Český nositel pojištění je povinen zohlednit dobu pojištění získanou pojištěncem v preferované pracovní kategorii podle předpisů platných před 1. 1. 1996 u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky pro získání nároku na starob- vení „Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době [zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do
31. 12. 1946)] přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo
Maďaři, schválí-li krajský národní výbor
osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní
správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností“. V takových případech
k pozbytí československého státního občanství nedošlo (viz shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 164/97). Pokud by tedy byl stěžovatel posuzován
jako osoba české „národnosti“, pak by pozbyl
československé státní občanství na základě
§ 5 ústavního dekretu č. 33. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovi nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, nevztahuje se na
něj ani výjimka z působnosti ústavního dekretu č. 33 podle § 1 odst. 4 tohoto dekretu.
Tato výjimka byla pro zachování československé státní příslušnosti nezbytná jak pro osoby
české nebo slovenské „národnosti“, které se
v době zvýšeného ohrožení republiky ucházely o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti (§ 5 ústavního dekretu č. 33),
tak pro takové osoby, které se v tomto období
přihlásily za Němce nebo Maďary i jiným způsobem (§ 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33,
viz bod 5 oběžníku Ministerstva vnitra). Jak
již bylo uvedeno, nebylo v daném případě doloženo, že by stěžovatel sám nebo v zastoupe- ní žádost o osvědčení o národní spolehlivosti
skutečně podal. Z hlediska zachování kontinuity československého státního občanství
by tedy stěžovatel nezískal příznivější postavení, ani pokud by s ním bylo nakládáno jako
s osobou české „národnosti“. Bez ohledu na to, zda stěžovatele bylo
v uvedené době třeba považovat za osobu
české nebo německé „národnosti“ ve smyslu
ústavního dekretu č. 33, tedy nelze učinit jiný
závěr, než že na základě tohoto dekretu pozbyl československé státní občanství. To tedy
znamená, že kontinuita jeho státního občanství byla přerušena. Stěžovatel jako osoba,
která nabyla v době zvýšeného ohrožení republiky německé státní příslušnosti, pozbyl
československé státní občanství bez ohledu
na to, zda byl osobou české nebo německé
„národnosti“. Rozdíl je pouze v okamžiku,
kdy došlo k pozbytí československého státního občanství. Osoby německé „národnosti“
pozbyly podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu
č. 33 československé státní občanství dnem
nabytí německé státní příslušnosti, zatímco
osoby české „národnosti“ pozbyly státní občanství podle § 5 ústavního dekretu č. 33 až
dnem nabytí účinnosti dekretu, tj. 10. 8. 1945.
Ani tento rozdíl však z hlediska podané žádosti o zjištění státního občanství nemůže mít žádný vliv na závěr, že této žádosti nebylo možno
vyhovět, neboť stěžovatel v každém případě
československé státní občanství pozbyl. Nejvyšší správní soud tedy shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013 ní důchod při sníženém důchodovém věku (dle § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) jen tehdy, pokud pojištěnec získal rovněž srovnatelnou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii i u zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, a to nejméně v délce 1 roku [čl. 51 a čl. 57 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004]. Takový postup je v souladu jak se zásadou sčítání dob pojištění, tak i se zásadou asimilace rozhodných skutečností jako základních zásad koordinačního mechanismu systémů sociálního zabezpečení členských
států Evropské unie (čl. 5 a čl. 6 citovaného nařízení).
Český nositel pojištění je povinen zohlednit dobu pojištění získanou pojištěncem v preferované pracovní kategorii podle předpisů platných před 1. 1. 1996 u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky pro získání nároku na starob- vení „Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době [zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do
31. 12. 1946)] přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo
Maďaři, schválí-li krajský národní výbor
osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní
správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností“. V takových případech
k pozbytí československého státního občanství nedošlo (viz shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 164/97). Pokud by tedy byl stěžovatel posuzován
jako osoba české „národnosti“, pak by pozbyl
československé státní občanství na základě
§ 5 ústavního dekretu č. 33. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovi nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, nevztahuje se na
něj ani výjimka z působnosti ústavního dekretu č. 33 podle § 1 odst. 4 tohoto dekretu.
Tato výjimka byla pro zachování československé státní příslušnosti nezbytná jak pro osoby
české nebo slovenské „národnosti“, které se
v době zvýšeného ohrožení republiky ucházely o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti (§ 5 ústavního dekretu č. 33),
tak pro takové osoby, které se v tomto období
přihlásily za Němce nebo Maďary i jiným způsobem (§ 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33,
viz bod 5 oběžníku Ministerstva vnitra). Jak
již bylo uvedeno, nebylo v daném případě doloženo, že by stěžovatel sám nebo v zastoupe- ní žádost o osvědčení o národní spolehlivosti
skutečně podal. Z hlediska zachování kontinuity československého státního občanství
by tedy stěžovatel nezískal příznivější postavení, ani pokud by s ním bylo nakládáno jako
s osobou české „národnosti“. Bez ohledu na to, zda stěžovatele bylo
v uvedené době třeba považovat za osobu
české nebo německé „národnosti“ ve smyslu
ústavního dekretu č. 33, tedy nelze učinit jiný
závěr, než že na základě tohoto dekretu pozbyl československé státní občanství. To tedy
znamená, že kontinuita jeho státního občanství byla přerušena. Stěžovatel jako osoba,
která nabyla v době zvýšeného ohrožení republiky německé státní příslušnosti, pozbyl
československé státní občanství bez ohledu
na to, zda byl osobou české nebo německé
„národnosti“. Rozdíl je pouze v okamžiku,
kdy došlo k pozbytí československého státního občanství. Osoby německé „národnosti“
pozbyly podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu
č. 33 československé státní občanství dnem
nabytí německé státní příslušnosti, zatímco
osoby české „národnosti“ pozbyly státní občanství podle § 5 ústavního dekretu č. 33 až
dnem nabytí účinnosti dekretu, tj. 10. 8. 1945.
Ani tento rozdíl však z hlediska podané žádosti o zjištění státního občanství nemůže mít žádný vliv na závěr, že této žádosti nebylo možno
vyhovět, neboť stěžovatel v každém případě
československé státní občanství pozbyl. Nejvyšší správní soud tedy shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013 ní důchod při sníženém důchodovém věku (dle § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) jen tehdy, pokud pojištěnec získal rovněž srovnatelnou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii i u zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, a to nejméně v délce 1 roku [čl. 51 a čl. 57 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004]. Takový postup je v souladu jak se zásadou sčítání dob pojištění, tak i se zásadou asimilace rozhodných skutečností jako základních zásad koordinačního mechanismu systémů sociálního zabezpečení členských
států Evropské unie (čl. 5 a čl. 6 citovaného nařízení).
21. 3. 1972, od 1. 7. 1972 do 30. 12. 1989, od
1. 1. 1990 do 31. 12. 1990, a konečně od 3. 1.
1991 do 14. 10. 1991 slovenskou dobu pojištění v I. AA pracovní kategorii (hlubinné doly).
V této pracovní kategorii žalobce odpracoval
celkem 7 141 dnů doby pojištění. V ČR získal
po 1. 1. 1993 v době od 6. 6. 2001 do 31. 12.
2008 celkem 2 549 dnů české doby pojištění.
Žalobce nezískal žádnou českou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii. Celkem žalobce získal v preferovaných pracovních kategoriích i mimo ně slovenskou dobu
pojištění v délce 11 600 dnů, po součtu s českou dobou pojištění tedy získal celkem
14 149 dnů doby pojištění.
Žalovaná žádost žalobce o přiznání českého starobního důchodu zamítla rozhodnutím
ze dne 26. 11. 2010 pro nesplnění podmínek
§ 28 zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a nařízení Rady
(EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení
(EHS) č. 1408/71, a od 1. 5. 2010 i s přihlédnutím k čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí
námitky, které žalovaná zamítla rozhodnutím
ze dne 18. 2. 2011. Žalovaná uvedla, že žalobci
nevznikl nárok na snížení věkové hranice pro
vznik nároku na český starobní důchod po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
dle předpisů platných před 1. 1. 1996. Žalobci taktéž nevznikl ani nárok na dílčí český starobní důchod, protože podle zákona o důchodovém pojištění dosud nedovršil věk
potřebný pro vznik nároku na starobní důchod. Důchodového věku dosáhne až dnem
1. 1. 1990 do 31. 12. 1990, a konečně od 3. 1.
1991 do 14. 10. 1991 slovenskou dobu pojištění v I. AA pracovní kategorii (hlubinné doly).
V této pracovní kategorii žalobce odpracoval
celkem 7 141 dnů doby pojištění. V ČR získal
po 1. 1. 1993 v době od 6. 6. 2001 do 31. 12.
2008 celkem 2 549 dnů české doby pojištění.
Žalobce nezískal žádnou českou dobu pojištění v preferované pracovní kategorii. Celkem žalobce získal v preferovaných pracovních kategoriích i mimo ně slovenskou dobu
pojištění v délce 11 600 dnů, po součtu s českou dobou pojištění tedy získal celkem
14 149 dnů doby pojištění.
Žalovaná žádost žalobce o přiznání českého starobního důchodu zamítla rozhodnutím
ze dne 26. 11. 2010 pro nesplnění podmínek
§ 28 zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a nařízení Rady
(EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení
(EHS) č. 1408/71, a od 1. 5. 2010 i s přihlédnutím k čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí
námitky, které žalovaná zamítla rozhodnutím
ze dne 18. 2. 2011. Žalovaná uvedla, že žalobci
nevznikl nárok na snížení věkové hranice pro
vznik nároku na český starobní důchod po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
dle předpisů platných před 1. 1. 1996. Žalobci taktéž nevznikl ani nárok na dílčí český starobní důchod, protože podle zákona o důchodovém pojištění dosud nedovršil věk
potřebný pro vznik nároku na starobní důchod. Důchodového věku dosáhne až dnem
22. 5. 2017 podle § 32 odst. 2 citovaného zákona. Žalobci nevznikl nárok ani na tzv. český
národní starobní důchod, protože na území ČR
po 31. 12. 1992 nezískal alespoň 25 let doby
pojištění před rokem 2010. Žalovaná může
zohlednit výkon výdělečné činnosti v preferované pracovní kategorii (I. AA) vykonávaný
v jiném členském státě EU (tzn. v případě žalobce na území dnešní SR) pro nárok na český dílčí starobní důchod, pokud pojištěnec
získal alespoň jeden rok výkonu výdělečné
činnosti v preferované pracovní kategorii na
území dnešní ČR. Takovou dobu zaměstnání
na území ČR však žalobce do 31. 12. 1992 nezískal. Doby pojištění kratší jednoho roku totiž upravuje čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71,
resp. čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Žalovaná může přihlédnout k dobám pojištění,
které dříve české právní předpisy označovaly
jako III. pracovní kategorii (tj. nepreferované
doby pojištění). I když žalobce získal celkem
38 roků doby pojištění, nevznikl mu nárok na
snížení věku potřebného pro nárok na český
dílčí starobní důchod.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalované
žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, čj. 22 Ad 31/2011-16,
zamítl. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že pokud žalobce nezískal v ČR dobu pojištění v preferované pracovní kategorii v dél-
ce alespoň jednoho roku, nelze k době pojištění v SR přihlédnout pro nárok na starobní
důchod z preferované pracovní kategorie.
Nad rámec nutného odůvodnění krajský
soud uvedl, že česká doba pojištění, které žalobce dosáhl v letech 2001–2008 bude žalovanou zohledněna pro nárok na český dílčí
důchod, avšak bez snížení věkové hranice,
a to na základě obecně stanovených zásad
pro sčítání dob pojištění ve smyslu citovaných koordinačních pravidel.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
uvedl, že žalovaná rozhodla o jeho nároku ryze formalisticky a bez ohledu na jeho tvrzení.
Stěžovatel se domníval, že ho měla žalovaná
vyzvat ke konkretizaci jeho žádosti ze dne
22. 5. 2017 podle § 32 odst. 2 citovaného zákona. Žalobci nevznikl nárok ani na tzv. český
národní starobní důchod, protože na území ČR
po 31. 12. 1992 nezískal alespoň 25 let doby
pojištění před rokem 2010. Žalovaná může
zohlednit výkon výdělečné činnosti v preferované pracovní kategorii (I. AA) vykonávaný
v jiném členském státě EU (tzn. v případě žalobce na území dnešní SR) pro nárok na český dílčí starobní důchod, pokud pojištěnec
získal alespoň jeden rok výkonu výdělečné
činnosti v preferované pracovní kategorii na
území dnešní ČR. Takovou dobu zaměstnání
na území ČR však žalobce do 31. 12. 1992 nezískal. Doby pojištění kratší jednoho roku totiž upravuje čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71,
resp. čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Žalovaná může přihlédnout k dobám pojištění,
které dříve české právní předpisy označovaly
jako III. pracovní kategorii (tj. nepreferované
doby pojištění). I když žalobce získal celkem
38 roků doby pojištění, nevznikl mu nárok na
snížení věku potřebného pro nárok na český
dílčí starobní důchod.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalované
žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, čj. 22 Ad 31/2011-16,
zamítl. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že pokud žalobce nezískal v ČR dobu pojištění v preferované pracovní kategorii v dél-
ce alespoň jednoho roku, nelze k době pojištění v SR přihlédnout pro nárok na starobní
důchod z preferované pracovní kategorie.
Nad rámec nutného odůvodnění krajský
soud uvedl, že česká doba pojištění, které žalobce dosáhl v letech 2001–2008 bude žalovanou zohledněna pro nárok na český dílčí
důchod, avšak bez snížení věkové hranice,
a to na základě obecně stanovených zásad
pro sčítání dob pojištění ve smyslu citovaných koordinačních pravidel.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
uvedl, že žalovaná rozhodla o jeho nároku ryze formalisticky a bez ohledu na jeho tvrzení.
Stěžovatel se domníval, že ho měla žalovaná
vyzvat ke konkretizaci jeho žádosti ze dne
7. 6. 2010, v níž žádal o přiznání starobního
důchodu za dobu odpracovanou v ČR, neboť
z ní bylo patrno, že může jít o žádost formálně nesprávně nazvanou a formulovanou. Stěžovatel požadoval dílčí starobní důchod,
o němž mělo být rozhodnuto podle právní
úpravy platné v ČR. Nežádal dvojí důchod
proto, aby získal dvojí plnění nebo výhodu za
stejnou dobu pojištění. Žalovaná měla ve
svém rozhodnutí o jeho žádosti k této době
přihlédnout jako k preferované době podle
právních předpisů platných v ČR v rámci sčítání dob pojištění podle čl. 57 nařízení
č. 883/2004 a přiznat mu dávku důchodového pojištění s přihlédnutím k dobám pojištění. Stěžovatel namítal, že skutková zjištění,
o něž se napadené rozhodnutí žalované opírá, nemá oporu v jejím spisu, a dále namítal
i nesprávné právní posouzení věci jak ze strany žalované, tak i krajského soudu. Podle názoru stěžovatele mělo být při rozhodování
o důchodovém nároku přihlédnuto k dobám
pojištění získaným podle právních předpisů
členských států Evropské unie.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti uvedla, že důvodem pro zamítnutí
žádosti byla skutečnost, že stěžovatel nedosáhl věku potřebného pro odchod do důchodu
podle § 32 zákona o důchodovém pojištění.
Podle tohoto ustanovení u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1968 se důchodový
věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu.
Takto žalovaná dovodila, že obecný důchodový věk stěžovatele činí 63 let a 2 měsíce, kterého stěžovatel dosáhne až dne 22. 5. 2017.
Snížený důchodový věk je vázán na odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní
kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí podle
českých právních předpisů podle § 74 téhož
zákona. Jedná se tedy o určitou formu zvýhodnění poskytovanou zákonem definované
skupině pojištěnců při splnění stanovených
podmínek. Stěžovatel byl na území ČR zaměstnán od 6. 6. 2001 do 21. 11. 2007, od
7. 6. 2010, v níž žádal o přiznání starobního
důchodu za dobu odpracovanou v ČR, neboť
z ní bylo patrno, že může jít o žádost formálně nesprávně nazvanou a formulovanou. Stěžovatel požadoval dílčí starobní důchod,
o němž mělo být rozhodnuto podle právní
úpravy platné v ČR. Nežádal dvojí důchod
proto, aby získal dvojí plnění nebo výhodu za
stejnou dobu pojištění. Žalovaná měla ve
svém rozhodnutí o jeho žádosti k této době
přihlédnout jako k preferované době podle
právních předpisů platných v ČR v rámci sčítání dob pojištění podle čl. 57 nařízení
č. 883/2004 a přiznat mu dávku důchodového pojištění s přihlédnutím k dobám pojištění. Stěžovatel namítal, že skutková zjištění,
o něž se napadené rozhodnutí žalované opírá, nemá oporu v jejím spisu, a dále namítal
i nesprávné právní posouzení věci jak ze strany žalované, tak i krajského soudu. Podle názoru stěžovatele mělo být při rozhodování
o důchodovém nároku přihlédnuto k dobám
pojištění získaným podle právních předpisů
členských států Evropské unie.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti uvedla, že důvodem pro zamítnutí
žádosti byla skutečnost, že stěžovatel nedosáhl věku potřebného pro odchod do důchodu
podle § 32 zákona o důchodovém pojištění.
Podle tohoto ustanovení u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1968 se důchodový
věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu.
Takto žalovaná dovodila, že obecný důchodový věk stěžovatele činí 63 let a 2 měsíce, kterého stěžovatel dosáhne až dne 22. 5. 2017.
Snížený důchodový věk je vázán na odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní
kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí podle
českých právních předpisů podle § 74 téhož
zákona. Jedná se tedy o určitou formu zvýhodnění poskytovanou zákonem definované
skupině pojištěnců při splnění stanovených
podmínek. Stěžovatel byl na území ČR zaměstnán od 6. 6. 2001 do 21. 11. 2007, od
27. 11. 2007 do 11. 12. 2007 a od 8. 7. 2008 do
27. 11. 2007 do 11. 12. 2007 a od 8. 7. 2008 do
31. 12. 2008, přičemž tuto dobu zaměstnání
nelze považovat za dobu získanou v preferované pracovní kategorii, která by mohla mít
vliv na snížení důchodového věku podle českých právních předpisů. Doba zabezpečení
získaná na území ČSFR před 1. 1. 1993 se ve
smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb., dále jen
„Smlouva“) považuje za slovenskou dobu pojištění, neboť sídlo zaměstnavatele bylo ke
dni 31. 12. 1992 na území SR. Stát, který je podle čl. 20 Smlouvy příslušný poskytnout plnění za uvedené doby zabezpečení získané
v ČSFR, je zároveň příslušný poskytnout za ně
zvýhodnění podle vlastních právních předpisů, jestliže jde o doby v preferované pracovní
kategorii. Poskytnutím stejného zvýhodnění
v podobě nižšího důchodového věku za tytéž
doby pojištění i ve druhém smluvním státě,
ačkoliv podle jeho právních předpisů žádná
jiná preferovaná doba nebyla získána, by bylo
v rozporu s výše uvedenou zásadou koordinace systémů sociálního zabezpečení. Žalovaná
dále vycházela z toho, že v rámci koordinace
systémů sociálního zabezpečení v EU nelze
poskytovat dvojí plnění nebo výhodu za stejnou dobu pojištění. K poskytnutí výhody
(např. snížením důchodového věku) za dobu
zaměstnání v pracovní kategorii nebo vykonávání jiného zvláštního povolání (typicky
např. služba u ozbrojených složek) je příslušný stát, v němž pojištěnec získal dobu zakládající uvedené zvýhodnění. Ostatní členské
státy k této době přihlédnou jako preferované době podle svých právních předpisů jedině v rámci pravidla sčítání dob pojištění. Po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
užití principu sčítání dob pojištění je však
podmíněno získáním minimální doby pojištění v délce jednoho roku, neboť podle čl. 57
nařízení č. 883/2004 (obdobně též čl. 48 nařízení č. 1408/1971) je členský stát povinen
přiznat dávku důchodového pojištění s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v jiných členských státech jen tehdy, pokud doba
pojištění získaná podle jeho vnitrostátních
předpisů dosahuje alespoň jednoho roku.
Musí se přitom jednat o takovou pracovní kategorii, která podle českých právních předpisů má vliv na snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod (nemusí však jít
o stejný druh pracovní kategorie, z titulu jejíhož výkonu dochází ke snížení věkové hranice). Při použití pravidla sčítání dob se vychází z principu x + 1, přičemž není možné sčítat
doby pojištění získané v cizím zvláštním
systému povolání nebo zaměstnání, pokud
nebyly ve vlastním systému získány rovněž
obdobné preferované doby. Jinak je možné
zohlednit tyto doby pouze v rámci obecného
nároku na důchod. Tímto způsobem se postupuje i v jiných členských státech. Závěrem
svého vyjádření žalovaná poukázala na čl. 5
nařízení č. 883/2004, které upravuje princip
asimilace faktů. Podle jejího názoru opřeného i o bod 10 preambule nařízení není možné
tuto zásadu promítnout do systému sčítání
dob pojištění. Pokud tedy stěžovatel nezískal
v ČR dobu pojištění v preferované pracovní
kategorii v délce alespoň jednoho roku, nelze
k době pojištění SR přihlédnout pro nárok na
starobní důchod z preferované pracovní kategorie (snížení věkové hranice pro odchod
do důchodu).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Jádrem sporu mezi účastníky v posuzované věci je právní otázka, zda má být stěžovateli zohledněna slovenská doba pojištění
získaná v I. AA pracovní kategorii pro získání
nároku na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění ve snížené věkové hranici. Tato doba přitom byla pro určení
důchodového věku stěžovateli zohledněna
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
již slovenským nositelem pojištění při rozhodování o dílčím slovenském důchodu v roce
2009 ve smyslu čl. 46 nařízení č. 1408/71. Mezi účastníky naproti tomu není sporná ani
celková délka doby pojištění stěžovatele, ani
její rozdělení mezi nositele pojištění mezi nástupnické státy Československa, resp. ČSFR.
Stěžovatel rovněž nezpochybnil ani skutkový
závěr žalované i krajského soudu, že nezískal
žádnou dobu zaměstnání (pojištění) v preferované pracovní kategorii u zaměstnavatele se
sídlem na území dnešní ČR, která by byla ve
smyslu čl. 20 Smlouvy českou dobou pojištění.
Nařízení č. 1408/71 bylo jako přímo aplikovatelný pramen sekundárního práva EU
nahrazeno s účinností ode dne 1. 5. 2010 novým nařízením č. 883/2004, k němuž bylo vydáno i prováděcí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Tato nařízení
upravují na základě koordinačního mechanismu mj. i problematiku poskytování důchodových dávek pro migrující pracovníky.
Právní úprava obsažená v těchto nařízeních
je založena na čtyřech základních principech
– principu rovného zacházení, principu sčítání dob pojištění, principu zachování nabytých práv a principu aplikace jednoho právního řádu. Z dalších principů je zapotřebí
akcentovat princip stejného posuzování skutečností (tzv. asimilace faktů) vyjádřený
v čl. 5 nařízení č. 883/2004, který spočívá
v tom, že skutečnosti, příjmy a jiné okolnosti,
které mají význam pro posouzení nároků migrujících pracovníků, nicméně nastaly v jiných státech, je třeba brát v úvahu stejně, jako by nastaly v daném členském státě (viz
k tomu Koldinská, K. et. al. Sociální zabezpečení osob migrujících v EU. Praha : C. H.
Beck, 2007, s. 57–58). Pro dávky založené na
pojistném systému má největší význam zásada vyjádřená v čl. 6 citovaného nařízení, a to
zásada sčítání dob pojištění, která je vymezena tak, že „[n]estanoví-li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují získání, zachování,
trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky,
použití některých právních předpisů, nebo
přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo
*) S účinností od 14. 11. 2011 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním
vynětí z něj, získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti
nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo
bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje“.
Případný střet těchto dvou zásad v prostředí rozhodování o důchodových nárocích
řeší samotná preambule nařízení č. 883/2004
v bodech 10 a 11, kde je uvedeno, že „[z]ásada
zacházení s některými skutečnostmi a událostmi, které nastaly na území jiného členského státu, jako by nastaly na území členského státu,
jehož právní předpisy jsou
použitelné, by však neměla být v rozporu
se zásadou sčítání získaných dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné
činnosti nebo bydliště podle právních
předpisů jiného členského státu s těmi
dobami, které byly získány podle právních předpisů příslušného členského státu. Doby získané podle právních předpisů jiného členského státu by proto měly
být brány v úvahu výhradně při uplatňování zásady sčítání dob. Stejné posuzování skutečností nebo událostí, které nastaly
v členském státě, nemůže v žádném případě
způsobit, že se jiný členský stát stane příslušným nebo jeho právní předpisy se stanou
použitelnými.“ Cílem těchto zásad je zajištění
spravedlivého zhodnocení všech získaných
dob pojištění v jednotlivých pojistných systémech členských států, nikoliv však vícenásobné zhodnocení doby pojištění získané
v jednom členském státě (čl. 10 nařízení
č. 883/2004). Evropský soudní dvůr v rámci
rozhodování o předběžných otázkách označil
soubor pravidel obsažených v těchto nařízeních za vyčerpávající a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, že pracovníci pohybující se v rámci Společenství
budou podléhat systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, čímž
zároveň vylučují souběžnou aplikaci více
postižením a o změně souvisejících zákonů.
systémů právních předpisů a předchází obtížím, které by taková situace přinesla. Cílem
evropského koordinačního mechanismu je
tedy především usnadnit realizaci důchodových nároků migrujících pracovníků a umožnit jim zhodnocení veškerých dosažených
dob pojištění při souběžné ochraně jejich nabytých nároků a výhod. Evropská koordinace
však nezasahuje další důležité problémy rozhodování o důchodových nárocích, a to zejména otázku dosažení věku potřebného pro
vznik nároku na důchod, které jsou předmětem vnitrostátní úpravy členského státu.
Česká vnitrostátní právní úprava dávek
důchodového pojištění obsažená v zákoně
o důchodovém pojištění navazuje na předchozí právní úpravu obsaženou v zákoně
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení*),
účinnou do 31. 12. 1995. Podle této právní
úpravy existovaly až do svého zrušení k 1. 6.
1992 pracovní kategorie, které byly upraveny
v § 14 až § 18 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění
účinném do 1. 6. 1992. Podle § 14 odst. 2
písm. a) citovaného zákona spadaly do I. pracovní kategorie i zaměstnání v hornictví vykonávaná v podzemí v hlubinných dolech,
bližší specifikaci zařazení jednotlivých zaměstnání do pracovních kategorií pak obsahovala prováděcí vyhláška č. 117/1988 Sb.,
o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní
kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Získání dob zaměstnání v preferované
pracovní kategorii mělo zásadní vliv na vznik
nároku na důchod i na jeho výši. Podle § 21
odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. ve znění
účinném do 31. 12. 1992 platilo, že „[o]bčan
má nárok na starobní důchod, jestliže byl
zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku
aspoň a) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15
roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2
písm. a) nebo nejméně 10 roků v takovém
zaměstnání v uranových dolech“. Zákon
o důchodovém pojištění ve svém § 74 zachovává nároky na snížení věkové hranice pro
vznik nároku na důchod pro pojištěnce, kteří
získali za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb.
a dřívějších předpisů doby zaměstnání v pre-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
ferovaných pracovních kategoriích. Konkrétně podle tohoto ustanovení platí, že „[n]ároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů
platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní
kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na
starobní důchod se přitom považuje pro
účely tohoto zákona za důchodový věk.“
Samotná podmínka věku potřebného pro
získání nároku na důchod nepodléhá evropské koordinaci, a je tak stanovena výlučně
vnitrostátními předpisy, na rozdíl od podmínky získané doby pojištění (§ 28 zákona
o důchodovém pojištění). Podle právního
stavu v době vydání napadeného rozhodnutí
žalované byla právní úprava důchodového
věku založena na kritériu pohlaví pojištěnce,
roku narození a dalších kritériích. Podle § 32
odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se
u pojištěnců narozených v období let 1936 až
1968 „důchodový věk stanoví podle přílohy
k tomuto zákonu. Stanoví-li se podle této přílohy důchodový věk s přičtením kalendářních měsíců, považuje se za důchodový věk
věk dosažený v posledním přičteném kalendářním měsíci v den, který se číslem shoduje
se dnem narození pojištěnce; neobsahuje-li
takto určený měsíc takový den, považuje se
za důchodový věk ten věk, který je dosažen
v posledním dni posledního přičteného kalendářního měsíce.“ Podle těchto zákonných
pravidel důchodový věk pro muže narozeného v roce 1954 činí 63 let a 2 měsíce.
Podle výše vyložených pravidel Nejvyšší
správní soud posuzoval důvodnost stěžovatelových námitek. Se stěžovatelem v prvé řadě
nelze souhlasit v tom, že by žalovaná snad nesprávně vyložila jeho žádost o přiznání starobního důchodu. Stěžovatel nezískal potřebnou českou dobu pojištění na to, aby mu
mohl být přiznán tzv. národní důchod, a proto mu mohl vzniknout pouze nárok na poměrnou (dílčí) dávku za odpracované české
doby pojištění. Pro nárok na tento dílčí důchod podle nařízení č. 883/2004 by mu byly
započteny i již zhodnocené slovenské doby
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
pojištění, jako by byly dobami českými. Tímto způsobem žalovaná postupovala, jak vyplývá i z osobního listu důchodového pojištění.
Žalovaná se tedy nedopustila nesprávného
procesního postupu spočívajícího v nedostatečném zjištění předmětu řízení, kterým
bezesporu bylo posouzení splnění podmínek
nároku na poměrný český důchod ve smyslu
evropských koordinačních nařízení. Ostatní
námitky stěžovatele směřující proti procesnímu postupu žalované či krajského soudu postrádají jakékoliv konkrétnější zdůvodnění,
a proto je ani nelze blíže posoudit.
Klíčovou námitkou stěžovatele je námitka
nesprávného právního posouzení věci spočívající v tom, že žalovaná měla ve svém rozhodnutí o jeho žádosti k této době přihlédnout jako k preferované době podle právních
předpisů platných v ČR v rámci sčítání dob
pojištění podle čl. 51 nařízení č. 883/2004.
Toto ustanovení systematicky začleněné jako
„zvláštní ustanovení o sčítání dob“ v odst. 1
a 2 uvádí: „1. Podmiňují-li právní předpisy
členského státu poskytování některých dávek
získáním dob pojištění pouze u zvláštních činností vykonávaných zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně
činnou nebo v povolání, na které se vztahuje zvláštní systém pro zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné, přihlíží příslušná instituce tohoto členského
státu k dobám získaným podle právních
předpisů jiných členských států pouze v případě, že byly získány v rámci odpovídajícího systému, nebo pokud tomu tak není,
ve stejném povolání, případně ve stejné
činnosti vykonávané zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou.
Nesplňuje-li po přihlédnutí k takto získaným
dobám dotyčná osoba podmínky pro pobírání dávek zvláštního systému, berou se tyto
doby v úvahu pro účely poskytování dávek
podle obecného systému nebo, neexistuje-li,
dávek systému vztahujícího se buď na manuální, nebo nemanuální pracovníky za
předpokladu, že dotyčná osoba byla pojištěna v rámci jednoho z těchto systémů. 2. K dobám pojištění získaným v rámci zvláštního
systému členského státu se přihlíží pro účely
poskytování dávek obecného systému nebo,
neexistuje-li, dávek systému vztahujícího se
buď na manuální, nebo nemanuální pracovníky jiného členského státu, pokud dotyčná osoba byla pojištěna v rámci jednoho
z těchto systémů, a to i když k těmto dobám
již bylo přihlédnuto v uvedeném jiném členském státě v rámci zvláštního systému.“ Účelem tohoto ustanovení je podle názoru Nejvyššího správního soudu zajistit, aby byla
provedena zásada asimilace faktů do roviny
různých specifických druhů dob pojištění
(srov. dikci „zvláštní systém“, „zvláštní činnost“) a bylo možno s nimi pracovat pro rozhodnutí o nároku na příslušnou dávku, o niž
pojištěnec žádá. Smyslem je tedy zamezit diskriminaci migrujícího pracovníka v tom směru, že by nebyla zohledněna v otázce doby pojištění potřebné pro nárok na důchodovou
dávku doba pojištění získaná ve specifickém
pojistném systému členského státu pro srovnatelnou dávku v systému jiného členského
státu Evropské unie. Dosah tohoto pravidla je
však omezen výhradně pro otázky stanovení
doby pojištění, a nevztahuje se tak na další
podmínky získání nároku na důchodovou
dávku. Proto Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že z tohoto pravidla je
možné dovodit povinnost žalované zohlednit
při posouzení podmínky důchodového věku
pro získání nároku na český starobní důchod
dobu pojištění získanou v preferované pracovní kategorii, která byla zhodnocena příslušným nositelem pojištění jiného členského
státu (tzn. slovenským nositelem pojištění).
Jestliže tedy stěžovatel již na základě uvedených dob pojištění získaných v preferované
pracovní kategorii získal výhodu spočívající
v přiznání nároku na slovenský starobní důchod již v 55 letech věku, nemůže se téže výhody domáhat u českého nositele pojištění,
který není příslušný ke zhodnocení slovenských dob pojištění, za které se považují stě-
žovatelovy doby pojištění ve smyslu čl. 20
Smlouvy, který zůstává platnou součástí úpravy koordinace rozhodování o důchodových
nárocích mezi oběma nástupnickými státy.
Tato výhoda, která se netýká samotného zohlednění těchto dob pojištění pro nárok na
český dílčí důchod a spočívá ve snížení důchodového věku oproti obecným pravidlům,
tedy nemůže být přiznána stěžovateli opakovaně na základě aplikace koordinačních pravidel citovaných evropských nařízení.
O tomto postupu by bylo možno uvažovat
pouze v případě, který připustila a odůvodnila i žalovaná v napadeném rozhodnutí, a to
zohledněním čl. 57 nařízení č. 883/2004 v situaci, kdy by stěžovatel získal i určitou českou dobu pojištění v preferované pracovní
kategorii delší jednoho roku. Pak by podle zásady sčítání dob pojištění bylo třeba tyto doby
sečíst pro posouzení otázky, zda je možno na
stěžovatele aplikovat institut snížení důchodového věku ve smyslu přechodného ustanovení § 74 zákona o důchodovém pojištění a § 21
odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. ve znění
platném a účinném do 31. 12. 1995. Jelikož
však tato situace nenastala a stěžovatel to ani
netvrdil, nezabýval se Nejvyšší správní soud
podrobněji analýzou působení citovaných
ustanovení evropské úpravy v takové situaci.
Pokud tedy žalovaná správně shledala, že
stěžovatel nesplňuje podmínku důchodového věku stanovenou českým vnitrostátním
právem pro získání nároku na starobní důchod (tedy dosažení věku 63 let a 2 měsíce),
nemohla stěžovateli tuto dávku přiznat, jakkoliv by ke slovenským dobám pojištění byla
povinna přihlédnout (včetně dob získaných
v preferovaných pracovních kategoriích) pro
posouzení otázky splnění potřebné doby pojištění. Jestliže se krajský soud ztotožnil s názorem žalované a zamítl stěžovatelovu žalobu, postupoval naprosto v souladu se
zákonem a věcně správně.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Viliam B. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stíž- nosti žalobce.