Věc: Ing. Anton M. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce pracoval v období od 15. 11. 1988 do 30. 6. 1991 jako expert (rada pro výpočet- ní techniku) v Byru Společného užívání kon- tejnerů (dále jen „Byro SUK“) v Bukurešti v Rumunsku, kam byl jmenován tehdejším ministrem dopravy a spojů. Po tuto dobu byl veden v kmenovém stavu Ústředí výpočetní techniky dopravy v Bratislavě, odměňován » S účinností od 1. 1. 1996 zrušeno vyhláškou č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
1608 byl Byrem SUK v Bukurešti a zvláštním pří- davkem podle zásad usnesení předsednictva vlády ČSSR č. 131/77. Dne 6. 2. 2006 žalobce podal u slovenské- ho nositele pojištění žádost o důchod. Podle českého zákona o důchodovém pojištění by nárok na starobní důchod žalobci vznikl 28. 5. 2006, ovšem žalobce svou žádost výslov- ně upřesnil tak, že žádá o starobní důchod po- dle $ 31 zákona o důchodovém pojištění od 6. 2. 2006, tedy tzv. předčasný starobní důchod. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2007 žalovaná přiznala žalobci předčasný starobní důchod od 6.
2. 2006. Výpočet provedla podle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplat- ňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“), neboť stěžovatel získal jednak doby tzv. české (od 1. 9. 1959 do 31. 12. 1992 celkem 11 692 dnů pojištění), a jednak doby tzv. slovenské (od 1. 1. 1993 do 27. 8. 2005, celkem 4549 dnů). Žalovaná porovnala výpo- čet důchodu pouze na základě českých dob pojištění (tzv. solo důchod) s výpočtem podle nařízení č. 1408/71 a přiznala důchod, jehož zované věci dílčí důchod vypočtený podle ci- tovaného nařízení).
Pokud jde o dobu činnos- ti v zahraničí, žalovaná tuto dobu hodnotila jako dobu pojištění a plně ji promítla do výše procentní výměry důchodu, a to v případě obou výpočtů, a pro účely stanovení osobní- ho vyměřovacího základu (a rozhodného ob- dobí) tuto dobu vyloučila. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž tvr- dil, že podle $ 12 odst. 7 písm. e) vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o so- ciálním zabezpečení, neměla být vyloučena doba činnosti experta v zahraničí a že sku- tečnost, že institut tzv. expertů v zahraničí byl zákonem č. 306/1991 Sb., o změnách v so- ciálním zabezpečení, s účinností od 1.
8. 1991 zrušen, nemůže mít na stěžovatelův případ vliv, neboť jeho působení jako experta v za- hraničí skončilo 30. 6. 1991. Žalovaná měla postupovat podle $ 44 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., podle něhož se za hrubý plat 626 experta v zahraničí považuje jeho měsíční hrubý výdělek, který mu náležel v průměru za posledních 12 kalendářních měsíců před vysláním do zahraničí. Stěžovatel vyjádřil pře- svědčení, že pilířem důchodového systému v České republice je presumpce zásluh, že starobní důchod musí být přiměřený ztrátě, kterou občan utrpěl odchodem do důchodu, a že stěžovatelova činnost v Byru SUK by se měla odrazit do výměry starobního důchodu přiznaného českým státem.
Krajský soud v Brně dne 23. 7. 2007 žalo- bu zamítl s tím, že postup žalované považoval za správný (doba stěžovatelovy činnosti v Ru- munsku je vyloučenou dobou). Proti rozsudku krajského soudu podal ža- lobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž zo- pakoval svou předchozí argumentaci. XS Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: Nárok na předčasný starobní důchod a je- ho výši bylo v posuzované věci nutno posoudit podle zákona o důchodovém pojištění a naříze- ní č. 1408/71. Od 1.
5. 2004 má nařízení apli- kační přednost před vnitrostátními právními předpisy v případech, kdy dojde k jejich kolizi. Skutkový stav v projednávané věci je ne- sporný; spornou je otázka, jak vyložit pravidla pro stanovení výše důchodu za situace, kdy stěžovatel pracoval v uvedené mezinárodní organizaci v uvedeném časovém rozmezí. Prvotním krokem v každé důchodové zá- ležitosti je zjistit, zda žadateli, jenž se obrátil na nositele pojištění v České republice, vzni- kl na důchod nárok. Zvláštní situace pak na- stává, pokud se žadatel pohyboval uvnitř Spo- lečenství; pak platí pravidlo, že nezíská-li pojištěnec potřebnou dobu pojištění bez při- hlédnutí k zahraničním dobám pojištění, při- hlíží se pro účely nároku na důchod i k dobám pojištění získaným v kterémkoli členském stá- tě (čl.
45 odst. 1 nařízení č. 1408/71). O tako- vou situaci v posuzované věci nešlo, neboť k hodnocení dob do zániku ČSFR (do 31. 12. 1992) je příslušná Česká republika podle pří- lohy III bodu 9 nařízení č. 1408/71 (v tomto ohledu není žádný spor), přičemž stěžovateli bylo hodnoceno v období od 1. 9. 1959 do 31. 12. 1992 celkem 11 692 dnů jako doby po- jištění, tedy 32 let. Nejvyšší správní soud zdů- razňuje, že stěžovateli byly pro nárok a výši (procentní výměry) důchodu plnohodnotně započteny veškeré doby, po které pracoval v Rumunsku v letech 1988 - 1991 (jednalo se o 958 dnů).
Nárok na starobní důchod tedy stěžovateli vznikl i jen s přihlédnutím k čes- kým dobám pojištění, které představovaly 32 let (pro nárok je třeba splnit dobu 25 let pojištění - srov. $ 31 odst. 1 zákona o důcho- dovém pojištění). Pro výši procentní výměry důchodu je pak určující, že za každý celý rok pojištění činí důchod 1,5 % výpočtového zá- kladu měsíčně ($ 34 odst. 1 zákona o důcho- dovém pojištění). Procentní výměra důchodu V posuzované věci tedy zcela odráží stěžova- telovu činnost v zahraničí, neboť procentní výměra tzv. solo důchodu činí (32 x 1,5 %) 48 %, v případě (jak objasněno dále) výpočtu tzv. teoretického důchodu podle nařízení č. 1408/71 (32 let českých dob, 12 let sloven- ských dob x 1,5 %) 66 %.
(Stranou je nutno ponechat otázku snížení důchodu jako dů- chodu předčasného o 1,8 % výpočtového zá- kladu, neboť k ní spor nemíří.) 284 Takovýto postup zcela odráží právní úpra- vu, kterou nutno na posuzovanou věc apliko- vat. Podle $ 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se považují za doby pojištění též do- by zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem (jde-li o dobu zaměstnání v cizině před 1. 5. 1990, hodnotí se tato doba, pokud za ni bylo zapla- ceno pojistné).
Stěžovatel pracoval v Rumun- sku v letech 1988 - 1991, tedy před rokem 1996; jeho činnost lze považovat za činnost tzv. expertů v zahraničí - jednalo se o zvláštní kategorii osob účastných sociálního zabezpe- čení ($ 44 vyhlášky č. 149/1988 Sb. stanovo- val, že jde o osoby, které v rámci mezinárodní spolupráce jsou se souhlasem českosloven- ských orgánů činné v zahraničí pro zahranič- ní zaměstnavatele, tyto osoby byly odměňová- ny v zahraničí - definice experta v zahraničí byla v roce 1990 dvakrát změněna - srov. vý- hlášku č. 123/1990 Sb., č. 260/1990 Sb.; pro účely důchodového zabezpečení se za hrubý výdělek považoval měsíční hrubý výdělek, který takové osobě náležel v průměru za po- sledních 12 kalendářních měsíců před vyslá- ním do zahraničí - $ 44 odst. 4 citované vy- hlášky).
Existence této zvláštní skupiny osob byla pro účely důchodového zabezpečení zrušena zákonem č. 306/1991 Sb. s účinností od 1. 8. 1991. Od 1. 5. 1990 platilo, že doba zaměstnání v cizině se bude hodnotit pouze v případě, že za tuto dobu bude zaplaceno po- jistné [$ 11 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon o so- ciálním zabezpečení“)]. Ovšem pro doby před 1. 5. 1990 bylo zakotveno pravidlo v $ 1694 citovaného zákona, podle něhož doby za- městnání v cizině před 1.
5. 1990 se hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem, a dále v $ 175 odst. 3 vyhlášky č. 149/1988 Sb. je stanoveno, že v rozsahu a za podmínek sta- novených předpisy platnými před 1. 5. 1990 se hodnotí před tímto dnem doba činnosti expertů v zahraničí; pokud taková doba zapo- čala před tímto dnem a trvá po 30. 4. 1990, hodnotí se takto i tato doba; obdobně pak při úplném zrušení institutu expertů v zahraničí k 1. 8. 1991 byla přijata přechodná úprava v $ 175 odst. 6 citované vyhlášky pro dobu po 30.
4. 1990. Odkazuje-li tedy $ 13 odst. 1 zá- kona o důchodovém pojištění na předpisy platné před 1. 1. 1996, pak pro období čin- nosti expertů v zahraničí, jejichž činnost za- počala před 1. 5. 1990 a trvala i po tomto da- tu, jsou rozhodující, pokud jde o hodnocení těchto dob, ustanovení $ 169a zákona o so- ciálním zabezpečení a $ 175 odst. 3 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Jednalo se o zvláštní skupinu osob, u kterých bylo zcela důvodné po změně politických poměrů požadovat, aby při exi- stenci odměňování ze strany zahraničních subjektů řešily své důchodové pojištění na zcela jiném základě (především na základě platby do českého systému důchodového za- bezpečení - pojištění).
Při nejednoznačnosti a značné variabilitě možných postavení, ve kterých se tzv. experti v zahraničí ocitali před rokem 1990 (v některých případech odváděli daně čs. státu, v jiných nikoli), není podle Nejvyššího správního soudu možné pomi- nout uvedená přechodná ustanovení a poža- 627 1608 dovat, aby tyto osoby doplatily pojistné za do- by, kdy působily v zahraničí, zejména pak v časově omezeném intervalu konce roku 1999. Ostatně tak žalovaná rovněž nepostu- povala a dobu činnosti v Rumunsku stěžova- teli plně hodnotila.
V tomto ohledu tedy zá- věry krajského soudu, byť mimochodem řečené, nejsou správné. Jinou otázkou je, jak měl být veden výpo- čet procentní výměry důchodu ve vztahu k době činnosti stěžovatele v Rumunsku; po- dle $ 34 odst. 1 a $ 36 odst. 1 zákona o dů- chodovém pojištění výše procentní výměry důchodu činí za každý celý rok doby pojiště- ní 1,5 % výpočtového základu měsíčně (zde snížená o 0,9 % výpočtového základu za kaž- dých i započatých 90 kalendářních dnů z do- by ode dne, od kterého se přiznává starobní důchod, do dosažení důchodového věku).
Ža- lovaná hodnotila dobu činnosti stěžovatele v Rumunsku jako českou dobu pojištění v pl- ném rozsahu, takže stěžovateli započetla 32 let pojištění, čemuž odpovídá 48 % výpo- čtového základu jako procentní výměry dů- chodu. Zde možno učinit prvý dílčí závěr, to- tiž, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že doba jeho činnosti jako experta zahraničí nebyla žalovanou vůbec pro nárok a výši dů- chodu hodnocena. V tomto ohledu se patrně dopustil chybné úvahy i krajský soud, pokud předpokládal, že tzv. vyloučená doba nebyla pro nárok a výši důchodu hodnocena.
Insti- tut vyloučených dob má ovšem v právu dů- chodového pojištění jiný smysl, jak Nejvyšší správní soud ukáže dále. Jeli v průběhu posouzení žádosti o dů- chod postaveno najisto, že nárok vznikl, a dále, jak vysoká má být procentní výměra důcho- du, je třeba vypočítat (stanovit) výpočtový zá- klad, z nějž bude procentní výměra důchodu odvozena. Pravidla pro stanovení výpočtové- ho základu jsou obsažena v $ 15 až $ 18 záko- na o důchodovém pojištění. Zjednodušeně lze uvést, že se stanoví určitý průměrný výdě- lek (za určité období), jenž byl pojištěncem dosažen, ten se určitým způsobem dále ome- zí (tzv. redukce) a z něj se pak určí ona pro- centní výměra.
Zákon o důchodovém pojiště- ní pro jednotlivé prvky výpočtu užívá 628 specifické pojmosloví (výpočtový základ, osobní vyměřovací základ). Je-li vypočítáván průměrný výdělek za určité období (zde tzv. rozhodné období), pak vyvstává vždy otázka, jak nakládat s dobami spadajícími do tohoto rozhodného období, kdy pojištěnec neměl výdělky vůbec, anebo je měl jako v posuzova- né věci v cizině, takže pro účely důchodové- ho zabezpečení (pojištění) je nelze použít. Právo důchodového pojištění tyto situace řa- du desetiletí řeší institutem tzv. vyloučených dob; pokud právní norma určitou dobu pro- hlásí za dobu vyloučenou, taková doba při vý- počtu nerozmělňuje výdělky dosažené v roz- hodném období.
Podle $ 16 odst. 4 jsou před 1. 1. 1996 vyloučenými dobami doby, které se podle předpisů platných před tímto dnem vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního vý- dělku. Předpisem „platným před 1. 1. 1996“ je vyhláška č. 149/1988 Sb., jež v $ 12 odst. 7 písm. ©) stanoví, že z kalendářního roku se vylučují doby zaměstnání v cizině, nejde-li o pracovníky v zahraničí, a o doby započtené podle $ 10 zákona o sociálním zabezpečení. Do 1. 8. 1991 toto ustanovení obsahovalo i výjimku pro experty v zahraničí.
Zákon č. 306/1991 Sb. nepřijal pro experty v zahra- ničí jiná přechodná ustanovení než v $ 175 odst. 6 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Není zde tedy právní úprava, která by po zrušení veškerých pravidel platících pro experty v zahraničí, s výjimkou hodnocení dob, jak ukázáno výše, přikazovala použít pro stanovení výpočtové- ho základu ustanovení předpisů o sociálním zabezpečení, jak platily a byly účinné před 1. 8. 1991, tedy zejména $ 12 odst. 7 písm. e) a $ 44 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., ve zně- ní před 1.
8. 1991. Přitom v jiných případech zákonodárce taková přechodná opatření při- jal (srov. kupř. institut tzv. pracovníků v za- hraničí a $ 175 odst. 7 a $ 176 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb.). Nejvyšší správní soud proto musel vyhodnotit, zda takový přístup nese znaky rozpornosti s uznávanými právními principy či zásadami, o něž se opírá právní stát. Důsledkem postupu, který zákonodárce v roce 1991 zvolil, je, že doba činnosti experta v zahraničí pro účely stanovení výpočtového základu bude dobou vyloučenou; znamená to, že výdělková úroveň dosažená před vyslá- ním na zahraniční misi bude garantována.
Při relativně dlouhém rozhodném období (počí- naje rokem 1986) pak efekty, které mohou nastávat, mohou být velmi rozličné a budou velmi záviset na tom, jakých výdělků bude po- jištěnec dosahovat po návratu z takové mise. Institut vyloučených dob v zásadě zaručuje neutralitu výpočtu; jinak tomu ovšem bude v případě, kdy pojištěnec před vysláním do zahraničí dosahoval enormně vysokých vý- dělků a po návratu ze zahraničí jeho výdělko- vá úroveň významně poklesne či bude neza- městnán po dlouhou dobu apod., tedy „váha“ vyloučené doby může mít na výpočet určitý vliv.
Pokud ovšem pojištěnec dosahuje po ná- vratu z ciziny obdobných či vyšších výdělků, pak vyloučené doby jeho výpočtový základ nikterak nezkreslí. Naopak v některých pří- padech, kterým je ovšem i stěžovatelův, by neexistence vyloučené doby vedla k nižšímu důchodu. Jestliže je totiž namísto vyloučené doby v letech 1988 - 1991 dosazen do výpočto- vého schématu průměrný výdělek za 12 ka- lendářních měsíců předcházejících vyslání do zahraničí ve smyslu $ 44 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., ve znění účinném do 31.
7. 1991 (což ve stěžovatelově případě předsta- vuje podle údajů obsažených v soudním spi- se částku 5 232 Kč), pak procentní výměra je- ho důchodu by byla, jak orientačně zjistil Nejvyšší správní soud, dokonce nižší, než ja- ká mu byla stanovena žalovanou při existenci doby v letech 1988 - 1991 jako doby vylouče- né; takový efekt, jak shora uvedeno, nastává pravidelně v situacích, kdy výdělky v rozhod- ném období netrpí významnými výkyvy. Ten- to závěr platí jak pro výpočet tzv. solo důcho- du podle českých předpisů (český důchod za 32 let pojištění), tak pro výpočet dílčího (pro rata temporis) důchodu odpovídajícího 32 letům pojištění v českém systému při teo- retické výši odpovídající 44 letům pojištění.
Podle nařízení č. 1408/71 je totiž žalovaná po- vinna provést srovnání výpočtu výhradně po- dle českých předpisů na základě českých dob s tím, že doba pojištění před 1. 1. 1996 získa- ná podle právních předpisů jiného členské- ho státu se z rozhodného období vylučuje [v posuzované věci doba od 1. 1. 1993 na Slo- vensku, doba v Rumunsku v letech 1988 — 1991 nebyla žalovanou posouzena jako doba pojiš- tění získaná podle rumunských předpisů, ať už podle Smlouvy mezi Českou republikou a Rumunskem o sociálním zabezpečení (pub- likované pod č. 25/2004 Sb. m.
s.), či od 1. 1. 2007, kdy se Rumunsko stalo členským stá- tem EU, podle nařízení č. 1408/71], s výší dů- chodu, která by náležela, kdyby všechny doby pojištění oznámené zahraničním nositelem pojištění (zde slovenským) byly získány po- dle českých právních předpisů (tzv. teoretic- ká výše), tato teoretická výše se sníží tak, aby odpovídala poměru délky dob pojištění zís- kaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech člen- ských státech (tzv. dílčí, pro rata temporis dů- chod).
Žalovaná provedla takovéto srovnání, přičemž ve výpočtech dobu působení stěžova- tele v Rumunsku vyloučila, tedy v podstatě ne- utralizovala její vliv na výpočet důchodu. Za té- to situace byl dílčí důchod pro stěžovatele výhodnější a ten mu žalovaná přiznala. Právní úprava, podle níž se doby činnosti experta v zahraničí hodnotí jako doby pojiš- tění a pro účely stanovení osobního vyměřo- vacího základu jsou dobami vyloučenými, ne- nese žádné znaky, které by bylo možno hodnotit jako neslučitelné s ústavními princi- py; stěžovateli byla tato doba hodnocena pro "nárok a výši důchodu, tedy princip ekvivalen- ce, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti do- volává, byl zde respektován.
Jinak je ovšem nutno zdůraznit, že v systému důchodového pojištění je obecně rozhodným právem ta úprava, která je účinná v době vzniku nároku na důchod, a doby „získané“ v minulosti lze hodnotit pouze v případě, že přechodná usta- novení na takovou situaci pamatují; v průběž- ně financovaném systému důchodového po- jištění závislém na možnostech ekonomicky aktivní generace financovat důchodový systém nelze vyloučit změny, které omezí ná- roky osob ucházejících se o důchod - doby získané podle předchozích právních předpi- sů v průběhu kariéry trvající téměř padesát let nelze bez dalšího považovat za nabyté ná- roky typu iura guesita, jež nemohou být nik- terak v budoucnu dotčeny, takový přístup by 629 1609 zcela znemožnil změny důchodového systé- mu pro období celých generací a jakákoli změna by musela být přijímána v předstihu cca 40 let.
Nicméně omezující zásahy jsou jis- tě nežádoucí a systém z hlediska jeho věro- hodnosti pro účastníky nepochybně citlivě zasahují. Proto zákonodárce v právu důcho- dového pojištění pravidelně koncipuje rozsá- hlá přechodná opatření mající za cíl doby „nabyté“ podle dřívějších předpisů zachovat i pro budoucno; učinil tak i v posuzované vě- ci, a proto Nejvyšší správní soud takovou úpravu nezpochybňuje. Úprava vyloučených dob ve stěžovatelově případě splnila svůj pri- mární účel, totiž nerozmělnit výpočet prů- měrného výdělku v rozhodném období.
Po- stup žalované při aplikaci právních norem tedy stěžovateli poskytl veškeré výhody, které systém může nabídnout. Naopak vyhovění stěžovatelově požadavku by v této věci podle názoru Nejvyššího správního soudu vedlo ke snížení doposud přiznaného důchodu. 1609 2. Sociální zabezpečení: přepočet dob pojištění z jednotek používaných jinými státy k čl. 15 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a je- jich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení č. 3795/81 a Aktu o pod- mínkách přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a o úpravách smluv Podle čl.
15 nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na za- městnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, se provádí pou- ze přepočet těch dob pojištění jiného členského státu Evropské unie, které jsou uve- deny v jiných jednotkách, než jsou jednotky, v nichž doby pojištění počítá stát provádějící výpočet příslušné důchodové dávky.
Věc: Ing. Anton M. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce pracoval v období od 15. 11. 1988 do 30. 6. 1991 jako expert (rada pro výpočet- ní techniku) v Byru Společného užívání kon- tejnerů (dále jen „Byro SUK“) v Bukurešti v Rumunsku, kam byl jmenován tehdejším ministrem dopravy a spojů. Po tuto dobu byl veden v kmenovém stavu Ústředí výpočetní techniky dopravy v Bratislavě, odměňován » S účinností od 1. 1. 1996 zrušeno vyhláškou č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
1608 byl Byrem SUK v Bukurešti a zvláštním pří- davkem podle zásad usnesení předsednictva vlády ČSSR č. 131/77. Dne 6. 2. 2006 žalobce podal u slovenské- ho nositele pojištění žádost o důchod. Podle českého zákona o důchodovém pojištění by nárok na starobní důchod žalobci vznikl 28. 5. 2006, ovšem žalobce svou žádost výslov- ně upřesnil tak, že žádá o starobní důchod po- dle $ 31 zákona o důchodovém pojištění od 6. 2. 2006, tedy tzv. předčasný starobní důchod. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2007 žalovaná přiznala žalobci předčasný starobní důchod od 6.
2. 2006. Výpočet provedla podle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplat- ňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“), neboť stěžovatel získal jednak doby tzv. české (od 1. 9. 1959 do 31. 12. 1992 celkem 11 692 dnů pojištění), a jednak doby tzv. slovenské (od 1. 1. 1993 do 27. 8. 2005, celkem 4549 dnů). Žalovaná porovnala výpo- čet důchodu pouze na základě českých dob pojištění (tzv. solo důchod) s výpočtem podle nařízení č. 1408/71 a přiznala důchod, jehož zované věci dílčí důchod vypočtený podle ci- tovaného nařízení).
Pokud jde o dobu činnos- ti v zahraničí, žalovaná tuto dobu hodnotila jako dobu pojištění a plně ji promítla do výše procentní výměry důchodu, a to v případě obou výpočtů, a pro účely stanovení osobní- ho vyměřovacího základu (a rozhodného ob- dobí) tuto dobu vyloučila. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž tvr- dil, že podle $ 12 odst. 7 písm. e) vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o so- ciálním zabezpečení, neměla být vyloučena doba činnosti experta v zahraničí a že sku- tečnost, že institut tzv. expertů v zahraničí byl zákonem č. 306/1991 Sb., o změnách v so- ciálním zabezpečení, s účinností od 1.
8. 1991 zrušen, nemůže mít na stěžovatelův případ vliv, neboť jeho působení jako experta v za- hraničí skončilo 30. 6. 1991. Žalovaná měla postupovat podle $ 44 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., podle něhož se za hrubý plat 626 experta v zahraničí považuje jeho měsíční hrubý výdělek, který mu náležel v průměru za posledních 12 kalendářních měsíců před vysláním do zahraničí. Stěžovatel vyjádřil pře- svědčení, že pilířem důchodového systému v České republice je presumpce zásluh, že starobní důchod musí být přiměřený ztrátě, kterou občan utrpěl odchodem do důchodu, a že stěžovatelova činnost v Byru SUK by se měla odrazit do výměry starobního důchodu přiznaného českým státem.
Krajský soud v Brně dne 23. 7. 2007 žalo- bu zamítl s tím, že postup žalované považoval za správný (doba stěžovatelovy činnosti v Ru- munsku je vyloučenou dobou). Proti rozsudku krajského soudu podal ža- lobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž zo- pakoval svou předchozí argumentaci. XS Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: Nárok na předčasný starobní důchod a je- ho výši bylo v posuzované věci nutno posoudit podle zákona o důchodovém pojištění a naříze- ní č. 1408/71. Od 1.
5. 2004 má nařízení apli- kační přednost před vnitrostátními právními předpisy v případech, kdy dojde k jejich kolizi. Skutkový stav v projednávané věci je ne- sporný; spornou je otázka, jak vyložit pravidla pro stanovení výše důchodu za situace, kdy stěžovatel pracoval v uvedené mezinárodní organizaci v uvedeném časovém rozmezí. Prvotním krokem v každé důchodové zá- ležitosti je zjistit, zda žadateli, jenž se obrátil na nositele pojištění v České republice, vzni- kl na důchod nárok. Zvláštní situace pak na- stává, pokud se žadatel pohyboval uvnitř Spo- lečenství; pak platí pravidlo, že nezíská-li pojištěnec potřebnou dobu pojištění bez při- hlédnutí k zahraničním dobám pojištění, při- hlíží se pro účely nároku na důchod i k dobám pojištění získaným v kterémkoli členském stá- tě (čl.
45 odst. 1 nařízení č. 1408/71). O tako- vou situaci v posuzované věci nešlo, neboť k hodnocení dob do zániku ČSFR (do 31. 12. 1992) je příslušná Česká republika podle pří- lohy III bodu 9 nařízení č. 1408/71 (v tomto ohledu není žádný spor), přičemž stěžovateli bylo hodnoceno v období od 1. 9. 1959 do 31. 12. 1992 celkem 11 692 dnů jako doby po- jištění, tedy 32 let. Nejvyšší správní soud zdů- razňuje, že stěžovateli byly pro nárok a výši (procentní výměry) důchodu plnohodnotně započteny veškeré doby, po které pracoval v Rumunsku v letech 1988 - 1991 (jednalo se o 958 dnů).
Nárok na starobní důchod tedy stěžovateli vznikl i jen s přihlédnutím k čes- kým dobám pojištění, které představovaly 32 let (pro nárok je třeba splnit dobu 25 let pojištění - srov. $ 31 odst. 1 zákona o důcho- dovém pojištění). Pro výši procentní výměry důchodu je pak určující, že za každý celý rok pojištění činí důchod 1,5 % výpočtového zá- kladu měsíčně ($ 34 odst. 1 zákona o důcho- dovém pojištění). Procentní výměra důchodu V posuzované věci tedy zcela odráží stěžova- telovu činnost v zahraničí, neboť procentní výměra tzv. solo důchodu činí (32 x 1,5 %) 48 %, v případě (jak objasněno dále) výpočtu tzv. teoretického důchodu podle nařízení č. 1408/71 (32 let českých dob, 12 let sloven- ských dob x 1,5 %) 66 %.
(Stranou je nutno ponechat otázku snížení důchodu jako dů- chodu předčasného o 1,8 % výpočtového zá- kladu, neboť k ní spor nemíří.) 284 Takovýto postup zcela odráží právní úpra- vu, kterou nutno na posuzovanou věc apliko- vat. Podle $ 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se považují za doby pojištění též do- by zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem (jde-li o dobu zaměstnání v cizině před 1. 5. 1990, hodnotí se tato doba, pokud za ni bylo zapla- ceno pojistné).
Stěžovatel pracoval v Rumun- sku v letech 1988 - 1991, tedy před rokem 1996; jeho činnost lze považovat za činnost tzv. expertů v zahraničí - jednalo se o zvláštní kategorii osob účastných sociálního zabezpe- čení ($ 44 vyhlášky č. 149/1988 Sb. stanovo- val, že jde o osoby, které v rámci mezinárodní spolupráce jsou se souhlasem českosloven- ských orgánů činné v zahraničí pro zahranič- ní zaměstnavatele, tyto osoby byly odměňová- ny v zahraničí - definice experta v zahraničí byla v roce 1990 dvakrát změněna - srov. vý- hlášku č. 123/1990 Sb., č. 260/1990 Sb.; pro účely důchodového zabezpečení se za hrubý výdělek považoval měsíční hrubý výdělek, který takové osobě náležel v průměru za po- sledních 12 kalendářních měsíců před vyslá- ním do zahraničí - $ 44 odst. 4 citované vy- hlášky).
Existence této zvláštní skupiny osob byla pro účely důchodového zabezpečení zrušena zákonem č. 306/1991 Sb. s účinností od 1. 8. 1991. Od 1. 5. 1990 platilo, že doba zaměstnání v cizině se bude hodnotit pouze v případě, že za tuto dobu bude zaplaceno po- jistné [$ 11 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon o so- ciálním zabezpečení“)]. Ovšem pro doby před 1. 5. 1990 bylo zakotveno pravidlo v $ 1694 citovaného zákona, podle něhož doby za- městnání v cizině před 1.
5. 1990 se hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem, a dále v $ 175 odst. 3 vyhlášky č. 149/1988 Sb. je stanoveno, že v rozsahu a za podmínek sta- novených předpisy platnými před 1. 5. 1990 se hodnotí před tímto dnem doba činnosti expertů v zahraničí; pokud taková doba zapo- čala před tímto dnem a trvá po 30. 4. 1990, hodnotí se takto i tato doba; obdobně pak při úplném zrušení institutu expertů v zahraničí k 1. 8. 1991 byla přijata přechodná úprava v $ 175 odst. 6 citované vyhlášky pro dobu po 30.
4. 1990. Odkazuje-li tedy $ 13 odst. 1 zá- kona o důchodovém pojištění na předpisy platné před 1. 1. 1996, pak pro období čin- nosti expertů v zahraničí, jejichž činnost za- počala před 1. 5. 1990 a trvala i po tomto da- tu, jsou rozhodující, pokud jde o hodnocení těchto dob, ustanovení $ 169a zákona o so- ciálním zabezpečení a $ 175 odst. 3 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Jednalo se o zvláštní skupinu osob, u kterých bylo zcela důvodné po změně politických poměrů požadovat, aby při exi- stenci odměňování ze strany zahraničních subjektů řešily své důchodové pojištění na zcela jiném základě (především na základě platby do českého systému důchodového za- bezpečení - pojištění).
Při nejednoznačnosti a značné variabilitě možných postavení, ve kterých se tzv. experti v zahraničí ocitali před rokem 1990 (v některých případech odváděli daně čs. státu, v jiných nikoli), není podle Nejvyššího správního soudu možné pomi- nout uvedená přechodná ustanovení a poža- 627 1608 dovat, aby tyto osoby doplatily pojistné za do- by, kdy působily v zahraničí, zejména pak v časově omezeném intervalu konce roku 1999. Ostatně tak žalovaná rovněž nepostu- povala a dobu činnosti v Rumunsku stěžova- teli plně hodnotila.
V tomto ohledu tedy zá- věry krajského soudu, byť mimochodem řečené, nejsou správné. Jinou otázkou je, jak měl být veden výpo- čet procentní výměry důchodu ve vztahu k době činnosti stěžovatele v Rumunsku; po- dle $ 34 odst. 1 a $ 36 odst. 1 zákona o dů- chodovém pojištění výše procentní výměry důchodu činí za každý celý rok doby pojiště- ní 1,5 % výpočtového základu měsíčně (zde snížená o 0,9 % výpočtového základu za kaž- dých i započatých 90 kalendářních dnů z do- by ode dne, od kterého se přiznává starobní důchod, do dosažení důchodového věku).
Ža- lovaná hodnotila dobu činnosti stěžovatele v Rumunsku jako českou dobu pojištění v pl- ném rozsahu, takže stěžovateli započetla 32 let pojištění, čemuž odpovídá 48 % výpo- čtového základu jako procentní výměry dů- chodu. Zde možno učinit prvý dílčí závěr, to- tiž, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že doba jeho činnosti jako experta zahraničí nebyla žalovanou vůbec pro nárok a výši dů- chodu hodnocena. V tomto ohledu se patrně dopustil chybné úvahy i krajský soud, pokud předpokládal, že tzv. vyloučená doba nebyla pro nárok a výši důchodu hodnocena.
Insti- tut vyloučených dob má ovšem v právu dů- chodového pojištění jiný smysl, jak Nejvyšší správní soud ukáže dále. Jeli v průběhu posouzení žádosti o dů- chod postaveno najisto, že nárok vznikl, a dále, jak vysoká má být procentní výměra důcho- du, je třeba vypočítat (stanovit) výpočtový zá- klad, z nějž bude procentní výměra důchodu odvozena. Pravidla pro stanovení výpočtové- ho základu jsou obsažena v $ 15 až $ 18 záko- na o důchodovém pojištění. Zjednodušeně lze uvést, že se stanoví určitý průměrný výdě- lek (za určité období), jenž byl pojištěncem dosažen, ten se určitým způsobem dále ome- zí (tzv. redukce) a z něj se pak určí ona pro- centní výměra.
Zákon o důchodovém pojiště- ní pro jednotlivé prvky výpočtu užívá 628 specifické pojmosloví (výpočtový základ, osobní vyměřovací základ). Je-li vypočítáván průměrný výdělek za určité období (zde tzv. rozhodné období), pak vyvstává vždy otázka, jak nakládat s dobami spadajícími do tohoto rozhodného období, kdy pojištěnec neměl výdělky vůbec, anebo je měl jako v posuzova- né věci v cizině, takže pro účely důchodové- ho zabezpečení (pojištění) je nelze použít. Právo důchodového pojištění tyto situace řa- du desetiletí řeší institutem tzv. vyloučených dob; pokud právní norma určitou dobu pro- hlásí za dobu vyloučenou, taková doba při vý- počtu nerozmělňuje výdělky dosažené v roz- hodném období.
Podle $ 16 odst. 4 jsou před 1. 1. 1996 vyloučenými dobami doby, které se podle předpisů platných před tímto dnem vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního vý- dělku. Předpisem „platným před 1. 1. 1996“ je vyhláška č. 149/1988 Sb., jež v $ 12 odst. 7 písm. ©) stanoví, že z kalendářního roku se vylučují doby zaměstnání v cizině, nejde-li o pracovníky v zahraničí, a o doby započtené podle $ 10 zákona o sociálním zabezpečení. Do 1. 8. 1991 toto ustanovení obsahovalo i výjimku pro experty v zahraničí.
Zákon č. 306/1991 Sb. nepřijal pro experty v zahra- ničí jiná přechodná ustanovení než v $ 175 odst. 6 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Není zde tedy právní úprava, která by po zrušení veškerých pravidel platících pro experty v zahraničí, s výjimkou hodnocení dob, jak ukázáno výše, přikazovala použít pro stanovení výpočtové- ho základu ustanovení předpisů o sociálním zabezpečení, jak platily a byly účinné před 1. 8. 1991, tedy zejména $ 12 odst. 7 písm. e) a $ 44 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., ve zně- ní před 1.
8. 1991. Přitom v jiných případech zákonodárce taková přechodná opatření při- jal (srov. kupř. institut tzv. pracovníků v za- hraničí a $ 175 odst. 7 a $ 176 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb.). Nejvyšší správní soud proto musel vyhodnotit, zda takový přístup nese znaky rozpornosti s uznávanými právními principy či zásadami, o něž se opírá právní stát. Důsledkem postupu, který zákonodárce v roce 1991 zvolil, je, že doba činnosti experta v zahraničí pro účely stanovení výpočtového základu bude dobou vyloučenou; znamená to, že výdělková úroveň dosažená před vyslá- ním na zahraniční misi bude garantována.
Při relativně dlouhém rozhodném období (počí- naje rokem 1986) pak efekty, které mohou nastávat, mohou být velmi rozličné a budou velmi záviset na tom, jakých výdělků bude po- jištěnec dosahovat po návratu z takové mise. Institut vyloučených dob v zásadě zaručuje neutralitu výpočtu; jinak tomu ovšem bude v případě, kdy pojištěnec před vysláním do zahraničí dosahoval enormně vysokých vý- dělků a po návratu ze zahraničí jeho výdělko- vá úroveň významně poklesne či bude neza- městnán po dlouhou dobu apod., tedy „váha“ vyloučené doby může mít na výpočet určitý vliv.
Pokud ovšem pojištěnec dosahuje po ná- vratu z ciziny obdobných či vyšších výdělků, pak vyloučené doby jeho výpočtový základ nikterak nezkreslí. Naopak v některých pří- padech, kterým je ovšem i stěžovatelův, by neexistence vyloučené doby vedla k nižšímu důchodu. Jestliže je totiž namísto vyloučené doby v letech 1988 - 1991 dosazen do výpočto- vého schématu průměrný výdělek za 12 ka- lendářních měsíců předcházejících vyslání do zahraničí ve smyslu $ 44 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., ve znění účinném do 31.
7. 1991 (což ve stěžovatelově případě předsta- vuje podle údajů obsažených v soudním spi- se částku 5 232 Kč), pak procentní výměra je- ho důchodu by byla, jak orientačně zjistil Nejvyšší správní soud, dokonce nižší, než ja- ká mu byla stanovena žalovanou při existenci doby v letech 1988 - 1991 jako doby vylouče- né; takový efekt, jak shora uvedeno, nastává pravidelně v situacích, kdy výdělky v rozhod- ném období netrpí významnými výkyvy. Ten- to závěr platí jak pro výpočet tzv. solo důcho- du podle českých předpisů (český důchod za 32 let pojištění), tak pro výpočet dílčího (pro rata temporis) důchodu odpovídajícího 32 letům pojištění v českém systému při teo- retické výši odpovídající 44 letům pojištění.
Podle nařízení č. 1408/71 je totiž žalovaná po- vinna provést srovnání výpočtu výhradně po- dle českých předpisů na základě českých dob s tím, že doba pojištění před 1. 1. 1996 získa- ná podle právních předpisů jiného členské- ho státu se z rozhodného období vylučuje [v posuzované věci doba od 1. 1. 1993 na Slo- vensku, doba v Rumunsku v letech 1988 — 1991 nebyla žalovanou posouzena jako doba pojiš- tění získaná podle rumunských předpisů, ať už podle Smlouvy mezi Českou republikou a Rumunskem o sociálním zabezpečení (pub- likované pod č. 25/2004 Sb. m.
s.), či od 1. 1. 2007, kdy se Rumunsko stalo členským stá- tem EU, podle nařízení č. 1408/71], s výší dů- chodu, která by náležela, kdyby všechny doby pojištění oznámené zahraničním nositelem pojištění (zde slovenským) byly získány po- dle českých právních předpisů (tzv. teoretic- ká výše), tato teoretická výše se sníží tak, aby odpovídala poměru délky dob pojištění zís- kaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech člen- ských státech (tzv. dílčí, pro rata temporis dů- chod).
Žalovaná provedla takovéto srovnání, přičemž ve výpočtech dobu působení stěžova- tele v Rumunsku vyloučila, tedy v podstatě ne- utralizovala její vliv na výpočet důchodu. Za té- to situace byl dílčí důchod pro stěžovatele výhodnější a ten mu žalovaná přiznala. Právní úprava, podle níž se doby činnosti experta v zahraničí hodnotí jako doby pojiš- tění a pro účely stanovení osobního vyměřo- vacího základu jsou dobami vyloučenými, ne- nese žádné znaky, které by bylo možno hodnotit jako neslučitelné s ústavními princi- py; stěžovateli byla tato doba hodnocena pro "nárok a výši důchodu, tedy princip ekvivalen- ce, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti do- volává, byl zde respektován.
Jinak je ovšem nutno zdůraznit, že v systému důchodového pojištění je obecně rozhodným právem ta úprava, která je účinná v době vzniku nároku na důchod, a doby „získané“ v minulosti lze hodnotit pouze v případě, že přechodná usta- novení na takovou situaci pamatují; v průběž- ně financovaném systému důchodového po- jištění závislém na možnostech ekonomicky aktivní generace financovat důchodový systém nelze vyloučit změny, které omezí ná- roky osob ucházejících se o důchod - doby získané podle předchozích právních předpi- sů v průběhu kariéry trvající téměř padesát let nelze bez dalšího považovat za nabyté ná- roky typu iura guesita, jež nemohou být nik- terak v budoucnu dotčeny, takový přístup by 629 1609 zcela znemožnil změny důchodového systé- mu pro období celých generací a jakákoli změna by musela být přijímána v předstihu cca 40 let.
Nicméně omezující zásahy jsou jis- tě nežádoucí a systém z hlediska jeho věro- hodnosti pro účastníky nepochybně citlivě zasahují. Proto zákonodárce v právu důcho- dového pojištění pravidelně koncipuje rozsá- hlá přechodná opatření mající za cíl doby „nabyté“ podle dřívějších předpisů zachovat i pro budoucno; učinil tak i v posuzované vě- ci, a proto Nejvyšší správní soud takovou úpravu nezpochybňuje. Úprava vyloučených dob ve stěžovatelově případě splnila svůj pri- mární účel, totiž nerozmělnit výpočet prů- měrného výdělku v rozhodném období.
Po- stup žalované při aplikaci právních norem tedy stěžovateli poskytl veškeré výhody, které systém může nabídnout. Naopak vyhovění stěžovatelově požadavku by v této věci podle názoru Nejvyššího správního soudu vedlo ke snížení doposud přiznaného důchodu. 1609 2. Sociální zabezpečení: přepočet dob pojištění z jednotek používaných jinými státy k čl. 15 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a je- jich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení č. 3795/81 a Aktu o pod- mínkách přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a o úpravách smluv Podle čl.
15 nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na za- městnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, se provádí pou- ze přepočet těch dob pojištění jiného členského státu Evropské unie, které jsou uve- deny v jiných jednotkách, než jsou jednotky, v nichž doby pojištění počítá stát provádějící výpočet příslušné důchodové dávky.
C...) Nejvyšší správní soud se však nezto- tožnil s právním posouzením věci, důvodná je tedy uplatněná stížnostní námitka týkající se nesprávného posouzení právní otázky, te- dy důvod kasační stížnosti podle $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Přestože se v dané věci jednalo o rozhodnutí o zvýšení důchodu, resp. dílčího důchodu, podle nařízení vlády č. 415/2005 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2006, provedla ža- lovaná nový výpočet dílčího důchodu s při- hlédnutím k tzv. zahraničním dobám a po vy- loučení náhradních dob za pracovní volno bez náhrady mzdy v letech 1965 až 1969.
Krajský soud posoudil nesprávně dvě právní otázky. Nejvyšší správní soud se neztotožnil 632 s názorem krajského soudu o tom, že žalova- ná pochybila při provádění přepočtu dob po- jištění žalobce pro účely výpočtu žalobcova dílčího důchodu na území České republiky. Žalovaná totiž zcela správně doby pojištění, které žalobce získal mimo území České re- publiky, konkrétně na území Francie, přepo- četla podle nařízení č. 574/72. Článek 15 uve- deného nařízení stanoví obecná pravidla pro sčítání dob pojištění.
Podle odst. 1 písm. a), pokud mají dávky při invaliditě, stáří nebo úmrtí (důchody) přiznat instituce dvou nebo více členských států v souladu s čl. 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71, provede každá z dotyč- ných institucí samostatné sčítání tak, že vez- me v úvahu všechny doby pojištění získané zaměstnanou osobou nebo osobou samostat- ně výdělečně činnou podle právních předpi- sů všech členských států, kterým podléhala. Podle odstavce 3 tohoto článku, pokud jsou doby pojištění získané podle právních před- pisů jednoho členského státu vyjádřeny v jed- notkách odlišných od jednotek používaných právními předpisy jiného členského státu, provede se přepočet nezbytný pro účely sčí- tání podle pravidel uvedených v písme- nech a) až c).
Vzhledem k tomu, že doby po- jištění ve Francii byly udávány v trimestrech, odpovídá tomu počet 90 dní a jeden kalen- dářní rok po přepočtu podle uvedených usta- novení činí 360 dní. Protože české právní předpisy nepoužívají trimestry jako ve Francii (ani týdny jako ve Velké Británii), není třeba, aby doby získané stěžovatelem v České repub- lice byly přepočítány podle nařízení. Uvede- ným přepočtem dob získaných podle vnitro- státního práva by došlo prakticky k určité novelizaci českých předpisů.
Z logiky věci te- dy vyplývá, že se na jednotky, které používá stát provádějící výpočet důchodu, provádí přepočet jen u dob, které jsou používané ji- ným členským státem, pokud používá odlišné jednotky. Vyloučené doby získané na území České republiky žalovaná správně hodnotila podle vnitrostátních právních předpisů, kon- krétně podle $ 16 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., neboť se nejednalo o doby, na které by bylo zapotřebí aplikovat výše zmíněná nařízení, neboť doby pojištění a vyloučené doby získa- né na území České republiky je zapotřebí hodnotit podle vnitrostátních právních před- pisů.
Soud I. stupně tedy pochybil, pokud ža- lované vytkl, že neuplatnila přepočet dob po- jištění důsledně, tedy že jej uplatnila pouze na doby získané ve Francii a Velké Británii, a nikoliv na doby pojištění získané v České re- publice, neboť uvedený postup žalované byl správný. Nutno zdůraznit, že uvedený přepo- čet dob je pro žalobce výhodnější, neboť se vypočtený důchod krátí o menší počet dnů Pojištění v cizině. 1610 Političtí vězni: podmínky nároku; prokázání doby ukrývání Správní řízení: hodnocení důkazů k $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům ná- rodního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnití jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních ar- mád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 Tvrzení oprávněných osob ohledně „ukrývání“ ve smyslu $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. nemusí být vzhledem k velkému časovému odstupu od relevantních skutkových okolností bezpodmínečně svědecky prokázáno.
Úkolem České správy sociálního zabezpečení při posuzování vzniku nároku na odškodnění tudíž není trvat na bezpodmínečném prokázání všech okolností ukrý- vání, nýbrž (například z historických pramenů) ověřit, zda tvrzení žadatele o od- škodnění je pravděpodobné a možné.
Ladislav K. proti České správě sociálního zabezpečení o zvýšení starobního důchodu,