29 Odo 904/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobců a) J. S., a b) H. S., proti žalovanému Ing. T. K., jako správci
konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., o vyloučení věcí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 22 Cm 140/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. dubna 2004, č.j. 13 Cmo 82/2004-58, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č.j. 13 Cmo
82/2004-58, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2003, č.j.
22 Cm 140/2000-24, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č.j. 13 Cmo 82/2004-58,
potvrdil rozsudek ze dne 30. září 2003, č.j. 22 Cm 140/2000-24, jímž Městský
soud v Praze zamítl žalobu, aby žalovaný vyloučil z konkursní podstaty úpadce
„bytovou jednotku č. 1472/16, podíl 597/41020 na pozemku č. parc. 2172, 2173,
2174, 2175 a podíl 597/41020 na společných prostorách na adrese B¨. 1472, Ř.“,
zapsaných na listu vlastnictví č. 4365, okres P. - v., obec Ř., katastrální
území Ř. u P. (dále jen „sporné nemovitosti“) a žalobcům uložil zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle
něhož žalobci nabyli vlastnictví ke sporným nemovitostem smlouvou o převodu
vlastnictví bytu č. 1472/16, uzavřenou s B. d. K. s. Ř. 30. dubna 1998 (dále
jen „smlouva o převodu vlastnictví bytu“), s tím, že ke vkladu vlastnického
práva žalobců do katastru nemovitostí došlo s účinky ke dni 9. června 1998.
Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. října 1998, č.j. 99 K
21/98-60, byl na majetek družstva prohlášen konkurs a správce konkursní
postaty sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty dne 14.
srpna 2000. Žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty podali žalobci u soudu 5. října 2000, tj. ve lhůtě určené k
jejímu podání usnesením ze dne 30. srpna 2000, č.j. 99 K 21/98-482, které bylo
žalobcům doručeno 12. září 2000 (§ 19 odstavec 2 zákona 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“).
Odkazuje na ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) a na
obsah smlouvy o převodu vlastnictví bytu (jejího článku VI. 2/), odvolací soud
uzavřel, že tato smlouva z předpokládaného vypořádání „těchto prostředků“ (viz
§ 24 odstavec 7 zákona o vlastnictví bytů) obsahuje pouze podmínky převodu
případného nevyčerpaného zůstatku prostředků na fondu údržby a oprav na nového
správce sporných nemovitostí, přičemž v ní není ujednání o vypořádání
prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství. Považuje takové ujednání
(o vypořádání prostředků na financování oprav a údržby a prostředků ze zisku
bytového hospodářství) za obligatorní náležitost smlouvy o převodu vlastnictví
bytu ve smyslu ustanovení § 24 odstavec 7 zákona o vlastnictví bytů, dospěl
odvolací soud k závěru, že smlouva o převodu vlastnictví bytu je z důvodu
absence tohoto ujednání neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského
zákoníku). Žalobcům proto nesvědčí právo, které by vylučovalo „sepis“ sporných
nemovitostí do konkursní podstaty úpadce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé polemizují zejména se závěrem odvolacího soudu, podle něhož smlouva
o převodu vlastnictví bytu neobsahuje náležitost vyžadovanou ustanovením § 24
odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, tvrdíce, že ve skutečnosti je takové
ujednání obsaženo v článcích VI. 2/ a 3/ písm. b) této smlouvy. Soudům obou
stupňů rovněž vytýkají, že dostatečně nezdůvodnily, proč a z jakých důvodů „je
ustanovení § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů podstatnou, esenciální
součástí smlouvy o převodu vlastnictví bytu a zda absence této náležitosti je
skutečně bez dalšího důvodem pro neplatnost smlouvy podle ustanovení § 39
občanského zákoníku“. Poukazují přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6.
května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/2003, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, č.j. 29 Odo 560/2001-64 (jde o
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna
2001, č.j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 5. prosince 2000, č.j. 4 Cm 164/2000-15 (dále jen „nález“). V tomto nálezu
Ústavní soud (v typově skutkově shodné věci) dovodil, že ustanovení článku
VI. 2/ a 3/ písm. b) smlouvy o převodu vlastnictví bytu požadavkům ustanovení §
24 odstavec 7 zákona o vlastnictví bytů vyhovuje.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné
- ve výkladu ustanovení § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.
Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), Nejvyšší soud přezkoumal zejména správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním zpochybněn
nebyl a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení
věci jsou rozhodné skutkové závěry, podle kterých:
1) smlouvou o převodu vlastnictví bytu č. 1472/16 ze dne 30. dubna 1998
převedlo b. d. (pozdější úpadkyně) do vlastnictví žalobců (společně s podílem
na společných prostorách domu a pozemcích) bytovou jednotku, kterou do té doby
měli v družstevním nájmu. V bodu VI. smlouvy „Finanční vypořádání“ je obsaženo
ujednání, podle něhož: 1/ přejímající uhradil předávajícímu na základě výzvy na
jeho účet částku nesplaceného dlouhodobého investičního úvěru, která ke dni 30.
června 1998 za převáděný byt činila 34.036,- Kč; 2/ přejímající souhlasí s tím,
aby zůstatek prostředků určených na financování údržby a oprav společných částí
a zařízení domu připadající na převáděný byt včetně dalšího přírůstku těchto
prostředků z nájemného sníženého o případné čerpání ode dne podpisu smlouvy o
správcovství podle odstavce 3 tohoto článku, byl veden u předávajícího do doby
převodu vlastnictví k bytu a poté převeden na účet správce domu; 3/ předávající
je povinen použít částku nesplaceného dlouhodobého investičního úvěru uvedeného
v odstavci 1 tohoto článku k mimořádné jednorázové splátce úvěru bance spolu s
pravidelnou splátkou úvěru ke dni 30. června 1998 a přitom označit bance,
kterých jednotek se mimořádná splátka týká (písm. a/) a provést vyúčtování
dosavadní poskytnuté zálohy na nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním
bytu po uzavření účetního období (tj. kalendářní rok) do 30. června
následujícího roku po podpisu smlouvy (písm. b/);
2) na základě smlouvy bylo vloženo vlastnické právo žalobců do katastru
nemovitostí a to s účinky vkladu ke dni 9. června 1998;
3) usnesením ze dne 2. října 1998, č.j. 99 K 21/98-60, prohlásil Krajský
obchodní soud v Praze konkurs na majetek bytového družstva;
4) správce konkursní podstaty sepsal bytovou jednotku a podíl na společných
prostorách domu a pozemcích do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce;
5) žalobci na základě výzvy konkursního soudu podali včas žalobu na vyloučení
věcí z konkursní podstaty.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku založil Nejvyšší soud své další
úvahy především na výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění zákonů č.122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb.,
č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997
Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č.
214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002
Sb. a nálezů Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., č. 101/2003 Sb. a č. 210/2003 Sb.
Při výkladu zákona o vlastnictví bytů Nejvyšší soud vyšel z jeho znění ke dni
uzavření smlouvy (k 30. dubnu 1998), tj. ve znění zákona č. 273/1994 Sb. a
nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.
Podle ustanovení § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu
majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že :
1) věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla správcem konkursní
podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní
podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu
nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu,
který konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odstavec 2 věta první
ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odstavec 1 o. s.
ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě
(nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu prokázala nejen to,
že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž
i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní
podstaty svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly
58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je splněna poslední z výše
uvedených podmínek, tj. zda žalobcům ke dni rozhodnutí o žalobě svědčilo právo,
které vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně.
Podle ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném k datu
uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu (ke 30. dubnu 1998), součástí
smlouvy o převodu jednotky uzavřené podle odstavce 1 nebo 2 je závazek
nabyvatele uhradit družstvu částku, která odpovídá nesplaceným úvěrům s
příslušenstvím poskytnutým družstvu, připadajícím na převáděný byt, popřípadě
na nebytový prostor (garáž, ateliér) k datu pravidelné pololetní splátky úvěru
ve smyslu odstavce 6. Vlastnictví k jednotce přechází až po splnění tohoto
závazku (odstavec 5). Součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z
vlastnictví družstva je vzájemné vypořádání prostředků určených na financování
oprav a udržování budovy, popřípadě domu a jednotky a dále prostředků
vytvořených ze zisku bytového hospodářství (dále jen „prostředky určené k
vypořádání“), připadajících na převáděnou jednotku. Vzájemným vypořádáním se
přitom rozumí vyrovnání jak nevyčerpaných zůstatků, tak vyrovnání nedoplatků ze
strany nabyvatele. Nevyčerpané prostředky určené k vypořádání převede družstvo
právnické osobě zabezpečující správu domu (§ 10). Pro použití převedených
prostředků platí ustanovení § 15 obdobně. V případě, že správa domu není
zajišťována právnickou osobou, převede družstvo nevyčerpané prostředky určené k
vypořádání vlastníku jednotky (odstavec 7).
Je pravda, že Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 8/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (v typově skutkově shodné věci) formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož náležitost předepisovaná ustanovením § 24 odst. 7
zákona o vlastnictví bytů je obligatorní náležitostí smlouvy, jejíž absence
zakládá neplatnost celé smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského
zákoníku). Přitom považoval závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva
neobsahuje vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a
údržbu budovy, popřípadě domu a jednotky a dále prostředků vytvořených ze zisku
bytového hospodářství připadajících na bytovou jednotku, za skutkové zjištění.
Nelze ovšem přehlédnout, že shora odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu (jakož
i rozhodnutí soudů nižších stupňů), bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne
6. května 2004, sp. zn. III ÚS 258/03. V tomto nálezu Ústavní soud - vycházeje
z článku VI. smlouvy o převodu vlastnictví bytu č. 1472/10, ze dne 30. dubna
1998, uzavřené B. d. K. s. Ř. (které doslovně odpovídá smlouvě o převodu
vlastnictví bytu v projednávané věci) - uzavřel, že předmětná smlouva
požadavkům plynoucím z dikce § 24 odst. 5 a 7 zákona o vlastnictví bytů
odpovídá; obsahuje totiž jak klausuli o vzájemném vypořádání prostředků
určených na financování oprav a údržby domu a bytové jednotky a dále prostředků
tvořených ze zisku bytového hospodářství, tak i způsob provedení vyúčtování.
Ústavní soud se neztotožnil ani s právním názorem, podle něhož „z obligatorní
povahy klausule dle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů v případě její
absence, resp. neplatnosti plyne bez dalšího absolutní neplatnost celé smlouvy
o bezplatném převodu bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1
zákona o vlastnictví bytů“. Považuje „předmětnou smlouvu“ za platnou, vyjádřil
se Ústavní soud i k otázce důvodnosti aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm.
c) ZKV. Přitom akcentoval, že v daném případě je bezplatnost převodu dána
nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, pročež je
nezbytné aplikaci shora uvedeného ustanovení odmítnout.
Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
závěrům formulovaným v odkazovaném nálezu Ústavního soudu neodpovídá, je -
podle přesvědčení Nejvyššího soudu - naplněn dovolateli uplatněný dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; proto rozhodnutí
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s.
ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst.1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne, že zákonem č. 179/2005
Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení
Fondu národního majetku České republiky, byl s účinností k 30. dubnu 2005
změněn zákon o konkursu a vyrovnání a zákon o vlastnictví bytů (viz jeho část
dvacátá devátá, čl. XXIX a část třicátá, čl. XXXI), jimiž byla upravena práva a
povinnosti správce konkursní podstaty ve vztahu k členům družstva (nájemcům
bytů či nebytových prostor) co do nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových
prostor podle ustanovení § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu