U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. A. Š., proti žalované A. E., s. r. o., o zaplacení 98.835,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 729/96, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2000, č. j. 2 Cmo 107/98 – 31, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. září 1998, č. j. 34 Cm 729/96 – 14, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. září 1998, č. j. 34 Cm 729/96-14, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2000, č. j. 2 Cmo 107/98-31, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 29. září 1998, č. j. 34 Cm 729/96?14, řízení zastavil podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uváděje, že žalovaná nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. července 2000, č. j. 2 Cmo 107/98 – 31, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, maje je za správné.
Proti usnesení soudů obou stupňů podal žalobce včas dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání pak snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde - se zřetelem k době vydání napadených usnesení - i v této věci.
Dovolatel výslovně dovoláním napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.
Zmatečnostní vady ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle § 238a odst. 1 o. s. ř. pak není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím (písmeno a/) a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., není usnesením „ve věci samé“; ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti nepodal (odstavec 2).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam) - odůvodněn tím, že žalobce, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a ve vztahu k někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení (žalovaná), je vyloučeno o náhradě nákladů dovolacího řízení uvažovat.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu