29 Odo 997/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobkyně C., L.., , zastoupené JUDr. P. Z., advokátem, , proti žalovaným
1/ S. v. o. s., , 2/ H. O., , zastoupené JUDr. D. F., advokátkou, , 3/ RSDr.
K. S., , zastoupenému JUDr. L. L., advokátkou, a 4/ J. M., , zastoupenému
opatrovnicí V. H., pracovnicí Krajského soudu v Ú.n. L., o zaplacení částky
2,014.481,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 26 Cm 1941/97, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. dubna 2005, č. j. 5 Cmo 247/2004-240, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
22. května 2002, č. j. 26 Cm 1941/97-145, ve znění opravného usnesení ze dne
12. června 2002, č. j. 26 Cm 1941/97-150, ve výroku, jímž Krajský soud v Ústí
nad Labem uložil druhé a třetímu žalovaným společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni částku 1,600.000,- Kč (výrok I.) a „ve zbývajícím napadeném rozsahu,
tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve
vztahu ke druhé a třetímu žalovaným, rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení č. j. 26 Cm 1941/97-150, ze dne 12. června 2002, zrušil“ a v
tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o úvěru ze dne 18. srpna 1994 (dále jen
„smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“) uzavřenou mezi I. A P.B., a. s. (dále jen
„banka“) a první žalovanou a zjistil, že v článku 6 smlouvy bylo dohodnuto, že
dne 18. srpna 1994 bude bezhotovostně bankou poskytnuta částka 1,600.000,- Kč.
V článku 15 bylo ujednáno, že smlouva je platná od jejího podpisu smluvními
stranami, nabývá však účinnosti, tedy peněžní prostředky z úvěru lze
poskytnout, až po předložení dohodnutých dokladů prokazujících zajištění úvěru
a splnění dohodnutých podmínek, tj. po registraci zástavní smlouvy. Za správná
považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž částka
1,600.000,- Kč byla poskytnuta 18. srpna 1994, k zajištění pohledávky ze
smlouvy o úvěru byla mezi bankou a druhou žalovanou uzavřena smlouva o zřízení
zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví této žalované. Ke vkladu
zástavního práva došlo 4. července 1995 s účinky vkladu k 23. listopadu 1995.
Třetí žalovaný byl společníkem první žalované od 5. listopadu 1993 do 29. dubna
1997 a od tohoto data se stal společníkem čtvrtý žalovaný.
Neztotožnil se však s právním posouzením věci soudem prvního stupně, podle
něhož má žalobkyně právo na zaplacení žalované částky z titulu vydání
bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), když částka 1,600.000,- Kč byla poskytnuta, ale nikoliv na
základě smlouvy o úvěru, protože ta v době poskytnutí peněžních prostředků
nenabyla účinnosti.
Odvolací soud dovodil, že smlouva o úvěru nabyla platnosti podpisem smluvních
stran, a účinnosti, pokud jde o povinnost banky poskytnout peněžní prostředky,
po předložení dohodnutých dokladů prokazujících zajištění úvěru. Zdůraznil, že
ujednání o účinnosti smlouvy o úvěru není ujednáním odkládajícím účinnost celé
smlouvy, ale ujednáním o podmínkách čerpání úvěru. Poskytla-li banka úvěrové
prostředky, aniž byla sjednaná podmínka uplatněna, pouze nevyužila možnosti
dané jí smlouvou o úvěru. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla platná
i účinná, a plnění poskytnuté na jejím základě bylo smluvním plněním. Druhá a
třetí žalovaní ručí za závazek první žalované jako její společníci.
Námitku třetího žalovaného, podle níž byl postup soudu prvního stupně,
nerozhodl-li o vstupu Č. o.b., a. s. (dále jen „Č., a. s.“) na místo původní
žalobkyně podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), nesprávný, nepovažoval za důvodnou, s tím, že uzavření smlouvy o prodeji
podniku mezi bankou a Č., a. s., bylo notoricky známou skutečností a k uzavření
této smlouvy došlo v roce 2000, kdy občanský soudní řád ustanovení § 107a
neobsahoval. Skutečnost, že došlo k „procesnímu nástupnictví“, proto soud
pouze vzal na vědomí a dále na straně účastníka jednal s procesním nástupcem
původního účastníka, aniž by o této změně rozhodoval. Poukaz třetího žalovaného
na nutnost rozhodnutí o záměně účastníků podle ustanovení § 92 o. s. ř.
považoval za nepřípadný s tím, že tato skutečnost nemohla být důvodem
rozhodnutí o záměně podle občanského soudního řádu před 1. lednem 2001, ani po
tomto datu.
Neakceptoval rovněž výhradu, že nebylo prokázáno poskytnutí peněžních
prostředků podle smlouvy o úvěru, s odůvodněním, že provedenými důkazy -
konkrétně výpisem z účetních knih banky - bylo prokázáno čerpání úvěru
dohodnutým bezhotovostním převodem na běžný účet první žalované, a jiné doklady
o tomto způsobu čerpání úvěru ani existovat nemohou.
Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do příslušenství
pohledávky odvolací soud odůvodnil „nepřezkoumatelností“ rozsudku v tomto
rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že
soudy nižších stupňů řešily otázku procesního nástupnictví Č., a. s. v rozporu
s ustanovením § 92 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) i
ustanovením § 107a o. s. ř. (v „platném znění“). Dovolatel má za to, že
občanský soudní řád před „novelou“ ani po ní nepřipouští, aby soud pouze vzal
na vědomí záměnu žalobce. Soudy nižších stupňů tak porušily zákon,
nepostupovaly-li podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, podle něhož smlouva o úvěru
byla platná i účinná, a plnění poskytnuté na jejím základě je smluvním plněním.
Zdůrazňuje, že platnost smlouvy nezpochybňoval, ujednání o účinnosti smlouvy je
však odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák. a ta v době
převodu peněžních prostředků splněna nebyla. Ujednání o účinnosti nelze vyložit
tak, že záleželo na úvaze banky, zda úvěr poskytne nebo nikoli. Poskytla-li
banka peněžní prostředky podle smlouvy, která nenabyla účinnosti, první
žalovaná získala bezdůvodné obohacení a právo žalobkyně je podle ustanovení §
107 obč. zák. promlčeno.
Podle názoru dovolatele nelze souhlasit ani se závěrem, podle něhož bylo
prokázáno, že finanční prostředky ve výši 1,600.000,- Kč první žalovaná
převzala, resp. byly převedeny na její běžný účet. Žádný takový důkaz podán
nebyl. Rovněž přechod pohledávky ze smlouvy o úvěru při prodeji podniku banky
nebyl prokázán. Podle zápisu v obchodním rejstříku došlo mezi bankou a Č., a.
s. k prodeji podniku podle ustanovení § 476 obch. zák. Kupující podnik dosud
nepředložil kupní smlouvu, z níž by bylo patrné, že právě pohledávku ze smlouvy
o úvěru převzal.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se třetí žalovaný
výslovně dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení
nezakládají.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že neměl důvod připustit dovolání pro posouzení
otázky procesního nástupnictví podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000. V tomto ohledu totiž napadené rozhodnutí
vychází z jeho ustálené judikatury.
Tak již v rozsudku ze dne 30. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58,
Nejvyšší soud vysvětlil, že institut singulární sukcese nelze směšovat s
institutem záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může
uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka
řízení, který tu byl již v době zahájení řízení. Stejný závěr platí i pro
případ universální sukcese, která se liší jen rozsahem práv a povinností
přecházejících na sukcesora.
Odvolací soud proto správně uzavřel, že podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000, došlo-li smlouvou o prodeji podniku k přechodu
práva, jež je předmětem řízení, soud vezme tuto skutečnost na vědomí a dále na
straně účastníka jedná s procesním nástupcem původního účastníka.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je bez významu i dovolací námitka, jíž je
napadán závěr o (ne)účinnosti smlouvy o úvěru, založený na výkladu článku 15
smlouvy, protože jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam
právě a jen pro projednávanou věc. Proto nelze ohledně této otázky považovat
rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že banka plnila na základě
účinné smlouvy, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem -
ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku co do výkladu
ujednání článku 15 smlouvy o úvěru - neboť toto ujednání je nutno vykládat v
kontextu dalšího obsahu smlouvy, zejména článku 6 o časovém plánu poskytnutí
peněžních prostředků a článku 7 o lhůtách splácení úvěru. S ohledem na tato
další ujednání smlouvy o úvěru není pochyb o tom, že před poskytnutím
sjednaného zajištění nemohla první žalovaná nárokovat převedení peněžních
prostředků podle smlouvy na svůj běžný účet, nicméně plnění poskytnuté bankou
za této situace, je smluvním plněním.
Výhrady, jimiž je namítáno, že nebylo prokázáno převzetí, resp. převedení
finančních prostředků ve výši 1,600.000,- Kč na běžný účet první žalované, a
nebyl prokázán přechod pohledávky banky na Č., a. s. smlouvou o prodeji
podniku, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jelikož dovolání třetího žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení o
zbývající části nároku ani nebylo již dříve skončeno (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu