Usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzují- cího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle $ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní re- habilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistic- kého režimu a o odporu proti němu. MM
Usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzují- cího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle $ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní re- habilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistic- kého režimu a o odporu proti němu. MM
Podle $ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kte- rých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle záko- na č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., přičemž pro tyto osoby za- vádí uvedený zákon pojem „politický vězeň“, Podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se ustanovení tohoto zákona užije obdob- ně k rehabilitaci a odškodnění osob nezá- konně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v $ 2 a $ 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpi- sů. Ustanovení $ 27 se užije obdobně. Po- dle $ 6 odst. 1 téhož zákona lze návrh na zahájení přezkumného řízení podat nej- později do dvou let ode dne účinnosti to- hoto zákona. Podle $ 36 nabyl uvedený zá- kon účinnosti 1. 7. 1990. ...) 1094 V projednávané věci není mezi účast- níky sporný skutkový stav a rozhodnutí závisí jen na posouzení právní otázky, ne- boť stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod podle $ 103 odst. 1 písm. a) s. Ť. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Posuzována tak byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast kon- krétní osoby na soudní rehabilitaci podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v ná- vaznosti na zrušení původního odsuzují- cího rozsudku v rámci řízení o obnově), může mít účinky splnění podmínky sta- novené v $ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce tvrdí, že shora uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně, přičemž dů- vodem má být mj. zachování principu rovnosti, žalovaná tvrdí opak, když pou- kazuje na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., který je koncipo- ván na principu časově omezené mož- nosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění. Nejvyšší správní soud se k uvedené právní otázce přímo nebo nepřímo vy- hodnutích. Obdobný právní názor na účinky usnesení o účasti na soudní reha- bilitaci per analogiam dle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jako zaujal v pro- jednávané věci Městský soud v Praze, byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správní- ho soudu čj. 5 A 534/2002-34 ze dne 9.7. 2003 (nepublikováno), který dospěl k závěru, že rozhodli soud, že žalobce je podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabili- tace a odškodnění ve smyslu ustanovení $ 1 cit. zákona, musí správní soud k to- muto rozhodnutí přihlédnout při rozho- dování o jeho nároku na poskytnutí jed- norázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Naopak opačný právní O 723 názor, byť při poněkud odlišné skutkové situaci, lze dovodit z rozsudku Nejvyšší- ho správního soudu čj. 7 A 508/2002-23 ze dne 26. 8. 2003 (nepublikováno), po- dle něhož zrušením rozhodnutí o vězně- ní není ani účast na soudní rehabilitaci podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění. V rozsudku Nej- vyššího správního soudu čj. 5 A 544/2002-25 ze dne 9. 10. 2003 (nepublikováno) byl pak vyjádřen právní názor, že „i když žalobce byl vězněn pro trestný čin po- litického charakteru a toto rozhod- nutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení“, Ačkoli se soud v posléze jmeno- vané věci z procesních důvodů nezabýval prokázanou existencí usnesení o účasti na soudní rehabilitaci žalobce podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze z výše uvedeného dovodit, že zde byl v princi- pu vysloven právní názor odlišný od prve uvedeného. Nejvyšší správní soud jednající v roz- šířeném senátě po posouzení věci do- spěl k závěru, že právní názor obsažený V precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 534/2002-34 ze dne 9. 7. 2003 není správný. Ustanovení $ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věz- nění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle záko- na č. 198/1993 Sb. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební po- vinnosti podle $ 270 odst. 1 písm. b) zá- kona č. 86/1950 Sb. Tento trestný čin je uveden v $ 4 písm. ©) zákona č. 119/1990 Sb., a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zá- kona. Tímto způsobem však žalobce re- habilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené v $ 6 citovaného zákona. Konstitutivní roz- hodnutí o zrušení odsuzujícího rozsud- ku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění dle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalob- ce na soudní rehabilitaci per analogiam dle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze deklara- torní charakter a jak již bylo uvedeno ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 508/2002-23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věz- nění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nej- vyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle toho- to rozsudku „ustanovení f 33 odst, 2 zá- kona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pra- vomocně odsouzena za skutky uvedené vf 2a S 4 v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpra- vou je přesně a podrobně stanoveno, na Jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona 0 soud- ní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analo- gia iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, 1095 E 724 ——— -O ale ani postup známý jako analogia le- 81s, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím Jiného soudního postupu, a to výhradně pDodle ustanovení trestního řádu a trest- ního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve vý- konu trestu odškodněn v souladu s plat- nou právní úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.“. Na této argumentaci Nej- vyšší správní soud neshledává potřebu cokoli modifikovat. Kromě základní ar- gumentace výše uvedené nelze dále pře- hlédnout, že cit. usnesení Okresního sou- du Plzeň-město sp. zn. 2T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003 bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že vy- dání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není práv- ně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatelka tedy nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskyt- nutí jednorázové peněžní částky podle $ 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 5.5. 1951 do 15. 4. 1953 zamítla s od- kazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v $ 2 odst. 1 s přihlédnutím k $ 4 odst. 4 citovaného zákona, neboť rozhodnutí čj. Vt 103/51 ze dne 4, 5. 1951 vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. ne- bo podle zákona č. 198/1993 Sb. Naopak Městský soud v Praze výše označenou právní otázku posoudil nesprávně, čímž došlo k naplnění důvodu kasační stížnos- ti podle $ 103 odst, 1 písm. a) s. ř s. (aš)
Antonín H. (Spolková republika Německo) proti České správě sociálního
ázal na vlastní usnesení sp. zn. Rt 5/2000 ze dne 6. 3. 2002 a dovodil, že soud se v dané věci dobral stejného výsledku, jako kdyby žalobce rehabilitoval podle zákona č. 119/1990 Sb., čemuž v současné době brání prošlá lhůta k projednání věci; jelikož však bylo postupováno podle obecných a nikoliv rehabilitačních předpisů, nevznikl by obviněnému nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., a proto bylo nutné postupovat analogicky podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 161/2001 Sb. se tento zákon vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, přičemž pro tyto osoby zavádí uvedený zákon pojen „politický vězeň“.
Podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení § 27 se užije obdobně. Podle § 6 odst. 1 téhož zákona lze návrh na zahájení přezkumného řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle § 36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.
Třetí senát Nejvyššího správního soudu, kterému příslušelo podle rozvrhu práce věc rozhodnout, při posuzování otázky právní relevance usnesení o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. pro splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., zjistil, že právní názor shodný s názorem vysloveným v napadeném rozsudku byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne 9. 7. 2003, naopak právní názor shodný s názorem žalované byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. 8. 2003 a do určitého bodu též v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 544/2002 – 25 ze dne 9. 10. 2003. Vzhledem k tomu, že třetí senát dospěl při svém rozhodování k odlišnému právnímu názoru, než který byl prezentován v prve vyneseném rozsudku ze dne 9. 7. 2003, přičemž názorově shodný rozsudek ze dne 26. 8. 2003 neprošel procedurou posouzení v rozšířeném senátu, postoupil tento senát svým usnesením č. j. 3 Ads 33/2004 – 73 ze dne 20. 4. 2005 podle § 17 odst. l s. ř. s. věc rozšířenému senátu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozšířeném senátě kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích uplatněných stižních důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav a rozhodnutí závisí jen na posouzení právní otázky; neboť stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Posuzována tak byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může mít účinky splnění podmínky stanovené v ust. § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce tvrdí, že shora uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně, přičemž důvodem má být mj. zachování principu rovnosti, žalovaná tvrdí opak, když poukazuje na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., který je koncipován na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění.
Nejvyšší správní soud se k uvedené právní otázce přímo nebo nepřímo vyjádřil v několika svých dřívějších rozhodnutích. Obdobný právní názor na účinky usnesení o účasti na soudní rehabilitaci per analogiam dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jako zaujal v projednávané věci Městský soud v Praze, byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne 9. 7. 2003 (judikát nebyl publikován), který dospěl k závěru, že rozhodl-li soud, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení § 1 cit. zákona, musí správní soud k tomuto rozhodnutí přihlédnout při rozhodování o jeho nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Naopak opačný právní názor, byť při poněkud odlišné skutkové situaci, lze dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. srpna 2003 (judikát nebyl publikován), podle něhož zrušením rozhodnutí o věznění není ani účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění. V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 544/2002 – 25 ze dne 9. 10. 2003 (judikát nebyl publikován) byl pak vyjádřen právní názor, že „i když žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru, a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení“. Ačkoli se soud v posléze jmenované věci z procesních důvodů nezabýval prokázanou existencí usnesení o účasti na soudní rehabilitaci žalobce podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze z výše uvedeného dovodit, že zde byl v principu vysloven právní názor odlišný od prve uvedeného.
Nejvyšší správní soud jednající v rozšířeném senátě po posouzení věci dospěl k závěru, že právní názor obsažený v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne 9. 7. 2003 není správný. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Tento trestný čin je uveden v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené v § 6 cit. zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění dle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.“. Na této argumentaci Nejvyšší správní soud neshledává potřebu cokoli modifikovat. Kromě základní argumentace výše uvedené nelze dále přehlédnout, že cit. usnesení Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 2T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003 bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb.
Stěžovatelka tedy nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 zamítla s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 s přihlédnutím k § 4 odst. 4 cit. zákona, neboť rozhodnutí č. j. Vt 103/51 ze dne 4. 5. 1951 vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Naopak Městský soud v Praze výše označenou právní otázku posoudil nesprávně, čímž došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu shora uvedeným (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rovněž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k meritornímu rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu