chodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v ob- lasti sociální Pokud byl žadatel o příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, pravomoc- ně odsouzen pro trestný čin zběhnutí do ciziny podle ustanovení $ 283 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném k 30. 6. 1973, a nevyužil mož- nosti domoci se soudní rehabilitace cestou přezkumného řízení podle od- dílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemůže se úspěš- ně domáhat přiznání nároku s poukazem na skutečnost, že byl na základě stížnosti pro porušení zákona zrušen výrok o trestu, neboť ani zrušením celého odsuzujícího rozsudku by mu nárok na tento příplatek nevznikl.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl po- škozen příliš úzkým výkladem pojmu „zrušení odsouzení“ ve smyslu nařízení vlády č. 622/2004 Sb., v důsledku čehož mu nebyl přiznán příplatek k důchodu. Podle $ 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení « vlády mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým reži- mem v oblasti sociální státní občané Čes- ké republiky, kteří v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli re- habilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní.
rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., ne- bo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a. zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v $ 2 zákona č. 119/1990. Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obno- vy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle $ 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti-němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důcho- dového pojištění.
Z tohoto taxativního výčtu vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné Me Mve při nichž je oprávněné osobě poskyto- ván příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podmínkou však je, aby bylo odsouzení soudem za minu- lého režimu zrušeno některým v $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády.č. 622/2004 Sb. předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsou- zením, neboť smyslem poskytnutí přís- pěvku k důchodu podle uvedeného naří- zení vlády je symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem..
Stěžovatel je přesvědčen, že pod $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. bylo mož- né podřadit také zrušení výroku o trestu ve věci trestného činu zběhnutí do cizi- ny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, vydané rozsud- kem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Nejvyšší správ- ní soud je však přesvědčen, že ani v pří- padě, kdy by byl uvedeným rozsudkem Nej- vyššího soudu zrušen také výrok rozsudku Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17.
12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, o vině, by stěžovatel nesplnil podmínku pro při- znání příplatku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, za nějž byl stěžovatel od- souzen a ohledně něhož byla ministrem spravedlnosti podána v rozsahu výroku o trestu stížnost pro porušení zákona, nebyl totiž zrušen cestou soudní rehabi- litace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo podle zákona č. 119/1990 Sb. Pouze tak však mohl být v dané věci založen nárok stěžovatele na příplatek k důchodu po- dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trest- ný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, není totiž trestným činem uvede- ným v $ 2 zákona č. 119/1990 Sb., u ně- hož nařízení vlády č. 622/2004 Sb. při- pouští vznik nároku na příplatek k důchodu mimo jiné také zrušením od- souzení na základě obnovy řízení nebo stížnosti pro porušení zákona. I pokud by byl na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudek Vojenského obvodové- ho soudu v Praze zrušen rovněž ve výro- ku o vině, nezakládalo by takové zrušení odsouzení nárok stěžovatele na poskyt- nutí příspěvku k důchodu podle naříze- ní vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, je totiž uveden v $ 4 zákona č. 119/1990 Sb.; nárok na příplatek k důchodu by stěžo- vateli vznikl pouze tehdy, pokud by od- souzení za tento trestný čin bylo zruše- no v rámci přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. Tak se však v dané věci nestalo; stěžova- tel, ač mu v tom nic nebránilo, návrh na zahájení přezkumného řízení ke své újmě nepodal a nyní se již nemůže ces- tou extrémně extenzivního výkladu do- volávat přiznání příplatku k důchodu; tento výklad odpovídá i římskoprávní zá- sadě „bdělým náležejí práva“.
Pokud jde o výklad pojmu „zrušení odsouzení“, podle názoru zdejšího sou- du je nezbytné tento termín interpreto- vat tak, že odsuzující rozsudek je možné pokládat za zrušený, pokud je zrušen vý- rok o vině i výrok o trestu. Pokud je zru- šen toliko výrok o trestu a výrok o vině je ponechán nedotčen, nelze dospět k zá- věru, že by trestný čin nebyl spáchán a že by obžalovaný nebyl odsouzen. V souzené věci byl rozsudkem Nejvyšší- ho soudu zrušen jen výrok o trestu, při- čemž podle názoru stěžovatele k tomu došlo toliko administrativní chybou ve 1113 1000 stížnosti pro porušení zákona, na jejímž základě byl zrušen výrok o trestu.
S tímto tvrzením se však nelze ztotožnit, neboť Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabý- val tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána toliko do výroku o trestu, což podle Nejvyššího soudu vyplývalo z obsahu celé stížnosti i z jejího petitu; za této situace tedy nebylo možné poukazo- vat toliko na administrativní pochybení. Navíc Nejvyšší soud ve svém rozsudku si- ce označil výši trestu odnětí svobody v případě stěžovatele za svévolný akt re- prese, na druhé straně však obiter dic- tum vyslovil, že není pochyb o tom, že se žalobce dopustil jednání uvedeného pod zmíněnou skutkovou podstatou.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že krajský soud postupoval správně, když žalobu proti rozhodnutí žalované zamí- tl, neboť v souzené věci nebyla splněna základní podmínka pro přiznání příplat- ku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., neboť - jak již bylo výše vyloženo - stěžovatel není osobou oprávněnou pobírat pří- platek k důchodu podle tohoto nařízení vlády. 1000 Důchodové pojištění: starobní důchod; ..“ hodnocení doby pojištění k čl.
15 odst. 1 písm. d) Nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k Nařízení (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rám- ci Společenství, ve znění Nařízení č. 878/73 Jestliže před narozením dětí a péčí o ně byla žalobkyně povinně pojiště- na v Polsku, pak bez ohledu na skutečnost, že se její děti narodily na území ČR (resp. ČSSR) a žalobkyně pak již pracovala a žila jen na území ČR, hod- notí dobu péče o děti polský nositel pojištění [čl.
15 odst. 1 písm. d) Naříze- ní Rady (EHS) č. 574/72]. Takto zhodnocená doba péče je pro Českou správu sociálního zabezpečení závazná, i když je pro žalobkyni nevýhodná.
László P. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu.