Předpoklad „osobní péče o dítě“ pro splnění podmínky výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod znamená soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti, resp. pěti roků. Tato podmínka není naplněna, pokud soud svěřil dítě do péče otce, který za tuto péči nese odpovědnost, dítě pobývalo u otce, a žena (mat- ka) a dítě byly tak od sebe odděleny, a to i když žena (matka) dítě navštěvo- vala, projevovala o něj zájem, přispívala na jeho výživu otci, a podílela se tedy na výchově dítěte.
Předpoklad „osobní péče o dítě“ pro splnění podmínky výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod znamená soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti, resp. pěti roků. Tato podmínka není naplněna, pokud soud svěřil dítě do péče otce, který za tuto péči nese odpovědnost, dítě pobývalo u otce, a žena (mat- ka) a dítě byly tak od sebe odděleny, a to i když žena (matka) dítě navštěvo- vala, projevovala o něj zájem, přispívala na jeho výživu otci, a podílela se tedy na výchově dítěte.
Rozhodování soudu o kasační stížnos- ti je ovládáno principem kasace; soud te- dy provádí jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout. V rámci své pře- zkumné činnosti sleduje, jak soud, který ve věci rozhodoval, zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením žalobce a dů- kazy navrženými čí předloženými, zda okruh skutečností, které v řízení měly být zjišťovány, byl zjištěn v postačujícím rozsahu, zda se tak stalo s použitím zá- konných důkazních prostředků a způ- sobem, který neodporuje procesnímu předpisu, a zda skutkový stav, který byl zjištěn, má oporu v provedených důka- zech. Stěžovatelka uvádí jako důvod ka- sační stížnosti $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle toho ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezá- konnosti spočívající v nesprávném po- souzení právní otázky soudem v před- cházejícím řízení. Za onu spornou či nesprávně po- souzenou právní otázku soudem v před- cházejícím řízení označila stěžovatelka výklad obsahu pojmu „výchova dítěte“ či „osobní péče“; odpověď na tuto otázku je nutno znát pro stanovení důchodové- ho věku stěžovatelky. Nárok na starobní důchod vznikne pojištěnci za předpokladu splnění dvou základních podmínek, kterými jsou po- třebná doba pojištění a dosažení stano- veného věku. Před dosažením důcho- dového věku má pojištěnec nárok na starobní důchod též tehdy, získal-li dobu pojištění nejméně 25 let a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od ně- hož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše tři roky. Podle ustanovení $ 32 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí důchodový věk u žen, které vycho- valy tři nebo čtyři děti, 54 let, a u žen, které vychovaly dvě děti, 55 let. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se důcho- dový věk u pojištěnců, kteří dosáhnou 1095 411 věkových hranic shora citovaných v ob- dobí od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006, sta- noví tak, že ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice, se přičítají u žen čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z do- by po 31. 12. 1995 do dne dosažení vě- kových hranic uvedených v $ 31 odst. 1 citovaného zákona. Podle ustanovení $ 32 odst. 4 záko- na o důchodovém pojištění je podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starob- ní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu dese- ti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho vě- ku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečo- vala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat. Zákon o důchodovém pojištění pro splnění podmínky výchovy dítěte pro uznání nároku ženy na starobní důchod požaduje „osobní péči“ matky, tedy ta- kovou, na níž se matka osobně, aktivně, průběžně podílí. Je zřejmé, že pokud matka dítě navštěvuje, projevuje o něj zájem, přispívá na jeho výživu otci, kte- rému bylo nezletilé dítě svěřeno do vý- chovy, podílí se na výchově dítěte. Podle zákona o rodině jsou především rodiče odpovědni za všestranný duševní a tě- lesný rozvoj svých dětí a zvláště za jejich řádnou výchovu. Pro přiznání nároku na důchod, resp. uznání „osobní péče o dítě“ pro snížení důchodového věku u žen, však zákon o důchodovém pojiš- tění požaduje soustavnou osobní péči o dítě alespoň po dobu deseti roků; tato podmínka nemohla být naplněna, po- kud byl syn soudem svěřen do péče ot- ce, který za jeho péči nesl odpovědnost, syn pobýval u otce a matka a syn byli od sebe odděleni. Krajský soud se podrobně zabýval jed- notlivými důkazními prostředky a řádně zdůvodnil, jaké závěry z jednotlivých důkazů ve spise obsažených dovozuje a proč. Nová námitka stěžovatelky uplatně- ná v kasační stížnosti, že tvrzení před okresním soudem i opatrovnickým „sou- dem“ bylo účelové, je tvrzením, které již Nejvyššímu správnímu soudu nepříslu- ší hodnotit. Pokud stěžovatelka uvádí, že tvrzení v předchozích řízeních bylo účelové, aby bylo dosaženo kýženého výsledku ve sporu, je namístě otázka, zda se nyní nejedná o stejný úmysl. (ani)
Věra L. v J. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o ka-
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl stěžovatelce doručen 2. 6. 2003, kasační stížnost byla podána faxem dne 15. 6. 2003 a k poštovní přepravě
dne 16. 6. 2003 a byla podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písmeno a) s. ř. s., namítá zejména, že nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, zejména otázky obsahu termínu „výchova dítěte“ či „osobní péče“ a to zejména v konkrétních okolnostech a souvislostech s posuzovaným případem.
Stěžovatelka uvádí, že v rozhodném období probíhalo rozvodové řízení s otcem nezletilého syna V., stěžovatelka i její bývalý manžel se pokoušeli v předchozím řízení soudu vysvětlit, že jejich jednání v rozhodném rozvodovém období i obsah písemností, které jsou součástí rozvodového i opatrovnického spisu byly mnohdy velmi účelové, podmíněné okolnostmi sporu o dítě a motivované zájmem uspět ve sporu o tom, komu bude dítě svěřeno, když oba si byli současně vědomi, že jejich zkreslující tvrzení v těchto řízeních nejsou sankcionována. Bývalý manžel stěžovatelky, pokud v řízení vypovídal jako svědek, po opakovaném poučení o možných následcích křivé svědecké výpovědi v podstatě potvrdil, co tvrdí i stěžovatelka, tedy, že o syna V. osobně pečovala až do října 2001, kdy byla nucena se odstěhovat z domku, kde do té doby rodina bydlela. V současné době je stěžovatelka limitována skutečností, že syn byl administrativně svěřen do péče otce, však pečuje o něj stále.
Stěžovatelka namítá, že fakt, že soud za určitých okolností musí rozhodnout o tom, že se dítě „právně“ svěřuje do péče jednoho z rodičů, nemůže automaticky znamenat, že výchova dítěte druhým z rodičů končí.
Z těchto důvodů navrhuje stěžovatelka napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Stěžovatelka navrhuje dále, aby byl této kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu v souladu s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila včas ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy provádí jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout, v rámci své přezkumné činnosti sleduje, jak soud, který ve věci rozhodoval zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením žalobce a důkazy navrženými či předloženými, zda okruh skutečností, které v řízení měly být zjišťovány, byl zjištěn v postačujícím rozsahu, zda se tak stalo s použitím zákonných důkazních prostředků a způsobem, který neodporuje procesnímu předpisu a zda skutkový stav, který byl zjištěn, má oporu v provedených důkazech.
Stěžovatelka uvádí jako důvod kasační stížnosti § 103 odst. 1 písm.a) s. ř. s., podle toho ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti, jež spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Za onu spornou, či nesprávně posouzenou právní otázku soudem v předcházejícím řízení označila stěžovatelka výklad obsahu pojmu „výchova dítěte“ či „osobní péče“, odpověď na tuto otázku je nutno znát pro stanovení důchodového věku stěžovatelky.
Nárok na starobní důchod vznikne pojištěnci za předpokladu splnění dvou základních podmínek, kterými jsou potřebná doba pojištění a dosažení stanoveného věku, před dosažením důchodového věku má pojištěnec nárok na starobní důchod též, získal-li dobu pojištění nejméně 25 let a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává chybí nejvýše tři roky. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí důchodový věk u žen, které vychovaly tři nebo čtyři děti 54 let, pokud vychovaly dvě děti 55 let. Podle odstavce 2) téhož ustanovení u pojištěnců, kteří dosáhnou věkových hranic shora citovaných v období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006 se důchodový věk stanoví tak, že ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice se přičítají u žen čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby po 31. 12. 1995 do dne dosažení věkových hranic uvedených v odstavci 1).
Podle ustanovení § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění je podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat.
Zákon o důchodovém pojištění pro uznání podmínky výchovy dítěte pro uznání nároku ženy na starobní důchod požaduje „osobní péči“ matky, tedy takovou, na níž se matka osobně, aktivně, průběžně podílí. Je zřejmé, že pokud matka dítě navštěvuje, projevuje o něj zájem, přispívá na jeho výživu otci, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, podílí se na výchově syna neboť podle zákona o rodině jsou především rodiče odpovědni za všestranný duševní a tělesný rozvoj svých dětí a zvláště za jejich řádnou výchovu. Pro přiznání nároku na důchod, resp. uznání „osobní péče o dítě“ pro snížení důchodového věku u žen, však požaduje zákon o důchodovém pojištění soustavnou osobní péči o dítě, alespoň po dobu 10 roků, která nemohla být naplněna, pokud byl syn soudem svěřen do péče otce, který za jeho péči nese odpovědnost, matka a syn byli od sebe odděleni a syn pobýval u otce.
Tato skutečnost byla krajským soudem řádně zdůvodněna, soud se podrobně zabýval jednotlivými důkazními prostředky, řádně zdůvodnil, jaké závěry z jednotlivých důkazů, ve spise obsažených dovozuje a proč.
Nová námitka stěžovatelky uplatněná v kasační stížnosti, že tvrzení před okresním soudem i opatrovnickým „soudem“ bylo účelové, je tvrzení, které již Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší hodnotit. Pokud stěžovatelka uvádí, že tvrzení v předchozích řízeních bylo účelové, aby bylo dosaženo kýženého výsledku ve sporu, je namístě otázka, zda se nyní nejedná o stejný úmysl.
Z odůvodnění kasační stížností napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů krajský soud žalobu zamítl, jak zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením stěžovatelky a důkazy navrženými či předloženými, skutečnosti, které v řízení měly být zjišťovány, byly zjištěny a skutkový stav, který byl zjištěn, má oporu v provedených důkazech.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s.
Protože žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalované nenáleží náhrada nákladů řízení ze zákona, rozhodl tak, že se úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu