č. 425/2003 Sb. Vyloučenou dobou pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu je i do- ba, kdy má pojištěnec v období před 1. 1. 1996 prokázánu dobu důchodového pojiš- tění ve smyslu $ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nelze-li zjistit výši jeho hrubého výdělku ve smyslu $ 16 odst. 3 věty první téhož zákona.
č. 425/2003 Sb. Vyloučenou dobou pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu je i do- ba, kdy má pojištěnec v období před 1. 1. 1996 prokázánu dobu důchodového pojiš- tění ve smyslu $ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nelze-li zjistit výši jeho hrubého výdělku ve smyslu $ 16 odst. 3 věty první téhož zákona.
2479 Územní řízení: umístění stavby; účastenství v řízení k $ 34 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve zně- ní zákonů č. 262/1992 Sb., č. 83/1998 Sb. a č. 422/2002 Sb.“ k čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod I. Pokud při umístění stavby v území bude dotčeno právo vlastníka nemovitosti na příznivé životní prostředí, stane se tato třetí osoba účastníkem řízení podle $ 34 stavebního zákona z roku 1976. Třetí osoba je tak v řízení o umístění stavby opráv- něna namítat, že pro danou stavbu nebyl vydán souhlas orgánu ochrany přírody se zásahem do krajinného rázu, neboť změnou krajinného rázu může být dotčena na právu pokojně užívat svůj majetek, jehož součástí je i právo na to, aby poměry úze- mí, v němž se tento majetek nachází, byly změněny pouze v zákonných mezích a zá- konným způsobem. » S účinností do 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu stavební zákon). 2480-2481 II. Osoby, jejichž práva mohou být územním rozhodnutím dotčena, a jež se pro- to stávají účastníky řízení podle 6 34 stavebního zákona z roku 1976, však nemají, a ani nikdy nemohou mít, subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci vyvstaly v zásadě dva okruhy právních otázek, ke kterým je podle Nejvyššího správního soudu třeba se vyjádřit. Jednak je to problematika dokazování v řízení před žalovanou, resp. uplatnění správního řádu v řízení o důchodovou dávku, jednak otázka postupu při stanovení osobního vyměřovacího základu v případech, kdy je prokázaná určitá doba pojištění, výši příjmů v této době však nelze zjistit.
Řízení o důchodovou dávku
Podle § 12 zákona č. 582/1991 Sb. mohou orgány sociálního zabezpečení vyzvat
a) organizace, aby podaly hlášení a předložily záznamy o skutečnostech rozhodných pro nárok na dávky sociálního zabezpečení, jejich výši a výplatu;
b) příjemce dávky sociálního zabezpečení, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši a výplatu.
Podle § 13 odst. 1 tohoto zákona jsou dále orgány sociálního zabezpečení oprávněny přezkoumat správnost a úplnost záznamů a hlášení, které jsou organizace pro účely provádění sociálního zabezpečení povinny vést, včasnost a způsob jejich předložení a podání.
Podle § 85a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. se v řízení ve věcech důchodového pojištění nepoužije ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí; zahájení řízení z moci úřední se účastníkům zpravidla neoznamuje.
Podle § 108 zákona č. 582/1991 Sb. platí – pokud tento zákon nestanoví jinak
pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti správní řád s tím, že ustanovení o jiných úkonech správních orgánů se při postupu organizace nebo malé organizace použijí přiměřeně a jen tam, kde to povaha věci připouští.
Z citované právní úpravy vyplývá, že řízení o dávku důchodového pojištění předpokládá vysokou míru součinnosti, a to jak ze strany pojištěnce, potažmo jeho zaměstnavatelů, tak ze strany České správy sociálního zabezpečení. Žadatel o důchodovou dávku je sice povinen „osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši a výplatu“, na druhou stranu orgánům sociálního zabezpečení jsou svěřeny výrazné pravomoci nejen k získávání (vyžádání) podkladů pro rozhodnutí od jiných subjektů, ale také k jejich hodnocení, kontrole, potažmo přezkumu („přezkoumat správnost a úplnost záznamů a hlášení“). Orgán sociálního zabezpečení – v daném případě žalovaná – tedy rozhodně není pouhým pasivním příjemcem a „uchovatelem“ listin, resp. údajů v nich obsažených, nýbrž aktivním subjektem vedoucím řízení a rozhodujícím o důchodových nárocích pojištěnců.
Orgány sociálního zabezpečení jsou přitom povinny postupovat v souladu jednak se zákonem o provádění sociálního zabezpečení (úprava speciální), jednak se správním řádem (úprava subsidiární – srov. § 108 zákona č. 582/1991 Sb.). I pro ČSSZ tedy platí základní zásady správního řízení obsažené v §§ 2 až 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, včetně povinnosti zjistit „stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“ (§ 3 správního řádu).
Nelze proto souhlasit se základní tezí odůvodnění napadeného rozsudku, podle které (implicite) spočívá důkazní břemeno pouze na pojištěnci, resp. podle níž není žalovaná oprávněna „měnit údaje“ v podkladech pro rozhodnutí. V daném případě stěžovatel využil všech možností, které od něj lze spravedlivě požadovat, k tomu, aby zpochybnil výši příjmu uvedenou v ELDP. Zejména předložená legitimace ROH (známky zde vylepené) je pak dostatečným důkazem k prokázání evidenční chyby (jak ostatně krajský soud sám v odůvodnění napadeného rozsudku připustil). Údaj o příjmech ve sporném období navíc není stěžovatelem – na rozdíl od ostatních údajů v ELDP – podepsán, a jeho důkazní hodnota je tak výrazně oslabena (srov. § 151 odst. 7 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1993).
Stěžovatel tedy učinil maximum pro to, aby svůj nesouhlas s údajem ovlivňujícím jeho důchodové nároky odůvodnil a podložil relevantními důkazy, a žádat po něm obstarání dalších listin („opravného“ ELDP), jak učinil krajský soud, by šlo podle názoru Nejvyššího správního soudu nad rámec platné právní úpravy.
Na druhou stranu je nutno odmítnout námitku stěžovatele, týkající se procesního postupu žalované potud, pokud jde o pominutí ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu (neseznámení stěžovatele s podklady rozhodnutí). Jak bylo výše citováno, ustanovení § 85a zákona č. 582/1991 Sb. výslovně stanoví, že v řízení ve věcech důchodového pojištění se ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům pro rozhodnutí nepoužije. Tento ústupek od standardních pravidel správního řízení odůvodněný zejména kvantem žalovanou vyřizovaných věcí pak kompenzuje § 89 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. tím, že umožňuje oprávněnému o podklady pro výpočet důchodu žalovanou požádat. Podá-li navíc oprávněný takovou žádost ve lhůtě pro podání správní žaloby, počíná mu sdělením podkladů běžet lhůta nová. Ať už oprávněný žádost podá, či nikoliv, vždy má vedle podání správní žaloby (ve stanovené lhůtě) možnost vyvolat řízení o změně výše důchodu podle § 56 zákona č. 155/1995 Sb. Druhou naznačenou možnost pak může využít kdykoliv, a to bez ohledu na to, jak dlouhá doba již uplynula od vydání správního rozhodnutí o přiznání dávky. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že neměl jinou možnost, než uplatnit své námitky v řízení před správním soudem, není toto tvrzení opodstatněné.
Postup žalované v případě nemožnosti zjistit výši příjmů pojištěnce pro stanovení vyměřovacího základu za kalendářní rok
Druhá pro další postup v řízení klíčová otázka zní, jak postupovat a jak stanovit osobní vyměřovací základ v případech, kdy o získání určité doby pojištění oprávněným před 1. 1. 1996 není pochyb, je však nezjistitelná (nedohledatelná) výše příjmů v tomto období. Byť tuto situaci zákon č. 155/1995 Sb. výslovně neřeší, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že lze z jeho ustanovení dovodit jistá pravidla (zásady), na základě kterých je možné výše uvedené otázky zodpovědět.
Podle § 16 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. druhé věty za středníkem jsou-li v rozhodném období vyloučené doby (odstavce 4 až 6), snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období.
Podle § 16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. jsou vyloučenými dobami před 1. lednem 1996 doby, které se podle předpisů platných před tímto dnem vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního výdělku, a doby uvedené v písmenu j); přitom doby studia po dosažení věku 18 let jsou vyloučenými dobami pouze v rozsahu, v jakém se považují za náhradní dobu pojištění. Vyloučenými dobami jsou po 31. prosinci 1995, pokud se nekryjí s dobou účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. e), dobou pojištění, v níž měl pojištěnec příjmy, které se zahrnují do vyměřovacího základu, dobou pojištění podle § 11 odst. 1 písm. b), nebo dobou, za kterou náležely náhrady uvedené v odstavci 3 větě čtvrté, mimo jiné doby po které byl pojištěnec poplatníkem pojistného na pojištění, nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích základů (písm. c).
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. je rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak.
Podle § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. se do rozhodného období nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (§ 16 odst. 3), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.
Podle § 12 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. byl průměrný měsíční výdělek měsíční průměr hrubých výdělků dosažených v pěti výdělkově nejlepších kalendářních letech v rozhodném období; připadalo-li v úvahu více rozhodných období, byl průměrným měsíčním výdělkem měsíční průměr hrubých výdělků z toho rozhodného období, v němž byl tento průměr nejvyšší. (Rozhodným obdobím bylo zásadně období posledních deseti po sobě následujících kalendářních roků před vznikem nároku – srov. § 12 odst. 3.)
Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení, upravil zákon č. 155/1995 Sb. rozhodné období pro stanovení osobního vyměřovacího základu tak, že toto zasahuje rovněž do doby účinnosti předchozích právních předpisů. Tomu pak odpovídá i úprava vyloučených dob, pro které zákon (pro přechodné období do roku 2026) fakticky stanovil dva právní režimy podle toho, zda nastaly v období od roku 1986 do 31. 12. 1995, nebo po tomto datu. Vyloučené doby podle zákona č. 155/1995 Sb. (pro dobu po 31. 12. 1995) pak v zásadě navazují na dřívější právní úpravu, a zahrnují zejména tzv. náhradní doby pojištění. Smyslem institutu vyloučených dob je zabránit tomu, aby byly oprávněnému takzvaně „rozmělňovány“ výdělky tím, že by se do vyměřovacího základu zahrnovaly doby bez započitatelného příjmu.
Z důvodu odlišné konstrukce rozhodného období v z. č. 155/1995 Sb. – oproti zákonu č. 100/1988 Sb. byla dle nového zákona inkorporována nově vyloučená doba ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., a to doba, po kterou „byl pojištěnec poplatníkem pojistného na pojištění, nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích základů“. Takovouto úpravu zákon č. 100/1988 Sb. tak říkajíc „nepotřeboval“, neboť pro stanovení vyměřovacího základu umožňoval výběr pouze pěti výdělkově nejlepších let rozhodného období, a roky, ve kterých nebyly příjmy zjistitelné, bylo tedy možné jednoduše pominout.
Uvedená skutečnost (legislativní opomenutí zákona č. 155/1995 Sb.) má pak za následek, že – postupováno striktně podle znění zákona – by byla tatáž okolnost v rámci jednoho rozhodného období hodnocena pro stanovení vyměřovacího základu odlišně podle toho, zda nastala za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. či zákona dřívějšího, aniž by pro to ovšem existoval rozumný důvod. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že vyloučenou dobu podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. je nutno vztáhnout i na dobu před 1. 1. 1996, neboť opačný postup vede potenciálně ke snižování (rozmělňování) rozhodného příjmu pojištěnce, a je tudíž v rozporu se zásadami, na kterých je právní úprava důchodového pojištění historicky vybudována.
o, zda nastala za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. či zákona dřívějšího, aniž by pro to ovšem existoval rozumný důvod. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že vyloučenou dobu podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. je nutno vztáhnout i na dobu před 1. 1. 1996, neboť opačný postup vede potenciálně ke snižování (rozmělňování) rozhodného příjmu pojištěnce, a je tudíž v rozporu se zásadami, na kterých je právní úprava důchodového pojištění historicky vybudována.
Shrne-li Nejvyšší správní soud výše uvedené, pak je na místě uzavřít, že stěžovatel v daném případě unesl své břemeno důkazní tím, že dostatečným způsobem zpochybnil údaj ELDP, ze kterého žalovaná v řízení vycházela. Jelikož výši příjmů ve sporném období od 1. 1. do 31. 7. 1989 není objektivně možné zjistit, bude na místě tuto dobu z rozhodného příjmu vyloučit podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Plzni trpí vadou podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nikoliv b), jak podřadil stěžovatel a proto jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne také o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu