í
věci žalobkyně E., a.s. v likvidaci, zastoupené JUDr. P. N., advokátem, proti
žalované A., a.s., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, o
zaplacení 24,500.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 59/99, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2002, č. j. 9 Cmo 101/2000-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náklady dovolacího řízení 91.915,- Kč do rukou jejího
advokáta.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22.7.1999, č.j. 22 Cm 59/99-55, v napadeném výroku, kterým tento
soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 29.3.1999, č.j. 22 Sm 43/99-11,
tak, že tento směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně opírá
svůj nárok o 4 vlastní směnky vystavené v její prospěch, znějící každá na
6,125.000,- Kč, které žalovaná podepsala jako směnečný rukojmí (avalista). Tyto
směnky zajišťovaly úvěr ve výši 36,000.000,- Kč, který poskytla žalobkyně na
základě smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1994 č. 15/94/802/373 (dále jen „úvěrová
smlouva“) A., s.r.o., A., s.r.o. a žalované.
V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaná namítla nedostatek
jednatelského oprávnění zaměstnance žalobkyně, který podepsal žalobu. Dále
namítla, že ze směnkami zajištěného úvěrového vztahu žalobkyni ničeho nedluží,
neboť úvěrová smlouva je neplatná pro neurčitost subjektu, kterému byl úvěr
poskytnut (§ 37 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) a dále pro
neurčitost obsahu, když z úvěrové smlouvy nevyplývá, v jaké částce
byl úvěr každé ze zúčastněných stran poskytnut (§ 37 obč. zák.). Jestliže bylo
plněno z neplatné smlouvy, jednalo by se ze strany žalované nanejvýš
o bezdůvodné obohacení, v důsledku plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 a
násl. obč. zák.), to však již není zajištěno prostřednictvím žalovaných směnek
a případné nároky z bezdůvodného obohacení již jsou promlčeny.
Kromě toho namítla, že řízení brání překážka litispendence, neboť v jiném
soudním řízení se vede spor mezi žalobkyní a žalovanou o zaplacení směnkami
zajištěného úvěru (§ 83 občanského soudního řádu - dále též jen „o.s.ř.“).
Žalovaná konstatuje, že vznik úvěrových pohledávek si přivodila sama žalobkyně,
když nevyužila svého oprávnění sjednaného v úvěrové smlouvě neposkytnout
prostředky z této smlouvy jinak než ke sjednanému účelu; žalovaná má za to, že
z toho důvodu nevznikly závazky z úvěrové smlouvy.
Žalovaná namítla rovněž exces svých příslušných zaměstnanců i zaměstnanců
žalobkyně, z čehož plyne, že jejich jednání ji nemůže zavazovat, když bez
takového jednání by nemohlo vůbec dojít k uzavření úvěrové smlouvy, poskytnutí
úvěru na tak pochybný podnikatelský záměr a ke „zmizení“ finančních prostředků
z úvěru.
Dále tvrdí, s poukazem na ustanovení § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„směnečný zákon“), že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě
žalované jako dlužníka, „když za poskytnutí úvěru ve výši 36,000.000,- Kč
žádala vystavit směnky, včetně těch, které uplatňuje v tomto řízení, v celkové
výši 87,875.000,- Kč, tedy ve výši takřka 2,5 krát převyšující poskytnutý úvěr.“
Soud prvního stupně zjistil, že z úvěrové smlouvy není patrno, kdo je smluvní
stranou jako dlužník, neboť dlužník je vymezen třemi zcela samostatnými
subjekty - právnickými osobami tvořícími sdružení. Ve smlouvě tedy chybí její
podstatná náležitost - určení oprávněného subjektu. Akceptoval i námitku
neurčitosti obsahu, když dovodil, že „smluvní strana na straně dlužníka, resp.
alespoň příjemce úvěru, měla být jednoznačně určená i co do výše poskytovaného
úvěru“. Z toho dovodil, že úvěrová smlouva je neplatná, a na základě toho se
ztotožnil s námitkou žalované o neexistenci kauzy žalovaných směnek. Proto soud
prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil.
Ohledně námitek žalované o nedostatku oprávnění osoby, která podepsala žalobu a
o překážce litispendence, soud prvního stupně uzavřel, že nejsou důvodné. Soud
vzal za prokázané, že žalobu podepsala osoba, která byla k podpisu zmocněna
likvidátorem žalobkyně, tj. osobou, na kterou podle § 70 odst. 3 a § 72
obchodního zákoníku přešlo oprávnění statutárního orgánu jednat jménem
společnosti. Názoru žalované, že spor zahájený u jiného soudu, ve kterém se
žalobkyně domáhá zaplacení směnkami zajištěného dluhu, zakládá námitku
litispendence, nelze přisvědčit, neboť předmětem projednávané věci jsou práva
ze směnek a nikoli ze závazkového úvěrového vztahu. Nejde tedy o totožnost
předmětu řízení.
Odvolací soud uzavřel, že plně akceptuje závěry soudu prvního stupně ohledně
námitek nedostatku podpisového oprávnění pracovníka žalobkyně při podpisu
žaloby a překážky litispendence dané probíhajícím řízením o zaplacení
úvěrového dluhu.
Dále soud uvedl, že soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek tím, že úvěrová
smlouva, která tvoří kauzální základ směnečného vztahu, je neplatná. Z
ustanovení § 17 směnečného zákona vyplývá, že ten, kdo je žalován ze směnky,
může činit majiteli směnky námitky vyplývající z jeho vlastních vztahů k
majiteli směnky. Vlastní vztah k majiteli směnky je vymezen tzv. směnečnou
dohodou, jejímž obsahem je zejména důvod vystavení směnky a vymezení podmínek,
při jejichž naplnění může dojít k proplacení směnky. Tato dohoda předchází
podpisu směnky, přičemž forma dohody není předepsána. V projednávané věci je
žalovaná v postavení směnečného rukojmí za výstavce směnky, A., s.r.o. Směnečný
rukojmí obvykle nemá žádný vlastní vztah k remitentovi, ale má vztah ke
směnečnému dlužníku, za něhož přebírá záruku, že směnku (nikoli směnkou
zajištěný dluh) zaplatí. Kdyby mělo být směnečné rukojemství vázáno na splnění
určitých podmínek, musely by tyto podmínky být obsahem směnečné dohody mezi
avalistou a remitentem. Žalovaná však v námitkách uzavření takové dohody
netvrdila.
Žalovaná považuje za námitku ze svého vlastního vztahu k remitentovi neplatnost
úvěrové smlouvy, k jejímuž zajištění byla směnka vystavena. Obsah úvěrové
smlouvy však netvoří bez dalšího vlastní vztah žalované k žalobci jako
remitentovi. Námitka neplatnosti úvěrové smlouvy by příslušela směnečnému
dlužníkovi, nikoli však avalistovi. Soud prvního stupně proto pochybil, když
námitku posoudil jako oprávněnou.
Nedůvodnou se odvolacímu soudu jeví i námitka rozporu s dobrými mravy. Směnka
je zákonem aprobovaným cenným papírem, a proto nemůže být sama o sobě v rozporu
s dobrými mravy s následnou sankcí neplatnosti podle § 39 obč. zák. Z toho
důvodu může být neplatný pouze směnkou zajištěný závazek, námitka neplatnosti
tohoto závazku však avalistovi rovněž nepřísluší. Proto odvolací soud napadený
rozsudek změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., co do
důvodu na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ve znění
účinném do 31.12.2000.
V dovolání uvedla, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jí jako
avalistovi nepřísluší námitka neexistence kauzálního vztahu. Výklad odvolacího
soudu, že z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona vyplývá a contrario, že
ten, kdo je žalován ze směnky, může činit majiteli směnky jen námitky
vyplývající z jeho vlastních vztahů k majiteli směnky, považuje za nesprávný.
Podle žalované z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona a contrario
vyplývá, že ten, kdo je žalován ze směnky, může činit majiteli směnky námitky,
které se nezakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším
majitelům. V české judikatuře sice takový závěr dosud zaujat nebyl, ale byl již
vyjádřen v judikatuře Spolkového soudního dvora Spolkové republiky Německo (BGH
30,108). Podle tohoto závěru se směnečný rukojmí „ze zákona nemůže proti
směnečné pohledávce bránit námitkami, které náleží směnečnému
dlužníku, za kterého se zaručil, z jeho kauzálního vztahu, který je
základem směnečného závazku. Z kauzálního vztahu vůči směnečnému věřiteli,
který je základem směnečného rukojemství, může ale v konkrétním případě
vyplynout, že směnečný rukojmí tyto námitky uplatnit může.“ Podle komentáře k §
32 (Komentář autorů Baumbach Hefermehl ke směnečnému a šekovému zákonu, 11.
vydání, str. 214) je takovýmto případem, když vyplývá z dohody mezi směnečným
věřitelem a směnečným rukojmím výslovně nebo konkludentně, že tento má ručit
jen potud, pokud existují nároky směnečného věřitele proti hlavnímu dlužníkovi.
V souzeném případě z úvěrové smlouvy, k jejímuž zajištění byly směnky
vystaveny, nepochybně vyplývá, že závazek rukojmího „nastupuje teprve pokud
existují nároky věřitele proti hlavnímu dlužníkovi.“ Jestliže soud první
instance v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy zjistil, že závazek dlužníka
vrátit poskytnutý úvěr není dán, a odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními jako správnými, je namístě závěr, že se žalovaná jako rukojmí může
bránit námitkou neexistence dluhu, a to tím spíše, že je v úvěrové smlouvě
uváděna jako dlužník.
Dovolatelka dále uvádí, že ani jedna ze směnek nebyla indosována, a proto není
důvod trvat na důsledném provedení abstraktnosti směnečného závazku. Takový
postup je namístě, jen pokud to vyžaduje bezpečnost směnečného obchodu, tj.
ochrana třetí osoby spoléhající na obsah směnky, kterou nabyly směnečnoprávním
způsobem. V projednávané věci, kdy směnky do oběhu dány nebyly a kdy
abstraktnost směnečných závazků není důvodná, bylo by ničím neodůvodněnou
nespravedlností, kdyby se měl obecně právní poměr, který je sám o sobě vadný,
stát právně bezvadným vystavením zajišťovacích směnek (srov. Prof. G. Švamberk:
Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, s. 195, 196).
Dovolatelka též odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo
14/97, kde tento soud připouští obranu avalisty kauzální námitkou, že zajištěná
pohledávka zanikla a tím zanikl i důvod směnky.
Dovolatelka dále namítá, že základem směnečného rukojemství je vždy
obecněprávní vztah. Tím může být podle odvolacího soudu dohoda se směnečným
dlužníkem, za něhož avalista přejímá záruku. Soud přitom vychází z
názoru, že směnečný rukojmí obvykle nemá vlastní vztah ke
směnečnému věřiteli, a že obsah úvěrové smlouvy netvoří vlastní vztah žalované
k žalobkyni. To však v projednávané věci není správné, neboť žalovaná je
uváděna ve smlouvě o úvěru jako její účastník a tuto smlouvu také
podepsala. Podle úvěrové smlouvy má žalovaná postavení dlužníka i ručitele a
rovněž avalisty. Protože účastníkem úvěrové smlouvy je vedle žalobkyně
a žalované i směnečný dlužník, je nutno mít za to, že ta ustanovení úvěrové
smlouvy, která upravují způsob zajištění úvěru, případně i některá navazující
ustanovení, jsou svým obsahem tzv. směnečnou dohodou. Z nich pak je patrno, že
rukojemství je podmíněno existencí zajišťované pohledávky. V rozporu s tím však
odvolací soud vychází z toho, že směnečná dohoda mezi remitentem a rukojmím
neexistuje, když se skutečností, že žalovaná byla účastníkem smlouvy o úvěru
nijak nezabývá.
Žalovaná rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jí nepřísluší námitka
rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o námitku kauzální. Rozpor s dobrými
mravy spatřuje žalovaná v tom, že za poskytnutí úvěru ve výši 36,000.000,- Kč
žalobkyně požadovala vystavení směnek v celkové výši 87,875.000,- Kč. Takovéto
ujednání o zajištění považuje žalovaná za lichvářské a za
odporující zásadám poctivého obchodního styku. Směnka vystavená ke krytí lichvy
je podle žalované neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39
obč. zák. Pouhá aprobovanost cenného papíru přitom nemůže být důvodem
vylučujícím rozpor právního úkonu s dobrými mravy. Žalovaná zastává názor, že
směnky mohou trpět stejnými nedostatky, jako jiné právní úkony. Námitku rozporu
s dobrými mravy je podle žalované možno uplatnit vždy. Tyto názory žalované
potvrzuje i odborná literatura (Z. Kovařík: Směnka a šek v České republice, 2.
vydání, s. 27) a ve vztahu k čl. I. § 17 směnečného zákona i již zmíněný
komentář autorů Baumbach, Hefermel ke směnečnému a šekovému zákonu, 11. vydání,
s. 155.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná poté, co nahlédla právní
neudržitelnost své předchozí argumentace, počala tvrdit, že z ustanovení § 17
směnečného zákona vyplývá její možnost činit majiteli směnky námitky, které
neplynou z vlastního vztahu k majiteli směnky. K argumentaci žalované
judikaturou německých soudů pak uvádí, že jde o argumentaci nepřípustnou, neboť
pokud by ji soud vzal v úvahu, znamenalo by to aplikovatelnost zahraničních
právních norem v České republice. Žalobkyně poukázala též na to, že žalovaná v
průběhu řízení netvrdila ani nedokazovala existenci směnečného ujednání
omezujícího uplatnění nároků žalobkyně vůči avalistovi. Toto omezení dovozuje
žalovaná z úvěrové smlouvy, ta však žádné takové omezení neosahuje. K rozporu
výše směnečného penízu s dobrými mravy žalobkyně zejména uvedla, že směnka a z
ní plynoucí směnečné závazky nemohou být v rozporu s dobrými mravy. S těmi by
mohl být v rozporu pouze kauzální závazek. A konečně žalobkyně
uvedla, že pokud žalovaná žádá o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu s odůvodněním, že žalobkyně bude po skončení likvidace vymazána z
obchodního rejstříku, přičemž „sděluje předpokládaný termín ukončení
likvidace“, nezakládá se její tvrzení na pravdě, neboť předpokladem výmazu z
obchodního rejstříku je uzavření veškerých pohledávek žalobkyně a uspořádání
jejích majetkových poměrů což nelze očekávat v době počítané na měsíce, ale
spíše na roky. Žalobkyně navrhuje zamítnutí žaloby.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když
odvolací soud odvolání (správně) projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou nesprávné aplikace ustanovení čl.
I. § 17 směnečného zákona a uzavřel, že tato námitka není důvodná.
Jak správně uzavřel odvolací soud, z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona,
které určuje, že ten, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit jejímu majiteli
námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo
dřívějším majitelům, lze a contrario dovodit, že žalovaná jako
avalista, a tedy dlužník ze směnky, může vznášet vůči žalobkyni jako
remitentovi ze směnky - s výhradou nepoctivosti nabytí směnky - zásadně pouze
takové námitky, které mají původ v jejím vztahu k žalobkyni jako majitelce
směnky. Námitka neplatnosti úvěrové smlouvy, jejíž splnění posuzovaná směnka
zajišťovala, tedy žalované jako avalistovi vůči žalobkyni jako majitelce
směnky, jak správně uzavřel odvolací soud, nepřísluší, a to ani za situace, kdy
je žalobkyně účastnicí této smlouvy. Závazek, jehož splnění se žalobkyně
domáhá, je totiž závazkem ručitele ze směnky, nikoli závazkem dlužníka z
úvěrové smlouvy a námitka neplatnosti úvěrové smlouvy tudíž není námitkou z
vlastních vztahů avalisty k remitentovi.
Pro úplnost je třeba uvést, že jiný závěr není vyjádřen ani v odkazovaném
rozhodnutí německého Spolkového soudu, kde se dovozuje, že možnost obrany
avalisty námitkami příslušejícími jinak směnečnému dlužníku může vyplynout z
kauzálního vztahu avalisty ke směnečnému věřiteli, což ostatně v projednávané
věci dovodil i odvolací soud. K odkazovanému rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, je třeba uvést, že není založeno na tom, že avalista může
namítat vůči majiteli směnky obecně neexistenci závazku zajištěného směnkou,
ale na tom, že mu přísluší námitka uspokojení zajištěné pohledávky.
Pokud pak dovolatelka dovozuje oprávněnost takové námitky ze samotné úvěrové
smlouvy, jejíž je účastnicí a která obsahuje dle jejího tvrzení směnečnou
dohodu mezi ní a žalobkyní, omezující její ručení existencí zajišťované
pohledávky, nemohl se touto námitkou Nejvyšší soud vzhledem ke koncentraci
směnečného řízení zabývat, neboť ji žalovaná neuplatnila v
námitkách.
K námitce rozporu s dobrými mravy spočívající v nepřiměřené výši zajištění
poskytnutého úvěru, dovolací soud uzavřel, že několikanásobné zajištění
pohledávek je za poměrů panujících v České republice běžné a samo o sobě není v
rozporu s dobrými mravy. S dobrými mravy však může být případně v rozporu
uplatnění takového zajištění, tj. vymáhání plnění ze zajištění v rozsahu
převyšující zajištěný závazek s příslušenstvím; to však dovolatelka nenamítala.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., a přiznal žalobkyni
náklady právního zastoupení za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 3
bodu 7 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ze základu 24,500.000,- Kč,
snížené podle § 18 odst. 1 cit. vyhlášky, a 1 x paušální náhradu
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., když za úkon právní
služby Nejvyšší soud nepovažoval doložení řádné plné moci advokáta, k němuž
žalobkyni vyzval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 5. srpna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu