I. Ustanovení § 24 odst. 5 věta první zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nestanoví žádné výjimky, za nichž by se při naplnění hypotézy tohoto ustanovení mohlo služební místo obsadit cestou výběrového řízení, a nedává v tomto směru služebnímu orgánu žádnou diskreci. II. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, se použije i na případy obsazování volného služebního místa představeného.
[18] Pokud jde o samotné právní posouzení věci, stěžovatel brojí proti závěrům městského soudu o neprokázání existence podmínek pro vyhlášení výběrového řízení na služební místo, o které projevil zájem žalobce. Má-li Nejvyšší správní soud posoudit správnost závěrů městského soudu, musí být nejprve zodpovězena otázka, zda konání výběrového řízení vůbec platná právní úprava připouštěla, a to se zřetelem k § 24 odst. 5 služebního zákona
[19] Podle § 51 odst. 1 služebního zákona platí, že na obsazení volného služebního místa představeného se koná výběrové řízení, není-li dále stanoveno jinak. Z § 51 odst. 2 věty druhé se dále podává, že na výběrové řízení se přiměřeně použije § 24 až 27 a § 28 odst. 2 a 4.
[20] Podle § 24 odst. 1 služebního zákona platí, že na obsazení volného služebního místa se koná výběrové řízení. Podle § 24 odst. 5 věty první tohoto zákona platí, že výběrové řízení podle odstavce 1 se nekoná, postupuje-li se podle § 47, § 49 odst. 2, § 61, 67 nebo § 70.
[21] Z § 61 odst. 1 písm. c) služebního zákona vyplývá, že státní zaměstnanec se převede na jiné služební místo, nemůže-li vykonávat službu na dosavadním služebním místě v důsledku zrušení jeho služebního místa z důvodu změny systemizace.
[22] V posuzovaném případě není sporu o tom, že žalobce byl převeden na jiné služební místo z důvodu uvedeného v § 61 odst. 1 písm. c) služebního zákona.
[23] Městský soud v bodech 22 a 23 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „zákon výslovně stanoví, že se výběrové řízení nekoná za podmínky, že služební místo stávajícího zaměstnance bylo zrušeno z důvodu systemizace, případně z důvodu odvolání ze služebního místa představeného. V tomto případě tak § 24 odst. 5 zákona o státní službě v zásadě nedává služebnímu orgánu možnost úvahy, zda konat nebo nekonat výběrové řízení na obsazení služebního místa. Takový závěr však nelze s ohledem na zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace učinit bezvýhradně.“ Následně v bodě 24 městský soud vymezil čtyři objektivní skutečnosti, které musí být dle jeho názoru kumulativně splněny, aby mohlo být i při respektování § 24 odst. 5 služebního zákona vypsáno výběrové řízení, a dodal, že naplnění těchto skutečností musí vyplývat ze správního spisu a musí z časového hlediska předcházet rozhodnutí o vyhlášení výběrového řízení.
[23] Městský soud v bodech 22 a 23 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „zákon výslovně stanoví, že se výběrové řízení nekoná za podmínky, že služební místo stávajícího zaměstnance bylo zrušeno z důvodu systemizace, případně z důvodu odvolání ze služebního místa představeného. V tomto případě tak § 24 odst. 5 zákona o státní službě v zásadě nedává služebnímu orgánu možnost úvahy, zda konat nebo nekonat výběrové řízení na obsazení služebního místa. Takový závěr však nelze s ohledem na zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace učinit bezvýhradně.“ Následně v bodě 24 městský soud vymezil čtyři objektivní skutečnosti, které musí být dle jeho názoru kumulativně splněny, aby mohlo být i při respektování § 24 odst. 5 služebního zákona vypsáno výběrové řízení, a dodal, že naplnění těchto skutečností musí vyplývat ze správního spisu a musí z časového hlediska předcházet rozhodnutí o vyhlášení výběrového řízení.
[24] Nejvyšší správní soud s tímto závěrem městského soudu nesouhlasí. Nejprve je nutné vyjasnit, zda na případ obsazování volného služebního místa představeného lze aplikovat § 24 odst. 5 služebního zákona. Hovoří-li služební zákon v § 51 odst. 2 větě druhé o přiměřeném použití (mimo jiné) § 24 tohoto zákona, je zřejmé, že vztah mezi odkazující a odkazovanou úpravou je volnější, než by tomu bylo v případě obdobného použití odkazované úpravy. Odkazovaná úprava se tedy nepoužije v plném rozsahu, ale pouze potud, je-li její aplikace nutná pro realizaci postupu dle úpravy odkazující. Nejvyšší správní soud z celkového kontextu služebního zákona nevidí důvod, proč by mělo být postupováno rozdílně při obsazování „řadového“ služebního místa a místa představeného. V obou případech se předpokládá obsazování volného služebního místa primárně cestou výběrového řízení. Ustanovení § 24 odst. 5 přitom logicky předpokládá, že lze-li volné služební místo obsadit státním zaměstnancem, u kterého nastaly zákonem předvídané důvody pro převedení na jiné služební místo [v posuzované věci v důsledku zrušení jeho služebního místa z důvodu změny systemizace § 60 odst. 1 písm. c) služebního zákona], výběrové řízení se nekoná a státní zaměstnanec se na uvolněné služební místo převede. Z ničeho přitom nelze dovodit, proč by tomu mělo být jinak v případě představeného, u kterého vznikl důvod k jeho převedení na jiné služební místo, a volného služebního místa představeného. Podstata služebního poměru, tj. vztahu zaměstnance a státu, je v obou případech stejná (viz § 6 služebního zákona), představený je pouze specifickým typem státního zaměstnance, disponujícím oprávněními uvedenými v § 9 odst. 1 služebního zákona. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že § 24 odst. 5 tohoto zákona se použije i na případy obsazování volného služebního místa představeného, neboť opačný výklad by zakládal mezi „řadovými“ státními zaměstnanci a představenými, nacházejícími se v typově zcela shodné situaci, ničím neodůvodněné rozdíly v přístupu k volným služebním místům.
[24] Nejvyšší správní soud s tímto závěrem městského soudu nesouhlasí. Nejprve je nutné vyjasnit, zda na případ obsazování volného služebního místa představeného lze aplikovat § 24 odst. 5 služebního zákona. Hovoří-li služební zákon v § 51 odst. 2 větě druhé o přiměřeném použití (mimo jiné) § 24 tohoto zákona, je zřejmé, že vztah mezi odkazující a odkazovanou úpravou je volnější, než by tomu bylo v případě obdobného použití odkazované úpravy. Odkazovaná úprava se tedy nepoužije v plném rozsahu, ale pouze potud, je-li její aplikace nutná pro realizaci postupu dle úpravy odkazující. Nejvyšší správní soud z celkového kontextu služebního zákona nevidí důvod, proč by mělo být postupováno rozdílně při obsazování „řadového“ služebního místa a místa představeného. V obou případech se předpokládá obsazování volného služebního místa primárně cestou výběrového řízení. Ustanovení § 24 odst. 5 přitom logicky předpokládá, že lze-li volné služební místo obsadit státním zaměstnancem, u kterého nastaly zákonem předvídané důvody pro převedení na jiné služební místo [v posuzované věci v důsledku zrušení jeho služebního místa z důvodu změny systemizace § 60 odst. 1 písm. c) služebního zákona], výběrové řízení se nekoná a státní zaměstnanec se na uvolněné služební místo převede. Z ničeho přitom nelze dovodit, proč by tomu mělo být jinak v případě představeného, u kterého vznikl důvod k jeho převedení na jiné služební místo, a volného služebního místa představeného. Podstata služebního poměru, tj. vztahu zaměstnance a státu, je v obou případech stejná (viz § 6 služebního zákona), představený je pouze specifickým typem státního zaměstnance, disponujícím oprávněními uvedenými v § 9 odst. 1 služebního zákona. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že § 24 odst. 5 tohoto zákona se použije i na případy obsazování volného služebního místa představeného, neboť opačný výklad by zakládal mezi „řadovými“ státními zaměstnanci a představenými, nacházejícími se v typově zcela shodné situaci, ničím neodůvodněné rozdíly v přístupu k volným služebním místům.
[25] Pokud jde o samotný výklad § 24 odst. 5 služebního zákona, ten jasně vymezuje situace, kdy se výběrové řízení nekoná. Jednou z nich je i situace, kdy služební orgán postupuje dle § 61 tohoto zákona. Zákonodárce v tomto ustanovení neužil slovní spojení „nemusí konat“, či nestanovil výjimky, za nichž se výběrové řízení i při naplnění hypotézy § 24 odst. 5 služebního zákona koná. Dikce zákona je tedy zcela jasná a bezrozporná a nenabízí žádný prostor pro její odlišnou interpretaci. Správní soudy přitom nejsou oprávněny jednoznačné znění zákona dotvářet či doplňovat vlastními podmínkami, jak to učinil městský soud v posuzovaném případě. Nadto z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jakým způsobem byly tyto podmínky určeny, resp. na základě jakých (zákonných) východisek k nim městský soud dospěl. Lze dodat, že Nejvyšší správní soud rozumí pohnutkám, které generální ředitelku vedly k názoru, že je v daném případě „vhodnější“ vypsat výběrové řízení (s ohledem na městským soudem akcentovaný požadavek dodržení zásady rovného zacházení či zákazu diskriminace), avšak je nutné opětovně zdůraznit, že služební zákon neupravuje jakékoli výjimky ani nedává služebnímu orgánu prostor pro jakékoliv vlastní uvážení, zda v situacích, na které dopadá § 24 odst. 5 služebního zákona, výběrové řízení vypsat či nikoliv.
[25] Pokud jde o samotný výklad § 24 odst. 5 služebního zákona, ten jasně vymezuje situace, kdy se výběrové řízení nekoná. Jednou z nich je i situace, kdy služební orgán postupuje dle § 61 tohoto zákona. Zákonodárce v tomto ustanovení neužil slovní spojení „nemusí konat“, či nestanovil výjimky, za nichž se výběrové řízení i při naplnění hypotézy § 24 odst. 5 služebního zákona koná. Dikce zákona je tedy zcela jasná a bezrozporná a nenabízí žádný prostor pro její odlišnou interpretaci. Správní soudy přitom nejsou oprávněny jednoznačné znění zákona dotvářet či doplňovat vlastními podmínkami, jak to učinil městský soud v posuzovaném případě. Nadto z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jakým způsobem byly tyto podmínky určeny, resp. na základě jakých (zákonných) východisek k nim městský soud dospěl. Lze dodat, že Nejvyšší správní soud rozumí pohnutkám, které generální ředitelku vedly k názoru, že je v daném případě „vhodnější“ vypsat výběrové řízení (s ohledem na městským soudem akcentovaný požadavek dodržení zásady rovného zacházení či zákazu diskriminace), avšak je nutné opětovně zdůraznit, že služební zákon neupravuje jakékoli výjimky ani nedává služebnímu orgánu prostor pro jakékoliv vlastní uvážení, zda v situacích, na které dopadá § 24 odst. 5 služebního zákona, výběrové řízení vypsat či nikoliv.
[26] Argumentuje-li stěžovatel částí odůvodnění rozsudku městského soudu čj. 5 Ad 2/2018-93, kde byla možnost vyhlášení výběrového řízení na volné služební místo připuštěna i v případech podřaditelných pod § 24 odst. 5 služebního zákona, je třeba upozornit, že tímto právním názorem není kasační soud nikterak vázán. Je pravdou, že v rámci přezkumu tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2021, čj. 6 Ads 315/2020-58, rovněž uvedl, že „v případě, kdy je ve služebním úřadu volné služební místo vhodné pro větší počet státních zaměstnanců, je žádoucí vyhlásit na obsazení takového služebního místa výběrové řízení, aby se předešlo možným sporům o to, kterému státnímu zaměstnanci dát při převedení na dané služební místo přednost “, toto konstatování však nepředstavuje konkurující právní názor (vyslovený k meritu věci), vůči kterému by se Nejvyšší správní soud musel ve věci nyní projednávané vymezit cestou předložení věci rozšířenému senátu ve smyslu § 17 s. ř. s. V odkazované věci byl totiž řešen skutkově odlišný případ, kdy se státní zaměstnanec domáhal přeložení na služební místo až poté, co na toto místo bylo vyhlášeno výběrové řízení. Jednou z námitek, které kasační soud vypořádal, bylo, zda má být za této situace probíhající výběrové řízení zrušeno. Nejvyšší správní soud dovodil, že neexistuje zákonná opora pro automatické rušení již probíhajících výběrových řízení jen z toho důvodu, že o takové místo později projeví zájem uchazeč, který by na něj jinak mohl být přeložen. Následné, výše citované, konstatování již bylo fakticky vysloveno jen obiter dictum, neboť přímo nesouviselo s řešenou právní otázkou a jde spíše jen o součást širší úvahy soudu o funkci výběrového řízení; nadto nebylo podloženo žádnou úvahou opírající se o text zákona, proti které by bylo možné postavit oponentní argumentaci.
[26] Argumentuje-li stěžovatel částí odůvodnění rozsudku městského soudu čj. 5 Ad 2/2018-93, kde byla možnost vyhlášení výběrového řízení na volné služební místo připuštěna i v případech podřaditelných pod § 24 odst. 5 služebního zákona, je třeba upozornit, že tímto právním názorem není kasační soud nikterak vázán. Je pravdou, že v rámci přezkumu tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2021, čj. 6 Ads 315/2020-58, rovněž uvedl, že „v případě, kdy je ve služebním úřadu volné služební místo vhodné pro větší počet státních zaměstnanců, je žádoucí vyhlásit na obsazení takového služebního místa výběrové řízení, aby se předešlo možným sporům o to, kterému státnímu zaměstnanci dát při převedení na dané služební místo přednost “, toto konstatování však nepředstavuje konkurující právní názor (vyslovený k meritu věci), vůči kterému by se Nejvyšší správní soud musel ve věci nyní projednávané vymezit cestou předložení věci rozšířenému senátu ve smyslu § 17 s. ř. s. V odkazované věci byl totiž řešen skutkově odlišný případ, kdy se státní zaměstnanec domáhal přeložení na služební místo až poté, co na toto místo bylo vyhlášeno výběrové řízení. Jednou z námitek, které kasační soud vypořádal, bylo, zda má být za této situace probíhající výběrové řízení zrušeno. Nejvyšší správní soud dovodil, že neexistuje zákonná opora pro automatické rušení již probíhajících výběrových řízení jen z toho důvodu, že o takové místo později projeví zájem uchazeč, který by na něj jinak mohl být přeložen. Následné, výše citované, konstatování již bylo fakticky vysloveno jen obiter dictum, neboť přímo nesouviselo s řešenou právní otázkou a jde spíše jen o součást širší úvahy soudu o funkci výběrového řízení; nadto nebylo podloženo žádnou úvahou opírající se o text zákona, proti které by bylo možné postavit oponentní argumentaci.
[27] Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě výběrové řízení na volné služební místo představeného vůbec nemohlo konat, bylo by zcela bezpředmětné zabývat se dalšími kasačními námitkami, tj. polemikou s jednotlivými objektivními skutečnostmi, stanovenými městským soudem pro možnost jeho konání.
[28] I přes výše uvedený závěr nicméně napadený rozsudek z hlediska zákona obstojí, neboť jeho ratio decidendi, tj. pochybení generální ředitelky, spočívající ve vypsání výběrového řízení na volné služební místo představeného v situaci, kdy je bylo možné obsadit postupem dle § 61 služebního zákona, je i podle názoru kasačního soudu důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Jakkoli oproti názoru městského soudu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výběrové řízení nemělo být vyhlášeno per se, není třeba napadený rozsudek z tohoto důvodu rušit, neboť postačí jen korigovat závazný právní názor vyslovený městským soudem.