k dekretu dvorské kanceláře z 1. 3. 1833, vydaného pod č. 2597 Sbírky zákonů soudních Podle právní úpravy platné po vzniku Československé republiky nepo- stačovalo cizinci k nabytí československého státního občanství pouhé ne- přetržité desetileté bydliště na území Československa ($ 29 obecného záko- níku občanského), ale bylo třeba, aby cizinec o toto občanství požádal u příslušného úřadu, který po složení státoobčanského slibu o jeho udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu (srov. dekret dvorské kanceláře z 1. 3. 1833 č. 2597 Sb. z. s.).
k dekretu dvorské kanceláře z 1. 3. 1833, vydaného pod č. 2597 Sbírky zákonů soudních Podle právní úpravy platné po vzniku Československé republiky nepo- stačovalo cizinci k nabytí československého státního občanství pouhé ne- přetržité desetileté bydliště na území Československa ($ 29 obecného záko- níku občanského), ale bylo třeba, aby cizinec o toto občanství požádal u příslušného úřadu, který po složení státoobčanského slibu o jeho udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu (srov. dekret dvorské kanceláře z 1. 3. 1833 č. 2597 Sb. z. s.).
Nejvyšší správní soud dospěl stejně jako žalovaná a Městský soud v Praze k závěru, že otec stěžovatele v době od- vlečení nebyl státním občanem Česko- slovenska. Státní občanství je institutem, se kte- rým právní řád spojuje významná práva a povinnosti a každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat jeho občanství. Nově vzniklý čes- koslovenský stát přijal recepční zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostat- ného státu československého, v jehož čl. 2 se uvádí, že veškeré dosavadní zem- ské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ústava z roku 1920 v $ 4 odst. 2 stanovila, že podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Čes- koslovenské republiky určuje zákon. Pro tuto oblast byl přijat ústavní zákon č. 236/1920 Sb., jehož $ 3 říká, že dosa- vadní ustanovení o nabývání a pozbývá- ní občanství, pokud se tímto zákonem nemění, zůstávají nadále v platnosti. Proto nadále platilo i ustanovení $ 29 obecné- ho zákoníku občanského, které stanovi- lo, že cizinci nabývají československého státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydliš- těm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu ne- uvalil na sebe žádného trestu pro zločin. Stále také platil dvorský dekret z roku 1833 (žádný právní předpis jeho použití nevyloučil), podle něhož měl desetiletý nepřetržitý pobyt dovršený v zemích, pro který je závazný obecný zákoník ob- čanský, vést k nabytí rakouského (česko- slovenského) státního občanství jen u cizince, který se o tom řádně vykázal u zemského úřadu svého posledního bydliště, na jeho nařízení u něho samot ného nebo u příslušného krajského úřa- du vykonal poddanskou přísahu a o tom obdržel ověřovací listinu. Výkladem citovaných ustanovení do- spěl Nejvyšší správní soud k závěru, že 699 614 k získání státního občanství českoslo- venského po roce 1918 nepostačovalo pouhé nepřetržité desetileté pobývání fyzické osoby, která toto občanství ne- měla, na území Československa, ale bylo třeba, aby osoba o československé ob- čanství požádala u příslušného úřadu, který o jeho udělení rozhodl a vydal ově- řovací listinu. Nejvyšší správní soud zde musí konstatovat, že kdyby se daná usta- novení interpretovala argumentem re- ductione ad absurdum, dospělo by se k nesmyslnému závěru, že každý cizinec s nepřetržitým desetiletým bydlištěm na území Československa automaticky na- byl československé státní občanství, a to i pokud o jeho nabytí vůbec nestál. Posouzení uvedených právních usta- novení je rovněž v souladu s judikaturou prvorepublikového Nejvyššího správní- ho soudu, podle níž se za splnění podmí- nek v občanském zákoníku uvedených nenabývalo státního občanství ipso iure, nýbrž: konstitutivním správním aktem, který byl vázán dalšími podmínkami, a vzhledem k povaze těchto dalších pod- mínek nebyl na vydání tohoto aktu právní nárok (srov. např. rozhodnutí pr- vorepublikového Nejvyššího správního soudu publikovaná pod čísly Boh. 2793/23, 2536/23, 2599/23 a 4538/25). Pokud tedy v projednávané věci není žádný správní akt příslušného úřadu o udělení československého státního ob- čanství otci stěžovatele, není prokázáno, že československé občanství v době od- vlečení do SSSR nabyl. Navíc z písemnos- tí založených v předloženém správním spise plyne, že otec stěžovatele si musel být vědom tehdy platné právní úpravy nabývání státního občanství a postupo- val v souladu s ní, neboť v roce 1937 po- dal žádost o udělení československého státního občanství. Nebyl však nalezen 700 a soudu předložen žádný doklad proka- zující, jak o žádosti stěžovatelova otce bylo rozhodnuto, případně proč o ní rozhodnuto nebylo. Z listin založených ve spise dále vyplývá, že otec stěžovatele požádal v roce 1940 o propůjčení občan- ství Protektorátu Čechy a Morava, tato žádost však byla zamítnuta. Skutečnosti, že otec stěžovatele neměl v době odvle- čení československé státní občanství, navíc svědčí i fakt, že ve všech soudu předložených písemnostech z doby bez- prostředně před jeho odvlečením -se o něm hovoří jako o osobě bez státní pří- slušnosti či jako o držiteli Nansenova pa- su. To, že stěžovatelův otec získal státní občanství československé; je jednoznač- ně prokázáno až po jeho návratu .ze SSSR; a to v září roku 1956. Co se týče námitky stěžovatele o tom, že jeho otec jako držitel Nansenova pasu podle Úmluvy o mezinárodním postave- ní uprchlíků by měl být za své odvlečení odškodněn dle zákona č. 172/2002 Sb. stejně jako osoby, který byly v době od- vlečení občany Československa, Nejvyš- ší správní soud ji v projednávané věci považuje za zcela irelevantní. Připomíná pouze, že držitelé Nansenových pasů po- žívali na území Československé republi- ky postavení uprchlíků, a nebyli tedy je- jími státními občany. Jak vyplývá ze skutkových a právních zjištění ve věci, není stěžovatel osobou oprávněnou k poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb., neboť nesplňuje podmínky pro přiznání nároku tam stanovené. Nejvyšší správní soud shrnuje, že zákon č. 172/2002 Sb. striktně vymezuje okruh oprávněných osob a soudu nepřísluší se od znění zá- kona odchýlit. Cach) 615 Dualismus práva: náhrada škody ze služebního poměru vojáka k $ 101 a $ 111 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání k $ 104b a $ 244 a násl. občanského soudního řádu k $ 46 odst. 2, 3 a $ 68 písm. b) soudního řádu správního " k $ 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenč- ních sporů O žalobě proti rozhodnutí velitele vojenského útvaru ve věci povinnosti vojáka z povolání k náhradě škody ze služebního poměru je příslušný roz- hodnout soud ve správním soudnictví.
Vasilij T. v B. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněž-