29 Odo 967/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce
Mgr. M. Ch., jako správce konkursní podstaty úpadkyně P. C., spol. s r. o.,
zastoupeného Mgr. E.O., advokátkou, proti žalovanému Ing. P. S., jako správci
konkursní podstaty úpadce V. K., zastoupenému JUDr. I. P., advokátkou, o
vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 55 Cm 110/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. března 2006, č. j. 3 Cmo 101/2004-200, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupkyně žalobce Mgr. E. O.
Rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 55 Cm 110/2002-171, Krajský soud v Brně
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení ve výroku specifikovaných
nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadce V. K.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný
sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce V. K. v souladu s
ustanovením § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
neboť na těchto nemovitostech vázne zástavní právo, zřízené smlouvou ze dne 17.
května 2001 (dále jen „zástavní smlouva“), uzavřenou mezi společností P. C.
spol. s r. o. (dále též jen „dlužnice“) a U. B. a. s. (dále též jen
„věřitelka“) k zajištění pohledávky věřitelky za dlužnicí ze smlouvy o úvěru ze
dne 17. května 2001 (dále jen „smlouva o úvěru“). K závazku dlužnice ze smlouvy
o úvěru přistoupil smlouvou ze dne 17. května 2001 (dále jen „smlouva o
přistoupení k závazku“) pozdější úpadce V. K. Po prohlášení konkursu na majetek
dlužnice byla pohledávka věřitelky ze smlouvy o úvěru žalobcem zjištěna ve výši
72,181.737,53 Kč s právem na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí.
Soud prvního stupně zdůraznil, že i po přistoupení V. K. k dluhu „existuje
toliko jeden dluh, kde jsou společně a nerozdílně zavázáni“ oba úpadci, a tento
jediný dluh je zajištěn zástavním právem.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že sporné nemovitosti vyloučil z konkursní podstaty úpadce V. K. Odvolací
soud, maje ostatní předpoklady pro vyhovění žalobě (viz rozhodnutí uveřejněná
pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) za splněné,
se zabýval tím, zda žalobce prokázal, že nemovitosti neměly být do soupisu
konkursní podstaty zařazeny a dále tím, zda právo, které jejich zařazení do
soupisu konkursní podstaty vylučuje, svědčí právě jemu. Přitom vzal za
prokázané, že zajištěny zástavním právem byly pouze pohledávky věřitelky ze
smlouvy o úvěru za společností P. C. spol. s r. o. Současně uzavřel, že ze
zástavní smlouvy nelze dovodit, že by byly zajištěny pohledávky věřitelky za
jiným dlužníkem, který by případně k zajištěným závazkům dlužnice podle § 533
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) přistoupil. Jelikož pohledávka
věřitelky za úpadcem V. K. nebyla zajištěna zástavním právem, nebyl žalovaný
oprávněn podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV sporné nemovitosti sepsat do soupisu
konkursní podstaty úpadce V. K. Odvolací soud poukázal na správnost závěrů
žalobce, podle kterých nelze připustit, aby dlužník, který přistoupení ke svému
závazku učiněné podle § 533 obč. zák. nemůže nijak ovlivnit a jehož závazek se
případně ani ještě nestal splatným, byl bez dalšího vystaven účinkům § 27 odst.
5 ZKV jen tím, že prohlášením konkursu na majetek osoby, která bez jeho vědomí
k jeho závazku přistoupila, bude považován tento závazek v konkursu za splatný
[§ 14 odst. 1 písm. g) ZKV].
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítaje, že řízení
před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle kterého
pohledávka zástavní věřitelky vůči přistoupivšímu dlužníkovi (úpadci V. K.)
není zajištěna zástavním právem. Zdůrazňuje solidaritu závazku dlužnice a
přistoupivšího dlužníka a uzavírá, že přistoupením k dluhu se na existenci
(pouze) jednoho dluhu a jedné pohledávky nic nemění a zástavní právo zřízené
zástavní smlouvou zajišťuje i pohledávku věřitelky vůči přistoupivšímu
dlužníkovi.
Dále namítá, že odvolací soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, neboť ponechal stranou zjištění, podle kterého
všechny tři smlouvy podepsal téhož dne vždy V. K. (smlouvu o úvěru a zástavní
smlouvu jako jednatel dlužnice a smlouvu o přistoupení k závazku jako fyzická
osoba), a dále že podle článku VI. bod 11 smlouvy o úvěru bylo čerpání úvěru
dlužnicí vázáno rovněž na „předložení přistoupení k dluhu podepsané V. K.“.
Kdyby tyto rozhodné skutečnosti nebyly opomenuty – pokračuje dovolatel – musel
by odvolací soud učinit závěr, že úmysl všech zúčastněných stran (věřitelky,
dlužnice i V. K.) od počátku směřoval ke vzniku právního vztahu, v němž na
straně dlužnické budou společně vystupovat dlužnice i V. K. Za této situace by
nutně musel přehodnotit i závěr, podle kterého nebyla projevena vůle směřující
k zajištění pohledávky věřitelky i vůči V. K.
„Z opatrnosti“ pak dovolatel namítá, že spočívá-li napadené rozhodnutí na
závěru, podle něhož provedenými důkazy neprokázal, že se zajištění pohledávky
vztahovalo i na závazek V. K., mělo se mu v dotčeném směru dostat konkrétního
poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., což se ani v odvolacím řízení nestalo.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného
rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo „jako zjevně bezdůvodné odmítnuto“.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem uplatněným v souladu s
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním, právním posouzením věci. To je obecně nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami nebo s poznámkou o jiných důvodech, které
zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
pro správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo
nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18 ZKV).
Kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka
jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba
dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531 odst. 4 zde
platí obdobně (§ 533 obč. zák.).
Podle ustanovení § 152 obč. zák. (ve znění účinném k datu uzavření zástavní
smlouvy, vzniku zástavního práva a přistoupení k dluhu), slouží zástavní právo
k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas
splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy. Podle §
156 odst. 2 téhož zákona musí zástavní smlouva obsahovat označení zástavy a
pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 14/2007“), na které ostatně dovolatel sám poukazuje,
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého lze zástavní právo
platně zřídit k zajištění pohledávky vůči jen některému z dlužníků. Současně
akcentoval, že vůči osobě, jež se písemným přistoupením k závazku ve smyslu
ustanovení § 533 obč. zák. stane solidárně zavázaným dlužníkem vedle původního
dlužníka, nepůsobí bez dalšího zástavní právo zřízené (jen) k zajištění
pohledávky věřitele vůči původnímu dlužníku. Ačkoliv byl uvedený závěr vysloven
ve vztahu k právní úpravě zástavního práva, účinné do 31. srpna 1998, plně se
uplatní i ve vztahu k právní úpravě, účinné ke dni uzavření zástavní smlouvy
(17. května 2001).
Požadavek identifikace zajištěné pohledávky ve smyslu citovaného ustanovení lze
mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením
předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu,
a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem
zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Jak uzavřel
Nejvyšší soud v R 14/2007, je logické, že peněžitá pohledávka ze smlouvy o
úvěru, zajištěná smluvně zřízeným zástavním právem, nemůže být v případě, že
smluvními stranami úvěrové smlouvy byly ke dni uzavření smlouvy o zřízení
zástavního práva jediný věřitel a jediný dlužník, identifikována jinak (mimo
jiné), než osobou tohoto jediného osobního dlužníka. Odtud proto plyne shora
uvedený závěr, podle něhož vůči osobě, která písemným přistoupením k závazku se
stane solidárně zavázaným dlužníkem vedle původního dlužníka, zástavní právo
zřízené (pouze) k zajištění pohledávky (pohledávek) věřitele vůči původnímu
dlužníkovi bez dalšího nepůsobí.
Přitom důvod pro korekci výše uvedených závěrů Nejvyšší soud neshledává ani pro
případ, kdy smlouva o úvěru, zástavní smlouva a smlouva o přistoupení k závazku
byly uzavřeny téhož dne; rozhodující je totiž vymezení osoby dlužníka a
zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě, na kterém zmíněné časové souvislosti
nic nemění.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v tomto směru správné a dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
Nejvyšší soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., neboť ze samotného závěru, že smlouva o úvěru, zástavní smlouva i
smlouva o přistoupení k závazku byly vždy podepsány V. K. a byly uzavřeny ve
stejný den, nelze bez dalšího, jak činí dovolatel, dovodit úmysl zúčastněných
stran zajistit pohledávku věřitelky za V. K. zástavním právem. V této
souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zástavní smlouva je právním úkonem,
pro který je stanovena (§ 156 odst. 1 obč. zák.) pod sankcí neplatnosti (§ 40
odst. 1 obč. zák.) písemná forma. Určitost zástavní smlouvy proto musí být – a
dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak – dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996,
sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník
1997), přičemž výkladem lze zjišťovat pouze její obsah a nelze jím projev vůle
doplňovat (viz důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 19/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud pak shora uvedené zásady
respektoval a jeho závěru, že strany zástavní smlouvy vůli zajistit zástavním
právem i pohledávku věřitelky za přistoupivším dlužníkem neprojevily, nelze nic
vytknout.
Řízení není ani stiženo dovolatelem namítanou vadou, spočívající v absenci
poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud totiž svůj závěr nezaložil
na neunesení důkazního břemene žalovaným, ale naopak na závěru, podle kterého
zástavní právo nebylo zřízeno k zajištění pohledávky věřitelky za V. K.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení, jejichž náhradu soud
žalobci přiznal, jsou tvořeny odměnou zástupkyně žalobce ve výši 3 100,- Kč,
určenou podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a paušální náhradou hotových výdajů
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve stejném
znění, ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu