logické komoře a České lékárnické komoře Opakovaný výdej léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin v množství až několika desítek balení na jeden výdej představuje nejen porušení zákonných po- vinností lékárníka, ale i porušení etických a profesních pravidel výkonu farmacie [$ 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, účinného do 31. 12. 2007, $ 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, účinného od 1. 1. 2008, $ 9 odst. 2 písm. a) a $ 18 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologic- ké komoře a České lékárnické komoře].
logické komoře a České lékárnické komoře Opakovaný výdej léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin v množství až několika desítek balení na jeden výdej představuje nejen porušení zákonných po- vinností lékárníka, ale i porušení etických a profesních pravidel výkonu farmacie [$ 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, účinného do 31. 12. 2007, $ 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, účinného od 1. 1. 2008, $ 9 odst. 2 písm. a) a $ 18 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologic- ké komoře a České lékárnické komoře].
Nejprve je zapotřebí uvést, že zneužívání léků s obsahem pseudoefedrinu k výrobě drog je i v současné době aktuální problém, který je předmětem nejen odborných disku- sí, ale i legislativních opatření. Pro posouzení jednání stěžovatelky, které bylo žalovanou kvalifikováno jako disciplinární delikt, je však nutno vycházet z právní úpravy i okolností, které stěžovatelce mohly a měly být známy v specifikované době, kdy docházelo v jí ve- dené lékárně k výdejům těchto přípravků ve více baleních na jeden výdej. Skutkové okol- 832 nosti jednání stěžovatelky nebyly mezi účast- níky sporné, a jádrem věci je tak právní hod- nocení skutku žalovanou a městským sou- dem. Proto Nejvyšší správní soud považuje za nutné shrnout právní úpravu, která v období od 1.10.2007 do 15.5. 2008 upravovala výdej léčivých přípravků obsahujících pseudoefe- drin, jakož i korespondující právní úpravu disciplinární pravomoci žalované. Podle $ 43 odst. 6 zákona č. 79/1997 Sb. účinného do 31. 12. 2007 lékárna musela mít ustanovenu nejméně jednu osobu s vysoko- školským vzděláním v oblasti farmacie - stu- dijní obor farmacie po získání specializace alespoň v základním oboru (tzv. vedoucí lé- kárník) odpovědnou za to, že činnost lékárny odpovídá tomuto zákonu a jeho prováděcím právním předpisům a že technologické po- stupy přípravy zajišťují jakost, účinnost a bez- pečnost připravovaných léčivých přípravků. V lékárně po dobu provozu musel být vždy přítomen vedoucí lékárník nebo farmaceut jej zastupující. Obdobné pravidlo upravuje i v současné době účinný zákon č. 378/2007 Sb. (S 79 odst. 6). Podle $ 49 odst. 3 žn fine zákona č. 79/1997 Sb. platilo, že „[plokudď [..] má farmaceut po- chybnost, že osoba, které léčivý přípravek vy- dává, není schopna zaručit správné zachá- zení s léčivým přípravkem či jej může zneužít, léčivý přípravek nevydá. Léčivý přípravek, jehož výdej není vázán na lé- kařský předpis, nevydá farmaceut také v případě podezření ze zneužití tohoto léčivého přípravku“. Stejné pravidlo zakotvil v $83 odst. 4 in fine s účinností od 1. 1. 2008 i nový zákon č. 378/2007 Sb. Podle $ 13 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění účinném do 31. 5. 2009 platilo, že „[lléčiva obsahující ná- vykové látky a léčiva obsahující efedrin a lé- číva obsahující větší množství než 30 mg pseudoefedrinu v jednotce lékové formy [tzn. v jedné tabletě — pozn. NSS] mohou být vydávány v lékárně osobě, které nebylo vy- dáno povolení k zacházení, pouze na recept nebo žádanku“. Toto ustanovení bylo s účin- ností od 1.6.2009 novelizováno v tom směru, že byl zrušen limit 30 mg pseudoefedrinu na jednotku lékové formy a přípravky obsahují- cí efedrin či pseudoefedrin byly zařazeny do kategorie léčiv, která lze vydat bez lékařské- bo předpisu, ale s omezením podle $ 39 odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb.: „Takový léčivý pří- pravek lze vydat pouze osobě, které je určen s tím, že farmaceut je povinen vést doku- mentaci o jeho výdeji v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem. Podrobnos- ti odborného posouzení podmínek pro uží- vání léčivého přípravku, které provádí far- maceut, a další omezení může stanovit Ústav v rozhodnutí o registraci; za takové omezení se považuje zejména stanovení vě- kové hranice fyzické osoby, která požaduje výdej takového léčivého přípravku, stanove- ní dávky pro jednotlivé podání nebo omeze- ní zásilkového výdeje“ Od 11. 3. 2008 také nabyla © účinnosti © prováděcí © vyhláška č. 84/2008 Sb., která v $ 20 odst. 1 a 3 obsa- huje pravidla pro výdej léčivých přípravků obsahujících omamné či psychotropní látky. Podle tohoto ustanovení se „[Iléčivé příprav- ky obsahující omamné látky nebo psycho- tropní látky [..) nevydávají bez lékařského předpisu, ani opakovaně na jeden recept, pokud se nejedná o léčivé přípravky, kte- ré lze, podle rozhodnutí o registraci, vy- dávat bez lékařského předpisu nebo bez lékařského předpisu s omezením. [...] Při výdeji těchto léčivých přípravků obsahují- cích omamné látky nebo psychotropní látky pacientům se postupuje podle pravidel upra- vených vyhláškou pro ostatní léčiva (f 10 a f 11) a zároveň je třeba dodržet povinnos- ti stanovené jiným právním předpisem.“ Po- dle $ 12 odst. 2 této vyhlášky dále platí, že „[p]ři výdeji léčivých přípravků bez lékařské- ho předpisu s omezením lékárník ověří, zda jsou splněny podmínky omezení výdeje sta- novené v rozhodnutí o registraci, ověří totož- nost osoby požadující výdej léčivého příprav- ku a poskytne mu informace nezbytné pro bezpečné použití tohoto léčivého přípravku“. Z výkladu uvedených právních norem vy- plývá, že v posuzovaném období od 1. 10. 2007 do 15. 5. 2008 nebyl zákonem omezen výdej léčivých přípravků obsahujících pseu- doefedrin do 30 mg v jednotce lékové formy zákonem. Z rozhodnutí SÚKL o změně regist- race léčivých přípravků Nurofen Stopgrip tbl 24 a Modafen tbl 24 ze dne 25. 3. 2009 za- ložených ve správním spisu vyplývá, že o omezení jejich výdeje bylo rozhodnuto až k pozdějšímu datu. Zároveň však zákony č. 79/1997 Sb. a č. 378/2007 Sb. ukládaly lé- kárníkům při výdeji jakéhokoliv léčivého přípravku zkoumat (srov. dikci „má pochyb- nosť“), zda je příjemce léčiva schopen zaručit zacházení s léčivým přípravkem a zda jej mů- že zneužít. V případě podezření ze zneužití výdeje léčivého přípravku, který není vázán na lékařský předpis, měl farmaceut povin- nost léčivý přípravek nevydat. (...) mitkách týkajících se právního posouzení vě- ci městským soudem v napadeném rozsudku, který se ztotožnil s právním posouzením pro- vedeným žalovanou v napadeném rozhodnu- tí [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelka tvrdila, že neporušila žádný zákon, neboť ne- prodala jedinou tabletku léku, u níž by měla pochybnosti. Zároveň tvrdila, že prodej pří- pravku Modafen 24 a Nurofen Stopgrip 24 nebyl nijak omezen a přitom odkázala na ne- datované stanovisko SÚKL uveřejněné na je- ho internetových stránkách. Pokud žalovaná sankcionovala její jednání pouze na základě vyhodnocení počtu prodaných tablet na je- den výdej, považuje jej stěžovatelka za ne- správný. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Jak vyplývá z předcházejícího výkladu právní úpravy výdeje léčivých přípravků far- maceutem, nebyl v inkriminovaném období prodej předmětných léčivých přípravků ze zákona množstevně omezen. Zároveň ovšem zákon ponechával na odborné úvaze farma- ceuta, aby vyhodnotil konkrétní podmínky toho kterého výdeje a podle nich usoudil, zda jsou naplněny podmínky pro nevydání léči- vého přípravku ve smyslu $ 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb., resp. $ 83 odst. 4 in fi- ne zákona č. 378/2007 Sb. Právě tuto odbor- nou úvahu předpokládá zákonný termín „po- dezření“, který obě citovaná ustanovení ve své hypotéze shodně užívají. Při vyhodnoce- ní skutkových podmínek konkrétního výdeje 833 2378 léčivého přípravku konkrétnímu příjemci se totiž plně uplatní povinnost farmaceuta vy- konávat své povolání odborně, v souladu s právními i stavovskými předpisy a v souladu s jeho etikou. Nesprávné vyhodnocení skut- kových podmínek konkrétního výdeje tedy nutně implikuje ten právní následek, že far- maceut jednal v rozporu se svou povinností nevydat léčivo v pochybnostech či podezření ze zneužití. Právě povinnost odbornosti vý- konu farmacie je zárukou toho, že farmaceut v konkrétním případě má mít podezření, že léčivo může být zneužito. Pro porušení této právní povinnosti tedy není podstatné, zda farmaceut podezření skutečně měl, ale zda ho se zřetelem ke všem okolnostem konkrét- ního výdeje mohl a měl mít, což lze zjistit pouze na základě výkladu objektivní stránky deliktu, tedy okolností charakterizujících jed- notlivé výdeje (tzn. počty vydaných balení té- hož léčivého přípravku, četnost těchto výde- jů za určité období apod.). Tyto skutečnosti jsou také údaji sledovanými SÚKL jak ve vzta- hu ke konkrétním lékárnám, tak i ve vztahu k celkovému objemu dodaných léčivých pří- pravků do lékáren (viz k tomu statistika SÚKL za období např. http//www.sukl.cz/ 3-ctvrtleti-2008?highlightWords=Nurofen). Návazně je nutno odmítnout tvrzení stě- žovatelky, že žádnou tabletu nevydávala s po- chybností, že bude zneužita, a že nebylo pro- kázáno, že vydané léčivo bylo použito na výrobu drogy. Disciplinární odpovědnost stě- žovatelky zde nevznikla z toho důvodu, že by ona sama léčivo vydávala a přitom měla sub- jektivní pochybnost či podezření o následném použití léčiva, ale z toho důvodu, že stěžovatel- ka byla v lékárně odbornou zástupkyní, která 834 v souladu s $ 43 odst. 6 zákona č. 79/1997 $b. a $ 79 odst. 6 zákona č. 378/2007 Sb. odpoví- dala za činnost této lékárny. Z toho důvodu jí muselo anebo mělo být známo, že léčivé pří- pravky s obsahem pseudoefedrinu jsou zne- užívány k výrobě drog, o čemž konec konců vypovídá i nedatovaná informace SÚKL, na kterou se stěžovatelka odvolává. Pochybení stěžovatelky tedy spočívalo v tom, že jako od- borná zástupkyně a vedoucí lékárník lékárny připustila výdej léčivých přípravků Modafen 24 a Nurofen Stopgrip 24, který není vázán na lé- kařský předpis, opakovaně a dlouhodobě v množství, které vzbuzuje podezření ze zne- užití tohoto přípravku. Počty vydaných balení na jeden výdej, které v posuzovaném období prokazatelně byly v lékárně uskutečněny, jed- noznačně dokládají, že stěžovatelka jako od- povědný zástupce zákonné povinnosti nepři- pustit výdej léků v množství, které vzbuzuje podezření z jeho zneužití, nedbala a nezajisti- la její plnění ostatními zaměstnanci lékárny. Skutečnost, že výdej těchto léčivých příprav- ků nebyl ze zákona omezen, tedy nehraje při posouzení dodržení povinnosti nevydat léči- vo při pochybnostech o jeho správném po- užití či podezření o jeho zneužití podle $ 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb. a $ 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb. žádnou roli. V případě stěžovatelky se tedy nejedna- lo, jak se mylně domnívá, pouze v rovině pro- fesní etiky výkonu farmacie či „dobrých mra- vů“, ale o porušení citovaných ustanovení zákona. Nejvyšší správní soud se tak plně zto- tožňuje s tímto právním závěrem městského soudu i žalované, který je v napadeném roz- sudku i v napadeném rozhodnutí jednoznač- ně popsán a odůvodněn. (...) Kompetenční spory: rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle zákona o pozemních komunikacích k $ 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 186/2006 Sb. k $ 28 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) k $ 4 soudního řádu správního K přezkumu rozhodnutí správního orgánu - speciálního stavebního úřadu - o zřízení věcného břemene podle $ 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních ko- munikacích, je příslušný soud ve správním soudnictví. Ustanovení $ 28 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, které založilo pravomoc krajských soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu, se zde nepoužije.
Mgr. Ludmila D. proti České lékárnické komoře o uložení disciplinárního opatření, o ka-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tomu je nejprve zapotřebí uvést, že zneužívání léků s obsahem pseudoefedrinu k výrobě drog je i v současné době aktuální problém, který je předmětem nejen odborných diskusí, ale i legislativních opatření. Pro posouzení jednání stěžovatelky, které bylo žalovanou kvalifikováno jako disciplinární delikt, je však nutno vycházet z právní úpravy i okolností, které stěžovatelce mohly a měly být známy v specifikované době, kdy docházelo v jí vedené Lékárně H. k výdejům těchto přípravků ve více baleních na jeden výdej. Skutkové okolnosti jednání stěžovatelky nebyly mezi účastníky sporné a jádrem věci je tak právní hodnocení skutku žalovanou a městským soudem. Proto Nejvyšší správní soud považuje za nutné shrnout právní úpravu, která v období 1. 10. 2007 do 15. 5. 2008 upravovala výdej léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin, jakož i korespondující právní úpravu disciplinární pravomoci žalované.
Podle ustanovení § 43 odst. 6 zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, účinného do 31. 12. 2007, lékárna musela mít ustanovenu nejméně jednu osobu s vysokoškolským vzděláním v oblasti farmacie - studijní obor farmacie po získání specializace alespoň v základním oboru (tzv. vedoucí lékárník) odpovědnou za to, že činnost lékárny odpovídá tomuto zákonu a jeho prováděcím právním předpisům a že technologické postupy přípravy zajišťují jakost, účinnost a bezpečnost připravovaných léčivých přípravků. V lékárně po dobu provozu musel být vždy přítomen vedoucí lékárník nebo farmaceut jej zastupující. Obdobné pravidlo upravuje i současný platný a účinný zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění účinném od 1. 1. 2008 (§ 79 odst. 6).
Podle ustanovení § 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb. platilo, že „pokud však má farmaceut pochybnost, že osoba, které léčivý přípravek vydává, není schopna zaručit správné zacházení s léčivým přípravkem či jej může zneužít, léčivý přípravek nevydá. Léčivý přípravek, jehož výdej není vázán na lékařský předpis, nevydá farmaceut také v případě podezření ze zneužití tohoto léčivého přípravku“. Stejné pravidlo zakotvil v ustanovení § 83 odst. 4 in fine s účinností od 1. 1. 2008 i nový zákon č. 378/2007 Sb.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění účinném do 31. 5. 2009 platilo, že léčiva obsahující návykové látky a léčiva obsahující efedrin a léčiva obsahující větší množství než 30 mg pseudoefedrinu v jednotce lékové formy (tzn. v jedné tabletě – pozn. NSS) mohou být vydávány v lékárně osobě, které nebylo vydáno povolení k zacházení, pouze na recept nebo žádanku. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 6. 2009 novelizováno v tom směru, že byl zrušen limit 30 mg pseudoefedrinu na jednotku lékové formy a přípravky obsahující efedrin či pseudoefedrin, byla zařazena do kategorie léčiv, která lze vydat bez lékařského předpisu, ale s omezením podle § 39 odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb. Takový léčivý přípravek lze vydat pouze osobě, které je určen s tím, že farmaceut je povinen vést dokumentaci o jeho výdeji v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem. Podrobnosti odborného posouzení podmínek pro užívání léčivého přípravku, které provádí farmaceut, a další omezení může stanovit Ústav v rozhodnutí o registraci; za takové omezení se považuje zejména stanovení věkové hranice fyzické osoby, která požaduje výdej takového léčivého přípravku, stanovení dávky pro jednotlivé podání nebo omezení zásilkového výdeje. Od 11. 3. 2008 také nabyla účinnosti prováděcí vyhláška č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky, která v ustanovení § 20 odst. 1, 3 obsahuje pravidla pro výdej léčivých přípravků obsahujících omamné či psychotropní látky. Podle nich se léčivé přípravky obsahující omamné látky nebo psychotropní látky se nevydávají bez lékařského předpisu, ani opakovaně na jeden recept, pokud se nejedná o léčivé přípravky, které lze, podle rozhodnutí o registraci, vydávat bez lékařského předpisu nebo bez lékařského předpisu s omezením. Při výdeji těchto léčivých přípravků obsahujících omamné látky nebo psychotropní látky pacientům se postupuje podle pravidel upravených vyhláškou pro ostatní léčiva (§ 10 a § 11) a zároveň je třeba dodržet povinnosti stanovené jiným právním předpisem. Podle § 12 této vyhlášky dále platí, že při výdeji léčivých přípravků bez lékařského předpisu s omezením lékárník ověří, zda jsou splněny podmínky omezení výdeje stanovené v rozhodnutí o registraci, ověří totožnost osoby požadující výdej léčivého přípravku a poskytne mu informace nezbytné pro bezpečné použití tohoto léčivého přípravku.
Z výkladu uvedených právních norem vyplývá, že v posuzovaném období 1. 10. 2007 do 15. 5. 2008 nebyl zákonem omezen výdej léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin do 30 mg v jednotce lékové formy zákonem. Z rozhodnutí SÚKL o změně registrace léčivých přípravků Nurofen Stopgrip tbl 24 a Modafen tbl 24 ze dne 25. 3. 2009 založených ve správním spisu vyplývá, že o omezení jejich výdeje bylo rozhodnuto až k pozdějšímu datu. Zároveň však zákony č. 79/1997 Sb. a č. 378/2007 Sb. ukládaly lékárníkům při výdeji jakéhokoliv léčivého přípravku zkoumat (srv. dikci „má pochybnost“), zda je příjemce léčiva schopna zaručit zacházení s léčivým přípravkem a zda jej může zneužít. V případě podezření ze zneužití výdeje léčivého přípravku, který není vázán na lékařský předpis, měl farmaceut povinnost léčivý přípravek nevydat.
Samotná disciplinární pravomoc žalované ukládat disciplinární opatření za spáchání disciplinárních deliktů je legálně zakotvena v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 písm. f) zákona č. 220/1991 Sb. a dále v oprávnění žalované vydávat disciplinární řád (§ 15 odst. 2 téhož zákona). Podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a), b) téhož zákona má každý člen ČLK povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a dodržovat organizační, jednací, volební a disciplinární řád komory. Zároveň i ustanovení bodu 12 Etického kodexu ČLK ukládá lékárníkovi povinnost znát a dodržovat předpisy pro výkon tohoto povolání včetně vnitřních stavovských předpisů Komory. Ustanovení § 1 odst. 2 vymezuje definici disciplinárního deliktu pro účely disciplinárního řízení před příslušnými orgány ČLK, podle níž se za disciplinární delikt považují veškerá porušení povinností člena České lékárnické komory (dále jen komora), stanovených zákonem č. 220/1991 Sb., právními předpisy upravujícími podmínky pro výkon lékárnického povolání a příslušnými předpisy komory, včetně chování poškozujícího dobrou pověst a vážnost lékárnického stavu. Žalovaná je tedy jako samosprávná profesní korporace oprávněna stanovovat etické standardy výkonu farmaceutického povolání a kontrolovat dodržování těchto standardů, jakož i případná porušení etických či právních pravidel pro výkon tohoto povolání sankcionovat v disciplinárním řízení jako disciplinární delikty, přičemž disciplinárním deliktem může být jakékoliv porušení normy stanovené právním či vnitřním předpisem upravujícím výkon lékárnického povolání. V posuzované věci tvořila skutkovou podstatu disciplinárního deliktu, za jehož spáchání byla stěžovatelka sankcionována, právní norma ukládající primární povinnost v ustanoveních § 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb., resp. § 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb., ve spojení s obecným ustanovením § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a blanketním ustanovením § 1 odst. 2 disciplinárního řádu ČLK.
Na základě těchto právních úvah Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení jednotlivých námitek stěžovatelky uvedených v kasační stížnosti.
Jak již bylo uvedeno, těžiště spočívá v námitkách týkajících se právního posouzení věci městským soudem v napadeném rozsudku, který se ztotožnil s právním posouzením provedeným žalovanou v napadeném rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelka tvrdila, že neporušila žádný zákon, neboť neprodala jedinou tabletku léku, u níž by měla pochybnosti. Zároveň tvrdila, že prodej přípravku Modafen 24 a Nurofen Stopgrip 24 nebyl nijak omezen a přitom odkázala na nedatované stanovisko SÚKL uveřejněné na jeho internetových stránkách. Pokud žalovaná sankcionovala její jednání pouze na základě vyhodnocení počtu prodaných tablet na jeden výdej, považuje jej stěžovatelka za nesprávný. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Jak vyplývá z předcházejícího výkladu právní úpravy výdeje léčivých přípravků farmaceutem, nebyl v inkriminovaném období prodej předmětných léčivých přípravků ze zákona množstevně omezen. Zároveň ovšem zákon ponechával na odborné úvaze farmaceuta, aby vyhodnotil konkrétní podmínky toho kterého výdeje a podle nich usoudil, zda jsou naplněny podmínky pro nevydání léčivého přípravku ve smyslu ustanovení § 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb., resp. § 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb. Právě tuto odbornou úvahu předpokládá zákonný termín „podezření“, který obě citovaná ustanovení ve své hypotéze shodně užívají. Při vyhodnocení skutkových podmínek konkrétního výdeje léčivého přípravku konkrétnímu příjemci se totiž plně uplatní povinnost farmaceuta vykonávat své povolání odborně, v souladu s právními i stavovskými předpisy a v souladu s jeho etikou. Nesprávné vyhodnocení skutkových podmínek konkrétního výdeje tedy nutně implikuje ten právní následek, že farmaceut jednal v rozporu se svou povinností nevydat léčivo v pochybnostech či podezření ze zneužití. Právě povinnost odbornosti výkonu farmacie je zárukou toho, že farmaceut v konkrétním případě má mít podezření, že léčivo může být zneužito. Pro porušení této právní povinnosti tedy není podstatné, zda farmaceut podezření skutečně měl, ale zda ho se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního výdeje mohl a měl mít, což lze zjistit pouze na základě výkladu objektivní stránky deliktu, tedy okolností charakterizující jednotlivé výdeje (tzn. počty vydaných balení téhož léčivého přípravku, četnost těchto výdejů za určité období apod.). Tyto skutečnosti jsou také údaji sledovanými SÚKL jak ve vztahu ke konkrétním lékárnám, tak i ve vztahu k celkovému objemu dodaných léčivých přípravků do lékáren (viz k tomu statistika SÚKL za období např. http://www.sukl.cz/3-ctvrtleti-2008?highlightWords=Nurofen). Návazně je nutno odmítnout tvrzení stěžovatelky, že žádnou tabletu nevydávala s pochybností, že bude zneužita, a že nebylo prokázáno, že vydané léčivo bylo použito na výrobu drogy. Disciplinární odpovědnost stěžovatelky zde nevznikla z toho důvodu, že by ona sama léčivo vydávala a přitom měla subjektivní pochybnost či podezření o následném použití léčiva, ale z toho důvodu, že stěžovatelka byla v Lékárně Haná odbornou zástupkyní, která v souladu s ustanovením § 43 odst. 6 zákona č. 79/1997 Sb. a § 79 odst. 6 zákona č. 378/2007 Sb. odpovídala za činnost této lékárny. Z toho důvodu jí muselo anebo mělo být známo, že léčivé přípravky s obsahem pseudoefedrinu jsou zneužívány k výrobě drog, o čemž konec konců vypovídá i nedatovaná informace SÚKL, na kterou se stěžovatelka odvolává. Pochybení stěžovatelky tedy spočívalo v tom, že jako odborná zástupkyně a vedoucí lékárník Lékárny H. připustila výdej léčivých přípravků Modafen 24 a Nurofen Stopgrip 24, který není vázán na lékařský předpis, opakovaně a dlouhodobě v množství, které vzbuzuje podezření ze zneužití tohoto přípravku. Počty vydaných balení na jeden výdej, které v posuzovaném období prokazatelně byly v Lékárně H. uskutečněny, jednoznačně dokládají, že stěžovatelka jako odpovědný zástupce zákonné povinnosti nepřipustit výdej léků v množství, které vzbuzuje podezření z jeho zneužití, nedbala a nezajistila její plnění ostatními zaměstnanci lékárny. Skutečnost, že výdej těchto léčivých přípravků nebyl ze zákona omezen, tedy nehraje při posouzení dodržení povinnosti nevydat léčivo při pochybnostech o jeho správném použití či podezření o jeho zneužití podle ustanovení § 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb. a § 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb. žádnou roli. V případě stěžovatelky se tedy nejednalo, jak se mylně domnívá, pouze v rovině profesní etiky výkonu farmacie či „dobrých mravů“, ale o porušení citovaných ustanovení zákona. Nejvyšší správní soud se tak plně ztotožňuje s tímto právním závěrem městského soudu i žalované, který je v napadeném rozsudku i v napadeném rozhodnutí jednoznačně popsán a odůvodněn.
K námitkám směřujícím k tomu, že kárná praxe žalované v obdobných věcech nebyla předvídatelná a že stěžovatelka nemohla dopředu vědět, že se jedná o disciplinární delikt, Nejvyšší správní soud uvádí, že nejsou opodstatněné. Jak již výše bylo dovozeno, primární povinnost stěžovatelky dodržovat právní předpisy upravující výkon farmacie vychází z citovaných ustanovení § 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb. a § 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb. Pro znalost právních předpisů platí zásada ignorantia legem neminem excusat, která je konkretizována v ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a dále ve stavovských předpisech žalované. Je tedy povinností lékárníka znát tyto předpisy a dodržovat je. Interpretace těchto předpisů žalovanou při výkonu disciplinární pravomoci je samozřejmě odvislá od konkrétního posuzovaného skutku, přičemž odlišné posouzení v různých případech není samo o sobě pochybením proti principu legitimního očekávání a předvídatelnosti správního rozhodování. Teprve neodůvodněná změna správní praxe k tíži účastníka řízení, která je zjevným excesem ze setrvalé rozhodovací praxe, může být považována za projev libovůle při aplikaci práva (viz k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, dále také rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541 a rozsudek téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52, přístupné na www.nssoud.cz). Takovou změnu správní praxe však Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal.
Konečně, k procesní námitce stěžovatelky proti tomu, že městský soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání a měl se tak dopustit jiné vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že rovněž není důvodná. Ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. uvádí, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen“. Zákon přitom nestanovuje formální náležitosti této výzvy, ani konkrétní formulace, kterými má být účastník vyzván a poučen o následcích svého nekonání. Jak je zřejmé z dikce výzvy ze dne 20. 3. 2009, tato písemnost zahrnovala všechny obsahové náležitosti podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a text obsahoval přímo větu, v níž městský soud vyzval ke sdělení těchto skutečností soudu v lhůtě dvou týdnů. Městský soud tedy postupoval při výzvě stěžovatelky i poučení o následcích nekonání stěžovatelky naprosto v souladu se zákonem a použil přitom i standardních formulací. Pokud stěžovatelka tvrdí, že očekávala formulace odlišné, nemá její tvrzení oporu v zákoně ani v setrvalé praxi soudů ve správním soudnictví.
Po přezkoumání námitek stěžovatelky Nejvyšší správní soud uzavírá, že ani žalovaná, ani městský soud tedy při posuzování předmětné věci nepochybily a rozhodly správně a v souladu se zákonem. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovaná je samosprávnou veřejnoprávní korporací, která disponuje dostatečným odborným aparátem, aby mohla v řízení o kasační stížnosti odpovídajícím způsobem jednat bez využití právní pomoci. Pokud využila služeb advokáta k sepisu vyjádření ke kasační stížnosti, nepovažuje Nejvyšší správní soud tyto náklady za nutné ani účelně vynaložené, a proto přes její úspěch ve věci jí náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu