Z hlediska smyslu právní úpravy důchodového zabezpečení nelze k tíži zaměstnance a současně účastníka důchodového pojištění vytvářet jiný režim důsledku výplaty náhrady mzdy v závislosti na právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
ukončení pracovního poměru tohoto zaměstnance, a to právě za situace, že zaměstnavatel v protiprávním jednání pokračuje nepřidělováním práce zaměstnanci (§ 38
odst. 1 zákoníku práce z roku 2006) i po právní moci uvedeného rozhodnutí. Odlišení dopadu výplaty náhrady mzdy do právní moci a po právní moci rozhodnutí
o neplatnosti ukončení pracovního poměru zaměstnance z § 11 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nevyplývá.
Z hlediska smyslu právní úpravy důchodového zabezpečení nelze k tíži zaměstnance a současně účastníka důchodového pojištění vytvářet jiný režim důsledku výplaty náhrady mzdy v závislosti na právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
ukončení pracovního poměru tohoto zaměstnance, a to právě za situace, že zaměstnavatel v protiprávním jednání pokračuje nepřidělováním práce zaměstnanci (§ 38
odst. 1 zákoníku práce z roku 2006) i po právní moci uvedeného rozhodnutí. Odlišení dopadu výplaty náhrady mzdy do právní moci a po právní moci rozhodnutí
o neplatnosti ukončení pracovního poměru zaměstnance z § 11 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nevyplývá.
2004. Doba neplatného rozvázání pracovního poměru uvedená soudem se považuje za
dobu zaměstnání a rovněž dobu důchodového pojištění, za jejíhož trvání nemusí být splněna podmínka platby tohoto pojištění, a to
až do jiného skončení takového pracovního
poměru. Náhradu mzdy za dobu neplatného
rozvázání pracovního poměru je třeba zohlednit za ta období, za která náležela, nikoli
až v době, kdy došlo k její výplatě. Jednotlivé
částky náhrad mezd musí být také promítnuty do osobních vyměřovacích základů zaměstnance v rozhodné době, zachycených
v evidenčních listech důchodového pojištění. Pokud se tak nestalo, musí být evidenční
listy opraveny, respektive vyhotoveny nové.
Tak vyložil městský soud § 11 odst. 2 větu šestou zákona o důchodovém pojištění.
Také o náhradu mzdy musela žalobkyně
vést soudní spory. Rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 1. 2002, čj. 26 C
291/98-193, který ve výroku o náhradě mzdy
nabyl právní moci dne 26. 4. 2002, soud zaměstnavateli žalobkyně uložil povinnost zaplatit jí náhradu mzdy za měsíc srpen 1998.
K zaúčtování této náhrady došlo v prosinci
2004. Doba neplatného rozvázání pracovního poměru uvedená soudem se považuje za
dobu zaměstnání a rovněž dobu důchodového pojištění, za jejíhož trvání nemusí být splněna podmínka platby tohoto pojištění, a to
až do jiného skončení takového pracovního
poměru. Náhradu mzdy za dobu neplatného
rozvázání pracovního poměru je třeba zohlednit za ta období, za která náležela, nikoli
až v době, kdy došlo k její výplatě. Jednotlivé
částky náhrad mezd musí být také promítnuty do osobních vyměřovacích základů zaměstnance v rozhodné době, zachycených
v evidenčních listech důchodového pojištění. Pokud se tak nestalo, musí být evidenční
listy opraveny, respektive vyhotoveny nové.
Tak vyložil městský soud § 11 odst. 2 větu šestou zákona o důchodovém pojištění.
Také o náhradu mzdy musela žalobkyně
vést soudní spory. Rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 1. 2002, čj. 26 C
291/98-193, který ve výroku o náhradě mzdy
nabyl právní moci dne 26. 4. 2002, soud zaměstnavateli žalobkyně uložil povinnost zaplatit jí náhradu mzdy za měsíc srpen 1998.
K zaúčtování této náhrady došlo v prosinci
2002. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 9. 2006, čj. 12 C 226/2004-150,
ve znění rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 7. 2007, čj. 12 Co 210/2007-190,
které nabyly právní moci dne 24. 8. 2007, by-
la témuž zaměstnavateli uložena povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu mzdy také za období od 1. 9. 2001 do 30. 8. 2006. K zaúčtování náhrady došlo v září a v říjnu 2007.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze
čj. 2 Ad 5/2011-23 podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Podle stěžovatelky vada rozsudku spočívá zejména v jeho rozporu
s § 11 odst. 2 větou šestou zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovatelka vyložila § 11 odst. 2 větu šestou zákona o důchodovém pojištění tak, že
v případech neplatných rozvázání pracovních poměrů se sice za dobu důchodového
pojištění považuje též doba, po kterou podle
pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní vztah zakládající účast na pojištění,
přičemž délka trvání pojištění je ovšem závislá na dni nabytí právní moci zmíněného
soudního rozhodnutí. Jako dobu pojištění lze
v takových případech hodnotit jen dobu do
dne předcházejícího nabytí právní moci rozsudku. V následujícím období, tedy po právní
moci rozsudku, kterým bylo neplatné ukončení pracovního poměru zrušeno, je nutné
splnění dalších podmínek účasti na důchodovém pojištění podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle takové logiky byla
náhrada mzdy na evidenčních listech důchodového zabezpečení podle § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění správně rozepsána do období, za které náležela jen co do
nároků vzniklých do 2. 11. 2004. Později byla
náhrada mzdy posouzena podle § 130 zákoníku práce z roku 1965 (platného do 31. 12.
2006), respektive § 208 zákoníku práce z roku 2006, tedy jako jiné překážky v práci na
straně zaměstnavatele, a jako takové vykázány
na evidenčním listu důchodového zabezpečení za rok, ve kterém byly vyplaceny.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl.
Z odůvodnění:
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) Klíčovou otázkou posuzované věci je
to, zda v případě neplatného rozvázání pracovního poměru má být doba, za kterou náleží žalobkyni náhrada mzdy, zohledněna celá
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
i z hlediska důchodového zabezpečení, nebo
jen doba do právní moci rozhodnutí soudu
o neplatnosti ukončení pracovního poměru
zaměstnance (žalobkyně). K tomu je třeba vyložit související otázku oprávněnosti rozdělení charakteru a dopadu náhrad mzdy z hlediska důchodového zabezpečení podle toho,
zda nárok vznikl do nebo po právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti skončení pracovního poměru, pakliže náhrada mzdy představuje následek činnosti zaměstnavatele po
skončení uvedeného pracovněprávního sporu.
Další problematiku představuje posouzení
oprávněnosti požadavku zápisu vyplacené náhrady mzdy v evidenčním listu důchodového
zabezpečení za období, za které náhrada naleží.
Není sporu o tom, že v případě neplatného skončení pracovního poměru na základě
výpovědi nebo okamžitého zrušení ze strany
zaměstnavatele, konstatovaného pravomocným rozhodnutím soudu, jestliže zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, přísluší mu
náhrada mzdy. Před 1. 1. 2007 byl takový případ upraven v § 61 odst. 1 zákoníku práce
z roku 1965: „Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li
s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá
i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že
trvá na dalším zaměstnávání, až do doby,
kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat
v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru.“
Pro zaměstnance zakládala uvedená situace specifický nárok, jehož podmínku představovalo právě rozhodnutí soudu o určovací
žalobě. Ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku
práce z roku 1965 pamatovalo na případy, kdy
zaměstnanec nemohl vykonávat práci pro
překážku na straně zaměstnavatele. Toto
ustanovení platilo do 31. 12. 2006, od 1. 1. 2007
na takové případy pamatuje § 208 zákoníku
práce z roku 2006: „Nemohl-li zaměstnanec
konat práci pro jiné překážky na straně za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
městnavatele, než jsou uvedeny v § 207, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby.“
Co mohlo tvořit jiné překážky v práci podle
obou uvedených ustanovení, demonstrativně
uvádí například komentář k § 208 zákoníku
práce z roku 2006 (ASPI, zákon č. 262/2006 Sb.,
komentář k § 208), představující určitý druh
teleologického výkladu normy. Příkladem takové překážky je podle uvedeného zdroje také případ, „kdy zaměstnavatel neumožní zaměstnanci pokračovat v práci po zjištění
neplatnosti rozvázání pracovního poměru“.
Takový případ není totožný s tím, který upravoval citovaný § 61 zákoníku práce z roku
1965, neboť důvodem vzniku nároku na náhradu mzdy není v právním slova smyslu neplatné ukončení pracovního poměru, nýbrž
nepřidělování práce zaměstnanci v rozporu
s § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z roku
2002. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 9. 2006, čj. 12 C 226/2004-150,
ve znění rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 7. 2007, čj. 12 Co 210/2007-190,
které nabyly právní moci dne 24. 8. 2007, by-
la témuž zaměstnavateli uložena povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu mzdy také za období od 1. 9. 2001 do 30. 8. 2006. K zaúčtování náhrady došlo v září a v říjnu 2007.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze
čj. 2 Ad 5/2011-23 podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Podle stěžovatelky vada rozsudku spočívá zejména v jeho rozporu
s § 11 odst. 2 větou šestou zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovatelka vyložila § 11 odst. 2 větu šestou zákona o důchodovém pojištění tak, že
v případech neplatných rozvázání pracovních poměrů se sice za dobu důchodového
pojištění považuje též doba, po kterou podle
pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní vztah zakládající účast na pojištění,
přičemž délka trvání pojištění je ovšem závislá na dni nabytí právní moci zmíněného
soudního rozhodnutí. Jako dobu pojištění lze
v takových případech hodnotit jen dobu do
dne předcházejícího nabytí právní moci rozsudku. V následujícím období, tedy po právní
moci rozsudku, kterým bylo neplatné ukončení pracovního poměru zrušeno, je nutné
splnění dalších podmínek účasti na důchodovém pojištění podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle takové logiky byla
náhrada mzdy na evidenčních listech důchodového zabezpečení podle § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění správně rozepsána do období, za které náležela jen co do
nároků vzniklých do 2. 11. 2004. Později byla
náhrada mzdy posouzena podle § 130 zákoníku práce z roku 1965 (platného do 31. 12.
2006), respektive § 208 zákoníku práce z roku 2006, tedy jako jiné překážky v práci na
straně zaměstnavatele, a jako takové vykázány
na evidenčním listu důchodového zabezpečení za rok, ve kterém byly vyplaceny.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl.
Z odůvodnění:
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) Klíčovou otázkou posuzované věci je
to, zda v případě neplatného rozvázání pracovního poměru má být doba, za kterou náleží žalobkyni náhrada mzdy, zohledněna celá
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
i z hlediska důchodového zabezpečení, nebo
jen doba do právní moci rozhodnutí soudu
o neplatnosti ukončení pracovního poměru
zaměstnance (žalobkyně). K tomu je třeba vyložit související otázku oprávněnosti rozdělení charakteru a dopadu náhrad mzdy z hlediska důchodového zabezpečení podle toho,
zda nárok vznikl do nebo po právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti skončení pracovního poměru, pakliže náhrada mzdy představuje následek činnosti zaměstnavatele po
skončení uvedeného pracovněprávního sporu.
Další problematiku představuje posouzení
oprávněnosti požadavku zápisu vyplacené náhrady mzdy v evidenčním listu důchodového
zabezpečení za období, za které náhrada naleží.
Není sporu o tom, že v případě neplatného skončení pracovního poměru na základě
výpovědi nebo okamžitého zrušení ze strany
zaměstnavatele, konstatovaného pravomocným rozhodnutím soudu, jestliže zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, přísluší mu
náhrada mzdy. Před 1. 1. 2007 byl takový případ upraven v § 61 odst. 1 zákoníku práce
z roku 1965: „Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li
s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá
i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že
trvá na dalším zaměstnávání, až do doby,
kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat
v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru.“
Pro zaměstnance zakládala uvedená situace specifický nárok, jehož podmínku představovalo právě rozhodnutí soudu o určovací
žalobě. Ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku
práce z roku 1965 pamatovalo na případy, kdy
zaměstnanec nemohl vykonávat práci pro
překážku na straně zaměstnavatele. Toto
ustanovení platilo do 31. 12. 2006, od 1. 1. 2007
na takové případy pamatuje § 208 zákoníku
práce z roku 2006: „Nemohl-li zaměstnanec
konat práci pro jiné překážky na straně za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
městnavatele, než jsou uvedeny v § 207, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby.“
Co mohlo tvořit jiné překážky v práci podle
obou uvedených ustanovení, demonstrativně
uvádí například komentář k § 208 zákoníku
práce z roku 2006 (ASPI, zákon č. 262/2006 Sb.,
komentář k § 208), představující určitý druh
teleologického výkladu normy. Příkladem takové překážky je podle uvedeného zdroje také případ, „kdy zaměstnavatel neumožní zaměstnanci pokračovat v práci po zjištění
neplatnosti rozvázání pracovního poměru“.
Takový případ není totožný s tím, který upravoval citovaný § 61 zákoníku práce z roku
1965, neboť důvodem vzniku nároku na náhradu mzdy není v právním slova smyslu neplatné ukončení pracovního poměru, nýbrž
nepřidělování práce zaměstnanci v rozporu
s § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z roku
2006. Významná však může být právě situace,
kdy k takovému jednání ze strany zaměstnavatele dochází evidentně v souvislosti s neplatným ukončením pracovního poměru zaměstnance.
Ze znění § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění explicitně vyplývá oprávněnost
účasti zaměstnance (žalobkyně) v důchodovém pojištění v době, kdy jeho pracovní poměr byl neplatně ukončen, teprve od 1. 2. 2006.
V té době toto ustanovení znělo: „Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se
u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d)
a f) až k) a v) a v odstavci 2 považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále jejich právní vztah
zakládající účast na pojištění, pokud podle
tohoto rozhodnutí došlo ke skončení tohoto
vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto
vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8;
podmínka zaplacení pojistného se přitom
považuje za splněnou.“ Tomuto znění materiálně odpovídá i pozdější znění, aktuálně obsažené ve větě šesté citovaného ustanovení:
„Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1
písm. a) se u osob uvedených v § 5 odst. 1
písm. a) až d) a f) až k), v) až x) a v § 5 odst. 3
považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání návrhu
na určení neplatnosti skončení tohoto právního vztahu trval nadále jejich právní vztah
zakládající účast na pojištění, pokud podle
tohoto rozhodnutí nebo této dohody došlo ke
skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by
jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému
skončení tohoto vztahu, splněna podmínka
uvedená v § 8; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou.“
Ani v předcházející době nebyl ovšem takový výklad vyloučen, a to s ohledem na dřívější znění § 11 odst. 2 věty druhé zákona
o důchodovém pojištění, které zakotvovalo
alespoň fikci splnění podmínky zaplacení pojistného v případě, že „zaměstnavatel pojistné na pojištění neodvedl, ačkoliv byl povinen
toto pojistné odvést, pokud se dále nestanoví
jinak“. Ve vztahu k projednávané věci jinak
stanoveno nebylo a povinnost zaměstnavatele odvést pojistné nepochybně vyplývala právě
z toho, že rozhodnutím soudu došlo k určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobkyně, provázeného povinností zaměstnavatele poskytnout jí odpovídající náhradu
mzdy.
Stěžovatelka dovozuje zásadní rozdíl mezi
nárokem na náhradu mzdy do dne předcházejícího právní moci rozsudku soudu o neplatnosti ukončení pracovního poměru a po
tomto datu. Tento názor opírá o stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, č. Cpjn
4/2004, č. 85/2004 Sb. NS. Z hlediska soukromoprávního posouzení je logické vycházet
z toho, že „[j]estliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže pracovní poměr účastníků
nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále
řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými
pracovněprávními předpisy“. Z pohledu
ochrany veřejných subjektivních práv žalobkyně v oblasti důchodového zabezpečení
ovšem věc tak jednoznačná rozhodně být nemůže.
Nelze přehlédnout, že účastník důchodového pojištění vstoupil do tohoto systému za
předpokladu, že plnění povinností z jeho
strany musí být provázeno plněním odpovídajícím povinnosti ze strany státu. Na vzniku
odchylek veřejnoprávního pojišťovacího
vztahu v důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele provázeného náhradou pojistného plnění fikcí jeho zaplacení nenese žalobkyně žádnou vinu, a nelze proto ani žádat,
aby případně strpěla další neoprávněnou
újmu. Smyslem veřejnoprávní koncepce důchodového pojištění je bez dalšího zajistit určité hmotné zabezpečení zaměstnance v době,
kdy v souladu se zákonem získá nárok na dávky důchodového zabezpečení. Takový vztah
poskytovatele a příjemce dávek je založen na
předpokladu vzájemného plnění zákonem
určených povinností. Jak vyplývá ze skutečnosti, že ukončení pracovního poměru žalobkyně bylo pravomocným rozhodnutím soudu
určeno za neplatné, povinnost zaměstnavatele pojištění odvádět trvala od samého počátku existence pracovního poměru žalobkyně
bez přerušení. Stát nebyl v takovém případě
poškozen, neboť nakonec dostal, co mu náleželo, takže ani práva žalobkyně není důvod
zpochybňovat.
Ze soukromoprávního hlediska je významné, že poskytnutí náhrady mzdy žalobkyni po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti ukončení
jejího pracovního
poměru je vlastně důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat
zaměstnanci, trvajícímu na tom, aby ho dále
zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy.
Proti nesprávnému postupu zaměstnavatele
se žalobkyně mohla účinně bránit žalobou
u soudu v pracovněprávním sporu. Z hlediska
důchodových nároků žalobkyně však rozlišování důvodu nebo doby, kdy zaměstnavatel
neplnil svou povinnost, vyplývající z pravomocného rozhodnutí o neplatnosti ukončení
jejího pracovního poměru, totiž přidělovat jí
práci nebo poskytovat náhradu mzdy, nemá
žádný smysl. Žalobkyně měla na náhradu
mzdy nárok a v tomto případě je lhostejné, zda
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
dle § 61 odst. 1 nebo dle § 130 odst. 1 zákoníku práce z roku 1965. Dopad nesprávného
jednání zaměstnavatele do oblasti důchodového zabezpečení neměla žalobkyně možnost ovlivnit. Její veřejné subjektivní právo
se tak ocitlo ve zjevném nepoměru vůči skutečnosti, že odpovídající práva státu nebyla
(nakonec) dotčena. Z pohledu zkoumaného
veřejnoprávního vztahu proto nelze přehlédnout, že náhrada mzdy má v tomto případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně jako mzda, a to se všemi
povinnostmi, které z toho pro zaměstnavatele vyplývají, tedy včetně správného odvádění
pojistného na důchodové a nemocenské pojištění a pojistné na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
osvědčujících účast žalobkyně na důchodovém pojištění.
Z posuzovaného veřejnoprávního hlediska proto nelze přitakat ani namítané odlišné
povaze náhrady mzdy poskytnuté dle § 61
odst. 1 a § 130 odst. 1 zákoníku práce z roku
1965, a to právě v případech nároků na náhradu mzdy v souvislosti s neplněním povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
práci po pravomocném rozhodnutí soudu
o určení neplatnosti skončení jeho pracovního poměru. Pro žalobkyni právní mocí rozsudku civilního soudu, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání jejího pracovního
poměru, v daném směru k žádné změně nedošlo a nebylo v její moci na tom cokoli změnit. Žalobkyně nemohla ani usuzovat o stavu
věci nahlédnutím do evidenčních listů důchodového zabezpečení, neboť je v rozhodné
době nezískala. Nejvyšší správní soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve stejném
smyslu – srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2012,
čj. 6 Ads 100/2011-34, jehož právní věta zní:
„Pokud byla civilním soudem určena neplatnost rozvázání pracovního poměru stěžovatelky, není důvod, aby pro účely výpočtu důchodu byly stěžovatelce doby po nabytí
právní moci určovacího rozsudku do okamžiku, kdy jí bylo zaměstnavatelem umožněno opětovně nastoupit do práce, hodnoceny jinak než doby před nabytím právní
moci tohoto rozsudku (§ 11 odst. 2 zákona
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).“,
obdobně také rozsudek ze dne 13. 1. 2011,
čj. 3 Ads 81/2010-493.
Uvedené závěry lze vyvodit zejména z judikatury Ústavního soudu. V nálezu ze dne
2006. Významná však může být právě situace,
kdy k takovému jednání ze strany zaměstnavatele dochází evidentně v souvislosti s neplatným ukončením pracovního poměru zaměstnance.
Ze znění § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění explicitně vyplývá oprávněnost
účasti zaměstnance (žalobkyně) v důchodovém pojištění v době, kdy jeho pracovní poměr byl neplatně ukončen, teprve od 1. 2. 2006.
V té době toto ustanovení znělo: „Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se
u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d)
a f) až k) a v) a v odstavci 2 považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále jejich právní vztah
zakládající účast na pojištění, pokud podle
tohoto rozhodnutí došlo ke skončení tohoto
vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto
vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8;
podmínka zaplacení pojistného se přitom
považuje za splněnou.“ Tomuto znění materiálně odpovídá i pozdější znění, aktuálně obsažené ve větě šesté citovaného ustanovení:
„Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1
písm. a) se u osob uvedených v § 5 odst. 1
písm. a) až d) a f) až k), v) až x) a v § 5 odst. 3
považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání návrhu
na určení neplatnosti skončení tohoto právního vztahu trval nadále jejich právní vztah
zakládající účast na pojištění, pokud podle
tohoto rozhodnutí nebo této dohody došlo ke
skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by
jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému
skončení tohoto vztahu, splněna podmínka
uvedená v § 8; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou.“
Ani v předcházející době nebyl ovšem takový výklad vyloučen, a to s ohledem na dřívější znění § 11 odst. 2 věty druhé zákona
o důchodovém pojištění, které zakotvovalo
alespoň fikci splnění podmínky zaplacení pojistného v případě, že „zaměstnavatel pojistné na pojištění neodvedl, ačkoliv byl povinen
toto pojistné odvést, pokud se dále nestanoví
jinak“. Ve vztahu k projednávané věci jinak
stanoveno nebylo a povinnost zaměstnavatele odvést pojistné nepochybně vyplývala právě
z toho, že rozhodnutím soudu došlo k určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobkyně, provázeného povinností zaměstnavatele poskytnout jí odpovídající náhradu
mzdy.
Stěžovatelka dovozuje zásadní rozdíl mezi
nárokem na náhradu mzdy do dne předcházejícího právní moci rozsudku soudu o neplatnosti ukončení pracovního poměru a po
tomto datu. Tento názor opírá o stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, č. Cpjn
4/2004, č. 85/2004 Sb. NS. Z hlediska soukromoprávního posouzení je logické vycházet
z toho, že „[j]estliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže pracovní poměr účastníků
nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále
řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými
pracovněprávními předpisy“. Z pohledu
ochrany veřejných subjektivních práv žalobkyně v oblasti důchodového zabezpečení
ovšem věc tak jednoznačná rozhodně být nemůže.
Nelze přehlédnout, že účastník důchodového pojištění vstoupil do tohoto systému za
předpokladu, že plnění povinností z jeho
strany musí být provázeno plněním odpovídajícím povinnosti ze strany státu. Na vzniku
odchylek veřejnoprávního pojišťovacího
vztahu v důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele provázeného náhradou pojistného plnění fikcí jeho zaplacení nenese žalobkyně žádnou vinu, a nelze proto ani žádat,
aby případně strpěla další neoprávněnou
újmu. Smyslem veřejnoprávní koncepce důchodového pojištění je bez dalšího zajistit určité hmotné zabezpečení zaměstnance v době,
kdy v souladu se zákonem získá nárok na dávky důchodového zabezpečení. Takový vztah
poskytovatele a příjemce dávek je založen na
předpokladu vzájemného plnění zákonem
určených povinností. Jak vyplývá ze skutečnosti, že ukončení pracovního poměru žalobkyně bylo pravomocným rozhodnutím soudu
určeno za neplatné, povinnost zaměstnavatele pojištění odvádět trvala od samého počátku existence pracovního poměru žalobkyně
bez přerušení. Stát nebyl v takovém případě
poškozen, neboť nakonec dostal, co mu náleželo, takže ani práva žalobkyně není důvod
zpochybňovat.
Ze soukromoprávního hlediska je významné, že poskytnutí náhrady mzdy žalobkyni po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti ukončení
jejího pracovního
poměru je vlastně důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat
zaměstnanci, trvajícímu na tom, aby ho dále
zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy.
Proti nesprávnému postupu zaměstnavatele
se žalobkyně mohla účinně bránit žalobou
u soudu v pracovněprávním sporu. Z hlediska
důchodových nároků žalobkyně však rozlišování důvodu nebo doby, kdy zaměstnavatel
neplnil svou povinnost, vyplývající z pravomocného rozhodnutí o neplatnosti ukončení
jejího pracovního poměru, totiž přidělovat jí
práci nebo poskytovat náhradu mzdy, nemá
žádný smysl. Žalobkyně měla na náhradu
mzdy nárok a v tomto případě je lhostejné, zda
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
dle § 61 odst. 1 nebo dle § 130 odst. 1 zákoníku práce z roku 1965. Dopad nesprávného
jednání zaměstnavatele do oblasti důchodového zabezpečení neměla žalobkyně možnost ovlivnit. Její veřejné subjektivní právo
se tak ocitlo ve zjevném nepoměru vůči skutečnosti, že odpovídající práva státu nebyla
(nakonec) dotčena. Z pohledu zkoumaného
veřejnoprávního vztahu proto nelze přehlédnout, že náhrada mzdy má v tomto případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně jako mzda, a to se všemi
povinnostmi, které z toho pro zaměstnavatele vyplývají, tedy včetně správného odvádění
pojistného na důchodové a nemocenské pojištění a pojistné na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
osvědčujících účast žalobkyně na důchodovém pojištění.
Z posuzovaného veřejnoprávního hlediska proto nelze přitakat ani namítané odlišné
povaze náhrady mzdy poskytnuté dle § 61
odst. 1 a § 130 odst. 1 zákoníku práce z roku
1965, a to právě v případech nároků na náhradu mzdy v souvislosti s neplněním povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
práci po pravomocném rozhodnutí soudu
o určení neplatnosti skončení jeho pracovního poměru. Pro žalobkyni právní mocí rozsudku civilního soudu, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání jejího pracovního
poměru, v daném směru k žádné změně nedošlo a nebylo v její moci na tom cokoli změnit. Žalobkyně nemohla ani usuzovat o stavu
věci nahlédnutím do evidenčních listů důchodového zabezpečení, neboť je v rozhodné
době nezískala. Nejvyšší správní soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve stejném
smyslu – srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2012,
čj. 6 Ads 100/2011-34, jehož právní věta zní:
„Pokud byla civilním soudem určena neplatnost rozvázání pracovního poměru stěžovatelky, není důvod, aby pro účely výpočtu důchodu byly stěžovatelce doby po nabytí
právní moci určovacího rozsudku do okamžiku, kdy jí bylo zaměstnavatelem umožněno opětovně nastoupit do práce, hodnoceny jinak než doby před nabytím právní
moci tohoto rozsudku (§ 11 odst. 2 zákona
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).“,
obdobně také rozsudek ze dne 13. 1. 2011,
čj. 3 Ads 81/2010-493.
Uvedené závěry lze vyvodit zejména z judikatury Ústavního soudu. V nálezu ze dne
9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, č. 120/2005
Sb. ÚS, Ústavní soud projednával ústavní stížnost v obdobné věci, jako tomu je v tomto řízení. Jednalo se o namítané pochybení České
správy sociálního zabezpečení ve výkladu zákona k tíži zaměstnance v odvození důsledků
z toho, že mzda, která mu měla být vyplácena
v letech 1998 až 2000 měsíčně, mu byla vyplacena najednou až v roce 2001 v návaznosti na pro něj úspěšně skončené soudní řízení
o neplatnost výpovědi.
Ústavní soud předně vyjádřil obecnou
úvahu o povaze vztahu mezi občanem a státem v oblasti důchodového zabezpečení:
„V oblasti sociálního zabezpečení se při aplikaci pojistného jedná o právní institut pojištění, neboť odráží právní situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný
subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá
a je zavázán k určitým plněním. Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, tedy vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu na
důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat“ – viz
nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 1995,
sp. zn. Pl. ÚS 12/94, č. 92/1995 Sb. Je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze důsledně vyžadovaly splnění povinností ze strany
občanů (v daném případě plnění pojistného)
a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Ústavní soud dále zdůraznil, že k ústavně konformnímu řešení „nelze použít toliko gramatický
výklad, bez přihlédnutí ke smyslu a účelu
dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění a bez přihlédnutí k povaze samotného soudního řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, jehož
výsledkem bylo vydání rozhodnutí, jímž byla určena neplatnost výpovědi z pracovního
poměru daná stěžovateli jeho zaměstnaneckou organizací“.
Z výše uvedených důvodů vyplývá závěr,
že z hlediska smyslu právní úpravy důchodo-
Ing. Helena W. proti České správě sociálního zabezpečení o provedení oprav zápisu v evidenčních listech důchodového pojištění, o kasační stížnosti žalované. ňovala i žalovaná, a sice že nastalá situace by
byla řešitelná, pokud by stěžovatelka získala
české (či ukrajinské) státní občanství. Přestože nelze presumovat, jakým způsobem by její
žádost o udělení státního občanství byla vyřízena, jedná se nadále o možnost, která se stěžovatelce nabízí. [47] V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že status osoby bez státní příslušnosti,
kterou stěžovatelka bezesporu je, se vyznačuje různou mírou limitace, diskomfortu, nerovnosti apod., a jedná se tak o kategorii „nedobrovolnou“, z níž je možno se vymanit
zpravidla velmi zřídka a komplikovaným způsobem. V zemích, kde se status osoby bez
státní příslušnosti na žádost úředně deklaruje, je za apatridu považována dokonce pouze
taková osoba, která nejenže nemá státní občanství pro ni relevantního státu, ale ani o něj (sp. zn. II. ÚS 348/04).