29 Odo 891/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobců a/ J. K., a b/ J. R., obou zastoupených JUDr. D. Ř., advokátkou,
proti žalovanému JUDr. M. V., advokátu, jako správci konkursní podstaty
úpadkyně D. P., s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 CmI 55/2003,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2005,
č. j. 4 Cmo 43/2004-53, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. 4 Cmo 43/2004-53 a
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 51 CmI
55/2003-30, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003, označeným ve výroku, Krajský soud v Praze
zamítl žalobu, kterou se žalobci a/ J. K. a b/ J. R. domáhali vůči žalovanému
JUDr. M. V., správci konkursní podstaty úpadkyně D. P., s. r. o. vyloučení ve
výroku označených nemovitostí (pozemků a staveb) v obci a katastrálním území
P., zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví číslo 5406, ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva ze dne 31.
prosince 2002, kterou pozdější úpadkyně jako prodávající převedla nemovitosti
na žalobce jako kupující (dále též jen „kupní smlouva“), byla ve smyslu
ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“) uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Nemovitosti byly prodány jen za částku 3.376.392, Kč, bez znaleckého posudku,
přičemž znalecký posudek ze dne 3. dubna 2003 (objednaný prodávající) odhadl
prodávané nemovitosti na částku 21.354.061,- Kč, tedy na částku výrazně vyšší,
která ani nezahrnovala movité věci, kupní smlouvou rovněž prodané, leč v ní
nespecifikované.
K tvrzení, že kupující nevěděli ani nemohli vědět, v jaké situaci je
prodávající (a kdyby to věděli, smlouvu by neuzavřeli), soud poukázal na bod 5.
kupní smlouvy, zdůrazňuje, že v něm je výslovně uvedeno, že kupující jsou si
vědomi zástavních práv váznoucích na nemovitostech ve prospěch Č. r. -
Finančního úřadu v P., včetně usnesení soudu o nařízení exekuce ze dne 25. září
2002, č. j. 22 Nc 5415/2002-10 a že celá kupní cena bude poukázána na účet
Finančního úřadu v P. K tomu dále uvedl, že v bodě 4. kupní smlouvy kupující
výslovně prohlašují, že si nemovitosti před podpisem smlouvy prohlédli, že je
jim jejich stav znám a že je kupují ve stavu, v jakém se ke dni podpisu
smlouvy nacházejí; byli tedy obeznámeni i s případným ekologickým zatížením.
Dodatečně vypracované znalecké posudky a projekt sanačních prací považoval
soud za účelové.
Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval soud i v tom, že prodávající se zbavila
podstatné části konkursní podstaty a tím znemožnila správci konkursní podstaty
i ostatním věřitelům (vyjma Finančního úřadu v P.) docílit větší finanční
částky za zpeněžení konkursní podstaty a tím i vyššího poměrného uspokojení
věřitelů.
Soud proto žalobu ze shora uvedených důvodů zamítl s odkazem na „§ 15 odst. 1
písm. c/ ZKV a § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)“.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rovněž ve výroku označeným rozsudkem ze
dne 2. února 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že ač nebyla namístě úvaha soudu prvního stupně o
neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. pro rozpor s úpravou obsaženou v
zákoně o konkursu a vyrovnání, jeho závěr o neúčinnosti právního úkonu podle §
15 odst. 1 písm. c/ ZKV by akceptoval, nebýt ovšem dalších skutečností
vyplývajících z provedených důkazů.
Z hlediska závěru o nápadně nevýhodných podmínkách při prodeji, neplatnosti
nebo neexistenci smlouvy je podle odvolacího soudu významné, že prodávající
se převodem zbavila materiální základny svého podnikání. Nemovitosti i movité
věci byly totiž využívány k předmětu podnikání pozdější úpadkyně jako
opravárenské dílny, manipulační plochy, garážová místa a dispečink. Prodej za
dané ekonomické situace (neschopnost hradit splatné závazky více věřitelům)
znamenal ukončení podnikatelské činnosti pozdější úpadkyně. Prodej nemovitostí
i movitých věcí se odvolacímu soudu navíc jeví jako disimulovaný právní úkon,
kterým byl fakticky prodán její podnik (nemovitosti, stroje s nimi pevně
spojené a další blíže neurčené movité věci sloužící k podnikání). Pro
nedostatek podstatných obsahových náležitostí stanovených v § 476 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), by však taková smlouva byla absolutně
neplatná.
Skutečností významnou v projednávané věci je též to - pokračoval odvolací soud
- že dle článku 3.1 kupní smlouvy jsou vedle nemovitostí prodávány i veškeré
jejich součásti a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi. Součástí
nemovitostí je dle této smlouvy i zařízení hal pevně spojené s nemovitostmi
(jako jsou portálové jeřáby a hevery) a movité zařízení, jehož seznam netvoří
přílohu smlouvy, smluvní strany jej však měly odsouhlasit do 31. prosince 2002.
Již z vlastního textu smlouvy lze dovodit, že se strany nedohodly na celém
obsahu smlouvy, neboť nebyly určeny stroje, zařízení a další prodávané movité
věci. Ke vzniku (uzavření) smlouvy tak nedošlo (§ 43c odst. 1 a 2, § 44 odst.
1 a 2 obč. zák.). Neexistenci (ne případnou neplatnost) smlouvy by pak
nezhojila ani určitost prodávaných nemovitostí. Nebyl-li totiž určen celý
předmět plnění, ohledně kterého smlouva nemohla vzniknout, nelze o existenci
smlouvy uvažovat ani co do nemovitostí, které jsou sice konkretizovány, ohledně
kterých však není doložena dohoda o jejich ceně.
Odvolací soud tudíž napadený rozsudek, byť z jiných důvodů, potvrdil jako věcně
správný.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody dle §
241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Konkrétně dovolatelé uvádějí, že nemovitosti nabyli do podílového
spoluvlastnictví (žalobce a/ 60 % a žalobce b/ 40 %) kupní smlouvou
vypracovanou renomovanou advokátní kanceláří za dohodnutou kupní cenu ve výši
3.376.392,- Kč. Kupní cenu uhradili České republice - Finančnímu úřadu v P., v
jejíž prospěch na nemovitostech vázla zástavní práva a prodávající je ujistila,
že na nemovitostech neváznou jiné dluhy, závazky či věcná břemena. Rovněž
nebyli informováni, že by prodávající byla v situaci, kdy by na ni její
jednatelé museli podat návrh na prohlášení konkursu. Z toho, že soud dovodil,
že z listů vlastnictví byla zřejmá zástavní práva, neplyne, že prodávající
splňuje podmínky pro prohlášení konkursu.
Dále dovolatelé namítají, že soudu prvního stupně navrhli provedení několika
důkazů, jimiž hodlali prokázat, že k uzavření kupní smlouvy za nápadně
nevýhodných podmínek pro prodávající nedošlo, soud však tyto důkazy neprovedl,
v čemž dovolatelé spatřují naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.
Dovolatelé rovněž poukazují na to, že v řízení předložili znalecké posudky 2
znalců (M. Š. a Ing. V. F.), které se prakticky shodují v odhadu tržní ceny
nemovitostí částkou (první znalec ji určil částkou 6.500.000,- Kč a druhý
částkou 6.300.000, Kč), ovšem s tím, že od tržní ceny je nutné odečíst náklady
spojené s likvidací ekologické zátěže (druhý znalec tyto náklady odhadl na
5.600.000,- Kč). Soudu dovolatelé v této souvislosti vytýkají (a další vadu
řízení shledávají v tom), že předložené důkazy chybně hodnotil.
Zároveň tím, že vycházel pouze ze znaleckého posudku znalce Ing. L. (jenž
stanovil pouze vyhláškovou cenu nemovitostí pro účely daně z převodu
nemovitostí), dospěl k nesprávným právním závěrům ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. (chybně dovodil, že cena nemovitostí stanovená pro tyto účely
by se mohla rovnat ceně tržní).
Nesprávný je podle dovolatelů i závěr soudu, že pozdější úpadkyně se prodejem
nemovitostí zbavila v podstatě veškerého majetku, s tím, že tento závěr je v
rozporu s obsahem konkursního spisu úpadkyně, jímž byl v řízení proveden důkaz.
Listiny v tomto spise obsažené (usnesení o prohlášení konkursu, usnesení, jímž
konkursní soud udělil souhlas s prodejem movitých věcí úpadkyně) jsou podle
dovolatele v diametrálním rozporu se závěrem odvolacího soudu, že se pozdější
úpadkyně kupní smlouvou zbavila materiální základny svého podnikání (neboť
nemovitosti využívala jako opravárenské plochy, garážová místa a dispečink).
Pozdější úpadkyni zbyly podle dovolatelů další pozemky, na kterých mohl
parkovat (a parkovala) svá vozidla. Prodejem prostor, kde mohla provádět opravy
svých vozidel, by se pozdější úpadkyně nestala ani prvním ani posledním
spedičním dopravcem, který nemá vlastní opravárenskou základnu; pozdější
úpadkyni přitom zbyla prakticky všechna nákladní vozidla, se kterými mohla dále
provozovat (a také provozovala) nákladní dopravu. I v tom spatřují dovolatelé
vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a současně nesprávné
právní posouzení věci.
Za nesprávný a nemající oporu v provedeném dokazování pak dovolatelé označují i
závěr odvolacího soudu, že ke vzniku kupní smlouvy vůbec nedošlo, jelikož se
strany nedohodly na celém obsahu smlouvy (nebyly určeny stroje, zařízení a
další prodávané movité věci). Kdyby soud vyhověl důkazním návrhům dovolatelů a
vyslechl je (stejně jako jednatele pozdější úpadkyně, kteří s dovolateli
jednali o uzavření kupní smlouvy), snadno by zjistil, že stroje, zařízení a
další prodávané movité věci byly určeny zcela jednoznačně.
Podle dovolatelů soud rovněž pominul, že vlastnictví k nemovitostem se nabývá
vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, takže dovolatelé se vkladem
stali vlastníky s právními účinky nastalými ke dni, kdy byl návrh na vklad
vlastnického práva doručen příslušnému katastrálnímu pracovišti. Závěr, k němuž
dospěl odvolací soud, je tak projevem nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje především za to, že ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není naplněn předpoklad zásadního
právního významu (ten dovolání nevymezuje).
K tvrzení, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř,
jelikož soud prvního stupně neprovedl dovolateli navržené důkazy, žalovaný
uvádí, že dle jeho přesvědčení provedl soud v řízení všechny potřebné důkazy.
Z rozhodnutí vydaných v této věci rovněž neplyne, že by soud na stav úpadku
prodávající usuzoval ze zástavních práv zapsaných v katastru nemovitostí. Pokud
Finanční úřad v P. vyvolal v dovolatelích (jako kupujících) domněnku, že
prodávající nemá žádné další dluhy, je to věc těchto subjektů.
Žalovaný rovněž nesouhlasí s názorem, založeným na obsáhlé dovolací argumentaci
ekologickým znečištěním pozemků, že se soud dopustil při hodnocení důkazů chyby
v neprospěch dovolatelů, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle žalovaného předmětem řízení bylo posouzení právního úkonu pozdější
úpadkyně (kupní smlouvy), ve které není o případném ekologickém znečištění
pozemků žádná zmínka (při výslovném prohlášení dovolatelů, že je jim stav
kupovaných nemovitostí dobře znám a že si je před uzavřením smlouvy prohlédli).
Kdyby v době uzavření kupní smlouvy existovalo ekologické znečištění, které
mělo vliv na výši kupní cenu, pak by kupní smlouva měla obsahovat ujednání o
nákladech na odstranění tohoto znečištění a o jejich vlivu na kupní cenu.
Žalovaný se pak na základě provedených důkazů domnívá, že námitka ekologického
znečištění zazněla až poté, co nemovitosti s poukazem na § 15 odst. 1 písm. c/
ZKV sepsal do konkursní podstaty úpadkyně. Žalovaný i nadále setrvává na
závěru, že kupní smlouva je ve smyslu posledně označeného ustanovení právním
úkonem učiněným za nápadně nevýhodných podmínek, spočívajících v nízké kupní
ceně a v tom, že byly prodány movité věci, jejichž seznam nebyl připojen ke
smlouvě, takže není možné určit, kolik činila kupní cena za nemovitosti a kolik
kupní cena za věci movité. Podstatně nižší kupní cena - uvádí žalovaný - plyne
mimo jiné i ze znaleckého posudku znalce Ing. L., jímž byl v řízení proveden
důkaz a o jehož správnosti nemá žalovaný důvod pochybovat.
O nápadně nevýhodné podmínky jde podle žalovaného i proto, že šlo o prodej
téměř celé materiální základy pro podnikání pozdější úpadkyně. Žalovaný popírá,
že úpadkyni zbyly další pozemky, na kterých mohla parkovat i prakticky všechna
nákladní vozidla, připouštěje, že do konkursní podstaty byla sepsána řada
nákladních automobilů a jiné techniky, leč dodávaje, že šlo o převážně
nepojízdná vozidla, nefunkční techniku nebo automobily, užívané úpadkyní na
základě leasingových smluv.
K argumentaci, kterou dovolatelé podrobují kritice závěr odvolacího soudu, že
kupní smlouva vůbec nevznikla, jelikož se strany nedohodly na celém předmětu
smlouvy, žalovaný uvádí, že takový závěr napadené rozhodnutí neobsahuje. On sám
chápe odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že odvolací soud posuzoval kupní
smlouvu (respektive prodej nemovitostí a movitých věcí) jako disimulovaný
právní úkon, jímž byl fakticky prodán podnik pozdější úpadkyně, avšak pro
nedostatek podstatných náležitostí by takto smlouva (o prodeji podniku) byla
absolutně neplatná. Pro posouzení, zda v dané věci jsou splněny požadavky
obsažené v § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, není podle žalovaného rozhodné, zda jde o
disimulovaný právní úkon dlužníka, neboť ono ustanovení označuje za neúčinné
všechny právní úkony dlužníka. Pro správné rozhodnutí v této věci není ani
rozhodné, zda odvolací soud vyjadřuje alternativní názor na to, jak lze na věc
nahlížet, jestliže rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. pro posouzení podmínek, za nichž vzniká smlouva ve smyslu § 43 a násl. obč.
zák.
Na tomto základě se nejprve zabýval dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 43a odst. 1 obč. zák., projev vůle směřující k uzavření
smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření
smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle
navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. pak určuje, že včasné prohlášení učiněné
osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze
dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.
Dle ustanovení § 44 odst. 1 obč. zák., smlouva je uzavřena okamžikem, kdy
přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy
o sobě neznamenají přijetí návrhu.
V této podobě platila cit. ustanovení v době uzavření smlouvy a jde i o
stávající znění zákona.
Napadené rozhodnutí se opírá o závěr, že kupní smlouva vůbec nevznikla,
založený na zjištění učiněném z článku 3.1 kupní smlouvy podle kterého: se
prodávají veškeré v kupní smlouvě specifikované nemovitosti, s veškerými
součástmi a příslušenstvím, s tím, že součástí nemovitostí je zařízení hal
pevně spojené s nemovitostmi jako jsou portálové jeřáby a hevery a dále movité
zařízení, jehož seznam bude odsouhlasen do 31. prosince 2002, přičemž seznam
movitých věcí netvoří přílohu smlouvy.
Z takto formulovaného skutkového zjištění ovšem jednoznačně plyne, že
kontraktační proces ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. dokončen byl a k uzavření
kupní smlouvy došlo. V citovaném článku je totiž nejen projevena vůle stran
převést veškeré řádně označené nemovitosti s jejich součástmi a příslušenstvím,
nýbrž i vůle převést rovněž movité věci v těchto nemovitostech se nacházející.
Závěr, že se strany ohledně movitých věcí na předmětu převodu nedohodly, proto
správný není a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl již
proto uplatněn právem.
Jinou otázkou je, zda v návaznosti na ohlašovaný leč nedodaný seznam (jenž měl
být odsouhlasen téhož dne, kdy byla smlouva podepsána (31. prosince 2002),
jsou movité věci v konečném důsledku konkretizovány dostatečně určitě a zda
kupní smlouva je či není v této části nebo zcela (nevyplývá-li z povahy
právního úkonu, jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, že tuto
část nelze oddělit od ostatního obsahu) neplatná (§ 41 obč. zák.).
Napadené rozhodnutí na jiném závěru nespočívá a žalovaný se mýlí, má-li za to,
že odvolací soud shledal kupní smlouvu neúčinnou podle § 15 odst. 1 písm. c/
ZKV, případně, že ji považoval za neplatnou smlouvu o prodeji podniku. K
neúčinnosti kupní smlouvy odvolací soud toliko uvedl, že takový závěr by
akceptoval, jen kdyby neučinil závěr o tom, že smlouva nevznikla a úvahu o
smlouvě o prodeji podniku vyslovil ve stejném kontextu. Nejvyšší soud přesto
(vzhledem k odvolacímu soudu dopředu ohlášené úvaze o § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV
a § 476 a násl. obch. zák.) pokládá za nezbytné vyslovit se i k dalším právním
aspektům věci.
Úvaha, že šlo o simulovaný právní úkon, není podložena žádným skutkovým
zjištěním (záměr sledovaný stranami při uzavření smlouvy se zpravidla zjišťuje
výslechem jednajících osob, leč takový důkaz v řízení proveden nebyl). Jen z
toho, že podnikatel prodá jiné osobě všechen nemovitý a movitý majetek se
kterým podnikal (nebo jeho převažující část) závěr, že jde ve skutečnosti o
smlouvu o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. obch. zák. (a předmětem
prodeje byl podnik) neplyne. Z rozhodnutí se ani nepodává, zda mělo jít o
simulaci projevu vůle toliko jednou ze stran nebo oběma (k úmyslnému
předstírání určité vůle jen jedním z účastníků smlouvy srov. v podrobnostech
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 123).
Zcela nekonkrétní je přitom i úvaha odvolacího soudu o nedostatku podstatných
obsahových náležitostí disimulované smlouvy o prodeji podniku.
K ohlašovaným úvahám na téma nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 15 odst.
1 písm. c/ ZKV Nejvyšší soud uvádí, že ty nelze spatřovat jen v tom, že
prodávající se prodejem zbavila „materiální základny svého podnikání“.
Lapidárně řečeno, podstatné tu není co se prodalo, ale za kolik.
Dovolání má Nejvyšší soud za důvodné i ohledně dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř., když shodně s dovolateli má za to, že soudy nižších
stupňů neprovedly pro posouzení věci významné důkazy navržené dovolateli soudu
prvního stupně při jediném jednání, které se ve věci konalo. Výslech osob,
které za pozdější úpadkyni podepsaly kupní smlouvu a svědků, kteří nemovitosti
nabízené k prodeji odmítly, nepochybně může ozřejmit, zda aspekt ekologické
zátěže snižující hodnotu nemovitosti byl brán v potaz již v průběhu
kontraktačního procesu a prvním z označených důkazů lze ozřejmit také projevy
vůle smluvních stran ohledně prodávaných movitých věcí. V situaci, kdy je spor
veden o to, že nemovitosti byly prodány pod cenou a kdy měl soud k dispozici
(jako listinné důkazy) 3 znalecké posudky, z nichž 2 jsou se třetím v rozporu,
bylo rovněž žádoucí akceptovat navržený důkaz výslechem znalce L. a případně
též důkaz znaleckým posudkem provedeným soudem ustanoveným znalcem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), zrušil nejen napadené rozhodnutí, nýbrž (jelikož co do dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je nesprávné ze stejných příčin) i
rozhodnutí soudu prvního stupně. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu