Konstrukce výpočtu příspěvku na bydlení pomocí stanovení tzv. normativních nákladů na bydlení vychází mj. z premisy, že nájemní bydlení je nákladnější než bydlení v družstevním či vlastním bytě, a proto jsou hodnoty normativních nákladů na bydlení pro rodiny bydlící v nájemních bytech vyšší než pro rodiny bydlící v družstevních či vlastních bytech. Je zákonnou povinností orgánů státní sociální podpory z těchto rozdílných částek vycházet při výpočtu příspěvku na bydlení ($ 27 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře).
Konstrukce výpočtu příspěvku na bydlení pomocí stanovení tzv. normativních nákladů na bydlení vychází mj. z premisy, že nájemní bydlení je nákladnější než bydlení v družstevním či vlastním bytě, a proto jsou hodnoty normativních nákladů na bydlení pro rodiny bydlící v nájemních bytech vyšší než pro rodiny bydlící v družstevních či vlastních bytech. Je zákonnou povinností orgánů státní sociální podpory z těchto rozdílných částek vycházet při výpočtu příspěvku na bydlení ($ 27 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře).
xe V prvé řadě Nejvyšší správní soud pozna- menává, že stěžovatel uplatnil většinu svých námitek proti napadenému rozsudku v rovi- ně ústavní konformity samotné aplikované právní úpravy, nikoliv primárně v rovině zá- konnosti napadeného rozsudku, kterou sle- duje jím uplatněný kasační důvod [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel většinou svých námitek míří k tomu, že protiústavní a diskriminační je samotná právní úprava, po- dle níž bylo napadené rozhodnutí žalované- ho vydáno a přezkoumáno krajským soudem. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že není oprávněn autoritativně rozhodnout, zda je zákon v souladu či v rozporu s právními před- pisy ústavního pořádku. Z Ústavy plyne Nej- vyššímu správnímu soudu pouze právo a zá- roveň povinnost předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona, jehož má být při ře- šení věci použito, dojde-li k závěru, že je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2 Ústavy). K takovému závěru Nejvyšší správní soud však v posuzované právní otázce nedo- spěl. Stejně tak nepřisvědčil stěžovatelovým argumentům, že krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí I. stupně zrušit jako nezákonná, a to z následujících důvodů. Jak již v napadeném rozsudku krajský soud správně uvedl, „dávky státní pomoci, včetně příspěvku na bydlení, jsou poskytová- my státem jako jisté dobrodiní pro vymezené skupiny osob. Jde o výraz sociální pomoci v souladu s právy garantovanými čl. 30 odst. 2 Listiny, podle něhož kažďý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. [..) Stanovení podmínek pro sp nění nároku pro poskytnutí státní dávky a její výše je plně v rukou zákonodárce“ Ústavní pořádek jako takový tedy nezaručuje žadatelům o příspěvek na bydlení ani určitou výši dávky, ani nárok na dávku jako takový. Podle $ 2 zákona č. 117/1995 Sb. je příspěvek na bydlení dávkou poskytovanou v závislosti na výši příjmu, z čehož plyne, že záleží na vů- li zákonodárce, jak vymezí skupinu oprávně- ných osob z hlediska jejich sociálního statutu 440 (tzn. dle výše příjmu, užívacího titulu k obý- vané nemovitosti apod.). Příspěvek na bydlení je tedy tzv. testova- nou dávkou státní sociální podpory, tzn. dáv- kou přiznávanou a vyplácenou v závislosti na výši příjmu. Konkrétně je příspěvek na bydle- ní konstruován s účinností od 1. 1. 2007 (no- velizace zákonem č. 112/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o životním a existenčním minimu a zákona o pomoci v hmotné nouzi) tak, že se jedná o dávku řešící situaci těch rodin, které vynakládají na úhradu nákladů na bydlení ví- ce než 30 % (v Praze 35 %) svého rozhodného příjmu ($ 24 odst. 1 a $ 27 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2007). Zákonodárce stanovil princip výpočtu dávky tak, že nedoplácí příjemcům dávky celý roz- díl mezi částkou skutečných nákladů na byd- lení a výše uvedenou poměrnou částí rozhod- ného příjmu rodiny, nýbrž pracuje s tzv. normativními náklady na bydlení. Tyto část- ky stanovené tabulkově v závislosti na počtu osob v rodině a velikosti sídla, v němž rodina nechce oprávněným osobám ze systému stát- ní sociální podpory na úhradu nákladů na bydlení více přispívat. Zákonodárce v tomto ohledu rozlišuje mezi nájemní formou bydle- ní a mezi byty v družstevních bytech a bytech vlastníků [$ 26 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 117/1995 Sb.]. Citovaná právní úprava vy- chází z premisy, že nájemní bydlení je pro ná- jemce nákladnější než bydlení v družstevním či vlastním bytě, a proto jsou hodnoty norma- tivních nákladů na bydlení u nájemního byd- lení [písmeno a) citovaného ustanovení] vyš- ší než u zbylých dvou forem [písmeno b) citovaného ustanovení]. Normativní náklady na bydlení u družstevních bytů a bytů ve vlastnictví žadatelů vycházejí z propočtů Čes- kého statistického úřadu (tzv. imputovaného nájemného), které podléhá pravidelnému ročnímu přepočtu, jehož výsledky jsou ref- lektovány prováděcím nařízením vydávaným vládou dle $ 28 zákona č. 117/1995 Sb. (srov. k tomu Břeská, N.; Burdová, E.; Vránová, L. Státní sociální podpora s komentářem a pří- klady k 1. 5. 2007. 11. vyd. ANAG : Olomouc, 2007, s. 101-102). Rozdíly mezi částkami nor- mativních nákladů u srovnatelných položek obou tabulek (tzn. položek ke stejnému po- čtu osob v rodině žijící ve stejně velké kate- gorii obce) dosahovaly v roce 2009 minimál- o velikosti do 9 999 obyvatel) až do maximál- ně 4 221 Kč (čtyř- a vícečlenná rodina žijící v Praze), více u nájemního bydlení než u byd- lení v družstevním či vlastním bytě. V případě stěžovatele byla započtena jako normativní náklady na bydlení částka 3 109 Kč, a to z toho důvodu, že stěžovatel je vlastní- kem domu v k. ú. Dolany, v němž bydlí a je zá- roveň hlášen k trvalému pobytu (jedná se te- dy o případ osoby bydlící ve vlastním bytě), a obec Dolany je obcí do 9 999 obyvatel. Stě- žovateli byl v souladu se zákonem přiznán příspěvek na bydlení na první pololetí roku 2009 ve výši 2 172 Kč měsíčně. Diskriminují- cí přístup orgánů státní sociální podpory po- dle stěžovatele spočíval v tom, že mu nebyla započtena vyšší částka stanovená pro stejný počet osob v rodině bydlící v nájemním bytě v obci stejné velikosti, tzn. 3 165 Kč. Jelikož stěžovateli byl započítán nulový rozhodný příjem, byl v jeho případě uplatněn $ 27 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., podle něhož se v ta- kovém případě započítává pro stanovení výše příspěvku na bydlení jako rozhodný příjem rodiny částka odpovídající životnímu mini- mu této rodiny, tzn. částka 3 126 Kč (životní minimum jednotlivce podle $ 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním mi- nimu, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Po- die $ 27 odst. 1 a 2 zákona č. 117/1995 Sb. by pak výše příspěvku na bydlení činila za ka- lendářní měsíc rozdíl mezi normativními ná- klady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30, což by u stě- žovatele činilo 3 165 - (3 126* 0,30) = 2228 Kč po zaokrouhlení této částky dle $ 57 odst. 4 zá- kona č. 117/1995 Sb. Celkový rozdíl mezi přís- pěvkem na bydlení, který stěžovatel pobíral v uvedeném období, a příspěvkem na bydlení, který by byl přiznán žadateli bydlícímu v ná- jemním bytě za stejných podmínek, činí 56 Kč. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stě- žovateli nepochybně lze dát za pravdu v tom, že zákonodárce činí rozdíl mezi vlastnickým (resp. družstevním) a nájemním bydlením a tento rozdíl se v závislosti na ostatních roz- hodných skutečnostech pro výpočet dávky promítá do stanovení její výše. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že se jedná o přirozenou snahu zákonodárce reagovat na specifika různých sociálně-ekonomických situací žadatelů o příspěvek na bydlení. Nej- vyšší správní soud neshledává, že by toto roz- lišování mělo ve stěžovatelově případě za ná- sledek zásah do práv takové intenzity, který by zakládal zásah do jeho práv chráněných čl. 30 Listiny, který by měl rozměr neodůvod- něné diskriminace či znemožnění přístupu k sociální pomoci poskytované státem. K výt- ce stěžovatele, že z pohledu sociální pomoci by občané neměli být rozlišováni do něja- kých skupin, nýbrž že by se mělo vycházet z aktuální sociální situace každého z nich, Nejvyšší správní soud uvádí, že právě k těmto cílům systém státní sociální podpory (a nava- zující systém pomoci v hmotné nouzi) míří, a to prostřednictvím zjišťování skutečných nákladů na bydlení a rozhodného příjmu ro- diny. K témuž cíli rovněž slouží i zmocnění pro vládu obsažené v $ 28 písm. c) zákona č. 117/1995 Sb., podle něhož vláda stanoví vždy k 1. 1. pro období do 31. 12. následující- ho kalendářního roku částky normativních nákladů na bydlení podle nárůstu nájemného a nákladů srovnatelných s nájemným a změ- ny indexů spotřebitelských cen pro část ná- kladů na bydlení uvedených v $ 25 odst. 1 písm. c) téhož zákona, popřípadě rozdělení obcí podle počtu obyvatel pro stanovení nor- mativních nákladů na bydlení. Z těchto důvo- dů neshledal opodstatnění k předložení návr- hu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k posouzení ústavnosti předmětných ustanovení zákona č. 117/1995 Sb.; ostatně to ani stěžovatel výslovně nenavrhoval. (...) 441 2269 2269 Služební poměr: ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru k $ 42 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bez- pečnostních sborů (v textu jen „zákon o služebním poměru“) Jednání naplňující znaky úmyslně spáchaného trestného činu je způsobilé ohro- zit dobrou pověst bezpečnostního sboru vždy. Posuzování otázky, zda je předmětné jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, má místo jen u jed- nání naplňujícího znaky trestného činu spáchaného z nedbalosti.
Jiří Z. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, o příspěvek