Jestliže byl žalobce v řízení o dávce důchodového pojištění uznán plně zkumného řízení soudního bylo zjištěno, že není plně ani částečně invalid- ní, nelze jen z tohoto důvodu rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť by tak soud překročil rámec přezkumné činnosti vymezený ustanovením $ 75 odst. 2 s. ř. s.
Jestliže byl žalobce v řízení o dávce důchodového pojištění uznán plně zkumného řízení soudního bylo zjištěno, že není plně ani částečně invalid- ní, nelze jen z tohoto důvodu rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť by tak soud překročil rámec přezkumné činnosti vymezený ustanovením $ 75 odst. 2 s. ř. s.
Jestliže v době podání žaloby bylo ne- sporné, že stěžovatel je plně invalidní, a sporné bylo pouze stanovení vzniku je- ho plné invalidity, byla po dokazování provedeném Městským soudem v Praze zpochybněna i samotná plná invalidita stěžovatele, neboť pokles jeho schopnos- ti soustavné výdělečné činnosti byl hod- nocen Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí dvaceti procenty. Stěžovatel ve svém podání napadá roz- por mezi odbornými lékařskými posudky, nicméně se nevyjadřuje ke svému odmítnu- tí komplexního psychologického vyšetření dne 23. 1. 2003; z posudku Posudkové ko- mise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 2. 2003 je přitom zřejmé, že právě nedostatek tohoto vyšetření a skutečnost, že ho stěžovatel odmítl, ovlivnil hodnocení jeho zdravotního stavu. Stěžovatel se ve svém podání soustřeďuje na vnější stránku rozhodnutí České správy sociálního zabez- pečení o zamítnutí jeho žádosti o plný inva- lidní důchod, tj. na sociální dopady. Nejvyšší správní soud má na základě posudku Posudkové komise Minister- stva práce a sociálních věcí v Praze 2 ze dne 12. 2. 2003 za prokázané, že nelze dovodit vznik plné invalidity stěžovatele přede dnem 11. 2. 2003: naopak jím bylo prokázáno, že stěžovatel v době vydání správního rozhodnutí plně invalidní po- dle $ 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nebyl, neboť jeho pokles schop- nosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 20 %. Tento posudek považuje Nejvyšší správní soud za úplný ve skutko- vých zjištěních a přesvědčivý v posud- kových závěrech, neboť komise pro vy- pracování posudku měla k dispozici dostatečnou | zdravotní dokumentaci, funkční zhodnocení zdravotních potíží stěžovatele je s touto dokumentací v sou- ladu a s otázkou data vzniku plné invali- dity, respektive se samotnou její existen- cí, se komise řádně vypořádala. 885 Řízení před soudem: přezkoumání správního rozhodnutí o povolení obnovy řízení k $ 62 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)» k $ 65 soudního řádu správního Napadá-li žalobce rozhodnutí vydané v prvním stadiu řízení o obnově, může účinně namítat pouze to, že existují podmínky její přípustnosti z hle- diska ustanovení $ 62 správního řádu, nikoliv však okolnosti týkající se skutkového stavu věci, které lze uplatnit až ve druhém stadiu řízení o obno- vě, v němž by se znovu rozhodovalo ve věci.
Petr M. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod,
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo bylo zatížené vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z předloženého soudního spisu, resp. z protokolu Posudkové komise MPSV ČR v Praze 2 (za účasti posudkového lékaře a psychiatra) ze dne 13. 12. 2002 Nejvyšší správní soud zjistil, že závěry psychologického a psychiatrického vyšetření stěžovatele ze dne 11. 2. 2002 provedeného v Ústřední vojenské nemocnici včetně úvodního jednání lékaře PSSZ dne 10. 1. 2002 (dokončeno dne 28. 2. 2002) nejsou kompatibilní s obsahem dokumentace téhož odd., jak jej protokolovala Posudková komise MPSV ČR v jiném složení v posudku dne 26. 6. 2000. Prezentují psychický stav stěžovatele jako závažnější, než zřejmě
ve skutečnosti je a na jejich podkladě byl stěžovatel uznán plně invalidním, přestože Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2001 ukončil řízení, v jehož průběhu bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ z roku 1997, že stěžovatel není invalidní ani částečně invalidní. Podle výsledků lékařských vyšetření a posudkového zhodnocení u stěžovatele se nejedná o duševní chorobu, nýbrž o vleklou neurotickou reakci u anormální afektivně labilní osobnosti s účelovými tendencemi.
Z posudku Posudkové komise ze dne 12. 2. 2003 dále Nejvyšší správní soud zjistil, že v průběhu lékařského psychologického vyšetření dne 23. 1. 2003 stěžovatel projevoval zjevnou neochotu ke spolupráci při vyšetření, v testových metodách se projevy této neochoty zvýraznily až k přímému odmítnutí, a proto nebylo možno realizovat kompletní a validní psychologické vyšetření. Podle Posudkové komise MPSV ČR z chování posuzovaného bylo možno usuzovat na zvýšeně dráždivou a kverulatorně paranoidní osobnostní dynamiku, v.s. i situačně provokovanou a na neochotu přijmout podmínky standardního psychologického testování. Posudková komise ke dni vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ – tedy ke dni 4. 4. 2002, hodnotila zdravotní stav stěžovatele podle kapitoly V, položka č. 4 písm. b) přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb., v platném znění, s procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 15-20 %, maximem tj. 20 %. Posudková komise tak zpochybnila věrohodnost psychologického nálezu a psychiatrického vyšetření stěžovatele ze dne 11. 2. 2002, který byl posudkovým lékařem PSSZ stanoven jako den vzniku plné invalidity stěžovatele, neboť věrohodnost těchto vyšetření je snižována skutečností, že jejich obsah nekoresponduje s obsahem dekursových záznamů z téhož pracoviště. Navíc z obsahu dokumentace psychiatrického odd. Ústřední vojenské nemocnice, kterou si Posudková komise MPSV ČR vyžádala, je zřejmé, že stěžovatel je veden s diagnózou neurastenie a nejsou zmínky o projevech organického postižení, a že tedy vyšetření ze dne 11. 2. 2002, jež byla pořízena z podnětu lékaře PSSZ, nevystihují skutečný zdravotní stav stěžovatele a jeho zdravotní postižení nadhodnocují, aniž by se dostatečně přihlédlo k opakovaně dokumentovaným klinickým projevům.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuplatňuje výslovně žádný důvod uvedený v § 103 odst. 1 s. ř. s., uvádí pouze, že v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze spatřuje závažné nedostatky v hodnocení jeho zdravotního stavu, jakož i v následném rozhodování v rozporu se skutečnosti. Z dalšího obsahu podání vyplývá, že ve skutečnosti dovozuje důvod kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. týkající se jiné vady řízení před soudem. Soud posuzuje tvrzené důvody kasační stížnosti podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení.
Podle ust. § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. pojištěnec je plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo b) je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
Podle ust. § 40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb. činí potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků. Podle odstavce 2 potom se potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod zjišťuje z období před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem plné invalidity. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod se považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku plné invalidity; u pojištěnce mladšího 24 let činí přitom potřebná doba pojištění dva roky.
Jestliže v době podání žaloby bylo nesporné, že stěžovatel je plně invalidní a sporné bylo pouze stanovení vzniku jeho plné invalidity, tak po dokazování provedeném Městským soudem v Praze byla zpochybněna i samotná plná invalidita stěžovatele, když pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl hodnocen Posudkovou komisí MPSV ČR 20 %.
Stěžovatel ve svém podání napadá rozpor mezi odbornými lékařskými posudky, nicméně se nevyjadřuje ke svému odmítnutí komplexního psychologického vyšetření dne 23. 1. 2003, když z posudku Posudkové komise MPSV ČR ze dne 12. 2. 2003 je zřejmé, že právě nedostatek tohoto vyšetření a skutečnost, že ho odmítl, ovlivnil hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu. Stěžovatel se ve svém podání soustřeďuje na vnější stránku rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí jeho žádosti o plný invalidní důchod, tj. na sociální dopady.
Nejvyšší správní soud má na základě posudku Posudkové komise MPSV ČR v Praze 2 ze dne 12. 2. 2003 za prokázané, že nelze dovodit vznik plné invalidity stěžovatele před přede dnem 11. 2. 2003, naopak jím bylo prokázáno, že stěžovatel k době vydání správního rozhodnutí plně invalidní podle ust. § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. nebyl, neboť jeho pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 20 %. Tento posudek považuje Nejvyšší správní soud za úplný ve svých skutkových zjištěních a přesvědčivý v jeho posudkových závěrech, neboť komise pro vypracování posudku měla k dispozici dostatečnou zdravotní dokumentaci, funkční zhodnocení zdravotních potíží stěžovatele je s touto dokumentací v souladu a s otázkou data vzniku plné invalidity, respektive se samotnou její existencí, se komise řádně vypořádala.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal v postupu a rozhodnutí žalovaného správního orgánu, ani v postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatelem tvrzenou
nezákonnost spočívající v jiné vadě řízení. Za této situace nepovažuje kasační stížnost za důvodnou, a proto ji podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a správní orgán nemá na jejich náhradu právo ze zákona (§ 60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. 9. 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu