Dobu trvání pracovní neschopnosti získanou podle právních předpisů platných
před 1. 1. 1996 je třeba hodnotit jako náhradní dobu za předpokladu, že zaměstnanci vznikl nárok na nemocenské dávky, a to bez ohledu na to, zda mu tyto dávky byly
skutečně vyplaceny.
Dobu trvání pracovní neschopnosti získanou podle právních předpisů platných
před 1. 1. 1996 je třeba hodnotit jako náhradní dobu za předpokladu, že zaměstnanci vznikl nárok na nemocenské dávky, a to bez ohledu na to, zda mu tyto dávky byly
skutečně vyplaceny.
23. 4. 1990 utrpěl nepracovní úraz, jehož léčení si vyžadovalo pracovní neschopnost trvající až do 30. 11. 1990. K tomu žalobce dodal,
že nemocenské dávky sice nepobíral, avšak
nikoliv proto, že by na ně neměl nárok, ale
v důsledku liknavosti jeho zaměstnavatele.
Podle názoru žalobce se žalovaná měla zabývat otázkou, zda na nemocenské měl nárok,
a nikoliv tím, zda toto nemocenské bylo skutečně vypláceno.
Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2013,
čj. 18 Ad 39/2012-20, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku k námitce nezhodnocení doby nemoci krajský soud uvedl, že
podle § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby
zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle
předpisů platných před tímto dnem. V době
uvedené pracovní neschopnosti žalobce platil § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení,*) podle kterého se
do doby zaměstnání započítá i doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské, pokud
v této době zaměstnání trvalo alespoň jeden
rok. Krajský soud označil za nesporné, že
v době od 1. 5. do 30. 11. 1990 podle fotokopie
potvrzení o pracovní neschopnosti žalobce
skutečně byl ve stavu pracovní neschopnosti.
Aby ovšem uvedenou dobu bylo možno do
celkové doby pojištění jako náhradní dobu
započíst a zároveň tuto dobu vyloučit při výpočtu osobního vyměřovacího základu pro
účel výpočtu výše poměrné části starobního
důchodu, muselo by být v řízení skutečně
prokázáno, že za tuto dobu žalobce měl nárok na nemocenské dávky dle shora citovaného zákonného ustanovení, resp. že mu tyto
dávky byly vypláceny. Žalobce v průběhu řízení prokazoval, že tyto dávky nemocenského pojištění skutečně uplatňoval, ale z důvodu liknavosti bývalého zaměstnavatele mu
tyto dávky propláceny nebyly. Skutečnost, že
měl nárok na nemocenské dávky v uvedeném
období nelze dovodit ani z fotokopie evidenčního listu o době zaměstnání a výdělku
vystaveného Spotřebním družstvem Budoucnost v Ostravě potvrzujícím, že žalobce u této
organizace byl zaměstnán do 20. 11. 1985,
přičemž za rok 1990 (tedy 5 let po ukončení
pracovního poměru) obsahuje údaj o tom, že
„DN placeny jako expertu v zahraničí“ a počet dnů pracovní neschopnosti 199.
*) S účinností od 1. 1. 2012 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné zopakoval žalobní námitku, že žalovaná nezhodnotila dobu nemoci od 23. 5. 1990
do 30. 11. 1990 jakožto náhradní dobu a zároveň dobu vyloučenou. Stěžovatel předně nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že aby
bylo možno do celkové doby pojištění jako
náhradní dobu započíst a zároveň tuto dobu
vyloučit při výpočtu osobního vyměřovacího
základu, muselo by být v řízení skutečně prokázáno, že za tuto dobu měl žalobce nárok na
nemocenské dávky, resp. že mu byly vypláceny. Předpis o sociálním zabezpečení byl interpretován v neprospěch jeho adresáta, aniž
přitom bylo šetřeno jeho podstaty a smyslu.
Stěžovatel také namítal směšování významu
pojmu „nárok na dávku“ a „výplata dávky“.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Ke kasační námitce nezapočtení doby
nároku na nemocenské jako náhradní doby
pojištění Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují
též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996
podle předpisů platných před tímto dnem.
Podle § 13 odst. 2 se za náhradní dobu pojištění považují též náhradní doby získané před
23. 4. 1990 utrpěl nepracovní úraz, jehož léčení si vyžadovalo pracovní neschopnost trvající až do 30. 11. 1990. K tomu žalobce dodal,
že nemocenské dávky sice nepobíral, avšak
nikoliv proto, že by na ně neměl nárok, ale
v důsledku liknavosti jeho zaměstnavatele.
Podle názoru žalobce se žalovaná měla zabývat otázkou, zda na nemocenské měl nárok,
a nikoliv tím, zda toto nemocenské bylo skutečně vypláceno.
Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2013,
čj. 18 Ad 39/2012-20, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku k námitce nezhodnocení doby nemoci krajský soud uvedl, že
podle § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby
zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle
předpisů platných před tímto dnem. V době
uvedené pracovní neschopnosti žalobce platil § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení,*) podle kterého se
do doby zaměstnání započítá i doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské, pokud
v této době zaměstnání trvalo alespoň jeden
rok. Krajský soud označil za nesporné, že
v době od 1. 5. do 30. 11. 1990 podle fotokopie
potvrzení o pracovní neschopnosti žalobce
skutečně byl ve stavu pracovní neschopnosti.
Aby ovšem uvedenou dobu bylo možno do
celkové doby pojištění jako náhradní dobu
započíst a zároveň tuto dobu vyloučit při výpočtu osobního vyměřovacího základu pro
účel výpočtu výše poměrné části starobního
důchodu, muselo by být v řízení skutečně
prokázáno, že za tuto dobu žalobce měl nárok na nemocenské dávky dle shora citovaného zákonného ustanovení, resp. že mu tyto
dávky byly vypláceny. Žalobce v průběhu řízení prokazoval, že tyto dávky nemocenského pojištění skutečně uplatňoval, ale z důvodu liknavosti bývalého zaměstnavatele mu
tyto dávky propláceny nebyly. Skutečnost, že
měl nárok na nemocenské dávky v uvedeném
období nelze dovodit ani z fotokopie evidenčního listu o době zaměstnání a výdělku
vystaveného Spotřebním družstvem Budoucnost v Ostravě potvrzujícím, že žalobce u této
organizace byl zaměstnán do 20. 11. 1985,
přičemž za rok 1990 (tedy 5 let po ukončení
pracovního poměru) obsahuje údaj o tom, že
„DN placeny jako expertu v zahraničí“ a počet dnů pracovní neschopnosti 199.
*) S účinností od 1. 1. 2012 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné zopakoval žalobní námitku, že žalovaná nezhodnotila dobu nemoci od 23. 5. 1990
do 30. 11. 1990 jakožto náhradní dobu a zároveň dobu vyloučenou. Stěžovatel předně nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že aby
bylo možno do celkové doby pojištění jako
náhradní dobu započíst a zároveň tuto dobu
vyloučit při výpočtu osobního vyměřovacího
základu, muselo by být v řízení skutečně prokázáno, že za tuto dobu měl žalobce nárok na
nemocenské dávky, resp. že mu byly vypláceny. Předpis o sociálním zabezpečení byl interpretován v neprospěch jeho adresáta, aniž
přitom bylo šetřeno jeho podstaty a smyslu.
Stěžovatel také namítal směšování významu
pojmu „nárok na dávku“ a „výplata dávky“.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Ke kasační námitce nezapočtení doby
nároku na nemocenské jako náhradní doby
pojištění Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují
též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996
podle předpisů platných před tímto dnem.
Podle § 13 odst. 2 se za náhradní dobu pojištění považují též náhradní doby získané před
1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle § 9 odst. 1 písm. f) zákona
č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 12.
1995, „[t]rvalo-li zaměstnání aspoň rok, započítávají se do něho tyto náhradní doby:
[...] f) doba, po kterou měl občan nárok na
nemocenské, peněžitou pomoc v mateřství
a podporu při ošetřování člena rodiny, doba,
po kterou byl muži z důvodu péče o dítě poskytován příspěvek nebo peněžitá pomoc,
a doba ošetřování (péče) člena rodiny po
uplynutí období, po které občan pobíral podporu při ošetřování člena rodiny, pokud v této době zaměstnání trvalo“.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Podle § 15 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců*), ve
znění účinném do 30. 6. 1990 „[n]emocenské
náleží místo mzdy nebo platu (dále jen
,mzda‘) zaměstnanci, který je pro nemoc nebo úraz uznán dočasně neschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání“, a dále
podle § 15 odst. 3 tohoto zákona platilo, že
„[n]emocenské se poskytuje od prvního dne
dočasné neschopnosti (§ 22) k výkonu dosavadního zaměstnání pro nemoc nebo úraz
(dále jen ,pracovní neschopnost‘) do skončení pracovní neschopnosti nebo do uznání invalidity nebo částečné invalidity podle předpisů vydaných na podkladě § 51 odst. 4.
Nemocenské se však poskytuje nejdéle po dobu jednoho roku od počátku pracovní neschopnosti (dále jen ,podpůrčí doba‘).“ Dále
podle § 42 odst. 1 tohoto zákona platilo, že
„[p]reventivní a léčebná péče a dávky nemocenského pojištění náleží, jestliže se podmínky rozhodné pro jejich přiznání splnily v době pojištění podle tohoto zákona nebo sice
po skončení pojištění, avšak ještě během doby, po kterou zaměstnanec pobírá nemocenské nebo peněžitou pomoc v mateřství, anebo jestliže se splnily v ochranné lhůtě“. Tato
zákonná úprava však měla své provedení ve
vyhlášce č. 165/1979 Sb., o nemocenském pojištění některých pracovníků a poskytování
dávek nemocenského pojištění občanům ve
zvláštních případech,*) která s účinností ke
dni 23. 4. 1990, kdy si stěžovatel měl přivodit
nepracovní úraz, obsahovala následující
právní úpravu nemocenského pojištění pro
kategorii expertů v zahraničí. Podle § 35
odst. 1 této vyhlášky se za experty v zahraničí
„pro účely nemocenského pojištění považují
českoslovenští občané, kteří v rámci mezinárodní spolupráce jsou se souhlasem československých orgánů činni v zahraničí pro zahraniční zaměstnavatele a jimi
jsou též
odměňováni“. Podle § 32 odst. 1 citované vyhlášky, který se použije na základě výslovného odkazu v § 38 jak pro pracovníky v zahraničí, tak i experty v zahraničí, platilo, že
*)
S účinností od 1. 1. 2009 zrušen zákonem č. 187/2006 Sb.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
„[j]e-li pracovník v zahraničí pojištěn také
ve státě, v němž vykonává činnost, má nárok na peněžité dávky nemocenského pojištění podle tohoto oddílu, jen nevznikl-li mu
nárok na obdobné dávky z pojištění v zahraničí nebo jsou-li dávky z tohoto pojištění
nižší než dávky podle tohoto oddílu; v takovém případě obdrží jen rozdíl mezi dávkami z pojištění v zahraničí a dávkami podle
tohoto oddílu“. Z uvedeného výkladu relevantní vnitrostátní právní úpravy nemocenského pojištění vyplývá, že pro úsudek, zda
stěžovateli vznikl či nevznikl nárok na nemocenské, je třeba nejprve zjistit, zda byl či nebyl poživatelem obdobné dávky v Německu.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi Československem a Německou demokratickou republikou byla již v roce
1957 uzavřena mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení, konkrétně Dohoda mezi
vládou Československé republiky a vládou
Německé demokratické republiky o spolupráci na poli sociální politiky (č. 59/1957 Sb.).
Ačkoliv se jednalo pouze o mezivládní dohodu, obsahovala přímo použitelná koordinační pravidla a skrze zákon č. 100/1932 Sb.,
o vnitrostátní účinnosti smluv o sociálním
pojištění,*) účinný až do 1. 1. 2009 měla tato
mezinárodní smlouva nepochybně vnitrostátní závaznost. Tato smlouva se vztahovala
i na problematiku poskytování dávek nemocenského pojištění občanům smluvních
stran (čl. 1 bod 6). Podle článku 2 této smlouvy do jejího osobního rozsahu náležely nejen
osoby, které přesídlily z jednoho státu do druhého, ale také osoby, které se přechodně zdržovaly na území druhého státu nebo žijí ve
druhém státě a jsou potřební. Tato mezinárodní smlouva je kromě principu rovného zacházení s občany druhé smluvní strany založena také na dvou kolizních kritériích: státu
určeném podle pracoviště občana a principu
domicilu (státu bydliště). To znamená, že při
provádění sociálního pojištění se použijí –
s výjimkou poskytování dávek – právní předpisy toho státu, na jehož území je vykonáváno
zaměstnání (činnost) rozhodné pro pojištění, pokud se v této Dohodě nestanoví jinak.
Podle čl. 5 odst. 1 této smlouvy „[p]eněžité
dávky nemocenského pojištění a rodinné
přídavky poskytuje podle vlastních právních
předpisů nositel pojištění státu bydliště“. Přitom přihlédne také k době pojištění (zaměstnání) získané na území druhého státu. To znamená, že v případě expertů v zahraničí,
jejichž státem bydliště bylo Československo
a byli vysláni k výkonu práce přechodně do
NDR, měl dávky nemocenského pojištění vyplácet československý nositel pojištění, tedy
československá organizace, která experta do
druhého smluvního státu vyslala, příp. organizace, která plnění těchto povinností převzala nebo které bylo jejich plnění rozhodnutím příslušného ústředního orgánu uloženo
(§ 39 vyhlášky č. 165/1979 Sb.).
Jak uvedl stěžovatel, v době trvání pracovního poměru dne 23. 4. 1990 utrpěl nepracovní úraz, jehož léčení si vyžádalo pracovní neschopnost trvající až do 30. 11. 1990.
Za předpokladu, že skutečně nepobíral nemocenské v Německu u svého zaměstnavatele, kde pobíral mzdu, anebo tyto dávky byly
nižší, vznikl mu tím nárok na nemocenské
podle tehdejší československé právní úpravy,
protože došlo ke splnění podmínek pro jeho
přiznání v době trvání zaměstnání. Jeho zaměstnavatel však nevedl žádný evidenční list
důchodového zabezpečení a ani mu nevyplácel nemocenské. Žalovaná se snažila došetřit
potvrzení pracovní neschopnosti prostřednictvím Pražské správy sociálního zabezpečení, ale vzhledem k tomu, že se zaměstnavatel
nevyjádřil k době trvání pracovní neschopnosti, tuto dobu pro účely výpočtu důchodu
nezapočetla. Doklad o tom, že žalobce byl
v pracovní neschopnosti, neshledala jako dostačující pro účely důchodového pojištění.
Taktéž krajský soud uzavřel, že nárok na nemocenské dávky nebyl stěžovatelem prokázán. Nejvyšší správní soud musí souhlasit se
stěžovatelem, že krajský soud směšuje význam pojmu „nárok na dávku“ s významem
pojmu „výplata dávky“. Toto rozlišování je
nezbytné zejména za situace, kdy pro účely
započtení doby pojištění může postačovat
pouze vznik nároku na dávku a není nezbytně nutná i výplata této dávky. Z § 9 odst. 1
písm. f) zákona č. 100/1988 Sb. vyplývá, že
pro započtení do doby pojištění by postačovala doba trvání nároku na nemocenské.
V posuzovaném případě je však spornou zejména otázka prokázání existence tohoto nároku.
Ustanovení § 38 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, upravuje jako primární důkazní prostředek
sloužící k osvědčení doby pojištění a získaných
vyměřovacích základů zejména evidenční list
důchodového pojištění, dříve evidenční list
důchodového zabezpečení. Při jejich absenci
je zapotřebí aplikovat obecná pravidla pro
dokazování stanovená v § 51 odst. 1 správního řádu, podle něhož lze k provedení důkazů
užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou
získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy, a to zejména listiny, ohledání,
svědeckou výpověď a znalecký posudek. Rovněž je nutné vycházet z konkrétních pravidel
pro prokazování některých dob pojištění
upravených v § 85 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle jehož
odstavce pátého lze k prokázání doby pojištění použít čestného prohlášení nejméně dvou
svědků a žadatele o důchod, nelze-li tuto dobu prokázat jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, čj. 4 Ads
28/2013-22, dále též rozsudek ze dne 12. 6.
2013, čj. 4 Ads 8/2013-31 a rozsudek ze dne
1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle § 9 odst. 1 písm. f) zákona
č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 12.
1995, „[t]rvalo-li zaměstnání aspoň rok, započítávají se do něho tyto náhradní doby:
[...] f) doba, po kterou měl občan nárok na
nemocenské, peněžitou pomoc v mateřství
a podporu při ošetřování člena rodiny, doba,
po kterou byl muži z důvodu péče o dítě poskytován příspěvek nebo peněžitá pomoc,
a doba ošetřování (péče) člena rodiny po
uplynutí období, po které občan pobíral podporu při ošetřování člena rodiny, pokud v této době zaměstnání trvalo“.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Podle § 15 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců*), ve
znění účinném do 30. 6. 1990 „[n]emocenské
náleží místo mzdy nebo platu (dále jen
,mzda‘) zaměstnanci, který je pro nemoc nebo úraz uznán dočasně neschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání“, a dále
podle § 15 odst. 3 tohoto zákona platilo, že
„[n]emocenské se poskytuje od prvního dne
dočasné neschopnosti (§ 22) k výkonu dosavadního zaměstnání pro nemoc nebo úraz
(dále jen ,pracovní neschopnost‘) do skončení pracovní neschopnosti nebo do uznání invalidity nebo částečné invalidity podle předpisů vydaných na podkladě § 51 odst. 4.
Nemocenské se však poskytuje nejdéle po dobu jednoho roku od počátku pracovní neschopnosti (dále jen ,podpůrčí doba‘).“ Dále
podle § 42 odst. 1 tohoto zákona platilo, že
„[p]reventivní a léčebná péče a dávky nemocenského pojištění náleží, jestliže se podmínky rozhodné pro jejich přiznání splnily v době pojištění podle tohoto zákona nebo sice
po skončení pojištění, avšak ještě během doby, po kterou zaměstnanec pobírá nemocenské nebo peněžitou pomoc v mateřství, anebo jestliže se splnily v ochranné lhůtě“. Tato
zákonná úprava však měla své provedení ve
vyhlášce č. 165/1979 Sb., o nemocenském pojištění některých pracovníků a poskytování
dávek nemocenského pojištění občanům ve
zvláštních případech,*) která s účinností ke
dni 23. 4. 1990, kdy si stěžovatel měl přivodit
nepracovní úraz, obsahovala následující
právní úpravu nemocenského pojištění pro
kategorii expertů v zahraničí. Podle § 35
odst. 1 této vyhlášky se za experty v zahraničí
„pro účely nemocenského pojištění považují
českoslovenští občané, kteří v rámci mezinárodní spolupráce jsou se souhlasem československých orgánů činni v zahraničí pro zahraniční zaměstnavatele a jimi
jsou též
odměňováni“. Podle § 32 odst. 1 citované vyhlášky, který se použije na základě výslovného odkazu v § 38 jak pro pracovníky v zahraničí, tak i experty v zahraničí, platilo, že
*)
S účinností od 1. 1. 2009 zrušen zákonem č. 187/2006 Sb.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
„[j]e-li pracovník v zahraničí pojištěn také
ve státě, v němž vykonává činnost, má nárok na peněžité dávky nemocenského pojištění podle tohoto oddílu, jen nevznikl-li mu
nárok na obdobné dávky z pojištění v zahraničí nebo jsou-li dávky z tohoto pojištění
nižší než dávky podle tohoto oddílu; v takovém případě obdrží jen rozdíl mezi dávkami z pojištění v zahraničí a dávkami podle
tohoto oddílu“. Z uvedeného výkladu relevantní vnitrostátní právní úpravy nemocenského pojištění vyplývá, že pro úsudek, zda
stěžovateli vznikl či nevznikl nárok na nemocenské, je třeba nejprve zjistit, zda byl či nebyl poživatelem obdobné dávky v Německu.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi Československem a Německou demokratickou republikou byla již v roce
1957 uzavřena mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení, konkrétně Dohoda mezi
vládou Československé republiky a vládou
Německé demokratické republiky o spolupráci na poli sociální politiky (č. 59/1957 Sb.).
Ačkoliv se jednalo pouze o mezivládní dohodu, obsahovala přímo použitelná koordinační pravidla a skrze zákon č. 100/1932 Sb.,
o vnitrostátní účinnosti smluv o sociálním
pojištění,*) účinný až do 1. 1. 2009 měla tato
mezinárodní smlouva nepochybně vnitrostátní závaznost. Tato smlouva se vztahovala
i na problematiku poskytování dávek nemocenského pojištění občanům smluvních
stran (čl. 1 bod 6). Podle článku 2 této smlouvy do jejího osobního rozsahu náležely nejen
osoby, které přesídlily z jednoho státu do druhého, ale také osoby, které se přechodně zdržovaly na území druhého státu nebo žijí ve
druhém státě a jsou potřební. Tato mezinárodní smlouva je kromě principu rovného zacházení s občany druhé smluvní strany založena také na dvou kolizních kritériích: státu
určeném podle pracoviště občana a principu
domicilu (státu bydliště). To znamená, že při
provádění sociálního pojištění se použijí –
s výjimkou poskytování dávek – právní předpisy toho státu, na jehož území je vykonáváno
zaměstnání (činnost) rozhodné pro pojištění, pokud se v této Dohodě nestanoví jinak.
Podle čl. 5 odst. 1 této smlouvy „[p]eněžité
dávky nemocenského pojištění a rodinné
přídavky poskytuje podle vlastních právních
předpisů nositel pojištění státu bydliště“. Přitom přihlédne také k době pojištění (zaměstnání) získané na území druhého státu. To znamená, že v případě expertů v zahraničí,
jejichž státem bydliště bylo Československo
a byli vysláni k výkonu práce přechodně do
NDR, měl dávky nemocenského pojištění vyplácet československý nositel pojištění, tedy
československá organizace, která experta do
druhého smluvního státu vyslala, příp. organizace, která plnění těchto povinností převzala nebo které bylo jejich plnění rozhodnutím příslušného ústředního orgánu uloženo
(§ 39 vyhlášky č. 165/1979 Sb.).
Jak uvedl stěžovatel, v době trvání pracovního poměru dne 23. 4. 1990 utrpěl nepracovní úraz, jehož léčení si vyžádalo pracovní neschopnost trvající až do 30. 11. 1990.
Za předpokladu, že skutečně nepobíral nemocenské v Německu u svého zaměstnavatele, kde pobíral mzdu, anebo tyto dávky byly
nižší, vznikl mu tím nárok na nemocenské
podle tehdejší československé právní úpravy,
protože došlo ke splnění podmínek pro jeho
přiznání v době trvání zaměstnání. Jeho zaměstnavatel však nevedl žádný evidenční list
důchodového zabezpečení a ani mu nevyplácel nemocenské. Žalovaná se snažila došetřit
potvrzení pracovní neschopnosti prostřednictvím Pražské správy sociálního zabezpečení, ale vzhledem k tomu, že se zaměstnavatel
nevyjádřil k době trvání pracovní neschopnosti, tuto dobu pro účely výpočtu důchodu
nezapočetla. Doklad o tom, že žalobce byl
v pracovní neschopnosti, neshledala jako dostačující pro účely důchodového pojištění.
Taktéž krajský soud uzavřel, že nárok na nemocenské dávky nebyl stěžovatelem prokázán. Nejvyšší správní soud musí souhlasit se
stěžovatelem, že krajský soud směšuje význam pojmu „nárok na dávku“ s významem
pojmu „výplata dávky“. Toto rozlišování je
nezbytné zejména za situace, kdy pro účely
započtení doby pojištění může postačovat
pouze vznik nároku na dávku a není nezbytně nutná i výplata této dávky. Z § 9 odst. 1
písm. f) zákona č. 100/1988 Sb. vyplývá, že
pro započtení do doby pojištění by postačovala doba trvání nároku na nemocenské.
V posuzovaném případě je však spornou zejména otázka prokázání existence tohoto nároku.
Ustanovení § 38 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, upravuje jako primární důkazní prostředek
sloužící k osvědčení doby pojištění a získaných
vyměřovacích základů zejména evidenční list
důchodového pojištění, dříve evidenční list
důchodového zabezpečení. Při jejich absenci
je zapotřebí aplikovat obecná pravidla pro
dokazování stanovená v § 51 odst. 1 správního řádu, podle něhož lze k provedení důkazů
užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou
získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy, a to zejména listiny, ohledání,
svědeckou výpověď a znalecký posudek. Rovněž je nutné vycházet z konkrétních pravidel
pro prokazování některých dob pojištění
upravených v § 85 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle jehož
odstavce pátého lze k prokázání doby pojištění použít čestného prohlášení nejméně dvou
svědků a žadatele o důchod, nelze-li tuto dobu prokázat jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, čj. 4 Ads
28/2013-22, dále též rozsudek ze dne 12. 6.
2013, čj. 4 Ads 8/2013-31 a rozsudek ze dne
2. 4. 2014, čj. 6 Ads 85/2013-33). Žalovaná je
povinna podle § 50 odst. 2 správního řádu
opatřit podklady pro vydání rozhodnutí nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci. Pokud nelze opatřit podklady z údajů uvedených v evidenčních listech důchodového
pojištění, lze provést šetření ve smyslu § 11
zákona č. 582/1991 Sb. Žalovaná v případě
stěžovatele provedla šetření u Pražské správy
sociálního zabezpečení a také si vyžádala sdělení Spotřebního družstva Budoucnost
v Ostravě. Podle závěrů žalované a krajského
soudu nebylo možné dovodit nárok na nemocenské dávky v uvedeném období pouze z fotokopie evidenčního listu o době zaměstnání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Jozef K. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnos- ho) režimu. Tento výklad by ale ve světle výše
nastíněných závěrů neudržitelně rozšiřoval
rozsah jednoho posuzovacího kritéria – základní životní potřeby péče o zdraví – pro
přiznání příspěvku na péči. Pokud je součástí
léčby celiakie dietní režim, jenž je výslovně zahrnut pod základní životní potřebu stravování
[písm. d) přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.],
projeví se neschopnost samostatně dodržovat dietní režim pouze v oblasti základní životní potřeby stravování. Městský soud proto
dospěl při posouzení této právní otázky ke
správnému závěru, když kvalifikoval dietní
opatření nařízené k léčbě nemoci celiakie toliko jako dílčí aktivitu základní životní potřeby stravování. Hodnocení schopnosti péče
o zdraví ve vztahu ke konkrétnímu onemocnění podle § 9 odst. 2 zákona o sociálních