NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 999/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci úpadkyně C. & C., a. s., o povolení zápisu změn do obchodního rejstříku, za účasti 1) Ing. M. R., 2) Ing. V. B., 3) J. B., a 4) Ing. L. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. B 5013, o dovolání Ing. M. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 7 Cmo 25/2004-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
výrok II., kterým soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že navrhovatelka již v řízení před soudem prvního stupně doložila, že dne 11. dubna 2001 B. G., a. s., zapsaná v obchodním rejstříku jako její jediná akcionářka rozhodla v působnosti valné hromady o odvolání Ing. M. R. z funkce předsedy představenstva a o jmenování nového člena představenstva. Rozhodnutí jediného akcionáře mělo formu notářského zápisu. Tímto notářským zápisem bylo prokázáno, že Ing. M. R. byl z funkce předsedy představenstva platně odvolán.
Proti výroku II usnesení odvolacího soudu podal Ing. R. dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatel namítá, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s důkazy, které předložil. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že vycházel pouze z důkazů předložených navrhovatelkou. Dovolatel dále poukázal na to, že v dané věci probíhá řízení o určení neexistence rozhodnutí jediné akcionářky v působnosti valné hromady navrhovatelky a o určení vlastnictví k akciím, které nebylo dosud pravomocně skončeno. Dovolatel dovozuje, že soud pochybil i v tom, že se nezabýval možností přerušit řízení do rozhodnutí uvedené věci.
V doplnění dovolání dovolatel uzavírá, že soud postupoval v rozporu s hmotným právem, když nezkoumal veškeré listiny, které předložil. Zásadní právní význam shledává v tom, že soud postupoval při rozhodování zcela jinak, „než bývá v dané věci obvyklé“. Jde jednak o to, že zcela bezprecedentně hodnotil pouze část předložených listin a ne listiny předkládané účastníky jako celek, a rovněž o to, že řízení ve věci nepřerušil a v neposlední řadě též o to, že nenařídil jednání.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání předestírá, že dovolání není přípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatel sice v projednávané věci namítá nesprávné právní posouzení a rozpor s hmotným právem, žádnou otázku zásadního právního významu však nepředestírá a nepoukazuje ani na žádný konkrétní rozpor s hmotným právem.
Výhrady dovolatele zpochybňující správnost postupu soudů obou stupňů při provádění dokazování, hodnocení důkazů a toho, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání a ani řízení nepřerušil, lze podřadit dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
To, že odvolací soud nezkoumal veškeré předložené listiny, které dovolatel předložil, pak nelze, jak tvrdí dovolatel, považovat za rozporné s hmotným právem, když ohledně postupu soudu při rozhodování o tom, jaké důkazy provede, by mohlo dojít pouze k rozporu s právem procesním, nikoli však s právem hmotným.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přiznal, vzhledem ke shora uvedenému, navrhovatelce náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 8 písm. b) a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1.550,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu