29 Odo 886/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní
věci žalobce R. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované D., spol. s
r.o., zastoupené, advokátkou, o plnění povinnosti vůči tichému společníkovi,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm
51/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
srpna 2001, č.j. 3 Cmo 448/99-113, takto.
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek
ze dne 13. července 1999, č.j. 12 Cm 51/99-74, jímž Krajský soud v Českých
Budějovicích uložil žalované povinnost vydat žalobci proti podpisu vždy na
poslední tři pracovní dny kalendářního čtvrtletí obchodní doklady, účetní
záznamy, včetně účetních závěrek žalované v rozsahu odůvodňujícím správnost
údajů roční účetní závěrky, a to i zpětně počínaje dnem 1. ledna 1996 a
rozhodl o nákladech řízení, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací
soud rovněž rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který po provedeném řízení
a dokazování dospěl k závěru, že vklad žalobce jako tichého společníka byl ve
smlouvě o tichém společenství uzavřené mezi žalobcem a žalovanou vymezen ve
smyslu ustanovení § 674 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
dostatečně určitě a že žalobce svou povinnost vložit vklad podle této smlouvy
splnil, a proto má právo, aby mu žalovaná umožňovala nahlížet do obchodních
dokladů a účetních záznamů týkajících se žalované a aby mu byl vydán stejnopis
roční účetní závěrky, jak ostatně činila žalovaná do okamžiku neshod o
finančních záležitostech se žalobcem, dospěl k některým jiným skutkovým
zjištěním, jakož i k jinému právnímu posouzení věci.
Podle ustanovení § 675 obch. zák. má tichý společník právo nahlížet
do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání, na němž se
účastní, a je oprávněn požadovat stejnopis účetní závěrky. Tomuto právu
nahlížet je podle odvolacího soudu nutno rozumět tak, že jde o možnost
prohlédnout si doklady v prostorách, ve kterých se účetnictví podnikatele vede
za přítomnosti jeho pracovníků nebo toho, kdo pro něho vede účetnictví, a pokud
jde o závěrku, má tichý společník právo požadovat stejnopis roční účetní
závěrky. Protože žalobcem formulovaný petit, který zní na povinnost vydat
účetní doklady a účetní závěrky (tedy originální doklady), přesahuje povinnost
stanovenou zákonem a smlouva o tichém společenství uzavřená mezi žalobcem a
žalovanou povinnost přesahující povinnost podle zákonné úpravy nestanovila a
není pro to ani jiný právem uznaný důvod, již z tohoto důvodu nelze podle
odvolacího soudu žalobě vyhovět. Odvolací soud dále na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že splnění povinnosti vkladu tichého společníka podle
smlouvy o tichém společenství, který musí být od počátku veden v účetnictví
podnikatele, prokázáno nebylo.
Podle ustanovení § 674 odst. 1 obch. zák. může být předmětem vkladu tichého
společníka určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota
využitelná při podnikání. Podle odvolacího soudu může být tedy předmětem vkladu
určitý nehmotný statek průmyslového vlastnictví, tedy i tzv. know-how. Za
takový nehmotný statek, který může tvořit předmět vkladu, lze pokládat různé
specifické výrobně technické, organizační, obchodní a jiné poznatky, z nichž
vyplývá předpoklad možnosti dosažení hospodářské výhody při podnikání a které
nejsou obecně známé a představují určitou hodnotu, když tento vklad musí
být od jeho vložení veden jako hodnota v účetnictví podnikatele. Za takový
vklad však nelze uznat obchodní kontakty na třetího podnikatele ani všeobecné
zkušenosti z podnikání v daném oboru. A vzhledem k tomu, že předání
něčeho jiného jako vkladu tichého společníka prokázáno nebylo, odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil tvrzení žalované, že závazek žalobce
vložit vklad podle smlouvy o tichém společenství splněn nebyl, a proto je
odstoupení žalované od této smlouvy z tohoto důvodu platné a účinné. Vzhledem k
tomu, že žalovaná odstoupila od předmětné smlouvy až po delší době prodlení
žalobce se splněním povinnosti vložit vklad, měla být žalovanou poskytnuta
žalobci přiměřená dodatečná lhůta ke splnění jeho závazku. I když žalovaná tuto
dodatečnou lhůtu žalobci k plnění neposkytla, není její odstoupení od smlouvy
neplatné, jen účinky odstoupení nastaly podle ustanovení § 350 odst. 1 obch.
zák. až po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být
poskytnuta. Odvolací soud tak zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně,
podle nějž žalovaná odstoupením od smlouvy učiněným přibližně až rok a půl
poté, kdy se o porušení povinnosti žalobce předat vklad tichého společníka
dověděla, jednak promarnila lhůtu „bez zbytečného odkladu“ k případnému
odstoupení od smlouvy a jednak tím nepřímo dala najevo, že know how bylo vzdor
jejímu tvrzení vloženo, což se potvrdilo i v průběhu řízení u soudu prvního
stupně, kdy se prokázalo, že důvodem odstoupení žalované od smlouvy nebylo
nevložení know how, nýbrž finanční neshody mezi žalobcem a žalovanou. S ohledem
na platné odstoupení od smlouvy tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná
nebyla povinna žalobci dát účetní doklady a závěrky ani k nahlédnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o skutečnost, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování a dále pak z důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru vzal odvolací soud v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů či přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, když naopak pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány a za řízení vyšly najevo. Poukazuje na to, že
odvolací soud nesprávně vyložil jím aplikovaný právní předpis – obchodní
zákoník, když shledal, že žalobní petit přesahuje povinnost stanovenou zákonem.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho zjištění o tom, že by měly být
žalobcem odnášeny doklady mimo prostory žalované, nemá oporu v provedeném
dokazování. Totéž vytýká i jeho dalšímu zjištění, že splnění vkladu tichého
společníka nebylo prokázáno. Trvá na tom, že know-how jako vklad žalobce bylo
ve smlouvě o tichém společenství dostatečně specifikováno a bylo způsobilé být
vkladem, vklad byl žalované předán, ta ho i převzala a potvrdila, přičemž
předání vkladu bylo dovozeno před soudem prvního stupně i z výpovědí svědků.
Nesouhlasí tak s posouzením otázky vkladu tak, jak učinil odvolací soud, který
podle jeho názoru nepřípustným způsobem možný rozsah vkladu zúžil. Jako důkaz k
otázce výkladu termínu „know-how“ předložil dovolatel dovolacímu soudu výklad
tohoto pojmu z anglického jazyka učiněný Ing. L. S., tlumočníkem jmenovaným
soudem, z něhož je evidentní možnost jeho výkladu ve velice širokém rozpětí, ze
kterého je třeba vycházet právě při posuzování vkladu žalobce. Vzhledem k tomu,
že žalobce jakožto tichý společník sjednaný vklad předal, není možné uznat
následné odstoupení od smlouvy o tichém společenství žalovanou jako platné.
Námitku žalované o nezaúčtování vkladu tichého společníka do účetnictví
žalované označil za účelovou, přičemž nesplnění této povinnosti žalovanou
nemůže jít podle jeho názoru k tíži žalobce, jak nesprávně dovodil odvolací
soud, když navíc účetní žalované jako svědkyně vypověděla, že vklad jí nebyl do
účetnictví žalované zaúčtován, neboť o existenci smlouvy o tichém
společenství nevěděla. Dále poukazuje na to, že mu žalovaná umožňovala po dobu
asi jeden a půl roku do jejich účetních dokladů nahlížet a na pravomocný
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 1996, č.j. 13
Cm 23/95, který platnost a účinnost smlouvy o tichém společenství ze dne 30.
června 1994 uznal a potvrdil naplnění podmínky předání vkladu žalobcem
žalované, když i na základě uvedeného rozsudku žalovaná vůči žalobci své
povinnosti plnila. Protože v rámci řízení před soudy obou stupňů žalobce
podrobně a prokazatelně oprávněnost svých nároků doložil, navrhuje dovolacímu
soudu, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru vychází
rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném
dokazování a plně odpovídá obsahu spisu, přičemž i po právní stránce byla věc
odvolacím soudem posouzena správně. Z provedeného dokazování podle jejího
mínění jednoznačně vyplynulo, že jednak žalobcem tvrzený předmět vkladu nebyl
způsobilý předmětem vkladu být a jednak vklad jako takový předán nebyl, takže
závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná od smlouvy o tichém společenství
odstoupila po právu, je správný. Zcela se s odvolacím soudem ztotožňuje i jeho
posouzení žalobního petitu, který označil za přesahující povinnost stanovenou
zákonem. V souvislosti s tvrzením žalobce o postupném předávání vkladu
poukazuje na zákonnou povinnost tichého společníka předat předmět vkladu
podnikateli bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy o tichém společenství,
není-li v ní sjednána lhůta, do níž má být vklad předán, což v předmětné
smlouvě ujednáno nebylo. K žalobcově argumentaci v závěru jeho dovolání ve
prospěch správnosti žalobou uplatněného petitu směřujícího k vydání dokladů, ve
které se odvolává na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. Cm
23/95, pak žalovaná uvádí, že tento rozsudek ukládá žalované pouze povinnost
umožnit žalobci do příslušných dokladů nahlížet, nikoliv tyto doklady žalobci
vydat, takže citovaným rozsudkem rozsah zákonné povinnosti na rozdíl od
sporného petitu překročen není. V závěru svého vyjádření proto žalovaná
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této
věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského
soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolacímu přezkumu ve smyslu § 242 odst. 3, věty prvé o. s. ř.
Nejvyšší soud nejprve podrobil otázku, zda žalobou uplatněné právo tichého
společníka domáhat se na podnikateli vydání obchodních a účetních dokladů proti
podpisu na určitou dobu vyplývá z právního předpisu nebo ze smlouvy o tichém
společenství, neboť její řešení je podle dovolatele v rozhodnutí odvolacího
soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod uvedený v §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
O nesprávné právní posouzení věci či nesprávné právní otázky ve smyslu
§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na
zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý
právní předpis nesprávně vyloží, případně nesprávně aplikuje.
Podle § 675 obch. zák. je tichý společník oprávněn nahlížet do
obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání, na němž se
účastní, a je oprávněn požadovat stejnopis roční závěrky. S ohledem na
dispozitivní povahu tohoto ustanovení (srov. § 263 obch. zák.) si strany ve
smlouvě o tichém společenství mohly sjednat odchylnou úpravu, což však, jak již
konstatoval odvolací soud, neučinili. Oprávněnost žalobního nároku v otázce
shora vymezené bylo proto třeba poměřovat pouze ustanovením § 675 obch. zák.
I když tichý společník není oprávněn se přímo účastnit podnikání
podnikatele (a tudíž nemá právo rozhodovat o obchodních záležitostech
podnikatele ani jeho jménem jednat navenek), má podnikání podnikatele vliv na
zisk či ztrátu tichého společníka. Proto mu obchodní zákoník v § 675 zaručuje
jistou míru informovanosti a kontroly podnikatelské činnosti podnikatele
tím, že ho opravňuje nahlížet do obchodních dokladů a účetních
záznamů týkajících se podnikání a požadovat stejnopis roční závěrky. Těmto
oprávněním tichého společníka pak odpovídají povinnosti podnikatele umožnit mu
nahlížení do těchto dokladů a poskytnout mu stejnopis účetní závěrky. I když
lze předpokládat, že nahlížení tichého společníka do dokladů podnikatele bude
uskutečňováno obvykle v příslušných prostorách podnikatele, zákon tato
oprávnění (a odpovídající povinnosti) pouze na ně neváže, jak nesprávně vyložil
odvolací soud. Naopak ustanovení § 675 obch. zák. nevylučuje, aby k nahlížení
do dokladů došlo v jakémkoli jiném vhodném místě.
Nicméně, i přes tuto (pro rozhodnutí o věci nepodstatnou) odlišnost se
Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že právo žalobce
jako tichého společníka, uplatněné žalobou, přesahuje odpovídající povinnost
žalované jako podnikatelky vyplývající z § 675 obch. zák. Povinnost umožnit
nahlížení do dokladů ve smyslu tohoto ustanovení nejen pojmově a obsahově, ale
též z hlediska účelu tohoto ustanovení (umožnit tichému společníku určitou míru
vědomosti o výsledcích podnikání z dokladů, které zůstávají i nadále v
dispozici podnikatele) vylučuje možnost jejího výkladu jako povinnosti tyto
doklady vydat na určitou dobu tichému společníku. I když též tímto způsobem
(pokud by se pro něj dobrovolně rozhodl) by podnikatel splnil svoji povinnost
vyplývající z § 675 obch. zák., nelze povinnost podnikatele vydat tichému
společníku obchodní a účetní doklady z ustanovení § 675 obch. zák. dovodit a
tedy i zavázat podnikatele k jejímu splnění.
Proto závěr odvolacího soudu o tom, že již z tohoto důvodu nelze žalobě
na splnění povinnosti vydat obchodní a účetní doklady a závěrky vyhovět, neboť
smlouva o tichém společenství takovou povinnost nestanoví a není pro to ani
jiný právem uznaný důvod, je správný.
Je-li žaloba na plnění nedůvodná již proto, že vymáhaná povinnost plnit
co do uplatněného obsahu nevyplývá ani ze smlouvy, ani z právního předpisu, a
ani zde není jiný důvod uznaný právem pro plnění takové povinnosti, pak
zamítnutí žaloby odůvodňuje již tento závěr a je proto nadbytečné provádět
skutková zjištění a právní posouzení týkající se dalších podmínek vzniku a
trvání žalobou uplatněného nároku (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. února 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 12, ročník 98 pod číslem 86). To, zda jsou či
nejsou v takovém případě naplněny další znaky skutkové podstaty aplikované
právní normy, totiž nemůže na zamítavém výroku soudu nic změnit a je proto pro
rozhodnutí soudu o žalobním nároku nerozhodná.
Tak je tomu i v této věci v otázkách předání vkladu a odstoupení od
smlouvy, neboť jakýkoli výsledek jejich skutkových a právních posouzení nemůže
nic změnit na závěru o nedostatku (neexistenci) povinnosti žalované vydat
předmětné doklady žalobci.
Z téhož důvodu se Nejvyšší soud nezabýval dalšími námitkami žalobce
uplatněnými v dovolání, které, i kdyby byly důvodné, by správnost zamítavého
výroku a rozsudku odvolacího soudu nemohly zvrátit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §
142 odst. 1, § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení
vzniklé plně úspěšné žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce Kč 3.100,- podle § 8, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky Kč 75,- za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné
rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 17. prosince 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu