ní kategorie pro účely důchodového zabezpečení***) Doba výkonu veřejné funkce v pracovním poměru ke společenské organizaci (6 2 odst. 2 zákoníku práce) není dobou započitatelnou do doby výkonu zaměstnání vL nebolII. pracovní kategorii podle $ 5 odst. 1 písm. g) nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do IL. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového za- bezpečení.
» S účinností k 1. 1. 2001 zrušen zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně někte- rých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Nyní srov. zejm. f 14, J 44 a f á4a lohoto zákona. *» S účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce. "+ S účinností od 1. 6. 1992 zrušeno zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o někte- rých dalších změnách v sociálním zabezpečení. 1452-1454 Důchodové pojištění: snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod k $ 29 a $ 76 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 134/1997 Sb., č. 254/1997 Sb., č. 289/1997 Sb., č. 118/2000 Sb. a č. 188/2001 Sb. k $ 5 odst. 1 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I.
a II. pracovní katego- rie pro účely důchodového zabezpečení“ Náhradní vojenská služba není náhradní dobou pojištění. Jestliže pojištěnec odešel do základní vojenské služby z I. pracovní kategorie (příloha č. 2 nařízení vlá- dy č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení), dobu výkonu základní vojenské služby zkrátil z důvodu nástupu na náhradní vojenskou službu, kterou vykonával ve stavebnictví, a do I. pra- covní kategorie se vrátil až po výkonu náhradní vojenské služby, nelze vojenskou službu hodnotit jako výkon v I.
pracovní kategorii, neboť není obklopena činností vI. pracovní kategorii.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu měla být pro účely starobního důchodu započítána jako doba výkonu práce v I. pracovní kategorii také doba od 1. 3. 1968 do 30. 11. 1970, během níž pracoval jako tajemník Socialistického svazu mládeže, přičemž tato doba bezprostředně následovala po výkonu prací v I. pracovní kategorii a po jejímž skončení se k výkonu stejné práce vrátil. K této námitce soud uvážil následující:
Podle § 5 odst. 1 písm. g) nařízení vlády č. 117/1988 Sb. se jako doba zaměstnání v I., resp. II. pracovní kategorii započítává, pokud je obklopena touto dobou, též doba, po kterou pracovník nemohl konat práci pro překážku v práci z důvodu obecného zájmu, nejde-li o dobu zaměstnání. V daném případě nebylo sporu o tom, že žalobce odpracoval 12 roků a 344 dnů v zaměstnání I. pracovní kategorie. Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že do doby práce v I. pracovní kategorii nebylo možné započítat sporné období, v němž žalobce působil jako tajemník v rámci bývalého Socialistického svazu mládeže.
Jelikož v řízení před žalovanou i před soudem prvního stupně bylo prokázáno potvrzením Svazu mladých – tedy nástupnické organizace Socialistického svazu mladých, že žalobce byl v období od 1. 3. 1968 do 30. 11. 1970 v pracovním poměru bývalé mládežnické organizace Socialistického svazu mládeže, jež byla právním nástupcem Československého svazu mládeže, nebylo ani podle názoru Nejvyššího správního soudu možné dospět k závěru, že by výkon funkce žalobce v uvedeném období byl podřaditelný pod výkon funkce znamenající překážku v práci z důvodu obecného zájmu; v dané věci se jednalo o běžný pracovní poměr a nikoliv o uvolnění k výkonu funkce ve smyslu citovaného ustanovení.
Jelikož bylo v řízení o přiznání starobního důchodu prokázáno, že stěžovatel v období od 1. 3. 1968 do 30. 11. 1970 nekonal práce zařazené do I. pracovní kategorie, nebylo možné mu započíst tuto dobu do výkonu práce v uvedené pracovní kategorii a proto stěžovateli nebylo možné snížit věkovou hranici stěžovatele pro přiznání starobního důchodu na 59 let.
Žalobce dále poukázal na to, že mělo být v jeho případě aplikován § 4 odst. 1 citovaného nařízení vlády, podle něhož „poslancům národního výboru a členům orgánů lidové kontroly, u nichž se doba výkonu funkce považuje za dobu zaměstnání, a funkcionářům složek Revolučního odborového hnutí všech stupňů i ostatních složek Národní fronty uvolněným ze zaměstnání pro výkon funkce, kteří byli zaměstnáni v I. (II.) pracovní kategorii, se započítává doba výkonu funkce jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie, jestliže se vrátili ihned po skončení výkonu funkce do zaměstnání I.
(II.) pracovní kategorie a není pro ně výhodnější úprava podle odstavce 2; to platí též, jestliže v době výkonu funkce vznikl uvedeným funkcionářům nebo pozůstalým po nich nárok na dávky důchodového zabezpečení.“ Tento argument žalobce však není důvodný, jelikož žalobce nebyl k výkonu funkce uvolněn, nýbrž – jak již bylo výše uvedeno – se jednalo o řádný pracovní poměr a nikoliv o překážku v práci z důvodu obecného zájmu. Přitom není rozhodující, zda v pracovním poměru vykonával případně veřejnou funkci (srov. § 2 odst. 2 zákoníku práce) nebo jiné zaměstnání.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze i rozhodnutí žalované byla vydána v souladu se zákonem; důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dané věci náhradu nákladů řízení nelze přiznat. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu