3 Ads 6/2022- 35 - text
3 Ads 6/2022 - 37 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: L. H., zastoupený Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2020, č. j. MPSV 2020/201373
911, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2021, č. j. 1 Ad 36/2020 24,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2020. Tímto rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2020. Tímto rozhodnutím žalobci nebyl podle § 61 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) přiznán příspěvek na bydlení, neboť neosvědčil rozhodné skutečnosti pro nárok na dávku, ač byl k tomuto vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy. Konkrétně žalobce nedoložil doklad prokazující právní vztah k bytu č. X, na adrese M.
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce podal žádost o příspěvek na bydlení dne 31. 10. 2019 na období od 31. 7. 2019 do 30. 6. 2020. Přípisem ze dne 9. 3. 2020 byl žalobce správním orgánem prvního stupně vyzván mimo jiné k tomu, aby žádost doplnil o platnou nájemní smlouvu od 1. 8. 2019. Další výzvou ze dne 31. 3. 2020 byl pak vyzván (vzhledem k ohraničené platnosti dosavadní nájemní smlouvy) k doložení nájemní smlouvy od 1. 8. 2018 nebo potvrzení od majitele, že nájemní smlouva je stále platná a do kdy. O následcích nesplnění výzev byl poučen. Přípisem ze dne 27. 4. 2020 žalobce správnímu orgánu prvního stupně sdělil, že potvrzením pronajímatele nedisponuje, podle zákona o státní sociální podpoře však dle jeho názoru není třeba takové potvrzení předkládat. Ze smlouvy o nájmu bytu č. X na adrese M., uzavřené mezi V. H. jako pronajímatelkou a L. H. jako nájemcem, z bodu IV. označeného nadpisem „Doba trvání nájmu“ městský soud zjistil, že „nájem bytu se sjednává na dobu určitou od 1. 8. 2017 do 31. 7. 2018. Nájem se po uplynutí této doby vždy automaticky znovu ujednává na 1 rok. To neplatí, pokud jedna strana nejpozději 2 měsíce před skončením nájmu písemně oznámí druhé straně svou vůli nájem již znovu neujednávat.“ Součástí správního spisu je i potvrzení o úhradě nájemného ze dne 14. 3. 2020 za období duben prosinec 2019.
[3] Při posouzení rozhodné právní otázky (zda byl žalobce povinen doplnit na základě výzvy správního orgánu prvního stupně podklady pro rozhodnutí o platnou nájemní smlouvu či potvrzení pronajímatele o trvání té dosavadní, či nikoliv) dospěl městský soud k závěru, že výše citované ujednání nájemní smlouvy je podmíněné, přičemž trvání již vzniklých právních účinků smlouvy závisí na tom, zda podmínka zde uvedená bude v budoucnu splněna, či nikoliv. Takto formulovaná smlouva proto nemůže sama o sobě osvědčit trvání nájemního vztahu i po uplynutí výslovně sjednané doby nájmu, neboť z ní není zřejmé, zda došlo ke splnění tzv. rozvazovací podmínky, a nelze vyloučit, že se tak v průběhu času stalo, tj. že nájemní vztah byl ukončen. K dokladu o zaplaceném nájemném pak městský soud uvedl, že k prokázání trvání nájemního vztahu nestačí, neboť neprokazuje právní titul, na jehož základě byly částky vyplaceny. Není proto oprávněné tvrzení žalobce, že nebyl povinen dokládat potvrzení o trvání nájemního vztahu, neboť takový výklad jde proti výslovnému znění zákona, konkrétně § 68 odst. 1 písm. e) zákona o státní sociální podpoře s přihlédnutím k § 49 a § 61 tohoto zákona. Celkově tak uzavřel, že žalobce byl povinen výzvě vyhovět a tuto povinnost nesplnil, ač byl poučen o následcích. Pro úplnost pak vypořádal i námitky žalobce ohledně nedoložení vyúčtování služeb za rok 2018 i vady řízení spočívající v tom, že nebyl správním orgánem prvního stupně vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel především namítá, že podle jeho názoru (na rozdíl od názoru vysloveného městským soudem) nájemní smlouva s rozvazovací podmínkou existenci nájemního vztahu prokazuje, přičemž vyvrátit uvedený závěr lze pouze předložením důkazu jinou stranou či správním orgánem, že taková rozvazovací podmínka byla naplněna. V této souvislosti poukázal stěžovatel na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně výpovědi, kterou lze v mnoha případech nájemních smluv také podat kdykoliv, což však ještě neznamená, že bez potvrzení pronajímatele, že výpověď nebyla podána, by smlouva neprokazovala trvající nájem. Kasační stížnost tak podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť městský soud vyložil spornou právní otázku v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu.
[5] V další části kasační stížnosti pak stěžovatel zpochybnil i závěry městského soudu ohledně chybějícího dokladu o rozpisu služeb a možnosti seznámit se a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí v důsledku vady řízení. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný setrval na důvodech svého rozhodnutí, další právní argumentaci nepřipojil. Navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k meritornímu vypořádání stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[9] Stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti v hrubém pochybení městského soudu, který dle jeho názoru nerespektoval relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Takové tvrzení, pokud by se ukázalo jako pravdivé, by zajisté zakládalo nejen přijatelnost kasační stížnosti, ale bylo by také důvodem její úspěšnosti. Uvedený názor však Nejvyšší správní soud nesdílí. Stěžovatel jednak neoznačil konkrétní judikáty, s nimiž by měl být názor městského soudu v rozporu, přičemž Nejvyššímu správnímu soudu nejsou z úřední činnosti známy, jednak, i podle vlastního tvrzení stěžovatele, měly řešit poněkud odlišnou situaci, která podle názoru Nejvyššího správního soudu není s nyní projednávaným případem zcela srovnatelná. Dovozovaný důvod přijatelnosti kasační stížnosti tak není dán. Nejvyšší správní soud vzal však v úvahu, že k zásadní sporné otázce (definované v odst. 3) dosud ve své judikatuře právní názor nevyslovil, proto propustil kasační stížnost k věcnému projednání.
[10] Po posouzení věci pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel nezpochybnil svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 61 odst. 2 a § 68 odst. 1 písm. e) zákona o státní sociální podpoře prokázat pro účely přiznání příspěvku na bydlení užívání bytu na základě nájemní smlouvy nebo na základě vlastnictví k nemovitosti, svoji obranu proti rozhodnutí žalovaného však postavil na tezi, že tuto povinnost splnil, neboť s ohledem na znění nájemní smlouvy, kterou měl uzavřenu, nebyl povinen prokazovat její další trvání.
Byť argumentaci stěžovatele obsažené v jeho kasační stížnosti nelze upřít racionální jádro, Nejvyšší správní soud ve výsledku nemůže jeho názoru přisvědčit. Stěžovatel opírá svůj názor o srovnání obsahu svojí nájemní smlouvy s nájemní smlouvou na dobu neurčitou, která zpravidla obsahuje i výpovědní klauzuli srovnatelnou s textem čl. IV. smlouvy o nájmu bytu, aniž by musel žadatel o dávku prokazovat negativní skutečnost, že během doby pronájmu k výpovědi nedošlo.
[11] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že situace jím popsaná by v případě nájemní smlouvy na dobu neurčitou mohla vést k závěru, že trvání nájemního vztahu je prokázáno ze samotné nájemní smlouvy a eventuálně též z plateb nájemného za uplynulé období, aniž by správní orgán byl nucen vyžadovat další potvrzení o jeho existenci. V evidenci judikatury Nejvyššího správního soudu však takový názor nebyl zaznamenán, ostatně sám stěžovatel, jak bylo již uvedeno výše, v tomto směru na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepoukázal. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je situace poněkud odlišná, nemusí se Nejvyšší správní soud rozborem výše uvedené situace dále zabývat a zaujímat k tomuto problému stanovisko.
[12] Pro posouzení sporné otázky v projednávané věci je totiž podstatné, že nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a pronajímatelkou je svojí povahou smlouvou na dobu určitou, konkrétně na dobu jednoho roku a prokazovala bez jakýchkoliv pochybností trvání nájemního vztahu pouze na období od 1. 8. 2017 do 31. 7. 2018. Stěžovatel však žádal přiznání příspěvku na bydlení za dobu od července 2019, tedy za dobu značně vzdálenou od uplynutí sjednané doby trvání nájmu bytu. Ač nájemní smlouva obsahuje klauzuli o automatickém „znovuujednání nájmu“ na dobu jednoho roku po uplynutí daného období (ať už to vzhledem k neobratné formulaci znamená cokoliv prodloužení doby pronájmu anebo uzavření nové nájemní smlouvy stejného obsahu?), pokud nebude některou ze smluvních stran ve stanovené lhůtě projeven úmysl nájem znovu neujednávat, na povaze smlouvy taková formulace nic nemění.
Požadavek správního orgánu prvního stupně na a) buď doložení platné nájemní smlouvy, nebo b) alespoň potvrzení majitele bytu o tom, že smlouva je platná a do kdy, tak s ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud za legitimní, neboť žádost o dávku byla stěžovatelem podána dne 31. 10. 2019, tedy v době, kdy mělo podle smlouvy teoreticky běžet již třetí období trvání nájemního vztahu. Za této situace se Nejvyššímu správnímu soudu jeví snaha správního orgánu prvního stupně ověřit existenci nájemního vztahu jako adekvátní a výzva k prokázání této rozhodné skutečnosti jako přiměřená a stěžovatele nijak nadměrně nezatěžující.
Na tomto místě je navíc třeba zdůraznit, že z hlediska výše popsané povahy smlouvy šlo (na rozdíl od stěžovatelem uváděného příkladu) o prokázání pozitivní skutečnosti „znovuujednání nájmu“, byť podmínka pro prodloužení smlouvy či její nové sjednání byla formulována negativně. Není pak sporu o tom, že stěžovatel výzvy neuposlechl a doklad o trvání nájemního vztahu nedoložil, i když byl o následcích nesplnění výzvy poučen. Námitka nesprávného posouzení právní otázky tak není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se v dalším již nezabýval námitkami stěžovatele ohledně tvrzené vady správního řízení spočívající v tom, že mu nebylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí, a dále ohledně uložení povinnosti doložit vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2018. Tyto námitky jednak nebyly důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, jednak by jejich posouzení nemělo na rozhodnutí ve věci žádný vliv. Pokud jde o námitku nemožnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, stěžovatel v žádné fázi řízení neuvedl, jak mohla tato vada ovlivnit důvody rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, eventuálně žalovaného (a to zvláště za situace, kdy součástí správního spisu nejsou jiné podklady než stěžovatelem dodané). Pokud jde o doklad o vyúčtování služeb, měla by tato námitka význam jen v případě, že by stěžovatel prokázal základní podmínku nároku na dávku existenci předepsaného právního vztahu k bytu č. 27 na adrese Murgašova 1275/1, Praha 4.
[14] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný, kasační stížnost proti němu podanou proto podle § 110 odst. 1, „in fine“, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[15] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti; Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 13. listopadu 2023
JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu