ní zákonů č. 60/1995 Sb., č. 149/1996 Sb. a č. 438/2004 Sb. I. Všeobecná zdravotní pojišťovna je podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, subjektem s informační povinností, neboť prostředky, kte- ré jsou získávány v systému zdravotního pojištění, mají charakter veřejných pro- středků a slouží k úhradě zdravotní péče, která má charakter veřejné služby. II. Údaje o platbách poskytnutých Všeobecnou zdravotní pojišťovnou jejím jed- notlivým smluvním zdravotnickým zařízením nepředstavují informaci, jejíž nepo- skytnutí by bylo možné odůvodnit odkazem na ochranu informací o majetkových poměrech těchto zařízení podle $ 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť představují pouze dílčí informace o příjmech těchto zařízení » Nyní též ve znění zákona č. 61/2006 Sb. 1272 (přičemž zdravotnická zařízení mají příjmy i od jiných zdravotních pojišťoven, tyto údaje navíc nezahrnují náklady a výdaje na zdravotnický materiál, zaměstnance, provoz atd.), poskytnutí informací nebrání ani obsah rámcových a individuálních smluv, povinnost mlčenlivosti podle zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na vše- obecné zdravotní pojištění, a nejedná se ani o obchodní tajemství podle $ 9 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
ní zákonů č. 60/1995 Sb., č. 149/1996 Sb. a č. 438/2004 Sb. I. Všeobecná zdravotní pojišťovna je podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, subjektem s informační povinností, neboť prostředky, kte- ré jsou získávány v systému zdravotního pojištění, mají charakter veřejných pro- středků a slouží k úhradě zdravotní péče, která má charakter veřejné služby. II. Údaje o platbách poskytnutých Všeobecnou zdravotní pojišťovnou jejím jed- notlivým smluvním zdravotnickým zařízením nepředstavují informaci, jejíž nepo- skytnutí by bylo možné odůvodnit odkazem na ochranu informací o majetkových poměrech těchto zařízení podle $ 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť představují pouze dílčí informace o příjmech těchto zařízení » Nyní též ve znění zákona č. 61/2006 Sb. 1272 (přičemž zdravotnická zařízení mají příjmy i od jiných zdravotních pojišťoven, tyto údaje navíc nezahrnují náklady a výdaje na zdravotnický materiál, zaměstnance, provoz atd.), poskytnutí informací nebrání ani obsah rámcových a individuálních smluv, povinnost mlčenlivosti podle zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na vše- obecné zdravotní pojištění, a nejedná se ani o obchodní tajemství podle $ 9 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s ná- mitkou stěžovatele, že soud prvního stupně nesprávně posoudil právní otázku, zda je mož- né údaje o platbách od žalované, získané v rámci provozování systému veřejného zdra- votního pojištění a zákonů o zdravotním pojiš- tění, chápat jako údaje o majetkových poměrech osob ve smyslu $ 10 zákona č. 106/1999 Sb., tím je vyjmout z informační povinnosti v reži- mu zákona č. 106/1999 Sb. a tyto informace proto neposkytnout. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že při realizaci ústavně zaručené- ho práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., je třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vyklá- dat restriktivním způsobem, což lze dovodit z judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (přístupný na www.judikatura.cz)]. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 10. 2003, čj. 5 A 119/2001-38 (publiko- vaném pod č. 74/2004 Sb. NSS). Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon č. 106/1999 Sb. umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu jak samotného zákona č. 106/1999 Sb., tak i ústavně zaručeného veřej- ného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv a svobod. V moderním demokratickém právním státě představuje prá- vo na informace jednu ze záruk zákonnosti. Bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu. 722 V posuzovaném případě nebylo sporu, že žalovaná je povinným subjektem v režimu zá- kona č. 106/1999 Sb., a to jak podle jeho $ 2 odst. 2, tedy povinným subjektem s omeze- nou informační povinností týkající se posky- tování informací o jejím rozhodování v oblas- ti výkonu veřejné správy, tak i, že splňuje definiční znaky a ve smyslu $ 2 odst. 1 je zá- roveň povinným subjektem s úplnou infor- mační povinností. Větší rozsah informační povinnosti subjektů podle $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. je určen tím, že žalovaná je ve- řejnou institucí hospodařící s veřejnými pro- středky. Ani tuto skutečnost účastníci nezpo- chybňovali. Nejvyšší správní soud poukazuje v této souvislosti na to, že podle zákona č. 551/1991 Sb. představuje žalovaná zdravot- ní pojišťovnu sui generis a v jejím postavení se projevuje postavení státu jako garanta ce- lého systému veřejného zdravotního pojiště- ní. Nicméně ani z těchto specifik žalované nelze dovodit žádný důvod vedoucí k tomu, aby při poskytování informací byla žalovaná posuzována jakkoli odlišně od ostatních zdra- votních pojišťoven. Tak jako ostatní zdravotní pojišťovny, i ona přijímá platby pojistného od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu na vše- obecné (veřejné) zdravotní pojištění dané zá- konem č. 592/1992 Sb., a jako ostatní zdravot- ní pojišťovny poskytuje platby za úhrady zdravotní péče poskytované na základě veřej- ného zdravotního pojištění podle smluv uza- vřených se zdravotnickými zařízeními, jak je uvedeno v $ 5 písm. a) zákona č. 551/1991 Sb. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že údaje o platbách poskytnutých žalovanou je- jím jednotlivým smluvním zdravotnickým za- řízením představují informaci o majetkových poměrech těchto osob podle $ 10 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že ani za předpokladu, že by byl celý systém veřejného zdravotního po- jištění postaven na existenci jedné zdravotní pojišťovny, pak by údaje o jí poskytovaných platbách jednotlivým smluvním zdravotnic- kým zařízením nepředstavovaly informaci o majetkových poměrech těchto osob. Tím spíše takováto situace nemůže nastat, když v České republice působí větší množství zdravotních pojišťoven. Nelze proto ani odů- vodňovat neposkytnutí informací s ohledem na rozsah, strukturu a velké množství svých pojištěnců, díky čemuž mohou platby od ža- lované představovat velký díl plateb poskyto- vaných zdravotnickému zařízení. Odporuje tomu již zmíněná existující pluralita zdravot- ních pojišťoven, ale také i skutečnost, že vlast- ní údaj o platbě za úhrady zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a poskytované žalovanou ze základního fondu podle $ 7 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb. nemá dostatečně vypovídající charakter o majetko- vých poměrech jednotlivých smluvních zdravotnických zařízení žalované. Tak tomu je i v případě plateb poskytovaných ostatní- mi zdravotními pojišťovnami jejich smluv- ním zdravotnickým zařízením. Údaje o plat- bách za úhrady poskytnuté zdravotní pé- če navíc ani nepředstavují jediný zdroj fi- nančních příjmů smluvního zdravotnického zařízení. Tyto údaje o platbách rovněž nic ne- vypovídají o nákladech za zaměstnance zdra- votnického zařízení, nákladech na jeho pro- voz, obstarávání zdravotnického materiálu, zásob a podobně. Teprve celkové příjmy po odečtení celkových výdajů mohou představo- vat informaci o majetkových poměrech, tak jak ji zná $ 10 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud dodává, že pojišťovny, včetně žalované, mají k dispozici jen dílčí údaje, kte- ré samy o sobě, bez spojení a přihlédnutí k dalším údajům, tak jak byly zmíněny shora, nemohou představovat informaci o majetko- vých poměrech. Nejvyšší správní soud při vyslovení svého právního názoru ohledně možnosti poskyto- vání informací o uskutečněných platbách za úhrady zdravotní péče poskytnuté na základě veřejného zdravotního pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními po- dle $ 5 písm. a) zákona č. 551/1991 Sb. vychá- zel z pojetí poskytování zdravotní péče jako veřejné služby, která je hrazena z prostředků veřejného (všeobecného) zdravotního pojiš- tění. Systém veřejného zdravotního pojištění v České republice je založen na povinném pojišťovacím principu. Pojistné je hrazeno plátci vymezenými v $ 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a to způsobem a formou povinných periodic- kých plateb. Tyto platby (pojistné) se podle zákona č. 592/1992 Sb. odvádí příslušné zdra- votní pojišťovně nebo na zvláštní účet, spra- vovaný podle $ 20 zákona č. 592/1992 Sb. Vše- obecnou zdravotní pojišťovnou, z něhož je vybrané pojistné posléze přerozdělováno jednotlivým zdravotním pojišťovnám. Zdra- votní pojišťovny vybrané pojistné použijí ja- ko úhradu plateb za poskytnutou zdravotní péči jejich smluvním zdravotnickým zaříze- ním za poskytnutí zdravotní péče svým pojiš- těncům. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se jedná o veřejné prostředky určené na úhradu poskytnuté zdravotní péče, která je veřejnou službou. Proto je třeba při možném posuzo- vání omezení, či neposkytnutí informace vy- cházet z povahy prostředků, které v systému veřejného zdravotního pojištění obíhají. Kaž- dý účastník systému veřejného zdravotního pojištění a příslušných právních vztahů by podle Nejvyššího správního soudu měl mít možnost zjistit a kontrolovat, jakým způsobem je nakládáno s finančními prostředky, které se v systému nacházejí, při současném respekto- vání zákonných omezení. Případný odkaz na ochranu majetkových poměrů podle $ 10 zá- kona č. 106/1999 Sb. je v tomto směru, s ohle- dem na závěry učiněné výše, nepřípadný. Skutečnost, že $ 10 zákona č. 106/1999 Sb. v sobě obsahuje odkaz na poznámku pod čarou, nemá právní význam. Ústavní soud již svým nálezem ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. NI ÚS 277/96 (publikovaný pod č. 108/1996 Sb. ÚS), judikoval, že účelem poznámek pod ča- rou je jen zpřehlednění předpisů a že nejsou součástí právního předpisu. Povinnost mlčen- livosti upravená $ 24a zákona č. 551/1991 Sb. a $ 23 zákona č. 592/1992 Sb., k níž odkazy v po- známce pod čarou směřovaly, nemá ve svém dů- sledku omezit aplikaci zákona č. 106/1999 Sb. Opačný přístup by vedl k absurdním závě- rům, že podle zákona č. 106/1999 Sb. by in- formace sice být poskytnuta měla, ale s ohle- dem na povinnost mlčenlivosti konkrétních zaměstnanců žalované jí současně poskyt- 723 1272 Yu4 nout nelze. Nadto Nejvyšší správní soud do- dává, že povinnost mlčenlivosti daná $ 23 zá- kona č. 592/1992 Sb. se vztahuje jen ke sku- tečnostem, které se zaměstnanci zdravotní pojišťovny dozvěděli při kontrole plateb po- jistného nebo v souvislosti s ní. Právě při pro- vádění kontroly plateb pojistného mohou být zjišťovány informace o majetkových pomě- rech osob, které nejsou povinnými subjekty a jejichž ochranu zabezpečuje $ 10 zákona č. 106/1999 Sb. V daném případě však o kon- trolu plateb pojistného nešlo. Nejvyšší správní soud rovněž shledává důvodnou námitku stěžovatele, podle níž soud prvního stupně nesprávně vyložil, že údaje o úhradách za poskytnutou zdravotní péči jsou, jako součást smluvních ujednání obsažené v rámcových a individuálních smlou- vách, chráněné v režimu ochrany obchodního tajemství. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že aby určitá skutečnost spadala pod rozsah ochrany obchodního tajemství, nestačí ji takto podle $ 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ozna- čit, ale musí splňovat zákonné definiční zna- ky vymezené $ 17 obchodního zákoníku. Po- dle nich obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materi- ální či nemateriální hodnotu, nejsou v pří- slušných obchodních kruzích běžně dostup- né, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Z vymezení obchodního ta- jemství plyne, že údaje o platbách za úhrady za poskytnutou zdravotní péči těmto pod- mínkám nevyhovují a o obchodní tajemství se nejedná. Nejvyšší správní soud zdůrazňu- je, že tak jako je povinnost platit pojistné na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění, jsou současně zdravotní pojišťovny povinny pro- plácet úhrady za zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům ve smluvních zdravotnic- kých zařízeních. Takovéto informace o usku- tečněných platbách podle názoru Nejvyššího správního soudu nemají žádnou hodnotu ve smyslu definičních znaků a o nedostupnosti také nelze hovořit, neboť jsou poskytovány na základě právních předpisů, které umožňu- jí stanovit jejich výši. Následné vlastní posou- zení a výklad $ 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., který provedl soud prvního stupně, je sice podle Nejvyššího správního soudu správný, vychází však z nesprávného předpokladu, jímž je existence obchodního tajemství. Nejvyšší správní soud neshledává důvodným, aby po- skytnutí požadovaných informací bylo bránčno s ohledem na ochranu obchodního tajemství. Nejvyšší správní soud konstatuje, že práv- ní úprava rámcových a na jejich základě uza- vřených individuálních smluv mezi žalova- nou a zdravotnickými zařízeními, daná vyhláškou č. 457/2000 Sb., neupravuje in- formační povinnost smluvních stran ohledně výše úhrady za poskytnutou zdravotní péčí. Smluvní závazek mlčenlivosti uvedený v čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcových smluv se nevztahu- je na ty údaje, které lze poskytnout na základě právního předpisu, kterým je právě zákon č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud nespat- řuje důvod, s ohledem na závěry učiněné vý- še, proč by údaj o úhradě za poskytnutou zdravotní péči měl být chráněn s odkazem na ochranu zájmů zdravotnických zařízení. Úda- je o poskytnutých platbách nemají natolik vy- povídací hodnotu, aby se mohly dotknout či ohrozit zájmy zdravotnických zařízení, kte- rým byly na základě smluv poskytnuty. Podle právního názoru Nejvyššího správ- ního soudu tedy poskytnutí stěžovatelem po- žadovaných informací nebrání $ 10 zákona č. 106/1999 Sb., nejedná se informaci o ma- jetkových poměrech, nebrání tomu ani obsah rámcových a individuálních smluv a povin- nost mlčenlivosti daná smlouvami, zákonem č. 551/1991 Sb. a zákonem č. 592/1992 Sb. Nejedná se ani o obchodní tajemství a infor- mace o poskytnutých platbách nemohou ni- jak ohrozit či poškodit zájmy jednotlivých zdravotnických zařízení. » S účinností od 1. 1. 2007 upravuje rámcové smlouvy vyhláška č. 618/2006 Sb. 724 Myslivost: informace o využívání přírodního bohatství Právo na informace o životním prostředí k čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k $ 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti k $ 2 odst. 1 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě k $ 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí I. Informace o stavech spárkaté zvěře v jednotlivých honitbách nejsou indivi- duálními údaji ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, neboť se jedná 0 informace o využívání přírodního bohatství [$ 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti], které nemají vypovídací hodnotu o majetkových po- měrech jednotlivých vlastníků pozemků tvořících honitbu. Poskytnutí takových in- formací není zásahem do vlastnických práv. II. Informace o stavech spárkaté zvěře v jednotlivých honitbách nelze odepřít po- dle $ 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním pro- středí, neboť by tak bylo porušeno právo zaručené článkem 35 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod.
Ing. Jan K. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o poskytnutí informací, o kasační
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle nějž lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.
s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle nějž lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně nesprávně posoudil právní otázku, zda je možné údaje o platbách od VZP, získané v rámci provozování systému veřejného zdravotního pojištění a zákonů o zdravotním pojištění, chápat jako údaje o majetkových poměrech osob ve smyslu § 10 zákona č. 106/1999 Sb., tím je vyjmout z informační povinnosti v režimu zákona č. 106/1999 Sb. a tyto informace proto neposkytnout. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že při realizaci ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., je třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem, což lze dovodit z judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06). Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 - 38, publikovaném pod č. 74/2004 Sb. NSS. Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon č. 106/1999 Sb. umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu jak samotného zákona č. 106/1999 Sb., tak i ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv a svobod. V moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu ze záruk zákonnosti. Bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu.
V posuzovaném případě nebylo sporu, že VZP je povinným subjektem v režimu zákona č. 106/1999 Sb., a to jak podle jeho § 2 odst. 2; tedy povinným subjektem s omezenou informační povinností týkající se poskytování informací o jejím rozhodování v oblasti výkonu veřejné správy, tak i, že splňuje definiční znaky a ve smyslu § 2 odst. 1 je zároveň povinným subjektem s úplnou informační povinností. Větší rozsah informační povinnosti subjektů podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., je určen tím, že VZP je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Ani tuto skutečnost účastníci nezpochybňovali. Nejvyšší správní soud poukazuje v této souvislosti na to, že podle zákona o VZP představuje VZP zdravotní pojišťovnu sui generis a v jejím postavení se projevuje postavení státu jako garanta celého systému veřejného zdravotního pojištění. Nicméně ani z těchto specifik VZP nelze dovodit žádný důvod vedoucí k tomu, aby při poskytování informací byla VZP posuzována jakkoli odlišně od ostatních zdravotních pojišťoven. Tak jako ostatní zdravotní pojišťovny, i ona přijímá platby pojistného od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění dané zákonem č. 592/1992 Sb., a jako ostatní zdravotní pojišťovny poskytuje platby za úhrady zdravotní péče poskytované na základě veřejného zdravotního pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními, jak je uvedeno v § 5 písm. a) zákona o VZP.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že údaje o platbách poskytnutých VZP jejím jednotlivým smluvním zdravotnickým zařízením představují informaci o majetkových poměrech těchto osob podle § 10 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že ani za předpokladu, že by byl celý systém veřejného zdravotního pojištění postaven na existenci jedné zdravotní pojišťovny, pak by údaje o jí poskytovaných platbách jednotlivým smluvním zdravotnickým zařízením nepředstavovaly informaci o majetkových poměrech těchto osob. Tím spíše takováto situace nemůže nastat, když v České republice působí větší množství zdravotních pojišťoven. Nelze proto ani odůvodňovat neposkytnutí informací s ohledem na rozsah, strukturu a velké množství svých pojištěnců, díky čemuž mohou platby od VZP představovat velký díl plateb poskytovaných zdravotnickému zařízení. Odporuje tomu již zmíněná existující pluralita zdravotních pojišťoven, ale také i skutečnost, že vlastní údaj o platbě za úhrady zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a poskytované VZP ze základního fondu podle § 7 odst. 1 zákona o VZP, nemá dostatečně vypovídající charakter o majetkových poměrech jednotlivých smluvních zdravotnických zařízení VZP. Tak tomu je i v případě plateb poskytovaných ostatními zdravotními pojišťovnami jejich smluvním zdravotnickým zařízením. Údaje o platbách za úhrady poskytnuté zdravotní péče navíc ani nepředstavují jediný zdroj finančních příjmů smluvního zdravotnického zařízení. Tyto údaje o platbách rovněž nic nevypovídají o nákladech za zaměstnance zdravotnického zařízení, nákladech na jeho provoz, obstarávání zdravotnického materiálu, zásob a podobně. Teprve celkové příjmy po odečtení celkových výdajů mohou představovat informaci o majetkových poměrech, tak jak ji zná § 10 zákona č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud dodává, že pojišťovny, včetně VZP, mají k dispozici jen dílčí údaje, které samy o sobě, bez spojení a přihlédnutí k dalším údajům, tak jak byly zmíněny shora, nemohou představovat informaci o majetkových poměrech.
Nejvyšší správní soud při vyslovení svého právního názoru ohledně možnosti poskytování informací o uskutečněných platbách za úhrady zdravotní péče poskytnuté na základě veřejného zdravotního pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními podle § 5 písm. a) zákona o VZP, vycházel z pojetí poskytování zdravotní péče jako veřejné služby, která je hrazena z prostředků veřejného (všeobecného) zdravotního pojištění. Systém veřejného zdravotního pojištění v České republice je založen na povinném pojišťovacím principu. Pojistné je hrazeno plátci vymezenými v § 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to způsobem a formou povinných periodických plateb. Tyto platby (pojistné) se podle zákona č. 592/1992 Sb. odvádí příslušné zdravotní pojišťovně nebo na zvláštní účet, spravovaný podle § 20 zákona č. 592/1992 Sb. Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, z něhož je vybrané pojistné posléze přerozdělováno jednotlivým zdravotním pojišťovnám. Zdravotní pojišťovny vybrané pojistné použijí jako úhradu plateb za poskytnutou zdravotní péči jejich smluvním zdravotnickým zařízením za poskytnutí zdravotní péče svým pojištěncům. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se jedná o veřejné prostředky určené na úhradu poskytnuté zdravotní péče, která je veřejnou službou. Proto je třeba při možném posuzování omezení, či neposkytnutí informace vycházet z povahy prostředků, které v systému veřejného zdravotního pojištění obíhají. Každý účastník systému veřejného zdravotního pojištění a příslušných právních vztahů by podle Nejvyššího správního soudu měl mít možnost zjistit a kontrolovat, jakým způsobem je nakládáno s finančními prostředky, které se v systému nacházejí, při současném respektování zákonných omezení. Případný odkaz na ochranu majetkových poměrů podle § 10 zákona č. 106/1999 Sb. je v tomto směru, s ohledem na závěry učiněné výše, nepřípadný.
Skutečnost, že § 10 zákona č. 106/1999 Sb. v sobě obsahuje odkaz na poznámku pod čarou, nemá právní význam. Ústavní soud již svým nálezem ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/95, judikoval, že účelem poznámek pod čarou je jen zpřehlednění předpisů a že nejsou součástí právního předpisu. Povinnost mlčenlivosti upravená § 24a zákona o VZP a § 23 zákona č. 592/1992 Sb., k níž odkazy v poznámce pod čarou směřovaly, nemá ve svém důsledku omezit aplikaci zákona č. 106/1999 Sb. Opačný přístup by vedl k absurdním závěrům, že podle zákona č. 106/1999 Sb. by informace sice být poskytnuta měla, ale s ohledem na povinnost mlčenlivosti konkrétních zaměstnanců VZP jí současně poskytnout nelze. Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že povinnost mlčenlivosti daná § 23 zákona č. 592/1992 Sb., se vztahuje jen ke skutečnostem, které se zaměstnanci zdravotní pojišťovny dozvěděli při kontrole plateb pojistného nebo v souvislosti s ní. Právě při provádění kontroly plateb pojistného mohou být zjišťovány informace o majetkových poměrech osob, které nejsou povinnými subjekty a jejichž ochranu zabezpečuje § 10 zákona č. 106/1999 Sb. V daném případě však o kontrolu plateb pojistného nešlo.
Nejvyšší správní soud rovněž shledává důvodnou námitku stěžovatele, podle níž soud prvního stupně nesprávně vyložil, že údaje o úhradách za poskytnutou zdravotní péči jsou, jako součást smluvních ujednání obsažené v rámcových a individuálních smlouvách, chráněné v režimu ochrany obchodního tajemství. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že aby určitá skutečnost spadala pod rozsah ochrany obchodního tajemství, nestačí ji takto podle § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. označit, ale musí splňovat zákonné definiční znaky vymezené § 17 obch. z. Podle nich obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Z vymezení obchodního tajemství plyne, že údaje o platbách za úhrady za poskytnutou zdravotní péči těmto podmínkám nevyhovují a o obchodní tajemství se nejedná. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tak jako je povinnost platit pojistné na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění, jsou současně zdravotní pojišťovny povinny proplácet úhrady za zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům ve smluvních zdravotnických zařízeních. Takovéto informace o uskutečněných platbách podle názoru Nejvyššího správního soudu nemají žádnou hodnotu ve smyslu definičních znaků a o nedostupnosti také nelze hovořit, neboť jsou poskytovány na základě právních předpisů, které umožňují stanovit jejich výši. Následné vlastní posouzení a výklad § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., který provedl soud prvního stupně je sice podle Nejvyššího správního soudu správný, vychází však z nesprávného předpokladu, jímž je existence obchodního tajemství. Nejvyšší správní soud neshledává důvodným, aby poskytnutí požadovaných informací bylo bráněno s ohledem na ochranu obchodního tajemství.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní úprava rámcových a na jejich základě uzavřených individuálních smluv mezi VZP a zdravotnickými zařízeními, daná vyhláškou č. 457/2000 Sb. (s účinností od 1. 1. 2007 upravuje rámcové smlouvy vyhláška č. 618/2006 Sb. – pozn. soudu), neupravuje informační povinnost smluvních stran ohledně výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Smluvní závazek mlčenlivosti uvedený v čl. 3 odst. 1 písm. b) rámcových smluv se nevtahuje na ty údaje, které lze poskytnout na základě právního předpisu, kterým je právě zákon č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud nespatřuje důvod, s ohledem na zvěry učiněné výše, proč by údaj o úhradě za poskytnou zdravotní péči měl být chráněn s odkazem na ochranu zájmů zdravotnických zařízení. Údaje o poskytnutých platbách nemají natolik vypovídací hodnotu, aby se mohly dotknout či ohrozit zájmy zdravotnických zařízení, kterým byly na základě smluv poskytnuty.
Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu tedy poskytnutí stěžovatelem požadovaných informací nebraní § 10 zákona č. 106/1999 Sb., nejedná se informaci o majetkových poměrech, nebrání tomu ani obsah rámcových a individuálních smluv a povinnost mlčenlivosti daná smlouvami, zákonem o VZP a zákonem č. 592/1992 Sb. Nejedná se ani o obchodní tajemství a informace o poskytnutých platbách nemohou nijak ohrozit či poškodit zájmy jednotlivých zdravotnických zařízení.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasační stížností napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu