NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 937/2002-208
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra
Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. S., zastoupeného
JUDr. V. V., advokátem, proti žalované V. P., podnikatelce, zastoupené JUDr. T.
V., advokátem, o zaplacení částek 27.459,11 Kč s příslušenstvím a 20.594,30 Kč,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 517/95, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
16. července 2002, č.j. 22 Co 1645/2002-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.002,50 Kč k rukám JUDr. T. V., advokáta se sídlem Jindřichův Hradec,
Masarykovo nám. 1/II, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. února 2002,
č.j. 2 C 517/95-150, kterým byla zamítnuta
žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 27.459,11 Kč s 16% úrokem z
prodlení od 21. listopadu 1994 do zaplacení a smluvní pokutu
ve výši 20.594,30 Kč za období od 21. listopadu
1994 do 19. dubna 1995.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jímž rozsudek
odvolacího soudu napadal v plném rozsahu.
Přípustnost dovolání odvozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Pokud jde o dovolací důvody, namítal,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, se pro
dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od
1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237
o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1
není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je pro posouzení otázky přípustnosti dovolání v
prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či
nikoli.
Předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech
týkajících se věci, bylo zaplacení ceny zboží dle kupní smlouvy z 15. listopadu
1994 v částce 27.459,11 Kč a dále zaplacení smluvní pokuty sjednané v rámci
téže smlouvy pro případ nedodržení termínu splatnosti ceny, jejíž výše za
období od 21. listopadu 1994 do 19.
dubna 1995 činila 20.594,30 Kč. Tento žalobcem tvrzený závazkový vztah
účastníků je vzhledem k okolnostem jeho vzniku, povaze
stran i tvrzení samotného dovolatele (viz např. č.l. 116)
vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti obou účastníků a z procesního
hlediska tudíž jde o věc obchodní.
Jelikož shora uvedený závěr sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] dovolací soud se již
nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání pak nemohla být
založena ani poučením odvolacího soudu o opravných
prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, za splnění jakých předpokladů lze
proti jeho rozhodnutí podat dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní
judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobce
bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Náklady žalované pak sestávají z paušální odměny advokáta za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež při jednom úkonu právní služby
(vyjádření k dovolání) činí 2.927,50 Kč podle § 3 odst. 1 a 3, § 14 odst. 1, §
15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a náhrady paušálních
výdajů v částce 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. Celkem tedy Nejvyšší soud žalované přiznal na náhradě nákladů
dovolacího řízení k tíži žalobce částku 3.002,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu