29 Odo 954/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobců a/ S. K., a b/ H. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1)
Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř.,
zastoupenému advokátem a 2) konkursní podstatě úpadce B. d. K. s. Ř., o
vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 215/2000, o dovolání prvního žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 13 Cmo
106/2003-64, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 13 Cmo
106/2003-64, a s výjimkou výroku o zastavení řízení vůči druhé žalované i
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2002, č. j. 39 Cm 215/2000-41,
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 18. září 2002, č. j. 39 Cm 215/2000-41, Městský soud v Praze
ve vztahu k prvnímu žalovanému (správci konkursní podstaty) určil, že ze
soupisu konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., (dále též jen „družstvo“), se
vylučuje ve výroku označená bytová jednotka a podíl na společných prostorách
domu a pozemcích v Ř. u P. (bod I. výroku) a proti druhé žalované (konkursní
podstatě) řízení zastavil (bod III. výroku). Vyhovující výrok rozsudku
odůvodnil soud prvního stupně tím, že se neztotožnil s názorem prvního
žalovaného, že žalobci získali nemovitosti na základě neúčinných právních
úkonů, zdůrazňuje, že podle § 15 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“) dopadá neúčinnost i na dědice a na právní
nástupce právnické osoby, jimiž ovšem žalobci, kteří nemovitosti nabyli darem,
nejsou. Soud rovněž uzavřel, že ačkoli by pro svůj poněkud zmatečný obsah mohl
být pokládán za neplatný článek VI. smlouvy o zajištění výstavby bytu ze dne
31. března 1995 (dále též jen „smlouva ze dne 31. března 1995“), nezpůsobuje to
neplatnost uvedené smlouvy jako celku. Otázku platnosti smlouvy ze dne 31.
března 1995 přitom soud nepovažoval pro věc za zásadní.
K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přitakávaje jeho právním závěrům.
Smlouva o převodu vlastnictví bytu ze dne 3. června 1998 (dále též jen „smlouva
ze dne 3. června 1998“) je podle odvolacího soudu platná, když má obecné
náležitosti ve smyslu ustanovení § 43 a násl. občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“) a § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů). I
kdyby byla neplatnou smlouva ze dne 31. března 1995, nezpůsobovalo by to
neplatnost smlouvy ze dne 3. června 1998. Odvolací soud rovněž uzavřel, že
dcera žalobců Z. K., která nemovitosti platně nabyla do svého vlastnictví,
mohla toto vlastnictví převést (darovací smlouvou z 26. dubna 2000) na žalobce,
neboť v takovém úkonu nebyla omezena ani ze zákona ani smluvně nebo fakticky.
Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku, že vklad vlastnického práva byl
zapsán do katastru nemovitostí po prohlášení konkursu, s tím, že tehdejší
správkyně konkursní podstaty úpadce podala návrh na pokračování v řízení o
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové
řízení“) ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva ze dne
3. června 1998, kterou měla vlastnictví bytu nabýt právní předchůdkyně žalobců
(dále též jen „nabyvatelka“), je platná. Odvolací soud podle dovolatele pouze
paušálně uvedl, že smlouva má náležitosti dle § 43 obč. zák. a § 6 odst. 1
zákona o vlastnictví bytů, aniž se vypořádal s námitkami dovolatele ohledně
článku III. a IV. smlouvy. Dovolatel připouští, že smlouva má náležitosti dle §
6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, tedy že byl dostatečně určitě určen
předmět převodu, nesouhlasí však se závěrem, že smlouva má náležitosti dle § 43
obč. zák. Podle dovolatele je nezbytné zároveň aplikovat ustanovení § 491 obč.
zák., s tím, že na smlouvu měla být použita ustanovení o kupní smlouvě, neboť
šlo o úplatný převod bytu (ze znění smlouvy je zřejmé, že vůlí stran bylo
uzavřít ji jako úplatnou), jehož cena měla být uhrazena započtením proti
pohledávce z titulu „nároku na vrácení členského podílu“. Měla-li smlouva mít
všechny zákonné náležitosti, pak bylo nutné, aby vedle určení smluvních stran a
předmětu smlouvy byla platně sjednána i kupní cena, respektive úplata za
převáděný byt, což se nestalo. Důvody, pro něž pokládá za neplatné ujednání o
ceně, spatřuje dovolatel v tom, že nabyvatelka si s pozdějším úpadcem
započetla pohledávku, která v době uzavření smlouvy „platně neexistovala“.
Články III. a IV. smlouvy jsou v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku,
když smlouva sice správně odkazuje na § 233 obch. zák., s tímto ustanovením je
však v rozporu. V měsíci uzavření smlouvy (červnu) totiž nebylo možné určit
výši vypořádacího podílu volně ze dne na den; pro takové určení byla rozhodná
výše čistého obchodního jmění družstva, zjištěná podle účetní závěrky za
příslušný rok, ve kterém družstevník ukončil své členství v družstvu. Ačkoliv
stanovy družstva (pozdějšího úpadce) jinak neurčovaly, namísto postupu podle §
233 obch. zák. došlo pouze k „přepsání“ nabyvatelkou složených členských vkladů
v jejich nominální hodnotě do smlouvy. Nabyvatelka pak žádost o ukončení
členství k 31. prosinci 1998 podala na družstvo až 29. prosince 1998. Teprve k
okamžiku ukončení členství vznikla platně pohledávka nabyvatelky. Smlouva -
pokračuje dovolatel - v době podpisu (3. června 1998) zjevně předpokládala ze
strany nabyvatelky nemožné plnění. Vzhledem k tomu, že ujednání o ceně je
podstatnou náležitostí „kupní ceny“ (správně kupní smlouvy), jeho neplatnost
způsobuje neplatnost celé smlouvy. Právní předchůdkyně žalobců tedy nemohla
platně nabýt vlastnické právo k bytu a to tedy nemohla (se zřetelem k zásadě,
že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám) následně převést na
žalobce.
Podle dovolatele byla předpokladem pro uzavření smlouvy ze dne 3. června 1998
smlouva ze dne 31. března 1995, neboť ji předjímá článek IV. smlouvy. I smlouvu
ze dne 31. března 1995 považuje dovolatel za absolutně neplatnou „z důvodů,
které uvedl ve vyjádření k žalobě, jakož i v odvolání“.
Již na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že - jak plyne ze spisu - dovolatel ke
smlouvě ze dne 31. března 1995 namítal, že je neplatná podle § 37 odst. 2 obč.
zák., jelikož v článku VI. hovoří o vydání nově vzniklého bytu podle ustanovení
§ 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů, ač toto ustanovení na věc nedopadá
a že tamtéž zmiňuje symbolickou kupní cenu 1,- Kč, ačkoliv podle ustanovení §
24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jsou převody podle tohoto zákona bezplatné
a ačkoliv ve smlouvě není následně vydávaná nemovitost řádně specifikována
(srov. další vyjádření k žalobě č. l. 30, body V. a VI. a odvolání č. l. 50,
body V. a VI.)
Konečně dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o povaze
dopisu jeho předchůdkyně JUDr. V. ze dne 2. prosince 1998, s tím, že tento
dopis nelze pokládat za návrh na pokračování v řízení ve smyslu ustanovení § 14
odst. 1 písm. c/ ZKV. V době prohlášení konkursu (2. října 1998) byl byt
majetkem úpadce, když katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva
svědčící dceři žalobců až 15. října 1998. Dopis JUDr. V. byl doručen až po
skončení řízení o tomto vkladu, proto v žádném případě nemohlo jít o „návrh na
pokračování v řízení“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, majíce právní závěry
odvolacího soudu za správné. Uvádějí, že spekulace dovolatele o tvrzené
nemožnosti plnění co do zápočtu kupní ceny a pohledávky specifikované v článku
III. smlouvy, se mohou týkat spíše způsobu placení kupní ceny za převod bytu,
než určení její výše. Z ustanovení článku III. a IV. smlouvy jednoznačně
vyplývá vůle stran ohledně vypořádání jejich vzájemných nároků, takže tvrzení o
neplatnosti těchto ustanovení není namístě. I kdyby dovolací soud dospěl k
závěru, že označené články smlouvy jsou neplatné, nezpůsobovala by neplatnost
těchto ustanovení neplatnost celé smlouvy. Proto se žalobci neztotožňují ani s
argumentací dovolatele založenou na ustanovení § 491 obč. zák. V daném případě
totiž nejde o smlouvu zákonem výslovně neupravenou (upravuje ji zákon o
vlastnictví bytů). I kdyby šlo o smlouvu zákonem výslovně neupravenou, nelze
zmíněné ustanovení vykládat tak, že každá smlouva musí být „podřaditelná“
určitému smluvnímu obsaženému v občanském zákoníku a musí obsahovat jeho
podstatné náležitosti. Takový výklad by odporoval smluvní volnosti stran a
znemožňoval by uzavření nepojmenovaných smluv. Ke smlouvě ze dne 31. března
1995 odkazují žalobci na svá předchozí vyjádření, zejména pak na vyjádření k
odvolání ze 4. června 2003. Námitky dovolatele ohledně podání z 2. prosince
1998 mají žalobci za nesprávné a právně irelevantní. Tyto námitky nemohou mít
podle žalobců vliv na platnost smlouvy a na skutečnost, že jejich právní
předchůdkyně se stala vlastnicí bytu a byla oprávněna jej se spoluvlastnickými
podíly na společných prostorách domu a pozemku platně převést na žalobce.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu nadto není předmětem dovolacího řízení
přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., a to pro posouzení všech v něm předkládaných právních otázek, v dovolacím
řízení dosud neřešených.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání),
zpochybněn (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj při dalších
úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1) Členství žalobců v družstvu vzniklo 30. listopadu 1994 a bylo ukončeno k 30.
červnu 1999. Na nástavbu v domě, v němž se bytová jednotka nachází, složili
žalobci družstvu vklady ve výši 455.280,- Kč.
2) Smlouvou ze dne 31. března 1995, uzavřenou mezi žalobcem a/ a družstvem, se
družstvo zavázalo zajistit pro svého člena výstavbu a předání dvoupokojového
bytu v nástavbě provedeného na domě. Výstavba měla být financována
prostřednictvím dalšího členského vkladu příslušného člena družstva ve výši
specifikované v této smlouvě. Podle článku VI. této smlouvy, odkazujícího na
ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů, měl člen právo do 12
měsíců po uskutečnění výstavby vyzvat družstvo k uzavření smlouvy o převodu
bytu a družstvo se zavázalo tuto smlouvu uzavřít nejpozději do 12 měsíců po
přijetí výzvy. Byt měl být převeden za symbolickou kupní cenu ve výši 1, Kč.
3) Na výstavbu bytu nebyla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle
zvláštních předpisů.
4) Žalobci převedli členská práva a povinnosti k bytu na jejich dceru Z. K.
5) Smlouvou o převodu vlastnictví bytu ze dne 3. června 1998 se družstvo (jako
převádějící) dohodlo s právní předchůdkyní žalobců Z. K. (jako přejímající) na
převodu sporných nemovitostí na Z. K., s tím, že podle článku III. smlouvy má
přejímající vůči převádějícímu pohledávku ve výši 455.280, Kč z titulu nároku
na vrácení části členského vkladu podle § 233 obch. zák. a podle článku IV.
smlouvy sporné nemovitosti vydává družstvo jmenované do vlastnictví na úplné
vypořádání této pohledávky.
6) Na základě návrhu na prohlášení konkursu ze dne 17. března 1998 prohlásil
Krajský obchodní soud v Praze dne 2. října 1998 konkurs na majetek družstva.
7) Vklad vlastnického práva Z. K. ke sporným nemovitostem na základě smlouvy
dle bodu 5) povolil Katastrální úřad P. – v. dne 15. října 1998, s právními
účinky vkladu ke dni 9. červnu 1998.
8) JUDr. A. V., jako tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce, dne 2.
prosince 1998 sdělila Katastrálnímu úřadu P. – v., že zde nejsou důvody, které
by bránily provedení vkladů v těch případech, kdy návrh na vklad byl podán před
prohlášením konkursu.
9) Darovací smlouvou ze dne 26. dubna 2000 Z. K. (jako darující) darovala
sporné nemovitosti žalobcům (jako obdarovaným). Vklad vlastnického práva
žalobců ke sporným nemovitostem na základě této smlouvy povolil Katastrální
úřad P. – v. dne 2. června 2000, s právními účinky vkladu ke dni 4. květnu 2000.
9) Dovolatel sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce 15. srpna
2000.
Podle ustanovení § 19 ZKV ve znění účinném v době podání vylučovací žaloby (11.
ledna 2002), jež je i stávajícím zněním zákona, soud uloží tomu, kdo uplatňuje,
že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby
ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není
včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do
soupisu pojata oprávněně.
Při výkladu zákona o vlastnictví bytů pak Nejvyšší soud vyšel z jeho znění ke
dni uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu (k 3. červnu 1998), tj. ve
znění zákona č. 273/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.
Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů určuje, že právní vztahy k
jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského
zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí.
Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů pak vypočítává obsahové
náležitosti, které musí kromě obecných náležitostí obsahovat smlouva o převodu
vlastnictví jednotky.
Podle ustanovení § 23 zákona o vlastnictví bytů, byt v budově ve vlastnictví,
popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož
nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu
družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě
spoluvlastnictví družstva v domech (odstavec 1). Družstvo je povinno uzavřít
smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou - členem
družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č.
42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v
družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění
č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o
převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31.
prosince 1995, není-li dohodnuto jinak. Tím nejsou dotčena ustanovení
devizových předpisů (odstavec 2). Obdobně se postupuje i u nebytových prostorů,
u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba -
člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní předchůdce (odstavec 3).
V této podobě platilo posledně cit. ustanovení i v době uzavření smlouvy ze dne
31. března 1995
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že účastníci smlouvy ze dne 3. června 1998 při
jejím uzavření zjevně jednali v návaznosti na ta ujednání, jež plynula ze
smlouvy ze dne 31. března 1995. Závěr, že některá z těchto smluv je neplatná z
příčin uváděných dovolatelem, však Nejvyšší soud nesdílí.
Především neobstojí úvaha dovolatele (vycházející z jeho odkazu na ustanovení
§ 491 obč. zák.), že smlouva ze dne 3. června 1998 je smlouvou v zákoně
výslovně neuvedenou (smlouvou nepojmenovanou), a proto že je nutné prověřit ji
z hlediska obsahově nejbližších ustanovení o kupní smlouvě.
Jak správně ve vyjádření k dovolání upozorňují žalobci, jde o smlouvu upravenou
zákonem o vlastnictví bytů a v jeho § 6 také výslovně pojmenovanou (srov.
rubriku uvedeného ustanovení „Smlouva o převodu vlastnictví jednotky“ a začátek
odstavce prvního „Smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných
náležitostí obsahovat“). S přihlédnutím k dikci § 3 odst. 2 zákona o
vlastnictví bytů je rovněž zřejmé, že (kromě zvláštních případů popsaných v
zákoně o vlastnictví bytů především v ustanoveních § 23 a § 24) podřazením
právních vztahů k bytovým jednotkám ustanovením občanského zákoníku a dalších
právních předpisů, které se obecně týkají nemovitostí (a nikoli jen určitého
typu smlouvy o převodu nemovitostí), zákonodárce předjímal možnost, že smlouvy
o převodu vlastnictví jednotky bude možné uzavírat jak coby smlouvy úplatné,
tak coby smlouvy bezúplatné. To platí i pro byty v budově ve vlastnictví,
popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jejichž nájemci jsou fyzické
osoby - členové družstva. Nerealizuje li se převod jednotky podle ustanovení §
23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů a nejde-li tedy o byt ve smyslu
ustanovení § 24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů, je bytové družstvo
zásadně při převodu bytu omezeno okruhem osob, na které lze byt převést (tak,
že podle § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů musí jít o převod do
vlastnictví nájemce bytu, jímž je fyzická osoba - člen družstva).
Tímto způsobem zároveň Nejvyšší soud odpovídá na dovolatelovu námitku, že
smlouva ze dne 31. března 1995 je neplatná, jelikož počítá s kupní cenou a
převody měly být bezplatné podle § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. I v
době uzavření této smlouvy totiž platilo, že bezplatnost převodů byla zakotvena
jen pro byty, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná
pomoc podle zvláštních předpisů, přičemž odvolací soud po skutkové stránce
uzavřel, že o takový byt v posuzované věci nešlo.
V tom, že smlouva ze dne 31. března 1995, uvádí že při vydání bytu bude
postupováno podle ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů,
Nejvyšší soud důvod její neplatnosti rovněž nespatřuje, když není vyloučeno,
aby tam, kde zákon účastníkům neukládá podle příslušného ustanovení postupovat,
dohodou sjednali, že obsah právní normy (na kterou v dohodě odkazují) je i tak
bude zavazovat.
Problém v této souvislosti nečiní ani dovolatelem tvrzená nemožnost dodržet
závazek učinit výzvu k převodu bytu do 30. června 1995; takové výzvy logicky
není třeba ani v případech, které režimu uvedeného ustanovení podléhají, je-li
příslušný závazek byt převést obsažen v dohodě bytového družstva s nájemcem
(fyzickou osobou a členem družstva) uzavřené před uvedeným datem a obsahující
závazek byt vydat. Důvod neplatnosti smlouvy ze dne 31. března 1995 nespatřuje
Nejvyšší soud ani v nedostatečné identifikaci bytu a to právě z příčin
uvedených dovolatelem (totiž proto, že smlouva se týkala bytu, který měl v
budoucnu vzniknout a proto nebyl jako bytová jednotka ani vyčleněn); k naplnění
účelu této smlouvy nebyla jiná (než v ní uvedená) identifikace bytu nutná.
Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že dokud nedojde k zániku členství v
družstvu, není zde pohledávka člena z titulu vypořádacího podílu. Z obou
zkoumaných smluv je však podle Nejvyšší soudu zjevné, že smyslem celého postupu
bylo realizovat členský vklad tím způsobem, aby z něj mohlo bytové družstvo
uskutečnit výstavbu nového bytu pro vkladatele (člena družstva). Smyslem
členství tu bylo v konečném důsledku získat byt (bytovou jednotku) do
vlastnictví bez poskytnutí další protihodnoty (než té, jež se projevila úhradou
členského vkladu). Jinak řečeno, pro účely uskutečnění této transakce nebylo
nutné, aby strany měly postaveny najisto hodnotu vypořádacího podílu člena v
bytovém družstvu, neboť mezi nimi bylo od počátku zřejmé, že (kromě symbolické
1,- Kč) právě „hodnota členství“ měla být onou jedinou protihodnotou, kterou
družstvo za převod bytu do vlastnictví člena při řádně splaceném členském
vkladu obdrží.
U smluv podléhajících režimu § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů zákon v
této souvislosti výslovně určoval (v § 24 odst. 9), že převodem jednotky
družstva podle ustanovení odstavců 1 až 8 zaniká nárok na vrácení členského
podílu připadajícího na převedenou jednotku a členství v družstvu. Členství v
družstvu však nezaniká, jestliže majetková účast člena v družstvu snížená o
hodnotu členského podílu připadajícího na převedenou jednotku, dosahuje alespoň
výše základního členského vkladu, nebo složí-li člen družstva do 30 dnů
základní členský vklad. Nejvyšší soud tedy neshledává smlouvu ze dne 3. června
1998 neplatnou jen proto, že svými články III. a IV. z obsahového hlediska
vystihovala totéž, co bylo v režimu smluv uzavíraných podle § 23 odst. 2 a 3
zákona o vlastnictví bytů zákonnou normou.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud neshledává neplatnou ani smlouvu ze dne 31.
března 1995 ani smlouvu ze dne 3. června 1998 a dovolání potud nemá za
opodstatněné.
Jinak je tomu ovšem co do posouzení právního významu podání z 2. prosince 1998.
Problematikou účinků prohlášení konkursu na probíhající vkladové řízení se
Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo
1149/2003. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech okazuje, uzavřel, že
rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k
nemovitosti do katastru nemovitostí vydané v době, kdy trvaly účinky přerušení
řízení vyvolané prohlášením konkursu na majetek účastníka vkladového řízení
(převodce), je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takové správní rozhodnutí není nicotné, právní moci však
nabývá až tím, že po odpadnutí překážky vyvolané přerušením řízení je písemně
oznámeno účastníkům vkladového řízení.
Tamtéž vysvětlil, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí přerušeném prohlášením konkursu lze pokračovat na návrh k tomu
oprávněné osoby, tedy správce konkursní podstaty a druhého účastníka řízení (§
14 odst. 1 písm. c/ ZKV).
V posuzované věci odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že návrh na
pokračování vkladového řízení byl podán 2. prosince 1998, tedy až poté, co
katastrální úřad vklad povolil (15. října 1998). Z pohledu závěrů citovaných v
posledně označeném rozsudku však v rovině právní nezkoumal, zda a kdy bylo
rozhodnutí o povolení vkladu písemně oznámeno účastníkům vkladového řízení (a
nabylo tak právní moci). Přitom skutečnost, že nabyvatelka byla v době uzavření
darovací smlouvy vlastnicí jednotky, je i předpokladem platnosti darovací
smlouvy a může ovlivnit řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobců.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se jeví neúplným a ve svém důsledku
tudíž i nesprávným, též v rovině závěru, zda návrh na pokračování vkladového
řízení byl vskutku dne 2. prosince 1998 podán. Nelze vyloučit, že úmysl
tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce vskutku směřoval k takovému úkonu
(že o takový úkon šlo), hodnotit jej jen podle jeho obsahu po stránce právní
bez dalšího jako návrh na pokračování v řízení, však možné není. Vůle
směřující k pokračování těch vkladových řízení, která se přerušila prohlášením
konkursu na majetek bytového družstva, v tomto podání projevena nebyla.
Vzhledem k tomu, že podání z 2. prosince 1998 bylo zjevně učiněno v reakci na
dřívější jednání s katastrálním úřadem, je ovšem možné, že by jako návrh na
pokračování v řízení mohlo být hodnoceno ve spojení se znalostí obsahu této
předchozí komunikace a že takto bylo skutečně zamýšleno. Dosavadní skutkové
závěry soudu však spolehlivým podkladem pro závěr, že o návrh na pokračování
vkladového řízení šlo, nejsou.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v daném ohledu správné není a
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl potud uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud ve vyhovujícím výroku rozsudku ve věci samé a v
závislém výroku o nákladech řízení i tento rozsudek a věc v uvedeném rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrácením věci až soudu prvního
stupně současně odpadají překážky, jež by (vzhledem k režimu neúplné apelace)
mohly bránit ve skutkovém došetření případu ve shora popsaných aspektech (a to
zejména formou výslechu bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce a Z. K.)
odvolacímu soudu.
Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že vkladové řízení ohledně smlouvy z 3.
června 1998 bude v další fázi řízení dokončeno i ve vazbě na jiná podání než to
z 2. prosince 1998 (např. na základě návrhu na pokračování v řízení podaného Z.
K.), přičemž by mohla nastat i situace, že řízení skončí závěrem, podle kterého
vlastníky jednotky sice nejsou žalobci, leč vlastnictví svědčí Z. K., je
namístě, aby bez ohledu na to, zda posledně jmenovaná sama z opatrnosti podala
nebo ještě podá vylučovací žalobu podle § 19 odst. 2 ZKV, byla soudem poučena o
možnosti účastnit se řízení jako jeho vedlejší účastník na straně žalobců,
neboť její právní zájem na výsledku řízení je zjevný.
Právní názor dovolacího soudu je pro )soud prvního stupně) odvolací soud
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu