29 Odo 928/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci
žalobkyně D., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému JUDr. J.
K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s r. o., o
vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 152/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j.
13 Cmo 11/2003-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 38
Cm 152/2001 25, vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s r. o.,
identifikační číslo … (dále též jen „úpadkyně“) ve výroku označené movité věci.
Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalobkyně (jako zástavní věřitelka)
uzavřela s pozdější úpadkyní (jako s osobní a zástavní dlužnicí) dne 9.
července 1998 zástavní smlouvu č. 9/98 (dále též jen „zástavní smlouva“),
kterou byla zajištěna pohledávka žalobkyně ze smlouvy o úvěru za pozdější
úpadkyní ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím. Jako zástava sloužily movité
věci ve vlastnictví pozdější úpadkyně, jež jsou předmětem vylučovací žaloby,
přičemž v článku VII. (správně VI.) zástavní smlouvy bylo sjednáno, že pro
případ, že pozdější úpadkyně nesplní své závazky, nastávají účinky kupní
smlouvy uzavřené mezi týmiž smluvními stranami téhož dne. Rovněž vzal za
prokázáno, že podle uvedené kupní smlouvy pozdější úpadkyně (jako prodávající)
prodala žalobkyni (jako kupující) věci, které jsou předmětem vylučovací žaloby,
s tím, že podle svého článku III. tato smlouva nabývá účinnosti v případě
nesplnění podmínek stanovených zástavní smlouvou. Jelikož pozdější úpadkyně
svým povinnostem nedostála a částku 120.000,- Kč s příslušenstvím ve sjednané
lhůtě (do 20. srpna 1998) nesplatila, stala se k 23. srpnu 1998 vlastnicí věcí
žalobkyně. Tyto věci proto neměly být sepsány do konkursní podstaty úpadkyně,
na jejíž majetek byl prohlášen konkurs až 25. května 2001.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2003, č.
j. 13 Cmo 11/2003-42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
vyloučení označených věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
zamítl. Odvolací soud - cituje ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV), ustanovení § 39 a § 553 odst.
1 obč. zák. a ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném k 9.
červenci 1998) - uzavřel, že kupní smlouva z 9. července 1998 je podle § 39
obč. zák. absolutně neplatná pro obcházení zákona co do ujednání o možných
způsobech uspokojení věřitele ze zástavy sjednáním tzv. propadné zástavy. V
daném případě - uvedl odvolací soud - nešlo o zajišťovací převod práva ve
smyslu § 553 odst. 1 obč. zák. Jak totiž plyne z kupní smlouvy a z účelu, pro
nějž byla sjednána, jejím obsahem nebyl převod vlastnického práva pozdější
úpadkyně na žalobkyni s rozvazovací podmínkou splnění zajišťovaného závazku.
Žalobkyně se tudíž nikdy nestala vlastnicí věcí a není nositelkou práv, na
jejichž základě by se mohla domáhat vyloučení věcí ze soupisu konkursní
podstaty úpadkyně.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc,
že při realizaci věcí z majetku pozdější úpadkyně postupovala správně, a že
odvolací soud se nevypořádal s tím, že v době uzavření zkoumaných smluv věci
nepodléhaly konkursu. Dále dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že smlouvy
vyjadřovaly projevy vůle smluvních stran, tj. jednak převést věci do zástavy
dovolatelce, jednak převést vlastnické právo k věcem na dovolatelku pro případ,
že dlužná částka nebude (pozdější úpadkyní) uhrazena. Dovolatelka vyslovuje
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že „je kupní smlouva neplatná podle
ustanovení § 299 obch. zák.“, uvádějíc, že zástavní smlouvou na ni bezpochyby
nepřešlo vlastnické právo k věcem, když to se stalo až smlouvou kupní. Co do
problémů s realizací zástavního práva v obchodních věcech odkazuje dovolatelka
např. na dílo Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Linde
Praha a. s., 1998; rovněž podotýká, že ustanovení § 297 až § 299 obč. zák. byla
novelou obchodního zákoníku zrušena. Konečně dovolatelka uzavírá, že při
realizaci přechodu zástav způsobem, jejž aplikovala, postupují i jiné
podnikatelské subjekty, které mají v předmětu činnosti zastavárenskou činnost.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), avšak není důvodné.
Dovolatelka - ač zastoupena advokátem - v dovolání neuvedla, který z dovolacích
důvodů taxativně vypočtených v § 241a o. s. ř. uplatňuje, z obsahového hlediska
však v něm uplatněnými argumenty kritizuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem a prosazuje tak dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají. Jelikož jinak je Nejvyšší soud – v hranicích právních
otázek, vymezených dovoláním – dovoláním vázán, zabýval se Nejvyšší soud tím,
zda je dán uplatněný dovolací důvod, tj. tím, zda obstojí právní posouzení
věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V době uzavření zástavní smlouvy i kupní smlouvy (9. července 1998) platil
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.
131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb.,
č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb.
a č. 227/1997 Sb., přičemž jeho ustanovení § 151a až § 151j, o
zástavním právu, nedoznala změny až do 1. září 1998, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přitom již v usnesení uveřejněném pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a následně pak v usnesení uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v případě, že právo (nárok) na
uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. srpna 1998, řídí se
toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. září 1998 (respektive od
1. ledna 2001) právní úpravou účinnou do 31. srpna 1998. od tohoto závěru
nevidí důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.
Se zřetelem k době prohlášení konkursu na majetek A., spol. s r. o. (25. května
2001) a k době podání vylučovací žaloby (7. září 2001) je pro další úvahy
Nejvyššího soudu dále rozhodný zákon o konkursu a vyrovnání ve znění
zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb.,
č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000
Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.
Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
V době do vydání napadeného rozsudku doznalo uvedené ustanovení v odstavcích 1
a 2 změny toliko potud, že vedle „věci“ jsou v něm výslovně (nově) zmíněny i
„právo nebo jiná majetková hodnota“.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o
vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV
(exindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do
soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději
posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který
konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty;
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají
účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí
ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc
neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena,
nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených
podmínek, konkrétně prověření námitky, že movité věci neměly být do soupisu
zařazeny (jelikož jejich vlastnicí se již dříve stala dovolatelka), když o
splnění zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů
pochybnosti neměli.
Problematikou tzv. „propadných zástav“, o nichž pojednává napadené rozhodnutí,
se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo
2204/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod
číslem 131. V tomto rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr (na němž nevidí důvodu cokoli měnit), podle
kterého kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího
zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví
prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle
§ 39 obč. zák.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč.
zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení
své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje
(jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným
smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního
věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem
zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona
neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto
neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Podstatné přitom je, zda záměr převést vlastnictví zástavy jako způsob
uspokojení pohledávek ze zástavní smlouvy, projevily smluvní strany v době, kdy
již vzniklo nejen samotné zástavní právo k zástavě ale i nárok zástavního
věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Případy, kdy je
smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena ještě
předtím, než nastane realizační fáze zástavní smlouvy (dříve, než vzniklo právo
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně), lze
kvalifikovat jako nepřípustné (a proto dle § 39 obč. zák. neplatné) sjednání
tzv. propadné zástavy. Oproti tomu tam, kde zástavní věřitel má za osobním
dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, vskutku není vyloučeno
ani to, aby se zástavní dlužník povinný splnit svůj závazek ze zástavního práva
dohodl se zástavním věřitelem, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a
že dohodnutá kupní cena nebo (podle výše pohledávky zajištěné zástavním právem)
její část bude použita (započtena) jako plnění zástavního dlužníka z titulu
jeho závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy.
Takovému postupu úvahy, jež se pojí k institutu „propadné zástavy“, nebrání.
V posuzované věci ani sama dovolatelka nezpochybňuje (ba naopak výslovně
potvrzuje), že účelem kupní smlouvy bylo právě sjednání tzv. propadné zástavy.
Se zřetelem k době uzavření zástavní smlouvy i kupní smlouvy (9. července 1998)
a době splatnosti závazku pozdější úpadkyně ze smlouvy o úvěru (20. srpna 1998)
pak není ani pochyb o tom, že kupní smlouva byla uzavřena ještě předtím, než
vzniklo právo zástavní věřitelky (dovolatelky) na uspokojení ze zástavy způsoby
uvedenými v zákoně, takže je neplatná podle § 39 obč. zák.
Tento závěr není způsobilá zvrátit ani námitka dovolatelky, že obdobně
postupují i jiné podnikatelské subjekty, které mají v předmětu činnosti
zastavárenskou činnost. Skutečnost, že zákon porušují i jiné
subjekty, zde nemá právního významu. Ostatně, výše citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99 prohlašuje za neplatné právě
ujednání o tzv. propadné zástavě obsažené v tzv. zastavárenské
smlouvě“.
Dovolatelka jako důvod k vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně uplatňovala své vlastnické právo k těmto věcem, nabyté na základě
označené kupní smlouvy. Závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pak nutně
vede k závěru, že dovolatelka se vlastnicí věcí nestala a tyto byly po 25.
květnu 2001 správně sepsány do konkursní podstaty úpadkyně
jako její majetek. Vytýká-li dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu,
že se nevypořádal s tím, že v době uzavření zkoumaných smluv věci nepodléhaly
konkursu, pak jde o výtku lichou. Podstatné tu není, že konkurs na majetek
osobní a zástavní dlužnice byl prohlášen až 25. května 2001, nýbrž to, že pro
rozpor s ustanovením § 39 obč. zák. byla kupní smlouva z 9. července 1998 od
počátku absolutně neplatná a dlužnice tak zůstala vlastnicí smlouvou
převáděných věcí.
Pro úplnost lze dodat, že v souladu s judikatorními závěry vyslovenými rovněž
v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99 je i úvaha odvolacího soudu,
že nešlo ani o zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1
obč. zák.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako
neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, u žalovaného však žádné
prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci
odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.
s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z
účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu