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 882/2002-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Zdeňka Krčmáře v
právní věci žalobkyně A. T., s. r. o., zast. JUDr. J. V., advokátem, proti
žalovanému Ing. F. J., zast. JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení 825.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 44/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března
2002, čj. 17 Co 687/2001-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení 21.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, do rukou
jejího právního zástupce.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
21.5.2001, čj. 5 C 44/98-130, v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 721.875,- Kč s 19 % úrokem od
20.6.1998 do zaplacení, jako bezdůvodné obohacení. Co do částky
103.125,- Kč s 19 % úrokem od 28.2.1998 do zaplacení a co do 19 % úroku z
částky 721.875,- Kč od 28.2.1998 do 19.6.1998 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Přitom odvolací soud rozhodoval ve věci
již po třetí, když předchozí dvě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pro
nesprávný právní názor.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování, neboť bylo
třeba zjistit, zda za předpokladu splnění dalších zákonných podmínek mohlo
vůbec žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení tím, že za něj žalobkyně
zaplatila daň z příjmu a sociální a zdravotní pojištění a zda se majetek
žalobkyně o tyto částky snížil.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení záloh na roční
odměny žalovaného jako jejího jednatele, neboť tyto odměny byly vyplaceny na
základě právního důvodu, který odpadl. To, že vyplacená částka 825.000,- Kč
byla pouze zálohou na roční odměnu, muselo být žalovanému známo nejen z titulu
jeho jednatelské funkce, ale bylo to zřejmé i z jednatelské smlouvy a z
rozhodnutí o poskytnutí zálohy. Označení tohoto plnění jako záloha v sobě již
samo o sobě zahrnuje jako pojmový znak nutnost vyúčtování, a to buď formou
doplatku nebo naopak vrácením přeplatku, jestliže bude přiznána nižší odměna,
než byla poskytnutá záloha nebo nebude přiznána vůbec. Této nutnosti si byl
žalovaný nepochybně vědom.
Pokud jde o charakter rozhodnutí ze dne 22.1.1998, jímž bylo
rozhodnuto, že žalovanému odměna nenáleží, odvolací soud uzavřel, že
je rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady a má zákonem
požadovanou formu (§ 132 odst. 1 obchodního zákoníku - dále též jen
„obch. zák.“). Takové rozhodnutí, resp. jeho důvodnost, nepřísluší soudu v
tomto sporu přezkoumávat. Ostatně podle názoru odvolacího soudu postupovala
žalobkyně zcela v souladu s ujednáním v jednatelské smlouvě a v jejím postupu
proto nelze shledávat jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku
(§ 265 obch. zák.) ani s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku - dále též jen
„obč. zák.“).
Ohledně výše přiznaného nároku odvolací soud uzavřel, že žalovanému mohlo
vzniknout bezdůvodné obohacení pouze v té výši, ve které mu byla záloha na
odměnu přímo vyplacena, resp. byla za něj poukázána na úhradu plnění z
leasingové smlouvy a dále v té části, „kterou žalobkyně za žalovaného
vyplatila z celkové poskytnuté částky 825.000,- Kč jako plnění třetímu
subjektu, od něhož však má žalovaný možnost získat plnění zpět z titulu
přeplatku.“
Žalobkyně poukázala za žalovaného na úhradu automobilu z leasingové smlouvy
442.595,- Kč. Ze zálohy na odměnu pak za žalovaného odvedla příslušnému
finančnímu úřadu daň z příjmu ve výši 279.280,- Kč. Ze sdělení Ministerstva
financí, které si vyžádal soud prvního stupně, jakož i z toho,
že si žalovaný sám vyhotovoval daňové přiznání za rok 1997 i 1998 a navíc u
žalobkyně již dlouhou dobu nepracuje, je zřejmé, že žalovaný je jedinou osobou
oprávněnou se domoci vrácení přeplatku daně z příjmů ve smyslu ustanovení § 64
odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Proto odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Pokud jde o příslušenství v rozsahu přiznaného nároku odvolací soud
uzavřel, že žalovaný se prokazatelně dozvěděl, že od něj žalobkyně
požaduje vrácení vyplacené zálohy až 19.6.1998 a přiznal proto žalobkyni úrok
až ode dne následujícího.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., co do důvodu na
ustanovení - § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
V odůvodnění dovolání uvedl, že jediný společník žalobkyně dopisem ze dne
31.10.1997, který mu byl doručen 4.11.1997, souhlasil s tím, aby mu byla
vyplacena podle dodatku č. 6 jednatelské smlouvy záloha na roční odměnu ve výši
825.000,- Kč. Rozhodnutím jediného společníka pak byl žalovaný dne 13.11.1997
odvolán z funkce jednatele žalobkyně. Následně probíhala mezi žalovaným a
jediným společníkem žalobkyně jednání o předání funkce jednatele a vypořádání
vzájemných práv a povinností. Z bodu 5 zápisu z jednání dne
20.11.1997 jednoznačně vyplývá, že „žalovanému bylo bráněno
dokonce i v přístupu do prostor žalobkyně, a že tedy nemohl nést odpovědnost za
zaúčtování částky 845.000,- Kč, opravené žalobkyní v prosinci 1997 na částku
825.000,- Kč na svém mzdovém listě.“
Žalovaný tvrdí, že o výši jeho odměny nerozhodoval jediný společník žalobkyně v
působnosti valné hromady podle ustanovení § 132 odst. 1 obch. zák. Naopak ze
zápisu č. 1/1998 ze zasedání představenstva jediného společníka konaného dne
22.1.1998 jednoznačně vyplývá, že se jedná o pravidelné zasedání statutárního
orgánu jediného společníka žalobkyně a že rozhodnutí přijatá k jednotlivým
bodům programu tj. i rozhodnutí o výši odměny žalovaného,
nemají formu předepsanou ustanovením § 132 odst. 1 obch. zák. pro
rozhodování společníka při výkonu působnosti valné hromady.
V souvislosti se závěrem, že soudu nenáleží přezkoumání rozhodnutí valné
hromady, nejde-li o řízení k žalobě podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák.,
žalovaný namítá, že rozhodnutí představenstva jediného společníka žalobkyně ze
dne 22.1.1998 nelze považovat za rozhodnutí valné hromady. Kromě toho byl
odvolán z funkce jednatele s účinností od 13.11.1997, čímž byl zbaven možnosti
se bránit proti rozhodnutí valné hromady postupem podle § 131 odst. 1 obch. zák.
Dále pak dovolatel uvádí, že rozhodování jediného společníka v působnosti valné
hromady je výkonem práva tohoto společníka a podrobně rozvádí důvody rozporu
výkonu tohoto práva s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatel rovněž namítá, že oba soudy vycházely při hodnocení důkazů pouze z
tvrzení žalobkyně a nechaly zcela bez povšimnutí tvrzení žalovaného, že
žalobkyně zúčtovala zálohu na roční odměnu žalovaného již v listopadu, resp. v
prosinci 1997, tj. po skončení jeho působení ve funkci, že ke zhoršení
hospodářských výsledků žalobkyně došlo z viny rozhodnutí jediného společníka
žalobkyně až po odvolání žalovaného z funkce a že žalobkyně svým postupem
zabránila žalovanému bránit se proti účelové změně důvodů pro odvolání z funkce
a následně i proti rozhodnutí žalobkyně o nepřiznání roční odměny.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že z textu podaného dovolání není
patrno, v čem žalovaný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř.
Důvodným pak neshledává ani tvrzení o nesprávném právním posouzení věci, neboť
odvolací soud aplikoval na posuzovaný nárok správný právní předpis a správně
jej též vyložil. Soudy obou stupňů správně dovodily, že nemohou přezkoumávat
důvody, které vedly jediného společníka k tomu, že nepřiznal žalovanému roční
jednatelskou odměnu. Dále pak uvedla, že výkon práva jediného společníka
rozhodovat v působnosti valné hromady nelze považovat za zneužití práva ani za
jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že o výši jeho odměny
nerozhodoval jediný společník žalobkyně v působnosti valné hromady podle
ustanovení § 132 odst. 1 obch. zák. (což má být patrno ze zápisu č. 1/1998 ze
zasedání představenstva jediného společníka konaného dne 22.1.1998 ze kterého
jednoznačně vyplývá, že se jedná o pravidelné zasedání statutárního orgánu
jediného společníka žalobkyně), a že tedy rozhodnutí přijatá k jednotlivým
bodům programu, tj. i rozhodnutí o výši odměny žalovaného, nemají formu
předepsanou ustanovením § 132 odst. 1 obch. zák. pro rozhodování
společníka při výkonu působnosti valné hromady.
K tomu dovolací soud uzavřel, že podle ustanovení § 125 odst. 1 písm.
f) obch. zák., ve znění platném v rozhodné době, patřilo rozhodování o
odměňování jednatelů do působnosti valné hromady. Za situace, kdy rozhoduje
jediný společník společnosti s ručením omezeným v působnosti valné hromady, se
podle ustanovení § 132 odst. 1 obch. zák. valná hromada nekoná, a
proto se ani neuplatní postup určený jinak zákonem a společenskou smlouvou či
stanovami pro její svolání. Pro rozhodování jediného společníka v působnosti
valné hromady zákon předepisuje pouze, že jeho rozhodnutí musí mít písemnou
formu a musí být společníkem podepsáno.
Jestliže je jediným společníkem společnosti s ručením omezeným akciová
společnost, činí rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady
představenstvo akciové společnosti.
To, že rozhodnutí jediného společníka bylo přijato na pravidelném zasedání
představenstva a nebylo k jeho přijetí svoláno zvláštní zasedání tohoto orgánu,
není pro povahu rozhodnutí významné, neboť zákon svolání zvláštního zasedání
statutárního orgánu pro rozhodování v působnosti valné hromady společnosti s
ručením omezeným nepředepisuje. Nedostatek písemné formy ani nedostatek podpisu
na rozhodnutí jediného společníka dovolatel nenamítá, když spatřuje tvrzený
nedostatek formy pouze v tom, že jestliže bylo rozhodnutí představenstva
přijato na jeho pravidelném zasedání, má formu interního rozhodnutí, nikoli
formu rozhodnutí v působnosti valné hromady.
Jak již uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2000, nelze po marném uplynutí lhůty podle §
131 odst. 1 obch. zák. přezkoumávat platnost usnesení valné hromady jinak než v
řízení o povolení zápisu skutečnosti, která vyplynula z usnesení
valné hromady, do obchodního rejstříku (§ 120 odst. 2
o.s.ř.). Jakmile však již byla taková skutečnost do obchodního rejstříku
pravomocně zapsána, nelze postupovat podle § 200a odst. 2 o.s.ř. a provedený
zápis přezkoumávat jinak, než na základě rozhodnutí o žalobě podle § 131 a
183 obch. zák. Od tohoto svého závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani
v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu o tom, že není oprávněn
přezkoumávat rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady mimo
řízení podle § 131 obch. zák., je tedy správný. Ze stejného důvodu se nemohl
ani dovolací soud zabývat námitkami dovolatele, že je rozhodnutí jediného
společníka v působnosti valné hromady v rozporu s dobrými mravy a zásadami
poctivého obchodního styku, a že jeho důvody nejsou pravdivé, neboť i to by
znamenalo přezkoumání rozhodnutí jediného společníka.
Jestliže pak dovolatel namítá, že byl zbaven možnosti bránit se proti
rozhodnutí jediného společníka žalobou podle ustanovení § 131 obch. zák.
odvoláním z funkce jednatele a teprve po tomto odvolání přijal jediný společník
rozhodnutí ke škodě žalovaného, je jeho závěr nesprávný.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 55/2003, dospěl k závěru, že ztrátou
postavení opravňujícího určitou osobu k podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady podle § 131 odst. 1 obch. zák., ztrácí oprávněná osoba v
zásadě i aktivní věcnou legitimaci v řízení podle § 131 obch. zák. To však
neplatí, jestliže prokáže, že v době rozhodování trvá její právní zájem na
vydání požadovaného rozhodnutí, protože může mít dopad na její poměry založené
jejím vztahem ke společnosti. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel měl možnost se
bránit jak proti rozhodnutí jediného společníka o odvolání z funkce jednatele,
tak proti jeho rozhodnutí o nevyplacení ročních odměn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., tak, jak se uvádí ve výroku a
přiznal žalobkyni náklady právního zastoupení z částky 721.875,- Kč podle
ustanovení § 3 bodu 6, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 17. června 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu