29 Odo 947/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M., spol. s r.o., proti žalovanému J. H., o zaplacení částky 1,676.410,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 528/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2003, č.j. 1 Cmo 156/2002-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o poplatkové povinnosti žalobkyně (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 1,366.750,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 22. března 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení v částce 64.912,- Kč, a žalobu co do částky 309.660,50 Kč s 13 % úrokem z prodlení do 22. března 2000 do zaplacení zamítl (první výrok). Dále rozhodl, že ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.001,- Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do jeho důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (dovolatel tento předpis cituje ve znění účinném od 1. ledna 2001). Namítá, že napadené „rozhodnutí“ je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž současně navrhuje, aby rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je co do částky 1,366.750,- Kč s příslušenstvím rozhodnutím potvrzujícím, a co do částky 309.660,50 Kč s příslušenstvím měnícím (a pro dovolatele příznivým), a přípustnost dovolání tudíž nelze opírat o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 309.660,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl ve prospěch žalovaného. Žalovaný proto není subjektivně oprávněn k podání dovolání proti uvedenému výroku. Výše uvedené závěry se uplatní obdobně i ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud ponechal rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalobkyni povinnost k úhradě soudního poplatku nedotčen, když zmíněným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech žalovaného nenastala újma, jež by byla odstranitelná případným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1,366.750,- Kč s příslušenstvím.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl v dotčeném výroku ve věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Pro úvahu, jde-li o rozsudek měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek otázku nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla v rozsahu částky 1,366.750,- Kč s příslušenstvím řeší shodně s rozsudkem soudu prvního stupně, a uvedený výrok ve věci samé tak má charakter rozhodnutí potvrzujícího.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 16. srpna 2000 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci), ani podle ustanovení § 239 o. s. ř.; odvolací soud přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný návrh na vyslovení této přípustnosti před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti dovolání určené ustanovením § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni ve výši 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z náhrady paušálních výdajů v částce 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu