29 Odo 906/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně … b., a. s.,
proti žalovaným 1) J. K., a 2) JUDr. J. Š., jako správkyni konkursní podstaty
úpadce J. K., za účasti J. K., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných,
o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm
117/2002, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. února 2002 č. j. 4 Cmo 265/2000-42 takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 25. února 2002 č. j. 4 Cmo 265/2000-42 Vrchní soud v Praze k
odvolání vedlejšího účastníka jednak rozhodl, že soudkyně Městského soudu v
Praze JUDr. Z. S. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 24/2000 (první výrok), dále potvrdil
usnesení ze dne 3. července 2000, č. j. 50 Cm 24/2000 - 32, jímž Městský soud v
Praze zamítl žádost vedlejšího účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů
(druhý výrok) a zamítl jeho návrh na připuštění dovolání (třetí výrok).
Ohledně potvrzujícího výroku odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že požadavek na ustanovení zástupce není důvodný, neboť toho není k
ochraně zájmů vedlejšího účastníka zapotřebí. Odvolací soud neshledal ani
důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Návrh na
připuštění dovolání pak zamítl proto, že dovolání proti jeho usnesení nemůže
být přípustné ve smyslu § 238a odst. 1 písm. a/ či § 239 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Proti usnesení odvolacího soudu podal vedlejší účastník včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž především
poukazuje na to, že odepření zastoupení dle § 241 o. s. ř. může mít za
následek odmítnutí odvolání a tím i faktické odepření zákonem stanoveného
opravného prostředku, jímž je dovolání. Dovolatel je toho názoru, že ve věci
rozhodoval vyloučený soudce Městského soudu v Praze, když již v průběhu řízení
poukazoval na to, že všichni soudci tohoto soudu jsou druhou stranou sporu ve
věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 2/2000, v němž
se dovolatel domáhá náhrady škody způsobené mu neoprávněným prohlášením
konkursu na jeho majetek. Toto řízení bylo zahájeno u Městského soudu v Praze
dne 10. září 1999 a právě s ohledem na podjatost jeho soudců byla věc
rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 1999 delegována Krajskému
soudu v Praze. Dále dovolatel uvádí, že ve věci podal několik stížností na
činnost Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Dovolatel
upozorňuje na skutečnost, že Vrchní soud se při rozhodování necítil
podjatý i přesto, že na jeho činnost podal stížnost. Dovolatel přitom dovozuje,
že podané stížnosti měly vliv na poměr soudců vůči němu a domnívá se, že soudci
Vrchního soudu mají vůči němu nepřátelský postoj. Dovolatel má proto za to, že
dovolání je v předmětné věci přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo zmatečnostní vadou řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/
o. s. ř. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro
případ, že by Nejvyšší soud dopěl k závěru, že dovolání je nutno odmítnout,
žádá dovolatel, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu
soudu, protože v dovolacím řízení nemůže být nikoli vlastní vinou zastoupen.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v
této věci, jelikož odvolací soud - jak se výslovně podává z odůvodnění jeho
usnesení – odvolání (ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona
č. 30/2000 Sb.) rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatel pro řízení o tomto dovolání není zastoupen advokátem a sám rovněž
nemá právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti
němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno
nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila
vydání rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem
dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o
ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), by trvání na podmínce
povinného zastoupení vedlo k popření vlastního cíle, jejž účastník
podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu dovolacího řízení, ve kterém má
být závěr, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, teprve zkoumán
(shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 2
Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, č. 10,
pod číslem 80).
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a §
239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není
dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením
měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani
případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/.
Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc oproti očekávání dovolatele rovněž
nesplňuje, jelikož usnesení, jímž soud rozhoduje o žádosti o ustanovení
zástupce, není rozhodnutím ve věci samé.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými
vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost
dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí,
ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Argumentem, že lze mít pochybnost o nepodjatosti všech soudců soudu prvního
stupně, dovolatel uplatňuje existenci vady řízení dle ustanovení § 237 odst. 1
písm. g/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné i tehdy, jestliže
rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním
případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Skutečnost, že dovolatel v předmětné věci podával opakovaně stížnosti na postup
soudu prvního stupně a odvolacího soudu, nemá vliv na závěr o podjatosti
či nepodjatosti soudců výše uvedených soudů ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
o. s. ř., jelikož konkrétní postup soudu v řízení sám o sobě není a nemůže být
důvodem podjatosti. Relevanci nelze přiznat ani odvolatelovu tvrzení o
podjatosti soudců Městského soudu v Praze proto, že dovolatel u soudu uplatnil
právo na náhradu škody způsobené mu dle jeho názoru nesprávným rozhodnutím o
prohlášení konkursu na jeho majetek. Taková argumentace by byla namístě tehdy,
pokud by o této žalobě měl rozhodovat soudce, který se podílel na rozhodování v
právní věci, v níž mu dle tvrzení dovolatele vznikla škody, neboť by skutečně
šlo o takový poměr k věci, který vyvolává pochybnosti o nepodjatosti soudce
(srovnej rozhodnutí publikované pod číslem 74/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). O takovou situaci však v daném případě nejde, neboť předmětem
tohoto řízení je určení pravosti žalobkyní do konkursu přihlášené pohledávky.
Nadto soudci Městského soudu v Praze nejsou „druhou stranou sporu“ v řízení
vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 2/2000, neboť žalována je
Česká republika. Vzhledem k tomu, že dovolatel neuplatnil jiné důvody pro
vyslovení závěru, že v řízení rozhodoval vyloučený soudce, lze uzavřít, že
řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postiženo není. Další vady
řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu
spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
usnesením odmítl.
Důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud
neshledal, neboť všechna ve věci užitá ustanovení zákona má za souladná s
ústavním pořádkem České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu