NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 920/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně JUDr. M. P., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně
W. s. r. o., proti žalovaným 1) A., v. o. s., jako správkyni konkursní
podstaty úpadkyně E., a. s., a 2) I. a. s., o určení pravosti pohledávky,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 108/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č.j. 13
Cmo 393/2003-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) - přitakal soudu
prvního stupně v závěru, podle kterého žaloba na určení pravosti nevykonatelné
pohledávky musí být podána ve lhůtě určené podle ustanovení § 23 odst. 4 ZKV, a
to proti popírajícímu konkursnímu věřiteli a správci konkursní podstaty. V
situaci, kdy žalobkyně shora uvedenou zásadu nerespektovala a žalobu na určení
pravosti nevykonatelné pohledávky v zákonné třicetidenní lhůtě (počítané od
doručení výzvy správkyně konkursní podstaty k jejímu podání) podala pouze proti
správkyni konkursní podstaty a nikoli také proti popírající konkursní věřitelce
(druhé žalované, o jejímž přistoupení do řízení na straně žalované soud prvního
stupně rozhodl - k návrhu žalobkyně ze dne 21. února 2003 - usnesením ze dne 2.
dubna 2003, č.j. 15 Cm 108/2002-12), shledal odvolací soud právní posouzení
věci soudem prvního stupně co do opožděnosti žaloby správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2
písm. a)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů odmítly její výhradu, že žalobu
podala včas, tj. ve třicetidenní lhůtě „od obdržení výzvy“, avšak „písařským
nedopatřením“ opomněla označil jako účastníka řízení druhou žalovanou. Přitom
je - pokračuje dovolatelka - z obsahu žaloby „nesporné“, že žaloba byla podána
právě z důvodu popření přihlášené pohledávky druhou žalovanou. Dovolatelka
poukazuje na ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., jež ukládá soudu posuzovat každý
úkon podle jeho obsahu, jakož i na rozhodnutí „jiného senátu Vrchního soudu v
Praze“, „kdy žalobce v důsledku písařské chyby opomněl označit jako žalovaného
správce konkursní podstaty a jako žalovaného označil pouze popírajícího
věřitele“, přičemž odvolací soud přesto „dovodil, že bylo vůlí žalobce žalovat
i správce konkursní podstaty“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu
i ve výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tyto výroky, ač jsou
součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž dovolání proti nim nepřipouští
žádné z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v
této části podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně neshledává Nejvyšší soud přípustným ani co do potvrzujícího
výroku odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které
zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého
práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti
popírajícím konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty úpadce (ostatně
jednoznačně vyplývající z ustanovení § 23 odst. 2 ZKV), je jednotně zastáván i
soudní praxí. Tak v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li popřena pohledávka,
která není vykonatelná, podává žalobu přihlašovatel (konkursní věřitel, který
ji přihlásil), s tím, že na straně žalované je věcně legitimován správce
konkursní podstaty a konkursní věřitelé, kteří pohledávku popřeli. K témuž
závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v důvodech rozhodnutí uveřejněného
pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dále
doplnil, že poučení žalobce o tom, zda ve věci má či může být žalován další
žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 5 o. s.
ř. Tamtéž zdůraznil, že otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat
účastníky o tom, zda má či může být žalován ještě další subjekt, se již dříve
zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I.,
pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních
pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak
nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší sodu dále dovodil, že soud, který ve sporu o určení
pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu zjistí, že
žaloba byla podána opožděně, žalobu zamítne, aniž by prováděl dokazování o
něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby
podává.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je tak s
výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Rozhodnutí odvolacího soudu - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nečiní po
právní stránce zásadně významným ani výhrady dovolatelky, podle kterých soudy
nižších stupňů v rozporu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. dovodily, že
žaloba na určení pravosti pohledávky nebyla podána i proti popírající konkursní
věřitelce.
Je tomu tak již proto, že řešení uvedené otázky postrádá judikatorní
přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc (jde o
posouzení obsahu konkrétního procesního úkonu), přičemž z povahy věci nemůže
zakládat rozpor s hmotným právem. Posouzení obsahu procesního úkonu (žaloby)
odvolacím soudem pak Nejvyšší soud nepovažuje ani za odporující § 41 odst. 2 o.
s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm formulovaný závěr,
podle kterého každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl
navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a
vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas). Účelovost výhrady dovolatelky v
tomto směru je ostatně zřejmá jak z obsahu žaloby, která směřuje pouze proti
správkyni konkursní podstaty - první žalované (viz označení žalované, obsah
žalobních tvrzení a užití jednotného čísla v navrhovaném petitu, pokud jde o
náklady řízení), tak i z dalšího postupu žalobkyně v průběhu řízení (viz její
návrh na přistoupení druhé žalované do řízení a v něm obsažené tvrzení, podle
něhož popírající konkursní věřitelku žalobkyně opomenula označit jako druhou
žalovanou). Pokud by totiž pluralita žalovaných vyplývala již ze žaloby,
nepřicházel by návrh na přistoupení další žalované do řízení podle ustanovení §
92 odst. 1 o. s. ř. v úvahu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), odmítl [243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu