NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 947/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci společnosti S. L. spol. s r. o. v likvidaci, o jmenování nového likvidátora, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 9/97, o dovolání společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2002, čj. 14 Cmo 222/2002-15, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.4.2002, čj. 49 Cm 9/97-8, kterým soud prvního stupně jmenoval Ing. J. K., likvidátorem v záhlaví uvedené společnosti (dále jen „společnost“).
Společnost podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jako dovolací důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesprávný výklad ustanovení § 71 obchodního zákoníku. Dále uvádí, že tuto právní otázku pokládá za zásadní a v soudní praxi dosud neřešenou. Domáhá se tedy toho, aby Nejvyšší soud „…uznal z uvedeného důvodu přípustnost dovolání“. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
V tomto případě jde o situaci, kdy řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. a 15. zákona č. 30/2000 Sb. a dále na skutečnost, že návrh na zahájení řízení byl podán u soudu dne 19.2.1997) proběhlo podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání není přípustné.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, 238a o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení § 238a o.s.ř. nejde, neboť napadené usnesení odvolacího soudu nelze podřadit pod zde uvedené situace.
Podmínky stanovené v § 239 o.s.ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil (odstavec 1) a dovolatelka návrh na připuštění dovolání nepodala (odstavec 2).
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu