č. 91/1998 Sb., č. 271/2001 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 453/2003 Sb., č. 112/2006 Sb. a č. 113/2006 Sb. Účelem příspěvku na bydlení podle $ 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Z hlediska posouzení nároku na dávku nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby, které prokazatelně trvale bydlí ve stavbě určené k individuální re- kreaci, kterou vlastní, a které zároveň nemají byt nebo obytnou místnost podle $ 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.
č. 91/1998 Sb., č. 271/2001 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 453/2003 Sb., č. 112/2006 Sb. a č. 113/2006 Sb. Účelem příspěvku na bydlení podle $ 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Z hlediska posouzení nároku na dávku nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby, které prokazatelně trvale bydlí ve stavbě určené k individuální re- kreaci, kterou vlastní, a které zároveň nemají byt nebo obytnou místnost podle $ 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.
Věc: Petr K. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o příspěvek na bydlení, o kasační stíž- nosti žalobce. Žalobce podal žádost o příspěvek na byd- lení u Úřadu práce v Děčíně, který ji rozhod- nutím ze dne 22. 8. 2008 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které ža- lovaný zamítl rozhodnutím ze dne 30. 10. 2008. V odůvodnění uvedl, že posouzení ná- roku na příspěvek na bydlení je vázáno ke konkrétnímu bytu a nákladům na bydlení s bytem spojeným, žalobce je však vlastníkem nemovitosti určené k individuální rekreaci. Vyjádření žalobce, že nemovitost je využívá- na k trvalému bydlení, nevzal žalovaný v úva- hu, neboť se necítil příslušný k posouzení vy- užití nemovitosti, tedy toho, zda se jedná o byt nebo objekt určený k rekreaci, a proto vyšel ze skutečností uvedených v katastru ne- movitostí, případně z dokladů vydaných pří- slušným orgánem. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalob- ce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad La- bem, který ji rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 za- mítl. Krajský soud dospěl k závěru, že pro přiznání příspěvku na bydlení musí být spl- něny kumulativně dvě podmínky: (1) musí se jednat o objekt určený k bydlení, (2) žadatel musí být v tomto objekt hlášen k trvalému pobytu. Žalobce však splnil pouze jednu pod- mínku, a to tu, že je v objektu hlášen k trvalé- mu pobytu. Pro určení toho, zda je daný objekt bytem, je podle krajského soudu rozhodující 436 kolaudační rozhodnutí vydané příslušným orgánem. V katastru nemovitostí je objekt, ve kterém má žalobce trvalý pobyt, veden jako stavba určená k rodinné rekreaci. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namí- tal, že se přihlásil k trvalému pobytu v před- mětné nemovitosti dne 2. 10. 2000 a od toho- to data do 30. 6. 2008 příspěvek na bydlení pobíral. Rozhodující pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení je podle jeho názoru to, zda je v dané nemovitosti přihlášen k trva- lému pobytu. Jestliže je umožněno přihlásit se k trvalému pobytu, a tím i k bydlení, v ob- jektech určených k individuální rekreaci, ne- lze jiné právní normy vykládat tak, že v ob- jektech určených k individuální rekreaci bydlet nelze. Nepřiznání příspěvku na bydle- ní jenom proto, že někdo bydlí v objektu ur- čeném k individuální rekraci, je podle náhle- du stěžovatele diskriminační. Nejvyšší správní soud rozsudek Krajské- ho soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zodůvodnění: xe C.. K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že rozsah státní sociální podpory a vy- mezení okruhu osob, které mohou při splně- ní zákonných podmínek z podpory státu be- nefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způso- bem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2008, čj. 4 Ads 62/2007-72). (...) Příspěvek na bydlení je dávkou, jejímž úče- lem je poskytnout rodinám (jednotlivci) fi- nanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Nárok na tuto dávku je hmotněprávně vy- mezen podmínkou vlastnictví nebo nájemní- ho vztahu k bytu, v němž je žadatel hlášen k trvalému pobytu, a rozhodným příjmem v rodině vymezeným v $ 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní sociální podpoře. Klíčovým v projednávané věci je pak vý- klad $ 24 odst. 2 tohoto zákona, jenž stanoví, že za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k tr- valému bydlení podle zvláštního právního předpisu, a zejména věty druhé citovaného ustanovení, podle níž za vlastníka bytu se po- važuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu. Žalovaný i krajský soud považovali za rozho- dující skutečnost, že žalobce neužívá objekt ur- čený k bydlení, nýbrž k individuální rekreaci, a není tak naplněna nutná podmínka užívání objektu určeného k bydlení, respektive bytu. Svoji argumentaci podpořili odkazem na definici bytu v zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k by- tům a nebytovým prostorům a doplňují ně- které zákony (zákon o vlastnictví bytů), a ve vyhlášce č. 137/1998 Sb., o obecných technic- kých požadavcích na výstavbu, z nichž ná- sledně implicitně dovodili, že byt se nemůže nacházet v objektu určeném pro individuální rekreaci. Jakkoliv tedy žalovaný a krajský soud po- važovali za postačující odkázat bez dalšího jen na definice bytu převzaté z citovaných no- rem, Nejvyšší správní soud na tomto místě do- spěl k závěru, že předmětná ustanovení je tře- ba vyložit s použitím více výkladových metod. V souzené věci totiž není možné odhléd- nout od koncepce zákona o státní sociální podpoře a zejména od smyslu a účelu před- mětné dávky. V důvodové zprávě k zákonu o státní so- ciální podpoře se uvádí, že s ohledem na ros- toucí náklady na bydlení se navrhuje zavést dávku, která bude diferencovaně přispívat rodinám na náklady spojené s bydlením. Ná- rok na příspěvek na bydlení bude mít každý, kdo má příjem nepřevyšující stanovenou částku, a to bez ohledu na to, v jakém bytě bydlí, tj. zda jde o byt obecní, družstevní, v osobním vlastnictví anebo zda jde o byt ve vlastním domě. Tím se tato dávka měla lišit od příspěvku na nájemné podle zákona č. 319/1993 Sb., o příspěvku na nájemné“ který dosud náležel jen osobám bydlícím ne- bo užívajícím byt či obytnou místnost na zá- kladě nájemní smlouvy. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že sa- motná definice bytu není v zákoně o státní so- ciální podpoře obsažena, nachází se však v řa- dě dalších právních předpisů různé právní síly. Jinými slovy, obecná definice bytu není V právním řádu obsažena, existují pouze defi- nice pro potřeby jednotlivých zvláštních předpisů. Tento fakt není relativizován ani poměrně ucelenou judikaturou Nejvyššího soudu, který pojem bytu vykládá s důrazem na správní rozhodnutí, na jehož základě je uží- vání daného prostoru (bytu) povoleno. Uve- dená judikatura tedy není použitelná na právě posuzovaný případ, respektive na pojmové vymezení bytu v nemovitosti vlastníka, který byt užívá, a to právě vzhledem k účelu zákon- né konstrukce dávky příspěvku na bydlení. Nejvyšší správní soud je totiž toho názo- ru, že jedním z pojmových znaků bytu pro účely příspěvku na bydlení (užívání „bytu“ vlastníka nemovitosti, $ 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře) je skutečnost, že se jedná o určitou ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. Má-li účel zá- © S účinností od I. 1. 1996 zrušen zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. 2267 konné úpravy příspěvku na bydlení přede- vším na mysli hrazení nákladů ve vztahu k „bydlení“, bude tak pro určení toho, co je bytem v režimu uvedeného zákona, podstat- ný i faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení. Tím však není výčet znaků pro určení nemo- vitosti, k níž je příspěvek na bydlení poskyto- ván, vyčerpán. Za stavu, kdy má stěžovatel ve stavbě urče- né k individuální rekreaci trvalý pobyt a před- kládá důkazy, že v nemovitosti trvale bydlí, je totiž podstatný další přistupující aspekt pro vznik nároku na příspěvek na bydlení, a sice skutečnost, že stěžovatel nedisponuje jinou alternativou dalšího bydlení (např. vlastnický, nájemní vztah k bytu podle $ 24 zákona o stát- ní sociální podpoře), ale vlastní pouze tuto stavbu určenou k individuální rekreaci. Byť je tedy předmětná nemovitost stěžo- vatele formálně stavbou určenou k individu- ální rekreaci, je možno při prokázání výše uvedených předpokladů dovodit, že naplňu- je znaky nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá ve smyslu $ 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Zdejší soud se tak neztotožňuje se zužují- cím výkladem zastávaným žalovaným i kraj- ským soudem, který bez dalšího skončil na pouhé konstataci podávané v rovině staveb- ně právních předpisů a předpisu o vlastnictví bytů, totiž že ve stavbě určené k individuální rekreaci se byt z jeho definiční podstaty ne- může nacházet, přičemž tyto závěry byly vy- sloveny pro oblast státní sociální podpory ve vztahu k příspěvku na bydlení. Tento výklad, jakkoliv se žalovanému i krajskému soudu pa- 438 trně jeví v celistvosti právního řádu jako systémový, nelze v režimu zákona o státní so- ciální podpoře přijmout, jelikož citované de- finice bytu není možno na tuto oblast mecha- nicky vztáhnout, má-li být zachován účel posuzované dávky. K uvedené argumentaci ostatně navíc podpůrně působí i fakt, že pokud zákonodár- ce přistoupil na podmínku, že z evidenčního hlediska umožnil zvolit si trvalý pobyt i v ne- movitostech určených k individuální rekrea- ci, stěží lze akceptovat situaci, že by tak učinil ve vztahu k objektům typově k „bydlení“ ne- způsobilým. Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že uvedené závěry předložené správními or- gány i krajským soudem, by vedly též k nedů- vodnému rozlišování mezi adresáty dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení, pokud by k nim správní praxe bez dalšího a mechanicky přistupovala jako v případě stě- žovatele. Z hlediska posouzení vzniku náro- ku na dávku totiž nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby pro- kazatelně trvale bydlící ve stavbě určené k in- dividuální rekreaci, kterou vlastní, a zároveň nedisponující dalším právním vztahem k by- tu nebo obytné místnosti podle $ 24 zákona o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení. Nejvyšší správní soud uzavírá, že v situaci, kdy je možných vícero výkladů právního před- pisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí záko- nodárce, stejně jako s objektivním smyslem zá- kona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva adresátů práv- ní normy, nutno zvolit právě tento výklad. (...) 2268 Státní sociální podpora: příspěvek na bydlení k $ 27 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře Konstrukce výpočtu příspěvku na bydlení pomocí stanovení tzv. normativních nákladů na bydlení vychází mj. z premisy, že nájemní bydlení je nákladnější než bydlení v družstevním či vlastním bytě, a proto jsou hodnoty normativních nákladů na bydlení pro rodiny bydlící v nájemních bytech vyšší než pro rodiny bydlící v družstevních či vlastních bytech. Je zákonnou povinností orgánů státní sociální podpory z těchto rozdílných částek vycházet při výpočtu příspěvku na bydlení ($ 27 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře).
Petr K. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o příspěvek na bydlení, o kasační stíž-
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. K jednotlivým stížním námitkám pak uvádí následující:
Nejvyšší správní soud předně neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, neboť ten dostatečným způsobem vyložil důvody svého rozhodnutí a z jeho konstrukce lze seznat, jak se vypořádal se žalobními body. Je možno rovněž dovodit, proč v souzené věci krajský soud považoval za nadbytečné provedení dalšího důkazu, byť bylo pochybením, že se o důvodech tohoto postupu výslovně nezmínil. Rovněž v jeho postupu při výslechu svědka nebyla shledána vada řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé; svědek nakonec příslušně poučen byl.
K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007 – 72, přístupný na www.nssoud.cz).
Samotný příspěvek na bydlení je obligatorní peněžitou opakující se dávkou státní sociální podpory, která je poskytována v závislosti na příjmu.
Ustanovení § 24 zákona o státní sociální podpoře vymezuje podmínky nároku na příspěvek na bydlení. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže
ní sociální podpory (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007 – 72, přístupný na www.nssoud.cz).
Samotný příspěvek na bydlení je obligatorní peněžitou opakující se dávkou státní sociální podpory, která je poskytována v závislosti na příjmu.
Ustanovení § 24 zákona o státní sociální podpoře vymezuje podmínky nároku na příspěvek na bydlení. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže
a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a
b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.
Podle § 24 odst. 2 téhož zákona za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu.
Příspěvek na bydlení je tedy dávkou, jejímž účelem je poskytnout rodinám (jednotlivci) finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení.
Nárok na tuto dávku byl hmotněprávně vymezen podmínkami vlastnictví nebo nájemním vztahem k bytu, v němž je žadatel hlášen k trvalému pobytu, a rozhodného příjmu v rodině vymezeného v ust. § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní sociální podpoře.
Klíčovým v projednávané věci je pak výklad § 24 odst. 2 zákona, jenž stanoví, že za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu a zejména věty druhé citovaného ustanovení, podle níž za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu.
Žalovaný i krajský soud považovaly za rozhodující skutečnost, že žalobce neužívá objekt určený k bydlení, nýbrž k individuální rekreaci a není tak naplněna nutná podmínka užívání objektu určeného k bydlení, respektive bytu.
Svoji argumentací podpořily odkazem na definici bytu v zákoně o vlastnictví bytů a ve vyhlášce o obecných technických požadavcích na výstavbu, z nichž následně implicitně dovodily, že byt se nemůže nacházet v objektu určeném pro individuální rekreaci.
ytu.
Žalovaný i krajský soud považovaly za rozhodující skutečnost, že žalobce neužívá objekt určený k bydlení, nýbrž k individuální rekreaci a není tak naplněna nutná podmínka užívání objektu určeného k bydlení, respektive bytu.
Svoji argumentací podpořily odkazem na definici bytu v zákoně o vlastnictví bytů a ve vyhlášce o obecných technických požadavcích na výstavbu, z nichž následně implicitně dovodily, že byt se nemůže nacházet v objektu určeném pro individuální rekreaci.
Jakkoliv tedy žalovaný a krajský soud považovaly za postačující odkázat bez dalšího jen na definice bytu převzaté z citovaných norem, Nejvyšší správní soud na tomto místě dospěl k závěru, že předmětná ustanovení je třeba vyložit s použitím více výkladových metod.
V souzené věci totiž není možné odhlédnout od koncepce zákona o státní sociální podpoře a zejména od smyslu a účelu předmětné dávky.
V důvodové zprávě k zákonu o státní sociální podpoře se uvádí, že s ohledem na rostoucí náklady na bydlení se navrhuje zavést dávku, která bude diferencovaně přispívat rodinám na náklady spojené s bydlením. Nárok na příspěvek na bydlení bude mít každý, kdo má příjem nepřevyšující stanovenou částku, a to bez ohledu na to, v jakém bytě bydlí, tj. zda jde o byt obecní, družstevní, v osobním vlastnictví anebo zda jde o byt ve vlastním domě. Tím se tato dávka měla lišit od příspěvku na nájemné podle zákona č. 319/1993 Sb., který dosud náležel jen osobám bydlícím nebo užívajícím byt či obytnou místnost na základě nájemní smlouvy.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že samotná definice bytu není v zákonu o státní sociální podpoře obsažena, nachází se však v řadě dalších právních předpisů různé právní síly. Jinými slovy, obecná definice bytu není v právním řádu obsažena, existují pouze definice pro potřeby jednotlivých zvláštních předpisů. Tento fakt není relativizován uznán ani poměrně ucelenou judikaturou Nejvyššího soudu, který pojem bytu vykládá s důrazem na správní rozhodnutí, na jehož základě je užívání daného prostoru (bytu) povoleno. Uvedená judikatura tedy není použitelná na právě posuzovaný případ, respektive na pojmové vymezení bytu v nemovitosti vlastníka, který byt užívá, a to právě vzhledem k účelu zákonné konstrukce dávky příspěvku na bydlení.
Nejvyšší správní soud je totiž toho názoru, že jedním ze pojmových znaků bytu pro účely příspěvku na bydlení (užívání „bytu“ vlastníka nemovitosti, § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře) je skutečnost, že se jedná o určitou ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. Má – li účel zákonné úpravy příspěvku na bydlení především na mysli hrazení nákladů ve vztahu k „bydlení“, bude tak pro určení toho, co je bytem v režimu uvedeného zákona, podstatný i faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení. Tím však není výčet znaků pro určení nemovitosti, k níž je příspěvek na bydlení poskytován, vyčerpán.
Za stavu, kdy má stěžovatel ve stavbě určené k individuální rekreaci trvalý pobyt a předkládá důkazy, že v nemovitosti trvale bydlí, je totiž podstatný další přistupující aspekt pro vznik nároku na příspěvek na bydlení, a sice skutečnost, že stěžovatel nedisponuje jinou alternativou dalšího bydlení (např. vlastnický, nájemní vztah k bytu podle § 24 zákona o státní soc. podpoře), ale vlastní pouze tuto stavbu určenou k individuální rekreaci.
Byť je tedy předmětná nemovitost stěžovatele formálně stavbou určenou k individuální rekreaci, je možno při prokázání výše uvedených předpokladů dovodit, že naplňuje znaky nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře.
Zdejší soud se tak neztotožňuje se zužujícím výkladem zastávaným žalovaným i krajským soudem, který bez dalšího skončil na pouhé konstataci podávané v rovině stavebně právních předpisů a předpisu o vlastnictví bytů, totiž že ve stavbě určené k individuální rekreaci se byt z jeho definiční podstaty nemůže nacházet, přičemž tyto závěry byly vysloveny pro oblast státní sociální podpory ve vztahu k příspěvku na bydlení. Tento výklad, jakkoliv se žalovanému i krajskému soudu patrně jeví v celistvosti právního řádu jako systémový, nelze v režimu zákona o státní sociální podpoře přijmout, jelikož citované definice bytu není možno na tuto oblast mechanicky vztáhnout, má–li být zachován účel posuzované dávky.
K uvedené argumentaci ostatně navíc podpůrně působí i fakt, že pokud zákonodárce přistoupil na podmínku, že z evidenčního hlediska umožnil zvolit si trvalý pobyt i v nemovitostech určených k individuální rekreaci, stěží lze akceptovat situaci, že by tak učinil ve vztahu k objektům typově k „bydlení“ nezpůsobilým.
Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že uvedené závěry předložené správními orgány i krajským soudem, by vedly též k nedůvodnému rozlišování mezi adresáty dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení, pokud by k nim správní praxe bez dalšího a mechanicky přistupovala jako v případě stěžovatele. Z hlediska posouzení vzniku nároku na dávku totiž nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby prokazatelně trvale bydlící ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní a zároveň nedisponují dalším právním vztahem k bytu nebo obytné místnosti podle § 24 zákona o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.
ení, pokud by k nim správní praxe bez dalšího a mechanicky přistupovala jako v případě stěžovatele. Z hlediska posouzení vzniku nároku na dávku totiž nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby prokazatelně trvale bydlící ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní a zároveň nedisponují dalším právním vztahem k bytu nebo obytné místnosti podle § 24 zákona o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad.
Krajský soud tak pochybil, pokud za nutnou podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení považoval skutečnost, že žadatel musí vlastnit objekt určený k bydlení, ve kterém se byt, jenž užívá, nachází, přičemž bez dalšího podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení považoval za nesplněnou v případě vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci.
V dalším řízení pak krajský soud posoudí ve správním a soudním spise se nacházející důkazy, jimiž stěžovatel dokládal skutečnost samotného bydlení ve stavbě určené k individuální rekreaci a pokud tuto skutečnost vezme za prokázanou, bude mít za to, že stěžovatel splnil podmínky pro vznik nároku na příspěvek na bydlení.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je Krajský soud v Ústí nad Labem vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí pak Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu