NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 975/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. L. Č., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. E. s. r. o., proti žalovanému J. J., o zaplacení částky 3.506.268,34 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 22/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 11 Cmo 179/2004–33, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
č. j. 13 Cm 22/2002-13 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání byl 31. prosinec 2002 a podal-li žalovaný odvolání 11. dubna 2003, podal je opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel namítá, že nezákonným postupem soudů obou stupňů mu byla odňata možnost jednat před soudem, když v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik fikce uznání nároku podle ustanovení § 114 b) odst. 5 o. s. ř. a předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a o. s. ř.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Ustanovení § 237 o. s. ř. upravuje podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku (a usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, však usnesením „ve věci samé“ není (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného tak - oproti jeho očekávání - podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s . ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu